Poprvé vyšla publikace Ditě zvané „To“ v roce 1999 a poté v roce 2007 u nakladatelství Colubumbus. Aktuálně jej převzalo nakladatelství Portál, které se rozhodlo pro komornější knižní obálku, více přiléhavou tématu. Je možné, že jelikož je tento titul prvním dílem trilogie, bude Portál vydávat i dva zbývající díly.

Pro mnohé bude působivá právě velikost. Jedná se o tzv. kapesní vydání, vhodné do kabelky. Knížka akorát do ruky čítá 161 stránek, autenticky sepsaných v ich-formě z úhlu pohledu čtyř až dvanáctiletého chlapce. Je tomu uzpůsoben i styl psaní, který je stručný a přesto plný emocí. Není prostor pro nadbytečné texty, jelikož je dílo tak útlé, ovšem i přesto je obsah hodně hutný právě kvůli upřímné a hrůzné zpovědi muže, který byl jako dítě týrán.

Příběh začíná už od prvních stránek velmi temně. Komorní atmosféra poukazuje na nedostatek lásky, pochopení a možnosti prožívat své dětství. Dave Pelzer prožíval své nejhorší období právě v područí své matky, která jej měla milovat a chránit. Namísto toho ho právě biologická matka fyzicky i psychicky šikanovala. Již na prvních stránkách autor ukazuje, že ho mučila horkou vodou, fyzickými tresty a postupně vše stupňovala až na neúnosnou mez, zatímco otec přihlížel a ponoukal ho k tomu, ať je hodný a mamince vyhoví, čímž ho jen podporoval v tom, že matka se chová správně, a právě Dave jako chlapec je ten špatný.

Do nebe volající zpověď pokračovala od čtyř až do dvanácti let, během kterých Dave bojoval prakticky o holý život kvůli fyzickému a psychickému týrání, napadání, nedostatku základních potřeb jako je jídlo, teplé a čisté prostředí atd. Jedná se o nejhorší potvrzený případ šikany, který se v USA odehrál a stal se mediálním. Díky němu se více začalo řešit bezpečí dětí a důraz byl dán na odhalování psychického a fyzického týrání dětí. Především proto, že většina lidí přehlížela, jakým peklem si Dave procházel. Nevšímavost nebo spíše nezájem ubližuje týraným dětem stejně tak jako sám tyran, jak vyznívá z knížky. Ta sama o sobě promlouvá o velkém poselství, a ještě větší bolesti.

Tento počin ještě nekončí šťastně, ba naopak je ukončen v době, kdy Dave už ztratil veškeré naděje. Jak to bylo dál je zřejmě sepsáno ve druhém a třetím pokračování. Ale jelikož vy víte, že autor přežil a dostal se nakonec k lidem, kteří mu nabídli bezpečnou náruč, je k dispozici i epilog. V tom se Dave svěřuje, že hrůznou minulost nechal za sebou, ukazuje, že má proč žít.

Kniha je obohacená o pasáž s názvem Problém týraných dětí v širší perspektivě. Krátký úsek sepsal Dave Pelzer, ale se svými myšlenkami se svěřil i jeho učitel Steven E. Ziegler, sociální pracovnice Valerie Bivensová, někdejšího výkonného ředitele Kalifornské společnosti pro prevenci týrání dětí. Na závěr je k dispozici báseň Cindy M. Adamsové.

Od předešlého vydání s aktuálním se liší informace o tom, kde hledat pomoc. Zatímco v předešlé byly zmíněné fondy a nadace, nyní jsou k dispozici dva portály Šance dětem a Ohrožené dítě.

Na samém konci je k přečtení rovněž i profil autora, pasáž s názvem Dotazy, připomínky, zkušenosti, odkazující agenturu D-ESPRIT stejně jako následující stránka, kde se dozvíte o tom, že se Dave Pelzer věnuje přednáškám, seminářům, dílně a práci s mládeží.

Nové vydání je rovněž obohaceno o doslov Torey L. Hayden, která je spisovatelkou řady románů o skutečných příbězích dětí s poruchami chování. U nakladatelství Portál jste měli možnost se setkat s její tvorbou – Spratek, Dračice a Mazánek, Zvíře, Tygřice, Sebranka, Holka, kterou nechtěli a Přehlížená holka.

Není to čtení pro citlivé čtenáře, i když já mám za to, že by si ji měl přečíst každý, aby měl oči otevřené. I od lidí, kteří by měli být dětem nejblíže, se může dostat toho nejhoršího, jak poukazuje Dítě zvané „To“. Osobně bych dílo doporučila opravdu všem, kteří touží mít otevřené oči. Život není vždy růžový a existuje mnoho těch, kteří potřebují, abychom se uměli dívat a nebáli se pomáhat.

