Viktor E. Frankl byl židovského původu a z Rakouska počátkem 2. světové války neodešel. V roce 1942 tak byl deportován do koncentračního tábora a postupně prošel Osvětimí, Terezínem a Türkheimem. Sám vystudovaný neurolog a psychiatr přežil hrůzu vyhlazovacích táborů s myšlenkou na budoucí odbornou práci a rukopis knihy. Jeho koncept nového směru - logoterapie se začal rodit právě zde. Člověk přežije, má-li pro co žít, přesvědčoval své spoluvězně. Jeho nejznámější kniha vyšla roku 1945 a jmenuje se A přesto říci životu ano.

Ukázka

Smysl utrpení

Lékař se jako takový neustále zabývá trpícími lidmi, mimo jiné lidmi nevyléčitelně nemocnými. Tedy lidmi, kteří sami sebe – a tudíž také lékaře – konfrontují s otázkou, zda jejich život dočista neztratil smysl v situaci, kdy se utrpení stalo nezměnitelným a neodvratným. Lékař pak má před sebou úkol, jak vrátit pacientovi nejen práceschopnost (což náleží odjakživa k úkolům lékařské činnosti), ale také schopnost užívat a požívat, což je něco navíc. Nám však jde o třetí typ úkolu, kterým je schopnost trpět.

Schopnost trpět však není koneckonců nic jiného než schopnost uskutečňovat to, čemu říkám postojové hodnoty. Existenci totiž nemusí dávat smysl jen tvorba (odpovídající práceschopnosti); v takovém případě mluvím o realizaci tvůrčích hodnot. Ani to nemusí být jen prožitek, setkání a láska (odpovídající schopnosti užívat); tomu říkám prožitkové hodnoty. Existenci může dát smysl i utrpení. V tomto případě dokonce nejde o jen tak nějakou možnost. Je to možnost uskutečnění té nejvyšší hodnoty – je to příležitost naplnit ten nejhlubší smysl života.

Na čem lékařsky – či lépe řečeno z hlediska nemocného – záleží, je postoj, s jakým se člověk staví k své nemoci, postoj, v němž se s ní konfrontuje. Krátce řečeno záleží na správném postoji, na pravém, poctivém, vzpřímeném protrpění pravého osudu. V tom, jak neseme nutné utrpení, se ukrývá možný smysl. Neodolatelná je přitom vzpomínka na báseň Julia Storma, kterou zhudebnil Hugo Wolf:

Za noci, za noci přichází slast a strast,
a než se naděješ, obě tě opustí
a jdou říct Pánu,
jak’s je nesl.

Opravdu: na snášení záleží – na tom, jak neseme úděl, když už jej nemůžeme vzít do vlastních rukou a nezbývá nám než ho přijmout a nést. Jinými slovy: když už není možné žádné jednání, které by dokázalo zformovat osud, pak je nutné postavit se k osudu se správným postojem.

Teď je nám jasné, že Goethe vskutku právem řekl: „Není taková situace, abychom ji nemohli zušlechtit buď výkonem, nebo strpěním.“ Jen musíme ještě doplnit: strpění (přinejmenším pokud jím míníme pravé, poctivé protrpění pravého osudu) je samo rovněž výkonem. Ba nejen to. Není to výkon jen tak ledajaký, je to ten nejvyšší výkon, jaký je člověku dopřán. Rozumíte tudíž i slovům Hermanna Cohena: „Nejvyšší důstojností člověka je utrpení.“

Přečtěte si i další Franklovo dílo, Teorii a terapii neuróz.

Pokusme se zodpovědět otázku, proč smysl, který člověku nabízí utrpení, je ten nejvyšší možný. Tedy: postojové hodnoty vynikají nad hodnotami tvůrčími a prožitkovými, neboť smysl utrpení je o dimenzi výš, je nadřazen smyslu práce i smyslu lásky. A proč je tomu tak? Dejme tomu, že bychom člověka, homo sapiens, mohli rozčlenit na homo faber, jenž naplňuje smysl své existence tvorbou; homo amans, který obohacuje svůj život prostřednictvím prožitku, setkání a lásky; a homo patiens, jehož „výkonem“ je utrpení. Homo faber je přesně to, čemu říkáme člověk úspěchu. Takový zná jen dvě kategorie a jen v nich uvažuje: úspěch a neúspěch. Jeho život se pohybuje mezi těmito dvěma extrémy po linii etiky úspěšnosti. To homo patiens je jiný. Jeho kategorie se nejmenují úspěch a neúspěch, nýbrž naplnění a zoufalost.

Tímto párem kategorií se však homo patiens staví příčně k linii jakékoli etiky úspěšnosti. Naplnění a zoufalství totiž náleží jiné dimenzi. Z její příslušnosti k jiné dimenzi však plyne také její dimen zionální nadřazenost. Vždyť považme, že homo patiens může naplňovat smysl i v nejzazším neúspěchu, ve ztroskotání. Tehdy se ukazuje, že naplnění je kompatibilní s neúspěchem, stejně jako úspěch se zoufalstvím. Lze tomu však porozumět, jen když vycházíme z dimenzionální diference mezi těmito dvěma páry kategorií. Ovšem kdybychom triumf homo patiens, jeho naplnění smyslu života i naplnění sebe samého v utrpení promítli na linii etiky úspěšnosti, následkem dimenzionální diference by se musel zobrazit jako bod. Jinými slovy by vypadal jako „nic“, imponoval by jako absurdita. Ještě jinak řečeno: v očích člověka homo faber musí triumf člověka homo patiens vypadat jako bláznovství a pohoršení.

