Nezvykle výpravná kniha (velký formát, křídový papír, plnobarevné reprodukce knih a rukopisů) uvádí čtenáře nejenom do literárních světů ideových inspirací C. G. Junga. Je na jedné straně ukázkou literatury, kterou Jung četl, ale současně je chronologicky uspořádanými biografickými mylníky, jež se vztahují k profilaci jím řešených odborných témat, stejně jako pozadím, z něhož jsou patrné hlavní ideje celého rozvrhu studia ústícího v akcentace kolektivního nevědomí, mytologické symboliky, psychologických rozměrů náboženství a literatury, interpretace východní spirituality, mystiky a alchymie. Ale také deskripcí snů, vizí a prožitků zaznamenaných v jeho Červené knize.

Knihovnu, jíž pomyslně díky knize procházíme, vybudoval s péčí systematického sběratele, přičemž není možná od věci připomenout, že o nádherné knihovně (plné tlustých foliantů vázaných ve vepřovici) se mu zdál opakovaně i sen. Nevšední vzdělanost bibliofila je patrná na rozsahu autorů, žánrů i stylů, které četl již od dětských a studentských let – od Homéra, Ovidia a Vergilia přes Goethova Fausta až po Hölderlinovu poesii a následně spiritismus, hypnóza, psychologie... Z filosofie zejména presokratici, kupodivu jej Platón neoslovoval, zato se přes Mistra Eckharta dostal k Arthuru Schopenhauerovi, který byl „první, kdo mluvil jeho jazykem, kdo uznával utrpení a vášeň světa a krutost přírody a kdo také rozpoznával, že se to všechno nedá vyřešit nastolením jakési konečné harmonie či prostřednictvím řádu“ (s. 19). Ještě většího vlivu se mu však dostalo od Kanta, na jehož kritice rozumu založil své pojetí hranic poznatelného. A pochopitelně Nietzsche, jehož kniha Tak pravil Zarathustra se stala stejně silným zážitkem a celoživotním zaujetím, jako četba Fausta, k němuž se rovněž opakovaně vracel. Na studenta medicíny (s pozdější specializací psychiatrie) nezvykle bohatá četba, není-liž pravda?

Díky pečlivé práci Jungova znalce, londýnského profesora historie, Sonu Shamdasaniho, můžeme snadno rekonstruovat i vlivy, které se promítají do Jungových názorů. Tak třeba obvyklá představa, že přebírá pojem nevědomí od Freuda, je upřesněna, žezásadním zdrojem byla kniha Filozofie nevědomí Eduarda von Hartmanna, spekulující o kolektivním nevědomí jako podkladu individuálních vědomí. Můžeme postupně rozkrývat vývoj jeho vlastních úvah a publikovaných prací, vazbu a spolupráci s dalšími kolegy z oboru. Budování knihovny se zájmem o mytologii, náboženství, symboly, antropologii, orientalistiku, později rovněž o gnosticismus, čínskou a indickou spiritualitu, alchymii. Není divu, že si osvojil „široké a hluboké klasické humanitní vzdělání; pravděpodobně žádný psycholog 20. století se v tom Jungovi nemohl rovnat“ (s. 57-58).

A v kontextu toho všeho pak rozklíčovávání poznámek z četby, vlastních vzpomínek a zkušeností introspekce, analýz svých fantazií i klinické praxe a jejich vliv na ocenění jiných přístupů ke světu než pouze racionálních, tedy důrazu na srdce a duši. Na doplnění exaktní vědy a studia o životní prožitky, neboť doporučoval tomu, kdo chce poznat duši člověka, aby „se srdcem člověčím šel světem (…), aby ve svém těle zakusil lásku, nenávist a vášeň ve všech podobách“ (s. 79). Četbou tak před námi stále více vyvstává postava nejenom vědce, znalce a experta, ale také apologeta náboženských a mytologických zkušeností, vizí a fantazií, člověka zápasícího s interpretacemi svých snů, usilujícího o integraci racionálních a transracionálních výkonů člověka, o akceptaci světla i stínu, dobra i zla, slova i obrazu, ano i ne, vědomého a nevědomého do celosti pochopení své vlastní existence. Lépe tak můžeme porozumět i Jungově Červené knize, která svojí formou podtrhuje i obsah: kaligrafické dílo dohání iluminované rukopisy středověku, dobu, kdy ještě nebyla oddělena věda od náboženství, a tedy symbol a duše nebyly ztraceny či dokonce pohlceny v racionálních interpretacích. Na obnově tohoto celku, tohoto zvýznamnění, se Jung bezpochyby podílel měrou vrchovatou – proto zřejmě tolik poutá zájem čtenářů i dnes.

Kniha je to festovní, je důkladně podložena zdroji, zpřístupňuje kontexty publikací a jejich myšlenkových obzorů i vlivů, je psána jedním z největších znalců díla C. G. Junga. Zajímáte-li se o vlivy a souvislosti utvářející Jungův myšlenkový svět, pak ji určitě doporučuji k četbě!

prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D.

Recenze byla zpracována pro časopis Gymnasion
www.gymnasion.org/sites/default/files/magazine/files/g18-vnitrekweb.pdf

Úvodem vám povím pohádku:

O muži, který se stal knihou.

Byl jednou jeden muž, který měl rád knihy.

Když byl malý chlapec, zdálo se mu, že ve svém domě objevil nádhernou knihovnu.

Již za svého mládí četl každý kousek potištěného papíru.

V době studií přečetl takřka každou knihu, která se mu dostala do rukou.

