Koupit na e‑shopu

Charles Darwin se v knize VÝRAZ EMOCÍ U ČLOVĚKA A U ZVÍŘAT věnuje pozorování výrazu emocí u lidí (vděčnými objekty zájmu mu byli zejména členové vlastní rodiny, ale jím sesbírané příklady pozorování pochází doslova z celého světa) i u zvířat, hledá a nachází styčné body a vyvozuje tak – v souladu se svou teorií o původu druhů – že promítání emocí do výrazu se u lidí i zvířat řídí stejnými principy, a tudíž, že emoce člověka jsou přirozené a vrozené a mají svůj původ právě v živočišné říši.

V první části se věnuje výkladu o obecných principech výrazu a v následujících kapitolách podrobně popisuje svá pozorování konkrétních projevů emocí u nižších živočichů i u lidí. Darwin se ukazuje jako velmi schopný a vnímavý pozorovatel, jeho zápisky jsou velmi podrobné a s velkým smyslem pro detail. Právě Darwinova pozorování zvířat můžeme dnes považovat za základy etologie (nauka zabývající se chováním živočichů) nebo srovnávací (komparativní) psychologie, která tento koncept dále rozvíjí, když zkoumá projevy chování různých živočichů a vztahuje je k chování lidí.

Charles Robert Darwin (1809 – 1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Byl synem lékaře a vnukem botanika. Vystudoval teologii na University of Cambridge, studia ukončil v roce 1831. Zpočátku se zabýval studiem geologických formací v horách Walesu, načež se roku 1831 vydal na bezmála pětiletou výzkumnou cestu kolem světa na lodi HMS Beagle (27. prosince 1831 – 2. října 1836). Během této plavby Darwin shromáždil cenný přírodovědecký materiál a uspořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí. Prohlásil, že všechny druhy organismů se postupně vyvinuly ze společných předků, a představil vědeckou teorii, podle níž je tato evoluce výsledkem přírodního výběru, při kterém se uplatňuje zápas o přežití každého jednotlivce i druhu. Kromě díla Výraz emocí u člověka a u zvířat (1872) tvoří trilogii o evoluční teorii ještě knihy O vzniku druhů přírodním výběrem (1859) a O původu člověka (1871).

Knihu z anglického originálu The Expression of the Emotions in Man and Animals přeložili Josef Král a Václav Příhoda.

Ukázka:

Slovo „hnus“ ve svém nejprostším smyslu znamená něco odporné chuti. Je pozoruhodné, jak snadno se tento cit vzbudí něčím neobvyklým ve vzhledu, v zápachu nebo v povaze naší potravy. V Ohňové zemi se domorodec dotkl prstem trochy studeného konzervovaného masa, které jsem jedl v našem bivaku, a zřetelně projevil svrchovaný hnus nad jeho měkkostí, zatímco já jsem pocítil svrchovaný hnus, když se nahý divoch dotkl mé potravy, ačkoli se jeho ruce nezdály špinavé. Kapka polévky na mužově bradce vypadá hnusně, ačkoli není zajisté nic odporného v polévce samé. Mám za to, že to vyplývá ze silné asociace v naší mysli mezi pohledem na potravu, byť v jakémkoli stavu, a mezi představou jejího požívání.

Ježto pocit hnusu vzniká původně ve spojení s úkonem jezení nebo chutnání, je přirozené, že výraz pro něj záleží hlavně v pohybech kolem úst. Ale ježto hnus způsobuje také rozmrzelost, je obyčejně doprovázen mračením a často posuňky, jako kdybychom odstrkovali odporný předmět nebo se před ním chránili. Pan Rejlander napodobil na dvou fotografiích (obr. 2 a 3 na tabuli V) tento výraz s jakýmsi úspěchem. Co se týká obličeje, projevuje se mírné zhnusení rozmanitými způsoby, ústy široce otevřenými, jako kdyby nechávala vypadnout odporné sousto, pliváním, odfukováním z vyšpulených rtů nebo zvukem podobným odkašlávání. Takové hrdelné zvuky se píší ach nebo ugh. Vydávání jich je někdy doprovázeno zachvěním, přičemž se paže přitisknou těsně k bokům a ramena zdvihnou právě tak, jako když se děsíme. Krajní hnus je vyjádřen pohyby kolem úst totožnými s pohyby, které předcházejí zvracení. Ústa se široce otevřou, horní ret se silně odhrne, což působí vrásky po stranách nosu, a dolní ret se vyšpulí a ohrne co nejvíce. Tento poslední pohyb vyžaduje smrštění svalů, jež snižují ústní koutky.

