Jungwirthová, Iva: Dítě se sluchovým postižením v MŠ a ZŠ - recenzent Mgr. Jitka Motejzíková
Iva Jungwirthová: Dítě se sluchovým postižením v MŠ a ZŠ
Kniha autorky Ivy Jungwirthové, zkušené poradkyně a psycholožky Rané péče Centra pro dětský sluch Tamtam, představuje bezesporu kvalitní zdroj informací pro všechny strany zúčastněné procesu integrace dítěte se sluchovým postižením do běžné mateřské a základní školy (autorka se zaměřuje především na předškolní věk a mladší školní věk).
Primárně je kniha určena pro učitele, kteří s dětmi pracují nebo budou pracovat, velmi užitečná je i pro rodiče dětí, pracovníky speciálně pedagogických center a psychologických poraden či pro studenty pedagogických oborů. Všichni ti v ní najdou mnoho užitečných informací a rad, které využijí v praxi.
To je také hlavní klad publikace: její přímé zaměření na praxi. To ocení zejména pedagogové, kteří s dětmi se sluchovým postižením nemají dosud žádné zkušenosti a kteří mohou mít obavy, jak práci se sluchově postiženým dítětem zvládnou. Kniha jim přinese nejen dostatek konkrétních doporučení a postupů založených na praktických zkušenostech, ale také potřebnou podporu, povzbuzení a pozitivní motivaci.
Iva Jungwirthová totiž integraci dětí se sluchovým postižením jednoznačně podporuje a na mnoha příkladech ukazuje, že je přínosná a vhodná pro velkou část dětí s různým typem sluchového postižení – pokud je jejich sluchová vada dobře kompenzována a pokud dostanou tu podporu, kterou potřebují. Vychází při tom z aktuální situace, která je charakteristická rychlým tempem vývoje a zvyšováním výkonnosti technických kompenzačních pomůcek, zejména sluchadel a kochleárních implantátů. To, co nebylo možné ještě před dvaceti lety, je možné dnes: pokud děti dostanou včas vhodnou technickou pomůcku, je obvykle jejich sluchová vada do velké míry kompenzována. Proces integrace je tím tedy výrazně usnadněn.
V knize jsou kromě praktických informací také teoretické informace o sluchovém postižení. Čtenáři se dozví o fungování sluchového ústrojí, o typech sluchových vad, jejich diagnostice a kompenzaci, o specificích komunikace lidí se sluchovým postižením i o možnostech jejich vzdělávání. Díky tomu si mohou utvořit o sluchovém postižení komplexnější představu a pochopit potřebné souvislosti. Teoretické informace jsou prezentovány v přiměřeném rozsahu a srozumitelnou formou.
Stěžejní a nejobsáhlejší část publikace je věnovaná integraci do mateřské školy, jako první vzdělávací instituce, do které je dítě integrováno mezi slyšící vrstevníky, a také integraci do školy základní. Autorka prochází postupně celý proces integrace, od přípravy na nástup do školky, přes její formální zabezpečení, přípravu učitelů, tipy pro komunikaci učitelů s rodiči a poradenským zařízením, které má integraci na starosti, až po praktické rady do různých činností, se kterými dítě přijde ve školce do styku. U základní školy se zase věnuje jednotlivým předmětům a specifikům jejich výuky pro dítě se sluchovým postižením. Praktická doporučení jsou doplňována krátkými kazuistikami integrovaných dětí, které dokládají popisované situace a velmi dobře doplní a podpoří informativní text. Autorka vychází ze své dlouholeté praxe, proto se detailně věnuje různým situacím, které mohou nastat a se kterými se setkala, a v případě popisu nějaké komplikace, k níž v procesu integrace může dojít, pak nabízí postup efektivního řešení.
Zejména učitelé i rodiče tak mají k dispozici knihu, která jim poskytne velké množství konkrétních a praktických informací a která tak může podpořit kvalitu a úspěšnost integrace dítěte se sluchovým postižením do školky a školy.
Autorka knihy zdůrazňuje, že „odlišného jen tolik, kolik je potřeba, ne více“. Jednoznačně preferuje se co nejvíce přiblížit slyšící většinové společnosti, a naopak co nejvíce minimalizovat odlišnost – tedy sluchové postižení. To je pohled, se kterým je možné polemizovat. I když se autorka snaží o objektivní přístup, přesto může mít čtenář po přečtení knihy dojem, že být „jiný, odlišný“ je něco spíše nežádoucího, méně hodnotného. Školy pro sluchově postižené a znakový jazyk jsou něco, co přichází na řadu, až když všechno ostatní selže. Znamená to, že jsou horší? Neslyšící lidé používající ke komunikaci znakový jazyk jsou prezentováni jako ti, „kteří obvykle kvůli závažné vadě sluchu a nekvalitním sluchadlům nemají vytvořenu srozumitelnou mluvenou řeč a často nerozumí ani složitějšímu psanému textu“, aniž by byly vysvětleny širší souvislosti... Čtenáři tak mohou získat zkreslený pohled na život neslyšících a nedoslýchavých lidí. Kdo z rodičů by se výše uvedeného popisu nelekl a neudělal všechno pro to, aby se jeho dítě do takové situace nedostalo?
Je potřeba si uvědomit, že autorka svým pohledem na způsob výchovy dítěte se sluchovým postižením ovlivňuje velké množství čtenářů. Na tom, že je někdo jiný, že má odlišné potřeby a projevuje se jinak – třeba tím, že používá znakový jazyk – ale není nic špatného. Nejde o to sluchové postižení nějak zdůrazňovat nebo mu všechno podřizovat, ale spíše o to nevnímat ho jako něco negativního, co je třeba „napravit“. Každé dítě se sluchovým postižením prochází obdobím/i, kdy svou odlišnost od ostatních řeší a hledá si k ní cestu a také se rozhoduje, jak ji začlení do svého obrazu o sobě. Pokud od svých rodičů (a od svého okolí) přijme pohled, že být neslyšící je problém, může mu to v této situaci spíše uškodit. Bude pro něj například těžší vyrovnat se s případnými neúspěchy či náročnými situacemi, které se v procesu integrace do běžných škol mohou – zejména ve starším školním věku – objevit. Proto je důležité k této oblasti přistupovat velmi citlivě.
Až na tuto výhradu však mohu knihu více než doporučit.
Mgr. Jitka Motejzíková
Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál
