Podle Schwartze žije naše společnost v systému přesvědčení, které nazývá monomysl: v představě, že máme jednu mysl, z níž vychází různé myšlenky, emoce, impulzy či nutkání. Koncept IFS, který autor vyvíjí od 80. let, ale pracuje s odlišným paradigmatem mnohočetnosti: všichni jsme podle něj mnohočetné osobnosti a je to dobře.

Schwartz pracuje s tzv. částmi mysli: každý z nás se rodí s mnoha dílčimi myslemi, které neustále interagují. Procesu, v němž spolu tyto části neustále interagují, říká autor obecně myšlení. Za nimi se nachází naše pravé Já, jehož úkolem je z těchto částí mysli vytvořit koherentní, dostatečně vyvážený a zvládnutý celek. 

Podobně jako členové skutečné rodiny mají i tyto členové vnitřní rodiny vlastní perpektivu, zájmy, vzpomínky či náhledy. V IFS existují v zásadě tři druhy částí mysli: vyhnanci, části vznikající často jako následky nějakého traumatu v dětství (často se jim také říká vnitřní děti) a které si s sebou nesou nějakou bolest a strach. Dále jsou zde manažeři, kteří mají roli ochránců, kteří mohou vykazovat mnoho různých přístupů, ale jejich základní úkol je vždy stejný: zabránit aktivaci vnitřních vyhnanců. Tito "manažeři" se často stávají tím, čemu jinak říkáme vnitřní kritici. Třetím druhem jsou hasiči, kteří se objevují ve chvíli, kdy přese všechnu snahu "manažerů" dojde k aktivaci "vyhnanců": v takovém případě nastává velká krize a nastupují hasiči, jimž se v psychoterapii tradičně říká obrany. 

Podobně existují i tři druhy vztahů mezi částmi: ochrana, kterou poskytují manažeři a hasiči ve snaze ochránit osobnost před bolestí pocházející od vyhnanců. Dále je to polarizace, která nastává, pokud spolu dvě části soupeří, a konečně spojenectví, pokud spolu části spolupracují.

Výchozí myšlenkou IFS pak je, že záměry těchto jednotlivých částí mysli jsou pozitivní, a to i když jejich jednání je zdánlivě negativní, dysfunkční či škodlivé. Nemá tedy smysl s různými částmi mysli bojovat a snažit se je potlačit, naopak, cílem terapie vycházející z IFS je tyto části integrovat, propojit a dosáhnout vnitřní harmonie. Úkolem terapie IFS tedy je vyléčit zraněné části a obnovit mentální rovnováhu.

Kniha z pera samotného zakladatele tohoto směru přináší celkový úvod do teorie systémů vnitřní rodiny, nabízí základní postupy při práci s IFS, ukázky z terapeutických rozhovorů i řadu kazuistik a cvičení či meditací.

Z anglického originálu No bad parts přeložila Lenka Volavková.

Ukázka:

Mapujeme své vnitřní systémy

Nyní, když za sebou máte pár praktických zkušeností a více rozumíte tomu, co jsou to systémy a změna paradigmatu, o niž zde usilujeme, chci se pustit do toho, jak se uvnitř jednotlivé části samy organizují a jaký k sobě mají vztah. Základní rozdíl mezi vyhnanci a ochránci jsem již ukázal. Podívejme se teď trochu víc na to, co jsou zač.

Vyhnanci

Začněme u vyhnanců. Jsou to většinou mladší části, jimž se v naší kultuře často říká vnitřní děti. Než se zraníme, jsou to nádherné, hravé, kreativní, důvěřivé, nevinné a otevřené části nás, jimž jsme rádi nablízku. Současně to jsou ty nejcitlivější, takže když nás někdo zraní, zradí, poníží nebo vystraší, právě ony si z takové události nejvíce odnášejí zatížení vyhrocenými přesvědčeními a intenzivními emocemi (břemena).

Zátěž, kterou tyto části nasají z traumatu nebo z poškození rané citové vazby, pak z radostných a hravých vnitřních dětí udělá děti chronicky bolavé, které uvízly v minulosti a jsou schopny nás ovládnout a vtáhnout zpět do dřívějších děsivých událostí. Oscilují mezi pocitem „všichni mě milují“ a „nikdo mě nemiluje“, „nemám žádnou cenu“, a když se s námi smísí, stane se tato víra i naším modelem a my prožíváme všechny jejich zatížené emoce. Znovu prožívat takové emoce a věřit takovým věcem je natolik nesnesitelné, že po dobná břemena často narušují naši schopnost fungovat ve světě. Někteří mí klienti, u nichž vyhnanci převzali vládu, například nedokázali týden vstát z postele.

Proto se ze všech sil snažíme tyto části uzamknout, ačkoli jsme přesvědčeni, že špatné vzpomínky, pocity a emoce úspěšně zpracováváme. Neuvědomujeme si, že se tím odpojujeme od svých nejcennějších zdrojů, to jen proto, že nesou zranění. Příčinou je nejen to, že nám bylo vštípeno paradigma monomysli nepřipouštějící existenci zraněných částí, jež lze vyléčit, ale i náš drsný americký individualismus, podle nějž nejlepší reakcí na zranění je prostě vstát a pokra- čovat v cestě.