Je pozoruhodné, jak snadno se vyvolá nucení k dávení nebo skutečné zvracení u některých osob jen pouhou představou, že pojedli nějakou neobvyklou potravu, například maso zvířete, jež se obyčejně nejí, ačkoli v takové potravě není nic, co by dráždilo žaludek k tomu, aby ji vyvrhl. Když má zvracení jako reflexní činnost nějakou skutečnou příčinu – jako příliš hojnou potravu, zkažené maso nebo dávicí prostředek –, nenásleduje ihned, nýbrž po značné časové přestávce. Aby se tedy vysvětlilo, že pouhá představa vyvolává rychle a snadno nucení k dávení či zvracení, vzniká domněnka, že naši předkové mívali podobnou schopnost jako přežvýkavci a některá jiná zvířata vyvrhnout úmyslně potravu, která by jim nesvědčila, nebo o níž by si mysleli, že by jim nešla k duhu. Nyní, ačkoli tato schopnost vymizela, pokud by podléhala vůli, mění se v neúmyslnou činnost silou dříve upevněného zvyku, kdykoli se mysl vzpírá při představě, že jsme snědli nějaký druh potravy nebo něco hnusného. Této domněnce se dostává podpory faktem, o němž mne ujistil Sutton, že opice v zoologické zahradě často zvracejí, i když jsou dokonale zdrávy, což vypadá, jako by ten úkon byl úmyslný. Poněvadž člověk je s to sdělit řečí svým dětem a jiným znalost druhů potravy, jichž se mají varovat, chápeme, že má asi málo příležitosti užívat schopností úmyslně zvracet, takže snadno vymizí neužíváním.

Ježto je smysl čichu tak úzce spojen se smyslem chuti, nepřekvapuje, že odporný zápach vyvolává u některých osob nucení k dávení nebo zvracení právě tak snadno jako představa odporného jídla, takže jako další následek i mírný zápach působí rozmanité výrazové pohyby hnusu. Sklon k dávení při smrdutém zápachu je nejprve pozoruhodně zesilován do jisté míry návykem, ačkoli se brzy ztrácí další obeznámeností s příčinou odpornosti a úmyslným potlačováním. Tak jsem chtěl například očistit kostru ptáka, která nebyla dostatečně macerována, ale zápach vyvolal u mého sluhy i u mne samého (ježto jsme neměli mnoho zkušeností s takovou prací) tak prudké nucení k dávení, že jsme byli přinuceni od toho upustit. V předcházejících dnech jsem prohlížel několik jiných koster, které mírně zapáchaly, ale zápach na mne ani v nejmenším nepůsobil. Avšak potom, po několik dní, vyvolávaly u mne tytéž kostry, kdykoli jsem se jich dotkl, nucení k dávení.

Hrůzu obyčejně provázejí rozmanité posuňky, které se u různých jedinců liší. Soudíme-li podle obrazů, celé tělo se často odvrací či krčí nebo se paže prudce napřáhnou, jako by chtěly odstrčit nějaký hrozný předmět. Nejčastější posuněk, pokud lze usuzovat z počínání osob, které se snaží vyjádřit živě představovanou scénu hrůzy, je zdvižení obou ramen, přičemž jsou ohnuté paže těsně přitisknuty k bokům nebo k hrudi. Tyto pohyby jsou téměř totožné s pohyby, jaké děláváme, je-li nám velmi chladno.