Já jsem příběh četla už podruhé a zarazilo mě, kolik mi z něj zůstalo v živé paměti a jak mě stále každá situace děsí. Pro lidi, pro něž jsou děti tím nejdražším v jejich životě, je to skutečně psychické mučení. Já pro své děti žiju a nedovedu si představit, že by něco takového zažívali. Žádné dítě by nikdy nemělo zažívat nic takového. Doufám, že matka dostala ten nejhorší trest a přeju autorovi jen šťastný život... Hrozně moc bych si přála, aby autor přeháněl a některé informace zveličoval, jenže se obávám, že jeho příběh je bohužel opravdu autentický a upřímný a o to hůř mi je. Četlo se mi pomalu a špatně, protože to bylo bolestivé, ale každý by měl Daveův příběh zakusit.

Keď médiami „prejde“ príbeh spojený so šikanou alebo s týraním, má vysokú čítanosť a sledovanosť a následne upadne do zabudnutia. Ja Vás dnes pozývam bližšie nazrieť do príbehu týrania a šikany, bez lacných emócií a predovšetkým si povieme, ako niekomu pomôcť a čo urobiť pre zmenu v spoločnosti.

Písať o dnešnej knihe nebolo jednoduché. Je to malá knižka bohatá obsahom. Dalo by sa povedať – samé silné stránky.

Je to beletria, príbeh zachytený autorom. Memoáre s nádychom osobnej drámy. Do istej miery kniha pripomína denník, aj keď v niektorých úsekoch popisuje dianie deň za dňom a potom sa posunieme o väčší časový úsek. Takže je to skôr autobiografia.

Nebolo jednoduché o nej písať a to z troch dôvodov. Je to príbeh a snažíte sa neprezradiť z neho príliš veľa. Je to smutný príbeh a veľa vecí prežívate priamo s autorom. Akoby ste stáli pri ňom. A je Vám ľúto, že mu nemôžete pomôcť. O to viac, že sám som na základnej škole zažil šikanu… A to je ten tretí dôvod…

Kniha prináša príbeh chlapca Dave Pelzera. Jeho otec bol hasičom. Povolanie jeho mamy ostáva záhadou, len viem, že chcela byť zdravotnou sestrou. V rodine boli traja chlapci, neskôr pribudol štvrtý a piaty. Dave sa narodil ako druhý v poradí. Zo začiatku chlapec popisuje idylku, vrátane spoločných výletov, či kempovania. Až neskôr, sa to zmenilo. On sám nepopisuje konkrétny okamih. Máloktoré dieťa – či už je predmetom šikany, alebo týrania ho pozná. Alebo nedáva zmysel. Je pravda že píše o tom, že rodičia vo voľnom čase trávili čas poobede pri poháriku vína, že matka bola príliš poriadkumilovná a že v čase keď bol otec v práci, tak sa správala „inak“. To samé však dôvodom nie je. Skôr tu vidno snahu pochopiť prečo. Autor v tom čase mal pocit, že ak by našiel dôvod, bolo by to „znesiteľnejšie“. Mnohé deti to tak majú. Zo stránok knihy je zrejmé, že sa snažil o sebareflexiu. Premýšľal nad sebou. Nikto nechce byť bitý (alebo inak týraný) a byť odstrkovaný a tak premýšľa nad tým, či to niečím nevyvolal a nespôsobil. Ak áno, bol by ochotný to zmeniť. Ak sa to dá. Samota (aj vyčlenenie) bolí.

So šikanou to tak býva. V určitom kolektíve, v rámci nezrelej dynamiky sa často hľadá „vhodná“ obeť. A hľadá sa zámienka (bifloš…), alebo sa škatuľkuje (okuliarnik, tučná…). Alebo ide „len“ o snahu si niečo dokázať, nad niekoho sa vyvýšiť (ja som viac), alebo uvoľniť napätie, agresiu, či frustráciu (nehodiace škrtnite). Existuje vôbec trieda, kde si istá skupinka študentov nemyslela o sebe, že sú niečo viac? A nešlo pritom o jednotkárov, ktorí by mohli mať pocit, že ich usilovná práca priniesla ovocie a zaslúžia si preto istý rešpekt. Zmena školy, prechod z jedného stupňa na nový, môže priniesť zmenu – dieťa už nemusí byť šikanované. Možno je tam už šikanovaný niekto iný. Často tam niekto je. Na okraji, vždy niekto je.

Dieťa si šikanu so sebou nesie. Nevyrastie z nej. Je to trauma. Môže dokonca samo začať šikanovať. Je to snaha o istú kompenzáciu rán. Z obete sa môže stať tyran.

