Vím, že komunisté zakázali církev a že faráři byli ve vězení. Ale nevěděla jsem, že existovala tajná církev Koinotés, kterou v Brně řídil tajně vysvěcený biskup Felix M.Davídek a jeho pravá ruka byla Ludmila Javorová, se kterou je veden v této knize velmi zajimavý a citlivý rozhovor o neuvěřitelné době a lidech, kteří se nebáli a žili život dle svého přesvědčení, i přesto, že jim hrozil kriminál.

Větev tzv.skryté nebo podzemní církve organizována především brněnskými kněžími v letech 1964-1986. Koinotés pochází z řec.koinomia – společenství.

Paní Ludmila v knize hovoří nejen o skryté církvi, ale i o postavení žen v církvi, kde

zatím vládne mužský princip, i když na některých místech už nemáme kněze. Necháme lidi časem bez svátosti? Byla svěcena pro zcela mimořádné podmínky – pro ženy bez kněze.

„I kdyby mě církev vyškrtla, Bůh, Bůh mi otevře náruč. Budu jednat podle svého svědomí a bez obav. Láska bez důvěry je planá.“

Paní Ludmila provázela celé Davídkovo dílo od jeho internace až do smrti (1988).

On obětoval svůj život kněžství ženy. Po roztržce na koncilu v Kobeřicích v lednu 1970, kdy kněži nechtěli, aby vysvětil ženu za kněze, nastal u Davídka útlum. Davídek jako by vysvěcením ženy na kněze vyčerpal svůj životní úkol. Před sametovou revolucí se začaly šířit pomluvy o Davídkovi. Mnoho lidí na to doplatilo. Ti, co to šířili, neměli povědomí o rozkolu v Koinótés. Paní Ludmila nechápe, proč tolik lidí odešlo od svého světitele.

I jeho spolumuklové s ním nekomunikovali, protože vysvětil ženu. Zasvětil tomu život a byl pak úplně vyřazen z církve. Davídkovi šlo v první řadě o spásu, aby byl člověk člověkem, aby nezplaněla kněžská povolání a tomu podřídil úplě všechno.

Po roce 1989 ji zakázala církev sloužit, její svěcení je neplatné. Ona to odmítla podepsat, prohlásila, že veřejně sloužit nebude, ale neslibuje, že nebude mluvit o svém kněžství. Nátlak církve na ni byl jakoby násilný. Chybělo ji tam lidství a pochopení pro bolest.

Poslední léta prožil Felix Davídek (zemřel v roce 1988) v nevýslovném utrpení. Bouračka, spálenina, psychika v háji, bál se estébáků, málo návštěv…

Po revoluci vyšlo hodně knih o tajné církvi, ale všichni si v různých věcech výmyšleli. Bylo ji smutno i z toho, že po čtnácti a půl letech žaláře, nestál Davídek nikomu z církevních představitelů, aby mu věnovali jediné slovo.

Své kněžství vnímá paní Ludmila jako nezrušitelné. Svátost je setkání s Kristem a přijetí Božího daru. Paragrafy nejsou Duch svatý. Církev je dar od Boha pro lidstvo. Musí se brát v úvahu mimořádnost situace ve které byla vysvěcena. Byla připravena jít do kriminálu a posloužit eucharistii ženám.

Církev dělají lidé. Nyní má pro většinu lidí špatnou pověst. Kazí ji hádky o peníze, je z níc cítit hrabivost, je pošpiněna kněži, kteří zneužívali. A to vše by mělo být vzato v úvahu a měla by se očistit. Mluvit pravdu. Nebýt pokrytecká. Tato žena je jako zjevení. Je upřímná, milující, chápající, je otevřená Bohu a je lidská. To je takové pohlazení číst si její myšlenky a názory. Je velkým obohacením církve. Kéž by byla vzorem a církev se zpět jako celek vrátila k Bohu a přitáhla k sobě nové lidi. Církev se musí modernizovat a nechápu, proč by to nemohlo jít i přes ženy.

