„To hlavní oči nevidí.“ Slavná slova Malého prince uvádějí knihu Vidět srdcem, v níž jezuitský pedagog a duchovní Kevin O’Brien otevírá cestu k hlubší, pravdivější a lidštější spiritualitě. Nejde o žádné odtržené meditace ani „rychlá řešení“, ale o poctivou cestu k sobě, k Bohu – a tím i k druhým. Autor nás zve na osobní pouť, během které se dělí o své zkušenosti, moudrost svatého Ignáce z Loyoly a inspirativní postřehy mudrců všech věků.

O’Brienův přístup je jedinečný svou kombinací osobní reflexe, duchovního učení a praktických cvičení. Vidět srdcem není jen teoretická kniha, ale interaktivní průvodce, který čtenáře aktivně zapojuje do procesu sebereflexe a duchovního růstu. Autor klade důraz na důležitost autenticity, odvahy a zvídavosti, což jsou klíčové prvky pro nalezení vnitřního klidu a smysluplného života. Kniha je zvláště cenná pro ty, kteří se potýkají s životními výzvami a hledají odpovědi na hluboké existenciální otázky.

Její nadčasové poselství a univerzální moudrost osloví čtenáře bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení. O’Brienův styl je srozumitelný a přístupný, což činí knihu vhodnou i pro ty, kteří se s duchovní literaturou setkávají poprvé. Vidět srdcem je kniha, která vás inspiruje k tomu, abyste se na svůj život podívali novým pohledem. O’Brien vás povzbuzuje k tomu, abyste naslouchali svým nejhlubším touhám a nebáli se prozkoumat svou vlastní autenticitu.

Z anglického originálu Seeing with the Heart přeložil David Sanetrník.

Pozornost

Jedním z často přehlížených projevů lásky je pozornost, pro ignaciánskou spiritualitu základní východisko. Pokud Bůh prodlévá ve všech věcech a ve všech lidech, pak si tuto Boží přítomnost můžeme uvědomovat a odpovídat na ni, pouze pokud si jí nejprve všimneme. Film Lady Bird (2017), nominovaný na Oskara, je příběh o komplikovaném vztahu mezi matkou a její náctiletou dcerou v Sacramentu v Kalifornii, který v nás probouzí sympatie. Ve stěžejní scéně se dcera, známá pod přezdívkou Lady Bird, setkává s ředitelkou své katolické střední školy, řádovou sestrou, která posuzuje její esej napsaný pro přijímací řízení na vysokou školu. „Ty ale musíš mít ráda Sacramento,“ všimne si ředitelka. To Lady Bird, jejíž nechuť k rodnému městu je ve filmu evidentní, zaskočí. „Jasně, myslím, že se koukám pozorně kolem sebe,“ pokrčí rameny teenagerka. Sestra odpoví s chápavým a láskyplným pohledem: „Nemyslíš, že to je možná to samé? Láska a pozornost?“

Tomu, abychom byli pozorní, ale brání tolik věcí. Od života s cílem nás odvádí přehlcení informacemi, multitasking, všudypřítomné obrazovky, fixace na minulost a stresy kvůli budoucnosti. Dokonce i naše dobře míněné aktivity mohou stát v cestě našemu soustředění na to a na toho, na nichž záleží nejvíc. Irský teolog a básník Pádraig Ó Tuama se s námi ve své krásné knize Pod ochranou (In the shelter) dělí o příběh dvanáctileté dívky, kterou poznal v rámci vedení duchovních cvičení v západním Belfastu. Ó Tuama vycházel z ignaciánské spirituality a seznámil je s modlitebním cvičením, v němž si představovaly, že chodí a hovoří s Ježíšem. Dívka mu řekla: „Když jsme spolu [Ježíš a já] mluvili, byl to hezký pocit, že mi někdo naslouchá. Máma a táta mě mají rádi, jasně, ale jak toho pro mě dělají tolik, často toho mají moc, a když začnu s někým mluvit, je kolem až moc řečí. Takže bylo hezké, že mi někdo naslouchá.“ Tento příběh, vysvětluje Ó Tuama, ukazuje rozdíl mezi „činnou láskou“ a „naslouchající láskou“.

Autor a esejista David Foster Wallace začal svůj pozoruhodný projev při promocích na Kenyon College v roce 2005 příběhem o tom, jak nevěnujeme pozornost tomu nejdůležitějšímu:

Plavou spolu takhle dvě mladé ryby a narazí na starší rybu, která plave opačným směrem a kývne na ně: „Brý ráno, mládeži, jaká je voda?“ Dvě mladé ryby plavou chvíli dál a nakonec jedna koukne na druhou a řekne: „Ksakru, co je to voda?“

Důvod, proč nám uniká něco zřejmého, vysvětlil Foster, je ten, že jsme zaslepení čímsi, co nazývá naším „přirozeným, pevně zakořeněným výchozím nastavením“, kvůli kterému „všechno vidíme a interpretujeme objektivem vlastního já“. Jistě, vysoká škola nás učí přemýšlet, poznamenal, ale stejně tak důležité je, že nás vzdělání (a já bych dodal: dobré náboženství) učí, o čem nebo o kom máme přemýšlet: o jiných lidech než sami o sobě, o jiných zájmech než jen svých vlastních.