Kauza sexuálneho zneužívania pred časom ukázala, že mnohí ktorí zneužívali, sami boli kedysi zneužívaní. To samozrejme nie je ospravedlním ich konania, len ukazuje na ten bludný kruh, či skôr kruh násilia.

Keď príde na pretras šikana, často mnohí hovoria o niečom, čo má robiť z chlapcov mužov a spomínajú s nostalgiou na povinnú vojenčinu, kde bažantov šikanovali mazáci a neskôr keď sa s bažantov stali mazáci, šikanovali bažantov. Pred rokom 89 bežne zomrelo 100 až 200 brancov za rok. Často za záhadných okolností… Chváli to – ten systém časť z tých, čo prežili. A tí čo neprežili?

Život sám prináša rôzne prekážky, ktoré treba zvládnuť a vďaka ktorým získavame istú mentálnu silu a odolnosť. Posilňujeme tým tiež vôľový aspekt. Niet tu priestor pre šikanu. Šikana je zlom, pre ktoré nie je ospravedlnenie. Aj na Slovensku čakáme na prelomový rozsudok spojený napríklad so šikanou na pracovisku…

Ale vráťme sa ku knihe. Dave je vo svojej rodine týraný. Dostáva málo jedla a často dostáva bitku. Nosí obnosené šatstvo. Hlad sa snaží zahnať kradnutím desiat spolužiakom, neskôr kradne v obchode, alebo žobre cestou do školy. Keď sa nenaje, keď je nevyspatý a dobitý, ako môže v škole podať výkon? Na začiatku pritom patril k najlepším žiakom. Aj tak bol na okraji spoločenstva. Keď sa neskôr jeho prospech zhoršil (na čo to všetko?), tak „len“ pribudol dôvod k vyčleneniu. Keď kradnete desiaty spolužiakom, nebudete obľúbení. Keď chodíte v starom oblečení, budú sa Vám posmievať. Keď to oblečenie nie je opraté, budete smrdieť a budete čeliť posmeškom. Dieťa ktoré je týrané v rodine, často je zároveň šikanované aj v komunite. Ako by Vašu dušu zavraždili dva krát. Bolo mu odopierané jedlo, tak sa snažil k nemu dostať – akokoľvek a následne za to trpel. Začarovaný kruh…

Aby som neprezradil viac… Ako to celé dopadlo… Neprezradím. Ponúkam však zopár výkrikov do tmy: „môže ma byť… ale nevzala mi vôľu nejako to prežiť… v posledných mesiacoch sa ani nesnažím utiecť tej biede tým, že sa budem učiť… všetci mnou opovrhujú… pokiaľ chcem žiť, musím myslieť dopredu… v škole som bol hotový vyvrheľ… túžil som po jedinom… ľahnuť si a so všetkým skoncovať… cítil som sa ako odsúdenec… snaž sa jej vyhovieť a moc sa jej neukazuj na očiach… prestal som veriť v Boha… nenávidel som seba… tešil som sa, na okamih, keď skončí v pekle…“ Týranie doma, striedala šikana v škole. Na školskom výlete boli s triedou na lodi. Prišla k nemu spolužiačka a povedala mu: „skoč! Povedala som ti, aby si skočil! Neostáva ti nič iné, aby si skočil!“ Pridal sa aj ďalší spolužiak: „má pravdu, vieš to sám…“ Späť k „rodine“: „na mňa neurobíš žiadny dojem! Si nula! Si „To“! Neexistuješ! Neznášam ťa… želal som si, aby ma zabila… a zbav nás od zlého. Amen.“

Ako to dopadlo? Skočil? Neskočil? Prežil? Ostal po ňom denník, niečo ako Denník Anny Frankovej? Neprezradím. Kniha ponúka pohľad do vnútra sveta človeka, ktorý je týraný a následne šikanovaný. Verím, že tie vypichnuté myšlienky hovoria o celej tej hrôze, ktorá môže viesť k samovražde, k vražde, k násiliu voči skupine… Máme v pamäti streľbu na škole, k čomu prichádza aj u nás… Ale aj nedávny skok chlapca zo strechy školy…

Tieto príbehy často lákajú bulvár. Pre čítanosť a sledovanosť. A následne zapadnú prachom. Čo keby sme s tým skúsili niečo urobiť? Zneužívaniu detí je možné takmer vždy predísť. Sú však potrebné dve veci. Tou prvou je všímať si znaky, že dieťa je týrané. A tou druhou? Pomôcť prekonať problémy, ktoré môžu viesť k týraniu. Tá minca má dve strany. Dieťa však nemôže ani za jednu. To je fakt.

