Předkládaná kniha vznikla zejména z přednášek, které měl Viktor E. Frankl pod názvem „Neurózy a psychoterapie“ a „Teorie a terapie neuróz“ na Vídeňské univerzitě.

Po obecném výkladu neuróz dělí autor v knize Teorie a terapie neuróz duševní poruchy na endogenní psychózy, psychosomatická onemocnění, funkční onemocnění a neurózy reaktivní, iatrogenní, psychogenní, noogenní a kolektivní. Výraz „noogenní neurózy“ odráží Franklovo přesvědčení, že i problémy duchovního rázu či existenciální krize se mohou zdát zdrojem neurotických obtíží. Kolektivní neurózy zase znamenají neurotické poruchy typické pro ducha doby, v níž daný člověk žije.

Ukázka:

Kolektivní neurózy

V jednom dopise H. Blüherovi hovoří v roce 1923 Sigmund Freud o „této době zanikajícího řádu“. Ale i dnes se hodně mluví o „nemoci doby“, o nemoci jejího ducha, o patologii ducha doby. Že by tato nemoc doby byla totožná s tím, čemu se věnuje veškerá psychoterapie,s neurózou? Že by doba onemocněla neurózou? Skutečně existuje kniha – jejím autorem je F. C. Weinke – s názvem Der nervöse Zustand, das Siechthum unserer Zeit (Neurotický stav, choroba naší doby). Kniha vyšla ve Vídni u J. G. Heubnera v roce 1853! Slovo Siechtum se tehdy ještě psalo s „h“. Vidíme, že s přisuzováním „neurotičnosti“ pouze naší době daleko nedojdeme.

Skutečnost, že neuróz nepřibylo, že jejich výskyt zůstává po desetiletí stejný, a že úzkostných neuróz mezi nimi dokonce ubylo, prokázal Johannes Hirschmann. Změnil se jen klinický obraz neuróz, pouze jejich symptomatika, a v té úzkost spíše ustupuje. 

Nejenom neurotické úzkosti, ale úzkosti obecně vůbec nepřibylo. Freyhan poukázal na to, že dřívější období, například doby otrokářství, náboženských válek, upalování čarodějnic, stěhování národů nebo velkých epidemií – že všechny tyto „staré zlaté časy“ vůbec nebyly prosty úzkosti více než naše doba. 

Knihu Teorie a terapie neuróz přeložil a doslov napsal doc. PhDr. Karel Balcar, CSc.

V druhé části knihy Teorie a terapie neuróz autor představuje dvě hlavní metody léčby noogenních neuróz – logoterapii jakožto terapii vycházející z duchovních zdrojů a existenciální analýzu coby terapii zaměřenou na duchovní oblast a na osobní duchovní existenci.

Logoterapie jako nespecifická léčba

Z toho, co jsme řekli v úvodu, vyplývá, že u noogenních neuróz je logoterapie specifickou léčbou. Noogenní neurózy jako neurózy vyvolávané z duchovní oblasti si žádají logoterapii – léčbu vycházející z duchovních zdrojů. Noogenní neurózy pro ni představují užší oblast indikace. Uvnitř této oblasti logoterapie vskutku nahrazuje psychoterapii. Pro logoterapii však existuje i širší oblast použití. Tu představují neurózy v užším smyslu, tedy nikoli noogenní, nýbrž psychogenní. A uvnitř této oblasti logoterapie psychoterapii nenahrazuje, nýbrž pouze doplňuje.

Logoterapie však není v žádném případě jen doplňkem psychoterapie. Je též doplňkem somatoterapie, či – lépe řečeno – somatopsychické simultánní terapie, která nasazuje páku současně v somatické i v psychické oblasti, aby vypáčila neurózu z těchto jejích dvou stěžejí. Stále znovu býváme svědky, jak mezi vegetativními a endokrinními funkčními poruchami na jedné straně a patogenními vzorci reagování na straně druhé vzniká bludný kruh tak, že do vegetativní pohotovosti k úzkosti zapadá reaktivní úzkostná anticipace (viz str. 132), jejímž prostřednictvím pacient teprve vstupuje do stavu úzkostné neurózy. Takto vzniklému neurotickému okruhu musejí odpovídat také terapeutické kleště, jejichž čelisti napadají somatickou i psychickou stránku zároveň. To se provádí tak, že například v případech s hyperthyreotickým podkladem je zároveň s psychoterapií reaktivní anticipační úzkosti léčena vegetativní pohotovost k úzkosti cílenou terapií pomocí dihydroergotaminových injekcí. Právě v takových případech se však ukázalo, že takto zaměřenou léčbu lze uskutečnit – popřípadě že neurózu lze nadobro překonat – teprve orientací pacienta na nějaký konkrétní smysl osobní existence, který je třeba existenciálněanalytickým způsobem vyjasnit.

     Neurotické okruhy totiž mohou bujet do existenciální prázdnoty a terapii lze dokončit pouze tehdy, když se podaří zajistit vyplnění existenciálního vakua v logoterapeutickém smyslu. Logoterapiepak představuje noický doplněk somatopsychické léčby.

Není tedy pravda, že by logoterapie přehlížela biologickou či fyziologickou oblast. Jde jí pouze o to, aby nad fyziologií a biologií nezůstala opomenuta oblast noologie. Když se staví dům a nakonec se do práce pustí pokrývač, nikdo mu nebude vytýkat, že se nestará o sklep.

Kniha je doprovázena mnoha kazuistikami.