Editoři knihy Setkání s C. G. Jungem vybírali z mnoha článků, deníků, reportáží, knih či záznamů besed, jejichž protagonistou byl C. G. Jung. Mezi uvedenou nejstarší statí z roku 1922 a nejmladší uplynulo téměř 40 let.

Mezi autory textů patří Jungovi žáci, kolegové, zájemci o jeho učení, náhodné návštěvy v Jungově Bollingenské věži, lidé, kteří Junga poznali na jeho studijních cestách či kongresech, ale také známé osobnosti z kulturní oblasti. 

Vzpomínky jsou řazeny chronologicky a první jsou od Alberta Oeri, Jungova kamaráda z dětství, spolužáka a kolegy ze studií na basilejske univerzitě. Čtenáře seznamuje s Jungovou rodinou a zmiňuje, že mu nešla matematika a přezdívalo se mu „Soudek“.

V knize jsou často citované texty z deníků Esther Hardingové, lékařky, přední propagátorky Jungovy psychologie v Americe, která ve dvacátých letech začala s Jungem svou osobní analýzu.

Na setkání s Jungem vzpomíná také anglická spisovatelka Patricie Hutchins, odbornice na Jamese Joyce, romanopisec Alberto Moravia i význačná argentinská spisovatelka Victoria Ocampová.

S americkou klavíristkou Margaret Tilly v publikované ukázce Jung hovořil o možnostech muzikoterapie, se slavným americkým letcem Charlesem A. Lindberghem zase diskutoval o tématu létajících talířů.

Kniha je k dostání jako e-kniha.

Z anglického originálu C. G. Jung Speaking (Encounters) přeložil Pavel Kolmačka.

Ukázka

Čtyři „setkání s Jungem“

Michael Fordham, vůdčí klinický analytik z okruhu britských jungiánů a spoluvydavatel Sebraných spisů (CW), redigoval Contact with Jung (Londýn 1966), soubor „statí o vlivu Jungova díla a osobnosti“ od dvaačtyřiceti Jungových žáků v Evropě, Anglii, Americe a Izraeli. Vybrali jsme výňatky ze čtyř živých a bezprostředních vzpomínek z období od konce třicátých do konce padesátých let. (Do tohoto svazku byl zahrnut rovněž výběr z deníku Charlese Baudouina z let 1945–1954 psaný francouzsky, in Contact with Jung.)

A. I. Allenbyová (Oxford)

Poprvé jsem se s Jungem setkala po konci druhé světové války. Tehdy jsem mu napsala, kdo jsem a co dělám, k čemuž patřilo psaní diplomové práce o psychologii náboženství. Ke své odpovědi mi Jung připojil rukopis svého článku o Trojici – novou verzi, dosud nevydanou tiskem. To bylo vskutku velkorysé a milé povzbuzení pro úplně neznámého člověka, kterým jsem pro něj tehdy byla. Jen asi měsíc před jeho smrtí jsem od něj opět obdržela dopis, odpověď na jeden z mých dopisů, v němž se velmi pečlivě zabýval všemi otázkami, jež jsem mu položila. Zakončil jej slovy: „Ze srdce vám přeji, abyste objevovala dál.“ Toto je první typická vlastnost, s níž jste se u Junga setkali: jeho úcta ke druhému člověku, ať už je to kdokoli, a jeho zájem o individuální hodnotu v každém. Když jsem k němu poprvé přijela na návštěvu do Küsnachtu, byla jsem plná obav z toho, jak zvládnu setkání s velikánem – jakmile jsem však vstoupila do jeho intimní malé pracovny, byla jsem úplně klidná.

• • •

Jednou chtěl, abych pochopila, že se nemám cítit provinile kvůli věcem, které se prostě samy přihodí. „Jsou zkrátka jako skutky boží,“ řekl. „Berte je, jako když do domu udeří blesk; to je taky boží zásah. V jedné švýcarské vesnici byl kostel, který poškodil blesk, pastor obcházel vesnici a vybíral peníze na opravu, ale jeden mazaný starý sedlák mu řekl: ‚Cože – vy ode mě chcete, abych vám něco dával, když on si ničí svůj dům!‘ Ten člověk udeřil hřebík na hlavičku,“ pravil Jung se smíchem.

Jindy mi vysvětloval, co se stane, když člověk nedůvěřuje svým pocitům a odmítá podle nich jednat. „Z okna vidíte dole u jezera mou loděnici,“ řekl. „Před časem jsem si šel zaplavat a pak jsem si lehl na balkón loděnice a slunil jsem se. Hladina jezera sahala tak vysoko, že loděnici obklopovala voda. A tu přišel můj pes, který mě hledal. Neviděl mě a nebyl si jistý, zda tam jsem. Ten pes je poněkud bázlivý a nemá moc rád mokro, a tak nejprve strčil tlapu do vody a vytáhl ji a pak totéž udělal s druhou tlapou. Tak to chvíli pokračovalo. Nakonec jsem vydal slaboulinký zvuk a ten pes proletěl vodou jako šipka a jedním skokem zdolal schody do loděnice. Pes je veden instinkty a nemá svou vlastní sílu vůle, ledaže ji v něm uvolní slabý zvuk od jeho pána.“ Jung mi chtěl samozřejmě sdělit, i když vyvození závěru ponechal na mně, že člověk, který nevěří svým pocitům či myšlenkám a nepoužije svou vůli, aby je podrobil zkoušce, se skoro neliší od zvířete; jako vědomá lidská bytost téměř neexistuje.

Jindy se vrátil k problému pochybování o sobě a využil další ilustrativní příklad: „Naše potřeby a touhy jsou vždycky aktivní,“ pravil. „Potíž nastává pouze tehdy, když jsou aktivní v nevědomí, když se jich vědomě nechopíme, abychom jim dali určitou formu a směr. Když to odmítáme udělat, jsme jimi vláčeni a stáváme se jejich oběťmi. Pak jsme jako saně ujíždějící nikým neřízené po sněhu ze svahu. Musíte se pevně usadit k řízení, a ne jen viset zezadu, anebo ještě hůř, nebýt ochotná se vůbec řízení chopit. To ve vás jenom spustí paniku. Naše nevědomé energie dávají naší cestě životem spád, a když je usměrňujeme, naše jednání má sílu; můžeme dokonce cítit, že za námi stojí Bůh.

• • •

Vyprávěl mi, že se jednou setkal s neobvyklým člověkem, kvakerem, který si nedovedl představit, že by někdy v životě udělal něco špatného. „A víte, jak se vedlo jeho dětem?“ otázal se Jung. „Ze syna se stal zloděj a z dcery prostitutka. Protože otec nepřijal svůj stín, svůj podíl na nedokonalosti lidské přirozenosti, jeho děti byly nuceny žít temnou stránku, kterou on ignoroval.“

• • •