Ellen Key byla švédská pedagožka, spisovatelka a myslitelka (1849-1926). V roce 1900 jí vyšlo pojednání o výchově nové generace s názvem Století dítěte. V nakladatelství Portál nedávno vyšla kniha Století nového dítěte, ve kterém redakce vybrala myšlenky z druhé části původní knihy Ellen Key. Věnuje se citlivým otázkám jako je vztah k náboženství, obsah a způsob vyučování, propojení jednotlivých předmětů a dalším tématům.

Myšlenky jsou rozděleny do 6 kapitol:

• Výchova nové doby
• Škola budoucnosti
• Výuka náboženství
• Vraždění duší ve školách
• Knihy místo čítanek
• Pohled zpět a přehled

Kniha zaujme především svou nadčasovostí. Když ji čtete, vůbec vám nepřijde, že tyto myšlenky vznikly před více než 100 lety. Většina z nich je pořád aktuální. Při čtení až mrazí, když zjistíte, že se i tenkrát ve výchově a vzdělávání řešily podobné otázky jako dnes. A taky je trochu smutné, že se v některých oblastech výchovy a vzdělávání ani po více než 100 letech nepodařilo na systémové úrovni zajistit posun. Přála bych si, aby se tato knížka stala jedním ze střípků, které otevřou diskuzi a možná i cestu k realizaci změny, alespoň v lokálním měřítku.

Knihu doporučujeme všem, kteří se zabývají výchovou a vzděláváním dětí – rodičům, prarodičům pedagogům, katechetům… Čtenáři v ní najdou mnoho témat a myšlenek k dalším úvahám.

Kniha má 6 kapitol, doslov, ediční poznámky, literaturu a poznámky.

Ellen Key (1849 – 1926) je výraznou osobností světové pedagogiky 19. století, která zcela změnila pohled na dítě v rámci výchovného procesu a nastartovala tak novou etapu vlivu pedocentrismu při rozvoji dítěte, který odmítá potlačování přirozenosti dítěte.

Jako vyučující základní pedagogické disciplíny Obecná pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého mě nejvíce oslovily kapitoly o výchově. Myšlenky Keyové jsou totiž aktuální i v dnešní současné společnosti, která se může zdát pro dnešní vychovatele složitá, přetechnizovaná a neosobní a klade na ně velké nároky. Autorka z mého pohledu nabízí možná řešení výchovných situací či možnost vzdělávání dítěte a vnímám tak její myšlenky použitelné i dnes.

To dokládá v kapitole Výchova nové doby, kde uvádí mimo jiné úryvky vybraných autorů s důrazem na principy přirozené výchovy (Goethe, Rousseau, Spencer). Odsuzuje např. lež, tělesné tresty, soutěžení, podporuje vliv klidného řádu domova, jeho mír a krásu, posiluje také význam domácích prací a přirozeného zapojení dítěte do života rodiny. V kapitole Škola budoucnosti zase nabízí strhující popis školního prostředí, a to v podobě snu autorky, nikoli moderního reformního programu. Ve vysněné škole se dětské duše dočkají úplného svobodného rozvoje, který by probíhal v rámci domácího vzdělávání. Určitou podobu školy jako sociálního vzdělávacího prostoru později však Keyová v textu připouští a její představa je v souladu s ideou školy J. A. Komenského: „Škola sama má být místo příjemné, vábící uvnitř i vně oči. Uvnitř budiž světlý, čistý pokoj, ozdobený všude obrazy, ať už jsou to obrazy znamenitých mužů, ať zeměpisné mapy, ať památky historických událostí nebo nějaké emblémy. Venku pak budiž u školy nejen volné místo k procházkám a společným hrám (poněvadž to se nesmí mládeži odpírat), nýbrž i nějaká zahrada, do níž by byli časem pouštěni a naváděni těšit se pohledem na stromy, kvítí a byliny. Když se věc takto zařídí, je pravděpodobné, že děti budou chodit do škol s nemenší chutí, než chodí na jarmark, kde doufají uvidět a uslyšet vždy něco nového.“ Autorka prezentuje školu s rozlehlou zahradou, vnitřní tělocvičnou, venkovním hřištěm, jako budovu bez tříd, s rozmanitými místnostmi pro svobodnou práci a učení, také formou prací ručních a řemeslných. V dalších kapitolách se ještě zamýšlí nad výukou náboženství, uvažuje o nevhodných postupech ve stávajících školách a tak o negativním zacházení s duší dítěte, které primárně touží po vzdělávání a učení, ale škola dítě směřuje do předem připravených formátů a podob a bere mu tak možnost svobodného rozvoje. V posledních kapitolách autorka uvažuje o významu knih oproti čítankám, zdůrazňuje vliv vyprávění pohádek na gramotnost dítěte. V závěru eviduje vybrané historické aspekty psychologické pedagogiky novověku.