Cituji z knihy:

„Stejně jako křest a biřmování má i svěcění svátostný charakter, je trvale platné, nemopíjející. Ordinace jako svátost se neopakuje. Úřad přijatý svěcením není nějaká dočasná práce – je to životní projekt.“

„V katolické církvi je tento úřad vyhrazen mužům. Přiodůvodňování tohoto stavu se uvádějí argumenty, které navzdory své závažnosti z hlediska křesťanského poselství ordinaci žen nijak nutně nevylučují. Na kněžské svěcení přitom nemá nikdo právo – určovat kritéria pro přístup k úřadu je zcela v moci církve.“

Svět bez žen by nefungoval. Kde bychom byli? No nebyli. Také by se měly vzít v úvahu manželství kněží. Prý kdysi bylo povoleno. O co by bylo více kněží a o co by byli spokojenější a měli jiný úhled pohledu a pochopení pro své lidi ve farnosti. Je tu tolik úvah a doufám, že se nad tím zamyslí představitelé dřív než budou kostely prázdné. Bůh je láska.

Podnět k přemýšlení. Zaujalo z knihy:

„Knězi by vůbec nemělo jít o vlastní svátost, ale o svátost druhých. Zní to stroze. Ale je to logické, protože když mi jde o svátost druhých, tak se kněz sám musí stát svatým, aniž by si toho byl vědom.“

„Davídek uváděl jako důvod svěcění ženatých mužů, že i u ženatých poznává kněžské charizma a jako biskup má povinnost nenechat takové charizma zplanět. Byla mimořádná situace, proto mohl světit, když si byl tím jistý, ovšem po náležité přípravě. Nebyl biskupem pro východní obřad, proto světil v západním ritu. Vysvěcení knězi si toho byli vědomi, ovšem znali i východní bohoslužbu. Po revoluci dostali někteří z nich povolení sloužit ve východním i západním obřadu, jiní sloužili jen ve východním ritu.“

Zde jsem si musela pomoci wikipedií:

„Ritus je náboženský termín z prostředí křesťanských církví, který označuje celek zvyklostí, liturgických předpisů, právních nařízení, apod. Pojem ritus se nejčastěji používá s ohledem na způsob sloužení bohoslužby. Tento pojem ale zahrnuje také liturgické, teologické, duchovní a právní dědictví, které je charakteristické pro jednotlivé církve a jimi užívanému ritu. Každá křesťanská církev se hlásí k určitému ritu, zároveň je ale možné, aby více církví užívalo jeden společný ritus; v takovém případě tyto církve sdílejí stejnou formu bohoslužby, avšak v teologických otázkách se mohou lišit.

Západní církev používá pro bohoslužbu termín Mše, resp. mše svatá.

Východní církve používají pro bohoslužbu termín Božská liturgie.Katolické církve ve spojení s Římem se hlásí k různým ritům. Existuje církev římskokatolická, která je římského ritu.

Tím, že se např. ukrajinské církve pravoslavné i katolické hlásí ke stejnému ritu, používají podobnou liturgii, právní systém apod., a proto je někdy těžké je na první pohled od sebe odlišit. Množství katolických církví východních obřadů vzniklo oddělením od svých mateřských církví a jejich přidružením se k Římu. Tím neztratily ani svůj ritus, ani svou právní samostatnost (stále zůstávají církvemi sui iuris, jen uznávají jako nejvyšší autoritu papeže a vyznávají učení společné katolickým církvím ve spojení s Římem. Tím však dochází k situaci, že se na jednom území nachází několik (většinou dvě) církví stejného ritu, z nichž jedna uznává Řím za svou hlavu, druhá nikoli. To je případ především tzv. církví řeckokatolických, ale často i jiných východních církví. „

Opět z knihy:

„Pastorace za totality byla úplně jiná. Víc natěsno, víc lidská, mnohem více se hledělo na lidskou stránku společenství a jednotlivců. Právě v této lidské pastoraci natěsno jsme v církvi zaspali.“

„Když tak přemýšlím o Ježíši, o jeho zázracích a životě, řekla bych, že jeho nejdůležitější vlastností je soucit. Vždycky se sklání k tomu nejubožejšímu. Některé děti (při katechizmu) ani nevěděly, co to slovo je.“

V knize je tolik krásných myšlenek, že bych tady vypsala třetinu knihy. Pokud vás zaujala, tak si ji přečtěte. Je skvělá. Mimo jiné se dozvíte, proč by kněží měli manuálně pracovat. Jak prožívá kněžství žena. Kdy někteří muži v církvi pochopí, že ženy nejsou jen na úklid v kostele a na zpívání na kůru. Je to o přemýšlení o kněžství a skryté církvi, která zůstala skrytá dodnes.

