Po staletí platilo v medicíně dogma, že lidský mozek je po skončení dětství pevně zapojený stroj. Pokud došlo k poškození mozkových buněk nebo úrazu, panovala skepse a představitelé vědy věřili, že náhrada není možná. Tato teorie tak zatratila lidi, kteří se narodili s jakýmkoli mozkovým či mentálním omezením nebo utrpěli poškození mozku, jako doživotně limitované a postižené.

Kanadský psychiatr a psychoanalytik Norman Doidge ve své knize Váš mozek se dokáže změnit s podtitulem Pozoruhodné příběhy neuroplasticity ukazuje, jak zásadní omyl to byl. Představuje koncept neuroplasticity – pozoruhodné schopnosti mozku.

Vědci koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let 20. století uskutečnili řadu nečekaných objevů. Prokázali, že mozek s každou odlišnou aktivitou, již vykonává, proměňuje fyzicky svou strukturu a zdokonaluje své okruhy tak, aby lépe vyhovovaly aktuálnímu úkolu. Tuto zásadní schopnost mozku začali nazývat „neuroplasticitou“. Prokázali, že poškozený mozek dokáže mnohdy sám sebe reorganizovat tak, že při selhání jedné jeho části ji může zastoupit část jiná; že odumřelé mozkové buňky lze někdy nahradit; že spousta „okruhů“, a dokonce základních reflexů, není, navzdory rozšířenému přesvědčení, napevno zapojena. Autor srozumitelně vysvětluje základní pravidlo: neurony, které se aktivují společně, se propojují, a my tak můžeme sami aktivně ovlivňovat fungování naší mysli.

Norman Doidge zaznamenal důkazy, že je možné zbystřit paměť osmdesátníka tak, že funguje stejně, jako když mu bylo pětapadesát, že lidi, kteří proměňují své mozky myšlením, se zbavují kdysi nevyléčitelných obsesí a traumat. Seznamuje čtenáře s případy lidí, jimž speciální terapie pomohly zotavit se z mrtvice, překonat obsedantně-kompulzivní poruchu, agresivní sexualitu, fobie či poruchy učení, nebo dokonce naučit slepého člověka opět vnímat svět.

Neuroplasticita má však moc vyvolat nejen flexibilnější, ale také rigidnější chování – tento úkaz autor nazval „plastickým paradoxem“. Některé z našich nejneústupnějších návyků a potíží jsou paradoxně produktem právě naší plasticity. Jakmile se v mozku objeví určitá plastická změna a dobře se tu zavede, může bránit změnám jiným. Musíme proto porozumět jak pozitivním, tak i negativním následkům plasticity, abychom skutečně pochopili celý rozsah lidských možností.

Kniha tak nabízí vyvážený a odborně podložený pohled na to, jak mozek reaguje na lásku, sex, stres, vztahy, kulturu i technologie či psychoterapii.

Ukázka

Tomovi Sorensonovi (pseudonym) bylo pouhých sedmnáct let, když při automobilové nehodě přišel o paži. Když ho náraz vymrštil do vzduchu, ohlédl se a uviděl svou ruku, utrženou od těla, jak se stále drží čalounění sedadla. To, co mu z paže zbylo, mu museli amputovat těsně nad loktem.

    Asi o čtyři týdny později si začal uvědomovat fantomovou končetinu, která dělala mnoho věcí, které dříve dělávala jeho paže. Reflexně se natahovala, aby zmírnila pád nebo pohladila Tomova mladšího brášku. Tom měl i další symptomy, včetně jednoho, který ho opravdu trápil. Fantomová ruka ho začala svědit, a on se nemohl poškrábat.

     Ramachandran se o Tomovi doslechl od kolegů a zeptal se ho, jestli s ním nechce pracovat. Aby otestoval svou teorii, že fantomy způsobují přepojené mozkové mapy, zavázal Tomovi oči. Potom se Toma dotýkal vatovou tyčinkou na různých místech horní poloviny těla a ptal se ho, co cítí. Když došel až k tváři, řekl mu Tom, že cítí dotek na tváři, ale i ve fantomové paži. Když Ramachandran pohladil Tomovi horní ret, Tom cítil dotek na horním rtu, ale také na ukazováku fantomové ruky. Ramachandran zjistil, že když se dotýká různých částí Tomova obličeje, Tom doteky cítí v různých částech fantomové ruky. Když Ramachandran kápl Tomovi na tvář teplou vodu, Tom cítil, jak mu tenký pramínek stéká jak po tváři, tak po fantomové paži. Po nějaké době experimentování Tom zjistil, že se může konečně poškrábat na nesnesitelné svědící ruce, která ho tak dlouho mučila, když se poškrábe na líci.

     Po úspěchu s vatovou tyčinkou přešel Ramachandran k modernější technologii – snímkování mozku magnetoencefalografií (MEG). Zmapoval Tomovu paži a ruku a výsledný snímek potvrdil, že mapa ruky je teď používána ke zpracování vjemů z obličeje. Mapa ruky a obličeje se u Toma slily v jednu.

     Ramachandranův objev v případě Toma Sorensona byl zpočátku klinickými neurology, kteří pochybovali o plasticitě mozkových map, považován za sporný, dnes je však široce přijímán. Studie snímků mozku provedená německým týmem, s nímž spolupracuje Taub, také potvrdily korelaci mezi rozsahem plastické změny a mírou fantomové bolesti, kterou člověk pociťuje.

     Ramachandran má silné podezření, že jedním důvodem, proč dochází k této invazi do map, je to, že mozek nechává „vyrašit“ nové spoje. Věří, že ztratí-li člověk část těla, mozková mapa, která po ní zůstala, „hladoví“ po vstupní stimulaci a vylučuje nervové růstové faktory, kterými vybízí neurony ze sousedních map, aby k ní natahovaly své malé výhonky.

     Tyto výběžky se za normálních okolností spojují s podobnými nervy: nervy pro hmat se spojují s jinými nervy pro hmat. Ovšem naše kůže samozřejmě převádí mnohem víc než jen dotek. Má samostatné receptory pro detekci teploty, vibrací a také bolesti. Každý z nich má vlastní nervová vlákna vedoucí až do mozku, v něm mají své vlastní mapy, z nichž některé leží velice blízko u sebe. Protože nervy pro hmat, teplotu a bolest jsou tak těsně u sebe, po zranění může někdy docházet k chybám „překřížením“. A tak se Ramachandran ptal: může člověk, když se ho dotkneme, v případech takovéhoto překřížení cítit bolest nebo teplo? Může někdo, koho se jemně dotkneme na tváři, cítit bolest ve fantomové paži?

     Další důvod, proč jsou fantomy tak nepředvídatelné a způsobují tolik potíží, je to, že mozkové mapy jsou dynamické a neustále se mění: i za normálních okolností, jak ukázal Merzenich, mají obličejové mapy sklon se po mozku lehce stěhovat. Fantomové mapy se pohybují, protože jejich vstupy se tak radikálně změnily.

Z anglického originálu The brain that changes itself přeložila Eva Kadlecová.

Tento dnes již kultovní titul ocenily tisíce čtenářů i neurovědecké osobnosti, jako byli Oliver Sacks či Vilayanur Ramachandran. Celosvětově se prodalo přes milion výtisků a kniha zůstává zásadním čtením pro každého, kdo se zajímá o lidský potenciál, zdraví a fungování mysli.

Vychází také jako e-kniha.