Podle Lorenze jsou živočichové biologicky naprogramování k agresivnímu chování coby boji o zdroje a jako taková musí být agrese považována za součást přírodního výběru a ne za čistě naučené chování. Odmítá tak charakterizovat agresi jako opak „pozitivních“ instinktů jako např. láska a považuje ji za základ dalších instinktů a přisuzuje jí významnou roli v komunikaci zvířat.

Do své ucelené teorie agresivity, jejích příčin, funkcí a motivací, zahrnul také chování člověka, u nějž se agrese může snadno vymknout kontrole. Na základě rituálů, které agresi brzdí i ve zvířecí říši, se ovšem u lidí navíc vyvíjejí i pravidla morálky. 

Kniha, která vyšla v roce 1966, vyvolala mnoho kontroverzí, především pak Lorenz svou koncepcí o vrozených systémech chování šokoval marxistické ideology věřící na neomezenou manipulovatelnost širokých lidských mas na základě přesvědčení, že je každé chování naučené. V Československu tak bylo vydání knihy po roce 1968 zmařeno a Takzvané zlo se stalo jednou z prvních knih o biologii - ne-li úplně první - vydanou v samizdatu.

Konrad Lorenz (1903–1989) byl rakouský zoolog, zakladatel etologie. Jeho výzkumy týkající se chování zvířat (např. ptáků a ryb) ale oblast studia zvířat přesáhly a lze z nich vyvodit četné závěry pro psychologii, sociologii a etiku. Za přínos pro biologii i pro poznání člověka byla autorovi v roce 1973 udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu.

Knihu Takzvané zlo koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

Nač je zlo dobré

Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro koná.
GOETHE

---

Nač vlastně spolu živočichové bojují? K boji dochází všude v přírodě. Způsoby tohoto chování stejně jako útočné a obranné zbraně, které mu slouží, jsou tak vysoce vyvinuté a vznikly tak zjevně pod selekčním tlakem svého významu pro druh, že jsme bezpochyby povinni položit si tuto Darwinovu otázku.

Neodborník, který je dezorientován senzacechtivým tiskem a filmem, si představuje vztahy mezi „divokými šelmami zeleného pekla“ džungle jako krvelačný boj všech proti všem. Ještě nedávno se vyskytovaly filmy, ve kterých např. bengálský tygr bojoval s krajtou a hned nato krajta zápasila s krokodýlem. Mohu čtenáře s čistým svědomím ujistit, že k něčemu podobnému v přirozených podmínkách nikdy nedochází. Jaký zájem by také mělo jedno z těchto zvířat na zničení druhého? Žádné z nich neruší životní zájmy druhého!

A jak je to s agresí lidí? Mnoho se dozvíte např. v knize Moudrost psychopatů...

Neodborníci také Darwinův pojem „boj o existenci“, který se stal často zneužívaným heslem, chápou většinou mylně jako boj mezi různými druhy. Ve skutečnosti je však „boj“, který měl Darwin na mysli a který žene vývoj kupředu, především konkurence mezi blízkými příbuznými. Příčina, jež působí, že jeden rys zmizí nebo se změní, je užitečný „vynález“, který tomu nebo onomu příslušníku druhu zcela náhodně spadne do klína jako výhra ve věčné loterii mutace. Jak bylo vylíčeno na str. 24, potomci tohoto šťastlivce brzy předhoní všechny ostatní, až se nakonec onen druh skládá už jen z jedinců, kteří mají tento nový „vynález“.

Ovšem k bojovým střetnutím mezi různými druhy dochází také. Výr v noci zabíjí a žere i silně ozbrojené dravce, kteří se jistě energicky brání. Přistihnou-li pak dravci tuto velkou sovu za denního světla, zaútočí na ni plni nenávisti. Skoro každé jen trochu obranyschopné zvíře – malými hlodavci počínaje – bojuje zuřivě, nemá-li možnost utéci. Vedle těchto tří zvláštních druhů mezidruhového boje existují ještě jiné, méně specifické případy. Dva v dutinách hnízdící ptáci různých druhů mohou spolu bojovat o tutéž hnízdní dutinu; kterákoli stejně silná zvířata se spolu mohou rvát o potravu apod. Abych ukázal specifičnost mezidruhového boje a odlišil jej od boje vnitrodruhového, který je vlastním předmětem této knihy, musím zde téma mezidruhového boje trochu rozvinout.