Knihu jsem četla dlouho. Ale nebylo to tím, že by mě nebavila. Právě naopak. Ale má tolik podnětů k zamyšlení, že jsem si dělala přestávky a četla, když jsem měla chuť. Tato kniha je dar nejen svým sdělením, ale i lidskostí a pravdomluvností. V této době je to téměř zázrak. O to více si knihy cením a ráda se k ní budu vracet.

Hodnocení: 100%

Ludmila Javorová byla v sedmdesátých letech biskupem Felixem M. Davídkem tajně vysvěcena na kněze. Čtenáři se s její osobností mohou seznámit díky emotivnímu a autentickému rozhovoru o kněžství jako poslání, o situaci žen v maskulinní katolické církvi i o bouřlivém zákulisí skryté církve.

Aktéry rozhovoru, který stál u základů knihy Ty jsi kněz navěky, jsou katolický kněz, salesián, překladatel a bývalý šéfredaktor nakladatelství Portál Zdeněk Jančařík a Ludmila Javorová, žena vysvěcená na kněze a figurující ve skryté církvi, tzv. Koinótés (tajné církevní struktuře, která se zformovala v šedesátých letech minulého století okolo tajně vysvěceného biskupa a církevními představiteli kontroverzně přijímaného Felixe M. Davídka). Přes senzačnost, kterou v sobě ukrývá svědectví Davídkovy pravé ruky a jedné z posledních aktérek skryté církve, směřuje kniha také k emotivní kontemplaci o kněžství jako daru a povolání, kterého se nelze zříci.

Jistě tomu napomáhá fakt, že rozhovor vedou dva kněží, ale i to, že mnohé již bylo řečeno. Faktograficky přehledněji už Ludmila Javorová vypovídala v jiných rozhovorech a její příběh zpracovala sestra Miriam Therese Winterová pod názvem Z hlubin bezedných (Cesta 2003). Rozhovor v knize Ty jsi kněz navěky je vystavěný spíše asociativně na bázi volně se vynořujících vzpomínek. I přesto, že se Jančařík snaží odpovědi chronologicky a tematicky seskupit do kapitol, tak dochází k jejich opakování a utíkání z daných témat. Jde o rozhovor emotivní a autentický, který stojí i padá na dramatickém vyprávění historek.

I přes původní citelnou nechuť Ludmily Javorové se k již vyslovenému vracet, a vůbec, psát další knihu o sobě, se v rozhovoru rozpovídala a zároveň jej pojala jako Davídkovu obranu a možnost vyjevit jeho osobnost z perspektivy člověka, který s ním žil v jedné místnosti, přežil společnou autonehodu a ošetřoval ho, když ho po Kobeřickém koncilu kněží odvrhli za to, že chce na kněze vysvětit ženu.

Knihu je tak lepší číst se znalostí kontextu, jelikož je plný narážek na interní neshody uvnitř skryté církve a poukazuje na mnoho jmen. Ta jsou naštěstí informačně zakotvena ve vysvětlivkách, jichž by ovšem mohlo být mnohem více. Javorová polemizuje s přesvědčením o mimoběžnosti s oficiální církví, zejména vzpomíná, jak o svém svěcení sama informovala papeže nebo jak Davídek připomínal, že jsou součástí obecné církve a jejich mimořádná situace je daná zvláštními dějinnými okolnostmi. O mnoha textech, které byly o skryté církvi napsané, se bez servítků vyjadřuje jako o „blábolech“, o knize Církev v podzemí Ondřeje Lišky pak jako o zakázce od kardinála Vlka. Několikrát se také vrací k vysvěcení Stanislava Krátkého Felixem M. Davídkem. Krátký v Římě uvedl jiné, dle jeho slov krycí datum, i jiné jméno toho, jež ho světil. Javorová se ke všem, kteří Davídka opustili, lhali o něm a hanobili ho, staví nemilosrdně.