Pravděpodobně mi dáte za pravdu, že v situaci, kdy jste byli zraněni, jste od lidí kolem slyšeli fráze jako: „Ale prosím tě, nic si z toho nedělej,“ nebo „Nebuď přece taková citlivka.“ Pro vaše mladé části je to jen další bolest. Nějakou událostí byly zraněny a vy to pak ještě zhoršíte tím, že se jich zřeknete a vsadíte je do žaláře. Z toho pak plyne jejich zoufalá touha, aby se o ně někdo zajímal, a usilovná snaha z vězení uniknout, jakmile se jim k tomu naskytne příležitost – když jste unavení, když nedostáváte pochvaly, které je udržují v klidu, nebo když vám někdo opět ublíží či vás poníží podobně, jako tomu bylo v původní události.

Taková zbytečná škoda. Naše rozkošné vnitřní děti jsou zraněné a ještě k tomu opuštěné, takže už nemáme přístup k jejich úžasným vlastnostem. Místo toho si říkáme, že je to věc dospívání a že cítit tu prudkou radost, posvátnou úctu či velikou lásku už k dospělosti nepatří.

Přestože jsme tyto části vyhnali, jejich břemena mohou mít nevědomý dopad na naši sebeúctu, výběr partnera či profese a podobně. Jsou příčinou nečekaně přehnaných reakcí, které si neumíme vysvětlit, a je nám záhadou, proč nás nějaká maličkost tak silně zasáhla.

Je těžké vyrůstat v USA a nenasbírat množství vyhnanců. Jako dítě vás téměř jistě někdo z rodiny nebo z vašich vrstevníků mnohokrát zranil, ponížil nebo vystrašil, a od vás se chladně očekávalo, že prostě půjdete dál. Každý, kdo prožil týrání, nevyhnutelně má mnoho vyhnanců.

Kromě citlivých částí, jež jsou zraněny a pak vyhoštěny, existují ještě jiné části, temperamentní a ochranné, jež pocházejí z energie, která vadí rodině nebo třeba leká lidi kolem. Ty se stávají tím, čemu říkám ochránci v exilu. Výmluvně o nich píše Robert Bly:

Pobíhající dítě je živá koule energie. Ano, byli jsme koulí energie, ale jednoho dne jsme si všimli, že rodičům se některé části téhle koule nelíbí. „To nemůžeš být ani chvilku v klidu?“ říkali, nebo „Nepošťuchuj brášku, to se nedělá.“ Táhneme za sebou jakýsi neviditelný pytel a tu část, která se našim rodičům nelíbí, do něj vždycky strčíme, abychom si udrželi jejich lásku. Když jdeme do školy, pytel už je docela velký. Od učitelů pak slyšíme: „Hodné děti se kvůli takovým maličkostem nevztekají,“ a tak svůj hněv taky strčíme do pytle. Když nám bylo s bratrem dvanáct, bydleli jsme v Minnesotě v městě Madison a byli jsme tam známí jako „ti hodní Blyovic hoši“. Naše pytle byly už kilometry dlouhé... Jakmile svou část vložíme do pytle, její úroveň poklesne. Devalvuje směrem k barbarství. Představme si mladíka, který ve dvaceti pytel zaváže a otevře jej teprve za nějakých 15–20 let. Co tam asi najde? Sexualita, divokost, impulzivita, hněv, svoboda, které tam vložil, bohužel degradovaly; a nejenže mají primitivnější povahu, navíc jsou k osobě, která pytel otevřela, nepřátelské. Člověk, který svůj neviditelný vak rozváže v pětačtyřiceti, oprávněně cítí strach. Nahlédne do něj a spatří podivný stín plížící se zadní uličkou; to by vyděsilo každého. Každá část naší osobnosti, kterou nemilujeme se stane naším nepřítelem.

Tito vyhnanci jsou slavným Freudovým Id, jež mylně pokládal za pouhé primitivní pudy. Jak už jsem uvedl dříve, tento negativní pohled jen přispěl ke zhoubnému pohledu západní kultury na lidskou povahu a vedl k tomu, že psycho terapie neměla zájem tyto naše části poznat.

Máte-li hodně vyhnanců, cítíte se mnohem křehčí a svět vypadá mnohem nebezpečnější, protože v něm existuje tolik věcí, lidí a situací, které by je mohly aktivovat. A když se vyhnanec aktivuje a prodere se ven z vězení, v němž jej držíme, máme pocit, že nás to zabije, protože stejně smrtelně děsivá nebo potupná byla i původní událost. Anebo, jak upozorňuje Bly, jsme vyděšení z toho, že se vyhnanci tolik zradikalizovali.

Souvislosti s duchovními preferencemi se budu více věnovat za chvíli, zatím chci jen poznamenat, že pocit bezcennosti, jímž naši vyhnanci trpí, nás pravděpodobně nevědomky nasměruje ke spiritualitě či duchovnímu vůdci slibujícímu vykoupení a spasení. Také v důsledku bolesti a strachu těchto částí můžeme inklinovat k formám uctívání, jež se soustředí kolem nějakého gurua nebo nějaké představy o všemohoucím Bohu.