Taková změna perspektivy může proměnit v něco úžasného dokonce i situaci, kterou všichni známe až příliš důvěrně: čekání v dlouhé frontě v obchodě s potravinami po dlouhém, náročném dnu v práci. Wallace absolventům řekl:

Pokud jste se opravdu naučili myslet, být pozorní, budete vědět, že máte jiné možnosti. Nakonec dokážete prožívat situaci, kde je příliš mnoho lidí, kde je horko, kde to jde pomalu, kde to je peklo pro spotřebitele, jako nejenom smysluplnou, ale posvátnou. Je na stejné jedné vlně se silou, která zažehla hvězdy – soucitem, láskou, jednotou všech věcí, která se skrývá pod povrchem.

To zní všechno krásně, připustil Wallace, ale abychom k tomuto postoji dospěli, musíme si ho vybrat; musíme být skutečně pozorní. Wallace se zde ubírá ve stopách ignaciánské spirituality (zřejmě aniž by si to uvědomoval). Věnujte pozornost tomu, co se odehrává ve vašem nitru, tak abychom se mohli oprostit od dehumanizujícího výchozího nastavení, jako je představa, že se svět točí kolem nás. Buďte pozorní vůči tomu, co se odehrává mimo vás, abychom se mohli zamýšlet nad jinou skutečností, než je naše vlastní, nad něčím úžasným a fantastickým v našem středu. Být pozorní znamená uctívat sebe sama a jeden druhého jako dobré a krásné, a dokonce svaté.

Takové uctívání je zdrojem vděčnosti, hlavní ctnosti podle Ignáce, a vděčnost nás o to víc otevírá vůči Bohu a druhým a inspiruje nás k tomu, abychom dávali na oplátku: abychom milovali činy, nejen slovy. Vděčnost nemůžeme dát najevo, pokud nejprve nevezmeme na vědomí dar, jejž máme před sebou: osobu, obyčejné jídlo, vlahý slunečný den, západ slunce na horizontu nebo pohár s čokoládovou zmrzlinou. Stejně jako ryby plovoucí ve vodě žijeme a pohybujeme se v prostředí plném darů, které jen čekají na to, abychom je objevili, a smyslu, který můžeme odhalit. Všechno je dar, prohlašuje rezolutně Ignác. Vše překypuje smyslem. Ale není žádná cesta k vděčnosti, k odhalování smyslu, jež by nezačínala tím, že jsme pozorní.

Žít s cílem vyžaduje práci s určitým kreativním napětím. Musíme věnovat pozornost jak tomu, kam jdeme, tak vzdálenému horizontu: nesmíme se na sebe soustředit natolik, abychom zanedbali to, co nás obklopuje, a na své okolí se nesmíme soustředit natolik, že bychom ztratili ze zřetele to, díky čemu pokračujeme v chůzi. Jako oni první jezuité máme i my praktikovat kontemplaci v akci: reflexi se nemáme věnovat natolik, že bychom se přednostně zabývali sami sebou, a nemáme být tak aktivní, že bychom se připravili o smysl, který nalézáme, když si najdeme čas na reflexi. Najít každý den tu správnou rovnováhu je výzva, a to tím víc, že můžeme být vystaveni pokušení vybrat si jedno na úkor druhého, abychom si usnadnili život.

V sázce je toho pro nás příliš mnoho, než abychom takto vsadili na špatnou kartu a dopustili, aby nás život míjel, abychom žili bez cíle a směru. Francouzský spisovatel a básník Antoine de Saint-Exupéry, autor klasického díla Malý princ, napsal: „Jediná událost v nás může probudit cizí bytost, která je nám úplně neznámá. Žít znamená se pomalu rodit.“ Ve vodě, v níž plaveme, se rozlévá tolik pravdy, krásy a dobroty, a tím, že si jich nevšímáme a že se vyhýbáme kreativním napětím ve vší jejich krásné komplexnosti, o hodně přicházíme. Jsou cestou k lásce, jež uvádí do pohybu slunce a jiné hvězdy a vede nás k tomu, abychom milovali na oplátku. Na toho, kdo žije a miluje s takovým cílem, čeká cosi většího než Ithaka. Jak je to vyjádřeno v myšlence, o kterou se s námi podělil mnich, mystik a aktivista Thomas Merton: „Ten, kdo miluje, si hraje na prahu věčnosti.“

DUCHOVNÍ CVIČENÍ

• Jak byste popsali své „mission statement“, svůj cíl, své „východisko a základ“?
• Zamyslete se nad lidmi, kteří jsou pro vás vzorem lásky vyjadřované jako pozornost. Komu nebo čemu byste možná měli věnovat větší pozornost?
• Přečtěte si příběh o Ježíšově návštěvě u sester Marty a Marie (Lk 10,38–42). Kdo vás oslovuje víc, Marta, vzor „činné lásky“, nebo Marie projevující „naslouchající lásku“? Které svaly potřebujete cvičit víc: kontemplativní, nebo aktivní?
• Zamyslete se nad uplynulým dnem včetně těch nejobyčejnějších zkušeností. Jaká zkušenost se z nich vymyká jako nejsmysluplnější? Proč? Jinými slovy, kde jste se setkali s pravdou, krásou nebo dobrotou (což je pouze jiný výraz pro setkání s božským prvkem v našem středu)?

***