Davídek si nese nálepku blázna, protože měl moderní náhled na působení žen v církvi či na vzdělávání kněží. Je zřetelné, že jeho antropologické pojetí je respondentce blízké, sama přemítá o úkolech kněží, kterým chybí obecnější knižní vzdělání, i o poslání žen v církvi. Během svého čtrnáctiletého vězení Davídek uděloval vězněným ženám při procházkách na vězeňském dvoře přes zeď rozhřešení a končíval za to na samotce. Ludmila Javorová tak byla v prosinci 1970 vysvěcena i kvůli možnosti, že by se mohla dostat do vězení. V rozhovoru se jako malá holka raduje z drobných vítězství, několikrát šibalsky zmiňuje, že po pádu komunismu podepsala prohlášení, že jako kněz nebude nikdy veřejně vystupovat, ale ne, že se kněžství vzdá.

Autorce není milá pozornost, která se na ni upírá, právě pro nepochopení, na které naráží. Otevřenosti rozhovoru pomohl fakt, že ho vedl duchovní. Z knihy je ovšem místy patrná nutnost ukočírovat vzpomínky osmaosmdesátileté paní a dobrat se smysluplné odpovědi. Ty jsi kněz navěky přesto poskytuje spousty zajímavých historek a názorů a patří mezi cenná svědectví o dějinách církve v době pronásledování během komunistické totality i o směřování církve dnes.

Ludmila Javorová na konci januára oslávila 88. narodeniny. Žije v malomjednoizbovom byte v Brne a minulý rok vyšla kniha rozhovorov s ňou. V nej hovorío tajnej cirkvi v Československu a aj o tom, ako ju pred 50 rokmi biskup Felix MariaDavídek vysvätil za kňaza. 2. februára 2021 15:51 ? Cirkvi na Slovensku ? Životy žien Za Ludmilou Javorovou prišiel po revolúcii muž, rakúsky rehoľník. Bol bosý a so sebou mallen poľského tlmočníka. „Nie ste vy kňaz?“ spýtal sa jej.

„Ako ste na to prišli?“ reagovala Javorová.

„No, prišiel som na to.“

„Prajem si o tom mlčať. A tiež vás k tomu zaväzujem. Nepýtam sa vás, či to unesiete aleboneunesiete, jednoducho budete mlčať,“ opisuje stretnutie s rehoľníkom Javorová v knihe Tyjsi kněz navěky od Zdeňka Jančaříka. Správa o tom, že Ľudmile Javorovej bola za socializmu udelená kňazská sviatosť, sa však porevolúcii začala rýchlo šíriť a už sa nedala zastaviť.

Pred 50 rokmi, v decembri 1970 ju vysvätil biskup českej tajnej cirkvi Felix Maria Davídek.Mala 37 rokov a bola jeho blízkou spolupracovníčkou. Skrývala ho vo svojom malom byte,starala sa o bezpečnosť tajnej cirkvi a pomáhala Davídkovi pokračovať v organizovaníkňazských seminárov aj počas totality. Javorová po celý čas počítala s tým, že môže byť ako Davídkova spolupracovníčka uväznená.Nakoniec, práve to bol jeden z dôvodov, prečo bola vysvätená – dostať sa do väzenia.

Rozhrešenie cez väzenský múr

Ženy vo väzniciach za socializmu nemali možnosť žiť plnohodnotný duchovný život,pretože medzi sebou nemali kňazov. V čase, keď bol biskup Davídek vo väzení, udeľovalväzenkyniam rozhrešenie aspoň cez múr pri prechádzkach po väzenskom dvore.

„Robil to nahlas a bol za to okamžite zavieraný do korekcie,“ hovorí Javorová v knihe. Väčšinajej citátov v tomto texte pochádza práve z Jančaříkovej knihy.

Keď sa Davídek v roku 1964 dostal po štrnástich rokoch na slobodu, rehoľné sestry hoprosili, aby cirkev na ženy nezabúdala a umožnila im slúžiť omše. „Ony k tomu dali podneta on cítil, že na tom musí pracovať,“ spomína Javorová.

Davídkovi trvalo niekoľko rokov, kým dozrel k rozhodnutiu, že svätenie žien je správnymkrokom. Vedel, že tým porušuje katechizmus, ale bol presvedčený, že ťažké podmienky,v ktorých tajná cirkev v Československu prežívala, ho k tomu oprávňujú.