Z odpovědí, jež jsem obdržel od svých dopisovatelů, vychází najevo, že rozmanité pohyby, které byly právě popsány jako výrazové pro pohrdání a hnus, převládají ve velké části světa. Dr. Rothrock odpovídá rozhodně kladně o jistých divokých indiánských kmenech Severní Ameriky. Crantz praví, že když obyvatel Grónska popírá něco s pohrdáním nebo zděšením, ohrnuje nos a propouští jím slabý zvuk. Pan Scott mi poslal grafický popis obličeje mladého Hinda při pohledu na ricinový olej, jejž byl nucen občas brát. Scott také viděl týž výraz na obličejích domorodců vyšší kasty, kteří se přiblížili těsně k nějakému znečišťujícímu předmětu. Pan Bridges praví, že obyvatelé Ohňové země „vyjadřují pohrdání tím, že vyšpulí rty, syčí jimi a ohrnují nos“. Několik z mých dopisovatelů pozorovalo sklon buď frkat nosem, nebo vydávat zvuk vyjádřený jako ugh nebo ach.

Plivání se zdá téměř všeobecnou známkou pohrdání nebo hnusu a zřejmě znázorňuje vyvrhování něčeho odporného z úst. Shakespeare vkládá vévodovi z Norfolku do úst slova: „Já zhrdám jím a plivu na něho, jej utrhačným sketou nazývám a padouchem.“ (Král Richard II., jedn. I, sc. 1. Překlad J. V. Sládka) Tak opět praví Falstaff : „Něco ti povím, Jindro – mluvím-li lež, naplij mi do tváře.“ (Král Jindřich IV., díl I, jedn. II, sc. 4. Překlad J. V. Sládka). Leichhardt poznamenal, že Australané „přerušovali svou řeč pliváním a vydáváním zvuku jako puh! puh!, jenž zřejmě vyjadřoval hnus“. A kapitán Burton mluví o jistých černoších „plivajících z hnusu na zem“. Kapitán Speedy mi sděluje, že tomu je rovněž tak u Habešanů. Pan Geach praví, že u Malajců z Malakky výraz hnusu „odpovídá plivání z úst“. U obyvatel Ohňové země podle Bridgese „plivat na někoho je největší známkou pohrdání“.

Nikdy jsem neviděl zřetelnější výraz hnusu než na obličeji jednoho ze svých dětí, pětiměsíčního, když mu poprvé nalili trochu studené vody a opět o měsíc později vložili kousek zralé třešně do úst. To se ukázalo tím, že rty a celá ústa přijaly tvar, který dovoloval obsahu vytéci nebo rychle vypadnout. Jazyk byl rovněž vyplazen. Tyto pohyby doprovázelo lehké chvění. To vše bylo tím komičtější, že pochybuji, že dítě cítilo skutečný hnus – oči a čelo vyjadřovaly velké překvapení a uvažování. Vyplazení jazyka tím, že nechávalo odporný předmět vypadnout z úst, může vysvětlit, proč slouží všeobecně za známku pohrdání a nenávisti.

Viděli jsme nyní, že posměch, opovržení, pohrdání a hnus se vyjadřují mnoha různými způsoby, pohyby rysů obličeje a rozmanitými posuňky a že ty jsou totožné na celém světě. Všechny záleží v činnostech znázorňujících odmítání nebo vylučování nějakého skutečného předmětu, jejž nemilujeme nebo si hnusíme, ale který v nás nevzbuzuje jiné silné emoce, jako je například zlost nebo zděšení. Silou zvyku a asociace se vykonávají podobné činnosti, kdykoli nějaký obdobný pocit vzniká v naší mysli.

*****

Knihu VÝRAZ EMOCÍ U ČLOVĚKA A U ZVÍŘAT můžete zakoupit na našem e-shopu.