McGuire, William; Hull, R. F. C.: Setkání s C. G. Jungem - autor recenze: Radan Wagnerhttps://artrevue.cz„Ano, všichni lidé samozřejmě lžou. Já je prostě nechám usednout do křesla a lhát, dokud je to neunaví. Pak začnou říkat pravdu,“ pronesl v rozhovoru z roku 1931 muž, který snad až symbolicky zvedl pacienty z Freudovy lenošky, aby je posadil a zpříma jim empaticky naslouchal a dále jim ukazoval cestu k sebepoznání.
Nakladatelství Portál pokračuje ve vydávání publikací přibližující z různých stran jednoho z největších velikánů 20. století. Tentokrát se dostává na knižní pulty titul pod názvem Setkání s C. G. Jungem, který volně navazuje na Rozhovory s C. G. Jungem od stejných autorů. Jedná se o cenný, poučný a přitom čtivý výběr z velkého množství článků, rozhovorů či osobních svědectví od roku 1922 do počátku 60. let 20. století.
V úvodním vzpomínkovém eseji se od Jungova přítele od dětství dozvídáme o různých vylomeninách, ale třeba i huronském smíchu, který si slavný učenec ponechal po celý život. Také zde čteme o jeho pozdějším zaníceném studiu okultní literatury, zálibě ve spiritualismu, parapsychologických pokusech a dalších „alternativních“ jevech. O nich si C. G. Jung myslel, že by je měla oficiální věda nikoliv odmítat či zlehčovat, ale spíše tolerovat a především zkoumat a interpretovat. (V tomto duchu byl předchůdcem nynějších a stále sílících proudů poznávání světa prostřednictvím vědomí, které v dnešním novém paradigmatu dostává hlavní roli).
K zajímavým patří v knize zpřístupněné rozhovory, například ten až v 70. letech objevený v pozůstalosti Esther Hardingové. Jedná se vlastně o převyprávěný rozhovor – jakousi reportáž z návštěvy v Jungově domě. Postřehy a vzpomínky tazatelky se zde mísí s psychoanalytikovými názory: „Bojte se světa, protože je velký a mocný; a bojte se démonů v nitru, protože je jich mnoho a jsou krutí; ale nebojte se sebe samé, to byste se bála svého bytostného Já… když se bojíte, mějte dost odvahy k tomu, abyste utekla. Najděte si skrýš, kde se schováte, protože takhle jedná statečný člověk a takovým jednáním cvičíte odvahu. Nával zbabělosti bude hned pryč a místo ní se objeví odvaha… nová stabilita se pak prosadí sama… žije člověk pro druhé lidi, nebo pro sebe? Právě tady je potřeba naučit se opravdové nezištnosti.“
V jiném kratším příspěvku, z nichž je kniha de facto složena, se zas dozvídáme Jungovu stručnou, ale výstižnou sebereflexi. Ta byla, asi ne náhodou, pronesena na tiskové konferenci ve Vídni – městě Sigmunda Freuda, s nímž měl mladší kolega Jung nejprve vřelý a posléze odtažitý vztah. „I když různost vědeckých názorů přinesla určité odcizení mezi mnou a profesorem Freudem, vděčnost, jako jsem povinován… mi ukládá vzdát mu hold… Je pro mne obtížné načrtnout několika slovy zvláštní rysy mé nauky. Zásadní je pro mě zkoumání nevědomí. Zatímco Freud je, jak jistě víte, přesvědčen, že neuróza vychází cele ze sexuálních kořenů a k jejímu vyléčení stačí učinit nevědomé vědomým, já zastávám názor, že je nezbytné uvést vědomí do souladu s aktivitami vyvěrajícími z matrice nevědomí. Snažím se přivést proud fantazií z nevědomí do vědomí ne proto, abych je zničil, nýbrž, abych je rozvinul.“ Tak se zde střetávají dva názory na (nemocnou) duši člověka – Freudovo cílení na osobní historii jedince a naproti tomu Jungovu společnou „matrici“ obecně lidského druhu.
Editoři knihy, která nyní vychází v českém překladu Pavla Kolmačky, brali při sestavování příspěvků do konečného svazku ohled i na to, kterým výpovědím lze spíše věřit a které jsou jen oslavným vzpomínáním. V osobně zabarvených popisech Junga se tak dočítáme řadu zajímavých postřehů od lidí, které mu byli zpravidla pracovně blízko a nesnažili se o povrchní senzace, ale o hlubší vhled.
A tak Charles Boudion – profesor Ženevské univerzity si v roce 1934 povšiml: „Není to muž pracovny či kanceláře; je to ztělesnění síly… Jak jsem ho tak pozoroval při učení a později při odpočinku v důvěrnějším kroužku, povšiml jsem si během týdne v Basileji mnohých stránek jeho bytosti a vzhledu, mnoha různorodých výrazů. Črty jeho tváře pod vysokým myslitelským čelem jsou tvrdé a plné; šedé oči se zdají zvláště malé a uzpůsobené k pronikavému zkoumání; jindy jsou hlavně rošťácké a tvář se stává tváří zpovědníka a zároveň spoluviníka, kněze, který si užívá života, a znenadání je celý červený, jak se od srdce směje. Profil pak ale volá k pořádku – je mnohem vážnější, hranatý a naznačuje prvotřídního intelektuála… Když ovšem sledujete, jak žije, vnímáte, že tyto protichůdné výrazy jsou uspořádány do soudržného celku. Cítíte, že žádný z nich ostatním neprotiřečí, že bytost a vzezření (bytostné Já a persona) nalezly svůj modus vivendi, že jeho učení o ´integraci všech funkcí´s cílem vytvořit celost není knižní vědění, nýbrž vědění žité, že o něm lze směle tvrdit, že nepatří pouze mezi učence, nýbrž mezi mudrce.“
Jungovy knihy, přestože jsou pro laiky „tvrdý oříšek“, mají tak jako doktor Jung jistou magickou nevyzpytatelnost, určitý dar zkoumat zranění a zároveň je hojit, jistou sílu vést nás za význam abstraktního slova. Za sebe mohu říci, že ačkoli jsem je četla léta předtím, než jsem v Curychu poznala jejich autora, uhodla jsem v nich dva stejné Jungy, které nyní vidím tak jasně. Na líci každé strany dynamického, přemýšlivého moderního člověka, ve kterém v celé rozmanitosti zurčí život, jasně a silně jako pramen; a na rubu moudrou vykupitelskou postavu velice starého a intuitivního muže – jakéhosi zahradníka, který se prochází a jemně rozmlouvá se svým psem, ruce plné nových výhonků k roubování na strom života…“. Takto vzpomíná v knize na Junga v pokročilejším věku americká spisovatelka se zájmem o analytickou psychologii Elizabeth Shepley Sergeantová v roce 1931. Takové a podobné autentické střípky v celku vytvářejí živější představu o tomto velikánovi, autorovi mnoha knih včetně oblíbené Duše moderního člověka či kontroverzní Odpovědi na Jóba.
Na úvod zmíněné dvě knihy jsou jakýmsi pandánem, který čtenářům přibližuje Junga plasticky a lidsky, tuto osobnost – na jedné straně jeho názory v rozhovorech a na straně druhé jeho působení, chování i vzezření očima přímých svědků. Knižní „Rozhovory“ a „Setkání“ jsou dvě poloviny jednoho celku – tedy člověka i autora obsáhlého díla, do kterého se po této četbě můžeme snadněji vydat.