Javorovú vysvätil za kňaza len pre konkrétne situácie. Nesmela pôsobiť verejne a mimoväznice. Tento svoj sľub aj dodržala. Napriek tomu je hlasnou zástankyňou svätenia žien ajv mierových časoch, keď ľudia môžu žiť svoju vieru slobodne.

Ľúbostné listy Ježišovi

Javorová pochádzala z veľkej rodiny žijúcej neďaleko Brna, kde sa spolu s ôsmimi bratmia jednou sestrou hrávala na bohoslužbu. Na rozdiel od bratov však nikdy nemohla hraťkňaza, pretože bola dievča.

„Tatino, a prečo dievčatá nemôžu byť kňazmi?“ pýtala sa otca. Ten prevrátil očami a povedal.„Tak sa za to modli a možno to raz pôjde.“

Jej otec bol veriaci a priatelil sa s mnohými duchovnými. Keď k nim niektorí prišli a odložilisi na kraj stola svoj biret, teda špecifickú pokrývku hlavy, malá Javorová si ho veľmi chcelavyskúšať. Oni ju však nekompromisne odháňali so slovami, že dievčatá sa ho nemôžudotýkať.

„Schovala som sa teda za maminku, a keď sa katechéta nepozeral, natiahla som ruku a biretusom sa aj tak dotkla!“ smeje sa dnes Javorová v rozhovorovej knihe.

Ako dievča randila s pár mladými mužmi, ale ako hovorí, zamilovaná bola len do Ježiša. Ako tínedžerka mu písala listy a tie potom tajne skrývala pod oltárne plátno.

Davídkovi pomohli ženské šaty

S rodinou Felixa Davídka sa Javorová poznala odmalička. Davídek si ako bohoslovecprichádzal od jej otca požičiavať knihy a diskutovať o nich.

Javorová si na neho pamätá ako na muža, ktorý bol tak trocha zvláštny. Nestrihal si jedennecht a na nočnom stolíku vedľa postele mal položenú ľudskú lebku. Ako dievčaťu jej tonešlo do hlavy, otec jej to vtedy vysvetľoval tým, že lebku možno potrebuje pri štúdiumedicíny. Davídek okrem medicíny študoval aj psychológiu v Brne a ekonómiu v Bratislave.

Pred dokončením štúdia ho však ako 24-ročného vysvätili za kňaza, a tak nemohol promovaťna žiadnej zo škôl. Na to by potreboval pečiatku od miestneho národného výboru a vedel, žeju nedostane. A tak raz v noci vliezol do budovy výboru a potvrdenie si sám opečiatkoval.Toto neskôr polícia uvádzala ako jeden z dôvodov, prečo ho zatkli.

Ďalším dôvodom bolo to, že sa pripravoval na útek do zahraničia. Ako kňaz totiž založilškolu, ktorej študentom pomáhal dostať sa za hranice a on sám sa ako lekár a kňazpripravoval na misijnú činnosť. Po tom, čo ho zadržali na hraniciach, sa však ospravedlnil,že musí ísť na toaletu, a ušiel oknom do lesa.

Pár týždňov sa mu pred políciou podarilo skrývať v ženskom prestrojení, no i tak sa nevyholdlhoročnému väzneniu.

Tajné semináre v malom byte

V päťdesiatych rokoch pozatýkali množstvo kňazov a mužov činných v tajnej cirkvi, medzinimi aj brata Ludmily Javorovej. Napriek tomu sa svojej viery nechcela vzdať a spolus niekoľkými ženami vytvorila spoločenstvo, v ktorom sa modlili.

Tieto aktivity však musela zo dňa na deň ukončiť, keď sa z väzenia vrátil Felix Davídek.Prišiel k nim domov a Ludmile povedal, že ju potrebuje. „A načo? Ja od tých dievčatnemôžem odísť,“ oponovala. „Potrebuje ťa cirkev,“ povedal on. „A čo mám tým dievčatámpovedať?“ Davídek odpovedal: „Nič. Nedá sa nič robiť.“ Pre Ludmilu bolo ťažké zanechať za sebou spoločenstvo veriacich žien, ale rozhodla saDavídka nasledovať.