Význam všech mezidruhových střetnutí je pro druh daleko zřejmější, než je tomu u střetnutí vnitrodruhových. Vzájemný vliv, kterým na sebe působí vývoj šelem a vývoj jejich kořisti, poskytuje přímo vzorový příklad, jak selekční tlak určitého výkonu ovlivňuje odpovídající přizpůsobení. Rychlost lovených kopytníků byla příčinou toho, že se u kočkovitých šelem vyvinula mohutná síla skoku a silně ozbrojené tlapy. Tyto znaky měly zase za následek, že se smysly kořisti stávaly stále citlivějšími a nohy hbitějšími. Působivým příkladem takového vývojového závodu mezi útočnými a obrannými zbraněmi je paleontologicky dobře doložená diferenciace stále tvrdších a žvýkání schopnějších zubů u trávožravých savců a paralelně probíhající vývoj těchto rostlin, které se chránily před nebezpečím, že budou sežrány, tím, že své listy inkrustovaly kyselinou křemičitou a vytvářely si i jiné ochranné prostředky. A přece tento způsob „boje“ mezi žeroucím a požíraným nevede nikdy k tomu, že by šelma svou kořist vyhubila; vždy se mezi nimi ustaví určitý rovnovážný stav, který je pro oba z hlediska druhu docela snesitelný. Poslední lvi by zašli hladem dávno před tím, než by usmrtili poslední rozmnožování schopný pár antilop nebo zeber, nebo – přeloženo do lidské komerční řeči – velrybářství by udělalo bankrot dávno před tím, než by byly vyhubeny poslední velryby. Co tedy bezprostředně ohrožuje existenci nějakého živočišného druhu, není nikdy nepřítel, nýbrž – jak bylo řečeno – vždy jen konkurent. Když byl v dávné minulosti lidmi do Austrálie zavlečen dingo – primitivní domácí pes, který tam zdivočel –, nevyhubil ani jeden druh své kořisti. Zato ale byl příčinou vymření velkých dravých vačnatců, kteří lovili stejná zvířata jako on. Co se týče síly v boji, měli domácí draví vačnatci – vakovlk a ďábel medvědovitý – nad dingem značnou převahu, avšak způsob lovu těchto archaických, poměrně hloupých a pomalých tvorů na „moderní“ způsob lovu dingů nestačil. Dingo zmenšil hustotu populace lovených zvířat natolik, že se lovecké metody konkurence už „nevyplácely“. A tak dnes žijí tito draví vačnatci ve větším počtu jen na Tasmánii, kam dingo nepronikl.

Nebo v knize Lidé lži...

Avšak ani z jiného hlediska není střetnutí mezi šelmou a obětí bojem v pravém smyslu slova. Úder tlapy, kterým lev uchvátí svou oběť, se sice svým pohybem rovná úderu, jímž přetáhne svého soupeře, stejně jako jsou si zevně podobné lovecká a vojenská puška. Ale vnitřní psychologické pohnutky chování lovce se v zásadě liší od pohnutek bojovníka. Lvem sražený buvol vyvolává agresi této šelmy stejně málo, jako krocan, který visí v mé spíži a na něhož se se zahanbením dívám, dráždí mou útočnost. Tato rozdílnost vnitřních podnětů je zřetelně patrná již z výrazových pohybů zvířete. Pes, který se pln lovecké náruživosti žene za zajícem, má stejný radostně napjatý výraz v obličeji, jako když zdraví svého pána nebo hledí vstříc vytoužené události. Také na tváři lva – jak je patrno z četných výborných fotografických záběrů – můžeme v dramatickém okamžiku těsně před skokem zcela zřetelně vidět, že zvíře není nikterak rozzlobeno: Vrčení, sklápění uší dozadu a jiné výrazové prostředky, které jsou typické pro bojovné chování, vidíme na lovící šelmě jen tehdy – a to ještě jen v náznacích –, když má z nějaké obranyschopné kořisti značný strach.

