Kniha Dítě zvané „To“ je svědectvím jednoho z nejzávažnějších dětských týrání, které bylo zaznamenáno v historii státu Kalifornie. Matka malého Davea bije, trápí hlady a dělá z něj otroka rodiny. Vymýšlí stále nové způsoby, jak syna ponížit a ublížit mu fyzicky i psychicky. I když jsou v rodině další děti i jejich otec, matka svůj hněv a nenávist směřuje pouze na jednoho syna. Žádný z členů rodiny nenajde sílu chlapci pomoci a postupně si všichni na danou situaci zvyknou. Otec nakonec opustí rodinu, a tím dá své ženě prostor pro ještě větší trýznění syna, který musí bojovat o holý život.

Ač hubený chlapec chodí v děravých hadrech, zapáchá a dětem ve škole krade jídlo, jeho okolí vůči němu dlouho zůstává lhostejné. Naštěstí se nakonec ve škole najde pár vnímavých učitelů, který začne situaci řešit. Příběh se odehrál na začátku sedmdesátých let minulého století, kdy se problematice domácího násilí nevěnovala taková pozornost, jako je tomu dnes.

UKÁZKA:

     Než rodina zasedla k večeři, vrátila se matka do koupelny a začala křičet, že mám hned vylézt z vody a vzít si šaty. Okamžitě jsem vyskočil a chňapl po ručníku, abych se utřel. „Tak to teda ne!“ zaječela. „Oblíkni se tak, jakseš!“ Bez váhání jsem její rozkaz splnil. Pak jsem utíkal v promočených šatech po schodech dolů a šel jsem se posadit na dvůr, jak si přála. Přestože slunce už zapadalo, jeho paprsky ještě zalévaly půlku dvorku. Chtěl jsem si sednout na sluníčko, ale matka mě zahnala do stínu. A tak jsem se třásl v rohu dvora v pozici válečného zajatce. Toužil jsem po několika vteřinách tepla, jenže s ubíhajícím časem klesala i naděje na to, že uschnu. Slyšel jsem, jak si členové „rodiny“ za oknem v patře podávají mísy plné jídla. Každou chvíli odtamtud zazněla salva smíchu. Otec byl doma, a to matka samozřejmě uvařila něco výborného. Byl bych rád otočil hlavu a podíval se, jak jedí, ale netroufal jsem si. Žil jsem v jiném světě. Normální život jsem si nezasloužil zahlédnout ani koutkem oka.

     Rituál vana-dvorek se brzy stal něčím naprosto běžným. Když jsem ležel ve studené vodě, vodili sourozenci do koupelny své kamarády, aby se podívali na nahatého bratra. Ti se mi často posmívali. „Co proved tentokrát?“ ptali se. Bratři většinou krčili rameny a odpovídali:

„Nevíme.“

     Na podzim začala škola a mně svitla přechodná naděje na únik před hrozným životem. První dva týdny v naší čtvrté třídě suplovala nová učitelka. Řekli nám, že naše učitelka je nemocná. Suplující učitelka byla mladinká, zřejmě i míň přísná než většina jejích kolegyň a kolegů. Na konci prvního týdne rozdávala těm žákům, kteří se dobře chovali, zmrzlinu. Tehdy jsem ji ještě nedostal, ale další týden jsem se víc snažil a odměna mě neminula. 

Nová učitelka nám pouštěla hity na singlech a taky zpívala. Zamilovali jsme si ji. V pátek odpoledne se mi nechtělo ze školy. Všichni spolužáci už odešli. Učitelka se ke mně naklonila a řekla mi, že budu muset jít taky. Věděla už, že jsem problémový žák. Poprosil jsem, jestli bych s ní mohl zůstat. Chvilku mě držela v náruči, pak vstala a pustila písničku, kterou jsem měl nejradši. Potom jsem šel domů. Protože jsem se zpozdil, utíkal jsem jako o závod a rychle jsem se pustil do domácích prací. Když jsem skončil, poslala mě matka na dvůr. Musel jsem si sednout na studený beton.

Ukázka z doslovu Torey L. Hayden:

 Snad nejdůležitějším poselstvím knihy Dítě zvané „To“ – poselstvím, které se nenápadně prolíná všemi v něm vylíčenými a hrůznými událostmi – je, že zneužívání dětí lze téměř vždy předcházet. K tomu, aby týrání nedocházelo, je zapotřebí dvou věcí. Zaprvé je třeba, abychom si všímali příznaků, že je dítě zneužíváno, a zadruhé abychom pomohli dospělým v okolí dítěte překonat problémy, které ke zneužívání vedou.

Dave Pelzer, který v dětství prožil závažné týrání, se ve dvanácti letech dostal do pěstounské péče a v osmnácti se stal příslušníkem amerického vojenského letectva. Dnes se věnuje osvětové práci      podporu dětských obětí týrání a v roce 1996 byl jedním z nosičů olympijské pochodně.