Začali spolu hľadať chlapcov, ktorí by chceli byť kňazmi, a organizovať pre nich semináre.Tie sa konali v byte Ludmilinho brata Josefa, ktorý mal dva vchody.

„Sedeli sme tam v izbe na zemi a vždy tam bol hrozne vydýchaný vzduch,“ spomínaLudmila. Niekedy ich bolo v jednej miestnosti aj tridsať, nikto nesmel hovoriť a každéhočloveka musela osobne priviesť a odviesť.

Boli sme ako brat a sestra

Javorová si bola s Davídkom veľmi blízka. Dokonca spolu päť rokov aj bývali. „Priznám sa, žesom to niesla ťažko a stále som sa usilovala o to, aby sa odsťahoval,“ hovorí Javorová.

„Mala som priateľov, som spoločenská, komunikujem s ľuďmi. Musela som ho niekedyschovávať, to bolo hrozné. Schovala som ho do šatníka a bola som stále v napätí, že zakašlealebo sa mu bude chcieť ísť na záchod, alebo čo ja viem čo.“

Keďže Davídek aj po odchode z väzenia naďalej pôsobil v tajnej cirkvi, a tri roky poprepustení bol dokonca vysvätený za biskupa, stále mu hrozil trest.

Davídek si bol s Javorovou veľmi blízky. Volal ju „decko“, ako v časoch, keď sa spoznali a onabola ešte dieťaťom. „Komunikovali sme úplne otvorene o všetkom. Úplne otvorene. Ja somtým získala a myslím si, že on tiež,“ hovorí Javorová.

V jej slovách je cítiť, že Davídka obdivuje a považuje ho za múdreho kňaza, ktorý sa vedel vždyrozhodnúť správne. Vyčíta mu len pár vecí. Napríklad to, že sa rád dotýkal ľudí okolo seba.

„Mne to trocha prekážalo, to hovorím úplne otvorene, pretože sa to pred ľuďmi nedalo úplneskryť. Uvažovala som, akým spôsobom to zmeniť. On bol schopný objímať dievča, ktorévôbec nepoznal,“ smeje sa Javorová. „Býval u mňa v byte, ale so mnou takú potrebu nemal. Akoby sme boli v nejakom rodinnom vzťahu, niečo ako brat a sestra.“

Svätil aj ženatých mužov

Ako sa vlastne Davídek mohol stať v roku 1967 biskupom? Dostal na to vatikánske povolenie. Pomocou viacerých prostredníkov za ním pricestovalo až do Československa, kde bolvysvätený za biskupa. Jeho úlohou bolo udržať fungovanie tajnej cirkvi a podľa potrebysvätiť ďalších kňazov.

V tom čase bol pápežom Pavol VI., ktorý rok po Davídkovom svätení prijal delegáciu žiena mužov z československej skrytej cirkvi. Podľa Javorovej pápež na návšteve povedal:„Odkážte Davídkovi, nech na tých ľudí nie je príliš náročný! Chodia do práce, venujú savečerným seminárom, takže si prešli životom.“

Biskup Davídek počas svojho pôsobenia vysvätil desiatky mužov, slobodných, ale ajženatých. Davídek bol presvedčený, že aj ženatí muži môžu byť dobrými kňazmi. A navyše,katolícka cirkev v Československu čelila riziku, že zanikne, a tak pri svätení v tejtomimoriadnej situácii platili mimoriadne pravidlá.

Ženatí kňazi vysvätení v tajnej cirkvi však po revolúcii čelili dileme, čo s nimi bude, keďmimoriadna situácia pominula. Zjednodušene povedané, presvätili ich na gréckokatolíckych kňazov, ktorí sa sobášu nemusia vyhýbať. Svätenie žien však v tajnej cirkvi spôsobilo fatálny rozkol.

Davídek v ženách videl potenciál

V roku 1970 zvolal biskup Davídek Kobeřický koncil, na ktorom sa malo diskutovaťa rozhodnúť o postavení žien v cirkvi.

„Vtedy sa vlastne čosi ako ženská a mužská spiritualita nenosilo. Neboli sme vôbec zvyknuténa to, že by nás niekto bral do úvahy, teda ženy ako také,“ hovorí Javorová v knihe.