Více než útok lovce na kořist je s pravou agresí příbuzný zajímavý opačný proces – „protiofenzíva“ zvířat sloužících za kořist. Obzvláště sociálně žijící zvířata napadají společně šelmu, která je ohrožuje, kdekoli ji potkají. V angličtině se toto chování nazývá „mobbing“; do naší hovorové řeči bychom to mohli přeložit jako „dorážení“. Stará myslivecká mluva má pro to jeden speciální výraz: vrány nebo jiní ptáci „tlučou“ na výra, kočku nebo vůbec na nepřítele lovícího v noci, kterého přistihnou za denního světla. Avšak učedníky sv. Huberta bychom pohoršili, kdybychom řekli, že stádo skotu „tlouklo“ na jezevčíka, ačkoli tyto případy lze skutečně spolu srovnávat, jak hned uslyšíme.

Význam útoku na nepřítele pro udržení druhu je zřejmý. I když je útočník malý a bezbranný, způsobuje napadenému velmi citelné škody. Všechna jednotlivě lovící zvířata mají vyhlídku na úspěch jen tehdy, když jejich útok kořist překvapí. Liška, která je v celém lese sledována hlasitě křičící sojkou, anebo ostříž, za nímž letí hejno cvrlikajících a varovný hlas vydávajících konipasů, mají lov pro tento den důkladně zkažen. Dorážení mnoha ptáků na sovy, které se jim podaří ve dne objevit, má noční lovce zřejmě zahnat tak daleko, že příští večer loví už někde jinde. Zvláště zajímavá je úloha dorážení u mnoha výrazně sociálních ptáků, jako u kavek a mnoha hus. U těch prvních spočívá nejdůležitější význam dorážení v tom, že vštípí nezkušeným mláďatům, jak vypadá nebezpečný nepřítel. Tato znalost jim totiž není vrozena. U ptáků je to ojedinělý případ předávání zkušeností tradicí!

...nebo například v knize Poslušnost vůči autoritě

Husy sice díky skutečně vrozenému mechanismu vyvolávačů „vědí“, že něco chlupatého, červenohnědého, dozadu dlouze protaženého je vysoce nebezpečné, nicméně i pro ně je dorážení se vším tím obrovským rozčilením a shlukem mnoha hus zdaleka široka nejpřirozenějším poučením. Kdo to dosud nevěděl, naučí se přitom: Zde jsou lišky! Dokud byla na našem jezeře jen jedna část břehu chráněna před liškami a jinými šelmami drátěným pletivem, vyhýbaly se husy jakémukoli úkrytu, který by mohl lišku skrývat, na vzdálenost 15 i více m, kdežto v chráněném okrsku vnikaly beze strachu do houští mladých smrčků. Kromě tohoto didaktického významu uchovává si dorážení kavek a hus samozřejmě i svůj původní účinek: ztrpčit nepříteli život. Kavky na něj dorážejí důrazně a fyzicky, husy ho zřejmě zastrašují svým křikem, množstvím a nebojácným vystupováním. Těžké husy kanadské dokonce lišku pronásledují v sevřeném šiku a nikdy jsem neviděl, že by se při tom šelma pokusila některého svého trapiče chytit. S ušima nazad sklopenýma a s vysloveně znechuceným výrazem v obličeji se dívá přes rameno na kejhající a pochodující hejno hus a pomalu – aby „neztratila tvář“ – vyklidí pole.

Samozřejmě obzvlášť působivé je dorážení u větších a obranyschopných býložravců, kteří si dokonce – je-li jich větší počet – vezmou na mušku i velké šelmy. Podle věrohodné zprávy obtěžovaly zebry dokonce i levharta, když ho přistihly na stepi, která mu neposkytovala dostatečnou možnost úkrytu. Náš domácí skot a prasata mají společný útok proti vlku ještě natolik v krvi, že se člověk může někdy dostat do vážného nebezpečí, vstoupí-li na pastvinu, kde se pase větší stádo dobytka, v doprovodu bojácného mladého psa, který – místo aby útočníky zahnal štěkotem nebo sám utekl – hledá ochranu mezi nohama svého pána. Já sám musel jednou i se svou fenkou Stasi skočit do jezera a spasit se plaváním, když stádo mladého skotu kolem nás udělalo půlkruh a hrozivě postupovalo vpřed. Můj bratr strávil za první světové války příjemné odpoledne na vrbě v jižním Maďarsku, na kterou se vyšplhal i se svým skotským teriérem v podpaží. Obklíčila je totiž volně v lese se pasoucí polodivoká maďarská prasata a kruh postupně zmenšovala; vzhledem k obnaženým klektákům nebylo možno pochybovat o jejich úmyslech.

