Musím se vám hned v úvodu přiznat, že tento příspěvek se mi nepsal právě nejlépe. Jak již napovídá samotný název knihy, ta je ze své podstaty specifická tak nějak vším - tématem, odborností, zacílením na okruh čtenářů. Proto, pro lepší porozumění následujícímu textu, na začátek uvádím přehled používaných zkratek a pojmů. Tak s chutí do toho.

SPU - specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, dyspraxie)

dyslexie - porucha osvojování čtenářských dovedností

dysgrafie - porucha osvojování psaní

dysortografie - porucha osvojování pravopisu

dyskalkulie - porucha osvojování matematických dovedností

dyspraxie - porucha osvojování motorických funkcí

ADHD - porucha pozornosti s hyperaktivitou

ADD - porucha pozornosti bez hyperaktivity

IVP - individuální vzdělávací plán (učitel vytvoří plán, co má žák během roku probrat)

PPP - pedagogicko-psychologická poradna

hodiny reedukace - hodiny, ve kterých se pomocí speciálně pedagogických postupů "napravují" jednotlivé poruchy

Specifické poruchy učení, zejména dyslexie, dysgrafie, dysortografie, ADHD, jsou v dnešní době velmi diskutovaným tématem. O to více, když v každé třídě základní školy najdete s podobnými poruchami učení minimálně dvě tři děti, a to nemluvím o těch, které do PPP buď přestaly docházet, nebo s nimi rodiče do poradny nešli vůbec.

Jako každá mince má dvě strany, tak i tato "situace" ve třídě si žádá obrovské nasazení samotného učitele a také žáka (a doma rodičů). Dítě se často potýká s demotivovaností způsobenou např. malými pokroky, neúspěchem, stagnací v napravování poruch učení, na druhém stupni ZŠ navíc míšenou s projevy puberty. Na druhé straně stojí učitel (učitelé), jenž by se měl ve třídě stejným dílem věnovat žákům bez specifických poruch učení, nadaným žákům a žákům se specifickými poruchami učení, to vše kombinované současným trendem přistupovat individuálně ke každému žákovi. Nemluvě o hodinách reedukace, jež si na menších školách zajišťují samotní učitelé českého jazyka, speciálních přípravách, sestavování IVP apod.

A proto, jste-li zejména začínající učitel, jenž se v praxi se žákem se SPU setkává poprvé a s reedukací si neví rady už vůbec, nebo pedagog, jenž by si chtěl doplnit své stávající znalosti a zkušenosti, sáhněte prosím po publikaci Poruchy učení. Autorkou knihy je Olga Zelinková, speciální pedagožka a veliká kapacita ve svém oboru, jež starší vydání této knihy přepracovala a doplnila o nejnovější poznatky.

Kniha sestává z dvaceti tří kapitol. První čtyři jsou spíše obecnějšího rázu. Předkládají základní pojmy a definice, uvažují nad příčinami SPU, zabývají se projevy a diagnostikou SPU.

V následujících deseti kapitolách se z oblasti teoretické přesouváme do roviny praktické. Prostor je věnován reedukaci a nápravě SPU. V jednotlivých kapitolách autorka nejprve popisuje projevy konkrétní poruchy učení a poté učiteli předkládá postupy a návody, jak se žákem chyby v hodinách reedukace napravovat a jak s ním pracovat v "běžné" hodině. Oceňuji, že se Olga Zelinková snažila vše co nejvíce doplňovat o příklady z praxe a výsledky nejnovějších zahraničních i českých studií. Každou kapitolu dovršila seznamem vhodných kompenzačních pomůcek, učebnic a pracovních sešitů pro žáky se SPU.

V dalších kapitolách se autorka zamýšlí nad problematikou vyučování cizích jazyků, zejména u dětí s dyslexií, nad projevy SPU u žáků na druhém stupni ZŠ a zda se dá zavčasu diagnostikovat rizikové dítě již v předškolním věku. Otevírá otázku, u nás zatím méně diskutovanou, poruchy zvané dyspraxie a příčin ADHD.

Jsem ráda, že velký prostor dala autorka i hodnocení a klasifikaci žáků se SPU a sestavování individuálních vzdělávacích plánů, jež doplnila konkrétními ukázkami z praxe. Příjemným bonusem je dále tabulka Charakteristika klasifikačních stupňů (= jak mám slovně popsat to, když např. chci dát žákovi z českého jazyka dvojku) a Formulář pro IVP.

Publikaci uzavírá tzv. Kauzistika. Jinými slovy - na jednom místě je zdokumentováno dlouhodobé sledování vývoje chlapce se SPU, zhodnoceny zvolené přístupy a opatření.

Jistě čekáte na to, jak se mi kniha Poruchy učení četla. Čtenář si musí předně uvědomit, že jde o velice odbornou publikaci, a nemůže proto očekávat jednoduché čtení a uvolněný jazyk. I když jsem takto ke knize od samého začátku přistupovala, přesto jsem měla trošku problém se do odborného textu a terminologie vpravit.

Z předešlého tedy jasně vyplývá, komu je publikace určena - učitelům všech typů škol, studentům pedagogiky, pracovníkům pedagogických zařízení. A jak knihu hodnotím já? Z pozice pedagožky - jsem opravdu nadšená. Nemohu ale úplně souhlasit s doporučením na přebalu knihy, kde je uvedeno, že publikace je určena i rodičům. Myslím si, že publikace je natolik odborná, že by rodič (a jakákoli laická veřejnost) tak úplně nevěděl, jak s danými informacemi a postupy naložit. Proto bych jako rodič spíše volila nějakou populárně naučnou publikaci zabývající se touto problematikou.

Na úplný závěr bych ráda uvedla poznatek, který mě velice zaujal: 

Už od vysoké školy slýchám, že žákům se SPU by se nemělo nic opravovat červenou barvou. Ale zauvažovali jste někdy, proč tomu tak je? Vysvětlení je prosté (a lehce aplikovatelné i na děti  bez SPU) - když dítě vidí chybu zvýrazněnou červeně, ještě více si ji zapamatuje. (s. 107)