Na koncil sa pripravovali viacerí duchovní. Javorová spolu s ďalšími ženami mala pripraviťmodlitby, ktoré by odrážali potreby žien, jeden z biskupov mal zasa vypracovať právnuanalýzu svätenia žien.

Koncil však skončil katastrofálne. Najprv ho chcela časť duchovných úplne sabotovať, neskôr naň Davídka nechceli vpustiť a bránili mu v tom vlastným telom. Javorová tvrdí, žeduchovní Davídka nechceli počúvať, aj keď im hovoril, že ženy neplánuje masovo svätiť, lenv nich vidí nevyužitý potenciál, ktorý sa dá zužitkovať v ženských väzniciach.

Chvíľu ho dokonca nútili podpísať memorandum, že žiadna žena v tom čase nie je schopná prijať kňazstvo. „Nie, ja neustúpim,“ trval na svojom Davídek.

Cvičila, aby prežila väzenie

Koncil skončil až nadránom. Davídek z neho odišiel presvedčený, že svätenie žien jesprávnym krokom. Vyhľadal Ludmilu Javorovú a povedal jej: „Ja to musím urobiť.“ Odhovárala ho, že to po takom fiasku na koncile nesmie urobiť. „Ale ja viem, čo hovorím.Musím. Lebo inak to nebude nikdy!“

Dva dni po koncile jej Davídek udelil kňazskú vysviacku. Dopoludnia ešte bola v práci,popoludní sa obliekla „ako do divadla“ a večer už bola kňazom. Nikomu o tom nepovedala,ani rodičom. Prezradil to až Davídek, ktorý bol presvedčený, že to hovorí len najbližším spolupracovníkom. Tak ako Davídek, ani oni si však zrejme toto tajomstvo nedokázalinechať len pre seba.

Verejnú omšu nikdy necelebrovala. Slúžila len po nociach v zavretom kostole alebo domav izbe za zavretými dverami, na ktorých visela ceduľka, že si potrebuje odpočinúť. A popritom ešte cvičila. Davídek ju totiž naučil konkrétne cviky, ktoré by mala cvičiť vo väzení, abyho prežila dlhé roky.

Koncil o svätení žien však rozhádal a rozštiepil tajnú cirkev, ktorá sa už do revolúcie nedokázala zjednotiť. Duchovní Davídka vytlačili na okraj, bol vyčerpaný a po tom, čo sau neho ozvali staré zranenia a choroby, zostal sám vo svojom malom byte, kde poslednéroky dožil ako ležiaci pacient. Javorová ho však navštevovala až do konca, volala mu sanitku,keď sa mu pohoršilo, a lúčila sa s ním aj tesne po smrti.

Vysvätená bola aj Slovenka Marsinová

Javorová nebola jedinou ženou, ktorú Davídek vysvätil, boli najmenej tri. V poslednej rozhovorovej knihe Javorová menuje ešte Slovenku Martu Marsinovú. Vedkyňu, lingvistkua katolícku aktivistku, ktorá bola na prelome 50. a 60. rokov dva roky väznená. Svojho kňazstva sa však veľmi rýchlo vzdala, nehovorila o ňom a v roku 2010 zomrela.

Aj na Javorovú duchovní naliehali, aby sa kňazstva vzdala. Po revolúcii si ju zástupcovia katolíckej cirkvi predvolali a chceli, aby podpísala dokument, ktorým sa zaviaže, že nebude slúžiť a ani hovoriť o tom, že bola vysvätená.

„Preškrtla som miesto na podpis a pripísala: Verejne slúžiť nebudem, ale nesľubujem, ženebudem hovoriť o svojom kňazstve. A preškrtla som to, aby tam nikto nemohol ničdopísať,“ hovorí Javorová.

Ako žena s kňazskou vysviackou mala byť za porušenie cirkevných zákonov okamžite exkomunikovaná. Podobne ako iné ženy, ktoré boli vysvätené argentínskym biskupom Romulom Braschim počas plavby na Dunaji, alebo sedem Američaniek vysvätených týmistým biskupom.