Mohli bychom si ještě mnoho říci o těchto účinných útocích na skutečného nebo domnělého nepřítele. U mnoha ptáků a ryb se ve službách tohoto zvláštního jednání vyvinulo křiklavě pestré „aposématické“ neboli výstražné zbarvení, které šelma může dobře rozpoznat a vybavit si tím nepříjemnou zkušenost, kterou udělala s příslušným druhem. Jedovatá, špatně chutnající nebo nějak jinak chráněná zvířata nejrůznějších příbuzenských skupin připadla při „volbě“ těchto varovných signálů překvapivě často na kombinaci červené, bílé a černé barvy. Obzvlášť zajímavé je, že dva živočichové, kteří spolu kromě své skutečně extrémní útočnosti nemají nic společného, se chovají naprosto stejně: husice liščí a pětipruhá parmička. O husici liščí je již dlouho známo, že intenzivně doráží na šelmy a že lišce pohled na své pestré peří zošklivila natolik, že může bezstarostně hnízdit i v obydlených liščích norách. Výše zmíněnou parmičku jsem si koupil proto, že jsem se ptal sám sebe, proč tyto ryby vypadají tak vysloveně jedovatě. Tuto otázku mi okamžitě zodpověděly tím, že ve velkém společném akváriu dorážely na velké cichlidy takovým způsobem, že jsem tyto dravé obry musel před jen zdánlivě neškodnými trpaslíky chránit.

Stejně snadno jako v případech útoku šelmy na oběť a dorážení kořisti na nepřítele lze odpovědět na otázku, jaký je význam třetího druhu bojovného chování, který s H. Hedigerem nazýváme kritická reakce. Přirovnání „bojuje jako krysa zahnaná do rohu“ se stalo běžně používaným symbolem zoufalého boje, ve kterém bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost. Tato nejprudší forma bojovného jednání je motivována strachem, nesmírně vystupňovanou touhou utéci; obvyklý následek této touhy – útěk – je znemožněn tím, že nebezpečí je příliš blízko. Zvíře si pak již netroufne obrátit se k němu zády a zaútočí s příslovečnou „zoufalou odvahou“. Přesně k témuž dochází, je-li útěk znemožněn omezeným prostorem, jako je tomu u krysy zahnané do kouta, anebo brání-li zvířeti v útěku snaha chránit mláďata nebo rodinu. Také útok kvočny nebo housera na jakýkoli objekt, který se k mláďatům příliš přiblížil, je třeba považovat za kritickou reakci. Objeví-li se nepřítel budící strach náhle uvnitř určité kritické vzdálenosti, napadne ho mnoho zvířat velice prudce, kdežto kdyby ho viděla zvolna se přibližovat z větší vzdálenosti, byla by již dávno uprchla. Krotitelé v cirkusech manévrují velkými šelmami na libovolná místa právě tím, že hrají nebezpečnou hru s prahovou hodnotou mezi útěkovou a kritickou vzdáleností zvířete, jak to velice názorně popsal Hediger. Ve stovkách loveckých historek se líčí, jak jsou velké šelmy v hustém úkrytu vysoce nebezpečné. Je to především proto, že tam je útěková vzdálenost obzvlášť malá; zvíře se cítí v bezpečí a počítá s tím, že člověk prodírající se houštím ho sám od sebe neuvidí, ani když ho mine v poměrně malé vzdálenosti. Překročí-li však přitom člověk bezděky kritickou vzdálenost zvířete, dochází rychle k takzvanému loveckému neštěstí.

*  *  *

Knihu Takzvané zlo koupíte na našem e-shopu.