Dílo E. Keyové ocení vyučující pedagogických disciplín na vysokých školách a jejich studenti, učitelé základních i středních škol, ale i rodiče by se mohli inspirovat při výchově svých dětí jednoduchými principy respektující přirozenou podobu výchovy.

Jak vychovávat a vzdělávat děti? Mají být fyzické tresty součástí výchovy nebo naopak škodí zdravému vývoji dítěte? Mají všechny děti postupovat podle stejného vzdělávacího plánu nebo by bylo vhodnější zaměřit se na individuální kvality každého z nich? Jaký je vhodný věk pro nástup do kolektivního vzdělávání? Patří náboženství do školních osnov?

To je jen pár z otázek, nad kterými se ve svých celoživotních dílech zamýšlela švédská pedagožka, spisovatelka a myslitelka Ellen Key již na přelomu 19. a 20. století. Ve své době významně ovlivnila pedagogické myšlení, byla čelní představitelkou ženského emancipačního hnutí, zastávala liberální společenské názory s prvky socialismu, kritizovala konvenční pojetí instituce manželství, zdůrazňovala právo na rozvod a nastolila požadavek hlasovacího práva žen. Ellen Key se se svými přednáškami o výchově nové generace proslavila a některé její teze později vyšli v souboru Století dítěte (1900), na které navazuje i druhá část, a to Století nového dítěte, které v České republice vyšlo poprvé v letošním roce (2022).

Autorka se ve svých úvahách pozastavuje nad tím, co dennodenně pozorovala ve svém okolí – neadekvátní reakce rodičů na chování dítěte, nefunkční školní osnovy, nutnost naučit se nesmyslné množství probírané látky jen pro jednorázové prokázání znalostí za účelem získání dobré známky bez přesahu do praktického života, nízký plat pedagogických pracovníků a mnohé další zajímavé oblasti výchovy i vzdělávání. Při tom se opírá o učení významných pedagogů jako byli Herbart, Pestalozzi, Komenský nebo Rousseau. Témata přednesená v této knize jsou nadčasová a stále aktuální. U některých otázek za ty dlouhé roky došlo ke změně k lepšímu, ale u mnoho úvah si můžeme postesknout, že je to stále stejné a stále je co napravovat.

Jednotlivé úvahy jsou rozdělené do 6 kapitol – Výchova nové doby, Škola budoucnosti, Výuka náboženství, Vraždění duší ve školách, Knihy místo čítanek a Pohled zpět a přehled. Doplnění doslovu s názvem Babička Evropy se ujala překladatelka Viola Somogyi. Doslovem přibližuje autorčin vztah k Evropě i samotnému Česku.

Co nám může předat kniha, která je starší více než jedno století? Překvapivě mnohé, přinejmenším alespoň těm, kteří jsou otevření přemýšlet nad tím, co je pro nás, ale především pro další generace přínosné. Tato kniha bude mít, alespoň podle mě, zřejmě celkem úzký okruh čtenářů – doporučila bych ji studentům pedagogiky, filozofie, psychologie, ale i dalších humanitních oborů. Cenné informace by z ní mohli načerpat i všichni nastávající rodiče, ale obávám se, že pro běžnou populaci je kniha psaná méně uchopitelným stylem. Formát dlouhých úvah může být náročný pro rychlé vyhledání přínosných informací. Úvahy čtenáře nabádají k hlubšímu přemýšlení o zmiňované problematice. Čtení to tedy není zrovna jednoduché, ale rozhodně nám i dalším generacím má co předat.