Eric Berne, zakladatel transakční analýzy, představuje v knize Transakční analýza v psychoterapii ucelený odborný přístup k práci s klienty. Tento titul, který patří ke klasickým základům psychoterapeutické literatury, je určen především odborníkům – psychoterapeutům, psychologům a dalším pomáhajícím profesím, které se zabývají lidskou psychikou a mezilidskými vztahy.

Berne v knize systematicky vysvětluje základní stavební kameny transakční analýzy: popisuje jednotlivé ego-stavy Rodiče, Dospělého a Dítěte, jejich vzájemné interakce a význam v běžném i patologickém chování. Detailně se věnuje symptomatologii a diagnostice jednotlivých stavů, přičemž neopomíjí ani psychopatologii spojenou s poruchami ega. Důležitou součástí knihy je analýza transakcí mezi lidmi, analýza her, které se v komunikaci odehrávají, a životních scénářů, které ovlivňují osobní rozvoj i životní osudy jednotlivců.

Kniha Transakční analýza v psychoterapii se nezaměřuje pouze na teorii – Berne aplikuje svůj přístup také na práci s psychózami a neurózami a ukazuje, jak lze transakční analýzu využít v individuální, skupinové i manželské terapii. Výklad je doprovázen množstvím konkrétních příkladů z praxe, které ilustrují aplikaci teorie v terapeutickém procesu. Berne zároveň diskutuje souvislosti mezi transakční analýzou a jinými psychoterapeutickými směry, především psychoanalýzou, a redefinuje některé její základní pojmy v novém kontextu.

V závěru knihy čtenář nalezne podrobnou kazuistiku, která ukazuje praktické využití transakční analýzy, a výkladový slovník odborných termínů, který pomáhá lépe se zorientovat v terminologii. Transakční analýza v psychoterapii tak není jen teoretickou příručkou, ale praktickým průvodcem po cestě hlubšího porozumění lidské psychice.

Z anglického originálu Transactional Analysis in Psychotherapy: The Classic Handbook to its Principles přeložila Adéla Polomíková.

Ukázka:

Kapitola XVI

Jemnější struktura osobnosti

Je docela dobře možné, že struktura osobnosti, která zde byla dosud nastíněna, může terapeutovi připadat adekvátní po celou dobu jeho pracovní kariéry, stejně jako sloužila autorovi této knihy v průběhu první fáze klinického formulování těchto myšlenek. Nicméně pozorovatel, který je více než průměrně zvídavý, si poté, co zvládl klinicky aplikovat elementární strukturální analýzu, začne všímat komplexních souvislostí, které naznačují, že je vhodné další podrobné rozvedení tématu.

Pan Deuter^Do, třiadvacetiletý pacient, vyprávěl následující sen: „Zdálo se mi, že jsem malý chlapec^Dí, který si cucá palec, třebaže jsem cítil, že jsem už moc starý, abych to dělal, a měl jsem obavy, co by na to řekla moje matka, kdyby mě viděla. Víte, vždycky jsem se cítil provinile^Ro, když jsem ji obelhával.“

Je zcela evidentní, že je to Dospělý^Do, kdo líčí tento sen, Dítě^Dí, které v něm vystupuje, a nesouhlasící Rodič^Ro, který způsobuje, že se cítí provinile, protože klame svou matku. Sen sám o sobě předkládá strukturální problém, který může být vyřešen pozorováním skutečných dětí.

Malý chlapec si začal cucat palec poté, co se narodila jeho sestřička, v době, kdy mu byly čtyři roky. Podle jeho matky si Aaron cucal palec až do dvou let, ale potom se toho zvyku vzdal, dokud se na scéně neobjevilo další dítě. Aaron sám cítil, že to není správné, a myslel si, že je na to už moc velký, ale kdykoli se něco pokazilo, začal si cucat palec. Jeho sestřičce byly nyní tři roky, a když bylo všechno v pořádku, hrály si děti spolu jako dobří kamarádi. Aaron jí ukazoval, jak má stavět z kostek a jak hrát hry. Jestliže se holčička moc rozjařila, začala dělat nepořádek nebo byla neopatrná, řekl: „To nesmíš dělat. Musíš dávat věci na místo, kde jsi je vzala.“ Matka o tom pak vykládala návštěvám, a když se šly podívat na děti do jejich pokoje, nalezly obvykle Aarona v jednom z těchto dvou stavů: buď trucoval, nebo si hrál se svou sestrou nebo ji in loco parentis⁸³ káral.

Nebylo těžké diagnostikovat tyto tři Aaronovy stavy jako Dítě, Dospělého a Rodiče, v uvedeném pořadí. Ve skutečnosti ta malá holčička také, možná proto, že napodobovala svého bratra, vykazovala podobnou trichotomii, přičemž určitým náznakem Rodičovského stavu bylo její žvatlání. U malých dětí můžeme pozorovat odlišení neopsychické od archeopsychické funkce již od velmi raného věku, když dítě začne brát prs nebo kojeneckou láhev jako oddělené předměty, které mají vlastní nezávislou skutečnost. Později se začíná objevovat parentalismus jako imitace skutečných rodičů nebo spojení s nimi.