Javorová však pápežovi napísala list, v ktorom mu vysvetlila svoju situáciu, a ten z nej exkomunikáciu sňal. Je dokonca presvedčená, že pápež Ján Pavol II. sa na ňu na jednej československej návšteve osobne dopytoval.

Celebrovanie bohoslužieb má síce zakázané, ale v kňazskom stave je aj naďalej. Kňazstva satotiž podľa nej nedá vzdať. „Dá sa to prirovnať k materstvu. Keď sa žena stane matkou, jejmaterstvo sa nedá odložiť, je s ňou nerozlučne spojené. Kňazstvo je svojím spôsobom tiežformou materstva,“ povedala Javorová v rozhovore s rehoľným kňazom Karolom Lovašomv roku 2010.

Keď sa stala známou, mnohí veriaci ju začali vyhľadávať, pretože vedeli o jej neštandardnompostavení a verili, že im bude rozumieť. Žiadali ju napríklad o to, aby im udelila sviatosť ajpo rozvode či v iných diskutabilných situáciách. „Chodili za mnou ľudia so svojimimanželskými problémami. Bolo pre mňa veľmi ťažké ich odmietať,“ hovorí.

Ženy v katolíckej cirkvi dodnes nemôžu zastávať žiadne posty, na ktoré je potrebné svätenie.Nemôžu byť diakonkami ani kňazmi. Neexistuje dokonca ani ženský ekvivalent slova kňaz. Pojem kňažka, ktorý by sa ponúkal, má totiž úplne iný význam a spája sa s pohanstvom.

Pohŕdali mnou

Ludmila Javorová sa o svätenie žien začala zaujímať už ako mladá žena. Všimla si, že sao tejto téme píše aj v jednom z náboženských časopisov, a začala zbierať výstrižky z novín. Neskôr videla, že v Amerike alebo v Rakúsku ženy za túto možnosť verejne lobovali, nonepáčilo sa jej to.

Ženy podľa nej nemajú byť bojovné a útočiť na jednostranne mužskú cirkev. Dokonca sajasne vymedzuje voči feminizmu, keď hovorí, že vo feministickej duši je tlak, revolúciaa neustále porovnávanie sa, ktoré ženám bráni vo vývoji.

Jej postoje sa však dajú označiť za feministické. Napríklad sa jej nepáči, že evanjeliá súpísané mužmi, a preto vylučujú ženy. „Keď som viedla lektorov, raz som na tento aspekt poukázala, aby pri čítaní Pavlových listov nehovorili len ‚bratia‘. ‚Ako ti niečo také môže prekážať?‘ hovorili. ‚Keď ma niekto osloví brat, tak neviem, či hovorí so mnou,‘“ vysvetľuje Javorová.

Rozčuľujú ju odporcovia svätenia žien, ktorí tvrdia, že by eucharistiu od ženy odmietli. A tiež to, že kým ženatí muži vysvätení v tajnej cirkvi dostali možnosť ďalej pôsobiťv gréckokatolíckej cirkvi, ženy mali potichu zabudnúť, že vôbec niekedy boli vysvätené.

„Pohŕdali mnou. Jeden kňaz mi povedal: Máme medzi sebou rôzne ženy. Jedna z nich sio sebe myslí bohviečo, napríklad by chcela siahnuť aj na kňazstvo.“

Svätenia žien sa už nedožijem

Javorová vie, že pre mnohých bolo vysvätenie žien šokom, ale ich postoj je podľa nejiracionálny. „Každá nová vec je ťažká, ale je toto vôbec ospravedlnením? Dôvody, ktoré saproti kňazstvu žien uvádzajú, nie sú v dnešnej dobe opodstatnené,“ hovorí Javorová.

Kňaz Zdeněk Jančařík sa v knihe Javorovej pýta, kedy už muži v cirkvi pochopia, že ženy niesú len na upratovanie a spievanie v kostole. Javorová odpovedá, že čaká, až v tejto vecizasiahne Boh prostredníctvom človeka – tak ako to kedysi urobil Davídek.

A kedy to bude? V rozhovore s kňazom Lovašom v roku 2010 bola presvedčená, že ona satoho už nedožije. „Ale určite k tomu dôjde. Viete, myslím si, že ja už tu desať rokovnebudem, keď sa to stane. A to je predsa krátky čas,“ povedala.