Přitom je zároveň jasné, že možnost uskutečňovat tvůrčí hodnoty – tedy tím pravým jednáním vzít osud do svých rukou – má přednost před nutností vzít se správným postojem osud na sebe, jinými slovy uskutečňovat postojové hodnoty. Zkrátka a dobře, přestože možnost smyslu, kterou slibuje utrpení, je v hodnotovém žebříčku nadřazena možnosti smyslu, kterou nabízí tvorba, čili přestože smyslu utrpení jistě náleží primát – smyslu tvorby náleží priorita. Vždyť vzít na sebe utrpení, které není osudově nutné, nýbrž zbytečné, by nebyl výkon: byla by to svévole. Zbytečné utrpení je (užijeme-li výrazů Maxe Broda) neštěstí „neušlechtilé“, nikoli „ušlechtilé“.

Jak se tyto poměry odrážejí v prostoru lékařské praxe? To, co jsme řekli, by znamenalo, že dejme tomu operabilní karcinom není žádná nemoc přinášející utrpení, které by mělo smysl. Jde vlastně o utrpení svévolné. Dotyčnému postiženému se nedostává odvahy, totiž odvahy k operaci. Na druhou stranu tomu, kdo se zuřivě hádá a pere s osudem inoperabilního karcinomu, se nedostává pokory. Bolesti obecně neznamenají osudově nutné utrpení, nýbrž utrpe ní nesmyslné – vždyť se dají téměř bezmezně utišovat. Vzdát se narkózy nebo lokální anestezie či v případě inoperabilního onemoc nění vzdát se veškerých medikamentů k utišení bolesti – to rozhodně není pro každého. Snad to bylo pro Sigmunda Freuda. Ten se skutečně až do konce heroicky vzdával všech analgetik – německy doslova „vykonal“ odstoupení od nich (jak moudrý je jazyk!). Odstoupit od něčeho, vzdát se něčeho, to však obecně musí něco na člověku vynutit. Jestliže se tedy dobrovolně vzdávám jakéhokoli tišení bolesti, nejde o „výkon“.

Stále znovu má lékař šanci vidět, jak v pacientovi probíhá obrat od možnosti dávat svému životu smysl tvorbou (od této možnosti, která je v popředí pozornosti každodenního vědomí v průměrné existenci) k nutnosti dát své existenci smysl utrpením – přijímáním strastiplného osudu. Na základě jednoho konkrétního případu teď hodláme ukázat, že nejen vzdát se práce a možnosti smyslu, který nabízí, ale též vzdát se lásky – to obojí může člověka přimět k tomu, aby začal vnímat příležitost k naplnění smyslu, která tkví právě v utrpení z této osudové rezignace na možnosti smyslu:

Mohlo by vás také zajímat: Erich Fromm - Umění být

Obrátil se na mne jeden starý praktický lékař. Rok předtím mu zemřela manželka, kterou nade vše miloval, a on se s touto ztrátou nedokázal vyrovnat. Zeptal jsem se tohoto těžce deprimovaného pacienta, jestli uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby on sám zemřel dřív než jeho žena. „Není o čem uvažovat,“ řekl na to, „moje žena by byla zoufalá.“ Pak už ho stačilo upozornit: „Tak vidíte, vaše žena toho zůstala ušetřena. A vy jste ji toho ušetřil, ovšem za tu cenu, že teď pro ni musíte neustále truchlit.“ V tom okamžiku jeho utrpení získalo smysl – smysl oběti. Na osudu se zhola nic nedalo změnit, ale změnil se postoj! Osud si od tohoto člověka vyžádal, aby se vzdal možnosti naplňovat život láskou. Zůstala mu však možnost postavit se i tomuto osudu – správně se mu postavit.

Také bych mohl citovat z dopisů, které mi napsali vězňové z káznice na Floridě: „Našel jsem smysl života, teď, když jsem ve vězení, a stačí mi už jen chvilku počkat, než dostanu příležitost, abych všechno napravil – a dělal odteď všechno líp.“ Číslo 049246 mi píše: „Tady ve vězení je stále více možností sloužit věci a růst nad sebe samotného. Musím říct, že jsem dnes kupodivu šťastnější než kdy předtím.“ A číslo 552-022 mi píše: „Milý pane doktore! Během posledních několika měsíců skupina vězňů společně četla vaše knihy a poslouchala vaši nahrávku. Jak je to pravdivé, že dokonce i v utrpení se dá najít smysl… Jako by můj život teprve začal – je to nádherný pocit! Je dojemné, jak moji bratři v naší skupině se slzami v očích prožívají, že jejich život tady a teď získává smysl, který nikdy předtím nepovažovali za možný. Co se tu děje, hraničí se zázrakem. Lidé, kteří byli bezmocní a bez naděje, najednou vidí ve svém životě nový smysl. Tady, v nejpřísněji bezpeč nostně zaopatřeném vězení na celé Floridě, tady, sotva pár set metrů od elektrického křesla, právě tady se naplňují naše sny. Je před Vánocemi, ale logoterapie pro nás znamená Velikonoce. Nad Golgotou Osvětimi vzchází v tomto velikonočním jitru slunce. Kéž nám nadejde krásný nový den!“

Knihu Utrpení z nesmyslnosti života koupíte na našem e-shopu.