Aaron vykazoval dětské vlastnosti přiměřené jeho věku: nápadnou snahu ochraňovat svou sestřičku; bystrost v zacházení s lidmi a předměty spolu s různými reakcemi, které patřily k pacientovým aktuálně dostupným způsobům, jak zacházet s potěšením a frustrací, a navíc zde byl jeden regresivní jev: opětovné objevení předtím opuštěného archaického režimu reakce, cucání palce. Tyto režimy chování ukazují, že je pro toto dítě možné nakreslit strukturální diagram, jaký je na obrázku 17a: Rodičovský egostav, který si udržoval, když jednal in loco parentis; Dospělý egostav, který zprostředkoval jeho manipulaci s kostkami, hrami a lidmi spolu s emocionálními reakcemi přiměřenými jeho věku; a Dětský egostav, v němž se vrátil k dříve opuštěným formám chování. Byl to Rodič, který ho znepokojoval, když si cucal palec, a byl to Dospělý zkoumající toto chování, který si uvědomoval, že to k němu jaksi nepatří. Krátce řečeno byla struktura jeho osobnosti podobná struktuře osobnosti dospělého člověka. Aaron v mnoha ohledech připomínal způsob, jakým se pan Deuter viděl v některých ze svých snů.

Panu Deuterovi se stalo následující: Když se nalézal ve stavu mysli, který zobrazoval sen z doby, kdy mu bylo okolo šesti let, jeho starší sestra vtrhla do pokoje a řekla mu, že jeho matka byla zraněna při nehodě. Celá psychologická struktura se tím traumaticky zafixovala. A tak když se jeho Dítě začalo v pozdějších letech projevovat, obvykle v situacích, kdy byl přistižen, že nějakým způsobem podvádí, celá psychologická struktura se znovu oživila. Abychom to celé zobrazili ve strukturálním diagramu, je třeba začlenit jako součásti Dítěte nejen nutkání cucat si palec, ale také pocity provinění a schopnost jejich objektivního posouzení. Bylo to právě toto Dítě, které se ve snu objevilo. Stav mysli, v němž o snu vyprávěl, patří Dospělému a Rodiče představuje jeho současný pocit viny ohledně čehokoli, v čem klamal svou matku. Na obrázku 17b proto Dítě kopíruje situaci z obrázku 17a, kompletní strukturu osobnosti člověka cucajícího si v regresi palec, zatímco současný Dospělý a Rodič pana Deutera může být zobrazen obvyklým způsobem.

Význam popsaného spočívá ve zjištění, že „Dítě“ sestává z archaického Rodiče, archaického Dospělého a ještě archaičtějšího Dítěte. Ve chvíli, kdy bylo „Dítě“ traumaticky fixováno, disponovalo již komplexní osobností zahrnující všechny tři elementy. V klinické praxi postačí zacházet s Dítětem v mnoha případech tak, jako kdyby to byla jednolitá osobnost, ale mohou se vyskytnout zvláštní indikace, které nás přivedou k rozhodnutí analyzovat tuto složku podrobněji. Tato vnitřní struktura je charakteristikou, která přesvědčivě odlišuje fenomén Dítěte od konceptualizovaného, nestrukturovaného psychoanalytického id. Obrázek 17b lze nazvat strukturální analýzou druhého řádu.

Ve vzácných případech lze dokonce udělat strukturální analýzu třetího řádu. Skutečné dítě, které si ve věku dvou nebo tří let cucá palec, už v sobě může obsahovat primitivního Rodiče (základ Rodičovského egostavu) a Dospělého a čas od času se může vracet zpět do stavu, který představuje, řekněme, rané trauma z odstavení. A tak můžeme objevit (obrázek 17c) Dítě3 (trpící traumatem z odstavení) přítomné v Dítěti2 (cucajícím si palec), které je archaickým aspektem Dítěte1 (šestiletého). Jde o dobře známou situaci, intuitivně symbolizovanou obrázkem dívky na plechovce s kypřicím práškem na pečení, která drží plechovku s kypřicím práškem, ad infinitum. Obrázek 17c zobrazuje analýzu třetího řádu této vývojové řady.

Když nyní obrátíme svou pozornost k Dospělému, uvidíme, že se v mnohých případech mohou do Dospělého egostavu začlenit jisté dětské kvality, a to odlišným způsobem, než k tomu dochází při kontaminaci. Mechanismus této „integrace“ zbývá ještě osvětlit, ale je již možno pozorovat, že určití lidé, když fungují coby Dospělí, se vyznačují šarmem a otevřenou povahou, které připomínají ty, jež se objevují u dětí. Spolu s těmito vlastnostmi jdou ruku v ruce určité pocity odpovědnosti vůči zbytku lidstva, které můžeme shrnout pod klasický pojem „patos“. Na druhé straně můžeme hovořit o morálních kvalitách, které se univerzálně očekávají od lidí, kteří na sebe berou dospělé povinnosti, tedy atributy typu odvahy, upřímnosti, loajality a spolehlivosti, a které jsou v souladu nejen s lokálními předsudky, ale i s celosvětovou etikou. V tomto smyslu lze říci, že v Dospělém jsou dětské a etické prvky, avšak tato oblast zůstává nejobskurnějším místem ve strukturální analýze, takže ji není v současné době možné klinicky objasnit. Pro akademické účely a také za účelem vysvětlení určitých klinických jevů by bylo nicméně obhajitelné, kdybychom Dospělého rozdělili na tři oblasti. Z transakčního hlediska to znamená, že pokud někdo vykonává funkci Dospělého, měl by v ideálním případě vykazovat tři typy sklonů: osobní přitažlivost a schopnost reagovat na podněty, objektivní zpracování dat a etickou odpovědnost; což představuje příslušné archeopsychické, neopsychické a exteropsychické elementy „integrované“ do neopsychického egostavu, možná jako „vlivy“, způsobem popsaným ve dvacáté kapitole. Tuto provizorní formulaci znázorňuje obrázek 17d. Tato „integrovaná“ osobnost je okouzlující a odvážná ve svém Dospělém egostavu, ať už má, nebo nemá v Dětském a Rodičovském egostavu jakékoli vlastnosti. „Neintegrovaná“ osobnost se může vrátit k tomu, že bude okouzlující, a může mít pocit, že by měla být odvážná.

***