U detí si treba všímať:

• Nevysvetliteľné zmeny správania a osobnosti (týranie Vás núti naučiť sa prepnúť, časom sa v tom strácate).
• Utiahnutosť od rodiny a aktivít (len nepritiahnuť pozornosť a nedostať úder. Kto nič nerobí, nič nepokazí).
• Znalosť problematiky, ktorá je bežná svetu dospelých (často robia aktivity, ktoré nie sú primerané ich veku, alebo tým že trávia viac času s dospelým než s rovesníkmi, tak poznajú isté témy, ktoré nie sú deťom bežné).
• Zmena prospechu (strata zmyslu, nevyspatosť, málo sily, hlad).
• Časté absencie (zákaz ísť do školy, nemôže ísť, pretože je zmaľované).
• Neochota odísť zo školy (a ísť domov). V škole je bezpečie.
• Časté psychosomatické ťažkosti (je to veľký stres a úzkosť. Nikdy nevie kedy a za čo. Ale aj ako…).
• Prílišná poddajnosť (snaha urobiť čokoľvek, aby sa vyhlo rane).
• Pokusy o útek z domu (hľadanie bezpečia).
• Sebapoškodzovanie, alebo pokus o samovraždu (snaha nahradiť psychickú bolesť fyzickou, prehlušiť fyzickú bolesť, alebo volanie o pomoc a beznádej).

Riziká spojené s rodinou:

• Majú na deti nereálne očakávania (a tie deti nemôžu splniť a nasleduje trest).
• Nadávajú deťom a označujú ich za zlo (ak niekoho vnímate kao zlo, nebude k nemu pristupovať pekne).
• Vyhrážajú sa deťom fyzickými trestami (od slov je blízko k činom).
• Prejavujú o dieťa malý záujem (je im doslova ukradnuté, kým nemajú potrebu sa odbaviť a vtedy je len hračkou).
• Nepoznajú, keď je dieťa v núdzi (nezaujímajú sa oň).
• Obviňujú dieťa z problémov rodičov (a to je dôvod mu ublížiť).
• Očakávajú, že dieťa sa bude starať o rodiča a venovať mu pozornosť (myslí sa tým, že dieťa je sluhom, robí domáce práce často za všetkých aj za rodičov…).

Ako ľudia sa „cítime“ na rôzne veci. Možno sa bojíme priamo zaangažovať. Nižšie ponúkam linky na ďalšie informácie, ale aj organizácie, ktoré sú činné v danej oblasti (snáď som na nikoho nezabudol). Nepochybujem o tom, že mnohé tie organizácie hľadajú aj dobrovoľníkov a pomocníkov. Môžete ich podporiť aj finančne pri snahe poskytnúť bezpečie a pomoc ľuďom v ohrození…

Kde hľadať pomoc:

• https://detstvobeznasilia.gov.sk/
• https://viacakonick.gov.sk/pravidla-pomoci-do-12-rokov/
• https://www.linkadeti.sk/kategoria/dospeli/clanok/syndrom-can-v-kocke
• https://naruc.sk/
• https://centrumslniecko.sk/
• https://sancedetem.cz
• https://ohrozenedite.cz

Svědectví vyprávěné jazykem malého dítěte, kterého nepochopitelným způsobem začne jednoho dne týrat a zneužívat jeho vlastní matka – zpočátku za zavřenými dveřmi, později před nedotknutelnými mladšími a staršími sourozenci, a nakonec i s vědomím vlastního manžela a chlapcova otce – a to po 5ti krásných, idylických letech, které strávili jako šťastná rodina.

Je to ale také příběh neskutečné odvahy, sebezapření a boje o přežití. Je to příběh o vůli a naději, kterou jsme schopni najít opravdu i v těch nenáročnějších a nejtěžších chvílích, kdy se zdá, že se proti nám spikl celý svět a stal se z nás duch, kterého si nikdo nevšímá, alespoň ne dost na to, aby se pokusil pomoci. O chvílích, kdy nás opustí víra a zbyde po nás jen prázdná fyzická schránka přející si odejít pryč. Prodlužující se utrpení, které jako by nebralo konce, zaslepenost okolí, bolestné intriky a konečně i zadostiučinění a nabytá svoboda, která se dostaví až po dlouhých sedmi letech.

Asi nikdy mi knížka tak malého a útlého formátu nepřipadala tak nekonečná a frustrující. Měla jsem chuť ji zahodit, roztrhat, spálit, ale hlavně ji už nikdy nemuset vzít do ruky. Nejspíš se Vám bude každé slovo v knize hnusit, o to více po uvědomění, že je to běžná zkušenost – nejen malého chlapce Davida, ale i spousty dalších dětí po celém světě. Ale myslím, že je důležité, aby se o takových případech nemlčelo.