Poznal, že „když člověk čte, nespokojí se jen s jednou knihou, musí jich mít spoustu, protože jedna kniha otevírá druhou.“ (str. 7)

Do knih vkládal ex libris s rodinným erbem a tak se práh jeho domu stal prahem knihy.

Jako zralý muž napsal mnoho moudrých knih.

Ve svém domě vybudoval velikou knihovnu plnou starých a vzácných svazků.

V knihovně pak sedával, četl a psal … a nezemřel.

Stal se miniově Červenou knihou.

Úvod

Nakladatelství Portál poslední dobou věnuje chvályhodnou pozornost badatelskému dílu Sonu Shamdasániho, anglického historika medicíny malajského původu, který se specializuje na Jungův život a jeho pozůstalost. Na toto téma je v současnosti nejuznávanější odborník přednášející na mnohých mezinárodních konferencích. Díky jeho práci a úsilí nadace Philémon mohla v roce 2009 spatřit světlo světa Jungova Červená kniha, respektive Červenou knihu mohly spatřit oči široké veřejnosti.

Nakladatelství Portáljiž v roce 2010 zpřístupnilo Červenou knihu i české čtenářské obci a čeština se tak stala třetím jazykem (vedle němčiny a angličtiny), ve kterém Červená kniha vyšla. Přes nákladnost této publikace se Červená kniha brzy stala bestsellerem, který oslovuje nejen napříč psychologickými, uměleckými, náboženskými i historickými kruhy.

Již sama velikost Červené knihy je velkolepá. Velice cenný je nejen její obsah, ale i faksimile Jungova iluminovaného rukopisu. Pro tento formátlze však Červenou knihu číst pouze „obřadně“, při speciálních příležitostech a při dostatečném prostoru. Takovýto způsob četby siČervená kniha, slovy Nietzscheho kniha „psaná krví“, jistě zasluhuje. V této recenzi však oddělím formu a obsah, obraz a slovo Červené knihy, a budu se věnovat dvěma publikacím: Červené knize v její čtenářské edici a další publikaci Sonu Shamdasániho nazvané C. G. Jung - Život v knihách.

Červená kniha – Čtenářská edice

Čtenářská edice Červené knihy obsahuje pouze text bez faksimile. Je tedy určena čtenáři, který se do obsahu Červené knihy chce pouze začíst nebo jej zkoumat, a nepotřebuje se kochat Jungovými iluminacemi nebo je analyzovat. Takový čtenář sice bude o mnoho ochuzen, ale i sám obsah knihy je natolik hutný, že si zážitek jistě odnese. A čtenářská edice Červené knihy mu bude vycházet vstříc již svým rozměrem: 15 cm x 22 cm x 3 cm oproti 30 cm x 40 cm x 4,5 cm kaligrafického svazku. Tyto rozměry se pak samozřejmě odráží i na váze. Čtenářskou edici Červené knihy si tedy lze vzít s sebou i na cesty a číst ji třeba v metru. Četbu v ostatních dopravních prostředcích vzhledem k obsahu snad ani nedoporučuji, nicméně metro by snad mohlo být dostatečně hlubinný dopravní prostředek umocňující zážitek z četby.

Ale vážně, v případě čtenářské edice Červené knihy vyvstává rozpor mezi její uživatelskou přívětivostí a jejím obsahem. Od vydání Červené knihy se schází ve středisku Psychopompos úzká společnost čtenářů, ve které si z ní pravidelně předčítáme a diskutujeme o ní. Stalo se, že jsem vedl několik přednášek o Jungovi v Hradci Králové, ve kterých jsem chtěl studentům představit kaligrafickou podobu Červené knihy. Abych ji nemusel vozit na každou přednášku, nechal jsem si ji v Hradci a při četbě ve středisku Psychopompos jsem využil čtenářské edice. Bylo to úplně jiné. Musím říci, že divné. Jako by se s velikostí knihy vytratila i jakási obřadnost v přístupu k ní.

Nicméně při hlubším zájmu o studium mýtů, symbolů a archetypů nevědomí, o imaginaci a přístup analytické psychologie C. G. Junga ve velmi osobní a  praktické podobě, která tvoří základ jeho teorii, všem podobným badatelům doporučuji mít knihy dvě, kaligrafickou i čtenářskou. Kaligrafická verze lépe zprostředkuje „ducha knihy,“ skrze kterého na nás impresivně zavane „duch hlubiny“. Čtenářská edice je více poplatná „duchu doby“. Lépe se přenáší, bere do ruky a snadněji (myšleno fyzicky, ne intelektuálně) se čte. Do čtenářské verze se lépe vpisuje a podtrhává a může velice dobře posloužit studijním účelům.

V obou vydáních Červené knihy velice hodnotím, že edice zaznamenává původní paginaci a členění. Jedná se o jediné knihy od Junga, které lze v Česku náležitě citovat bez pracného dohledávání paragrafů v německém nebo anglickém vydání. To, že čtenářská edice Červené knihy ztrácína váze a na objemu, neznamená, že tím trpí i samotný text. Ten samozřejmě na své síle neztrácí, takže se do Červené knihy vydané ve čtenářské edici lze stejně dobře začíst a stejně dobře si nad ní lze lámat hlavu jako nad kaligrafickým svazkem Červené knihy. Již se těším, vyjde-li Červená kniha i v elektronické podobě, ve které by pohodlný čtenář nebyl připraven ani o obrazovou část knihy. Nicméně je trochu perverzní představa sestrojovaného „ducha hlubiny“, rozloženého do nul a jedniček, které nám umožní virtuální procházku 3D Jungovou myslí. Jiný a  inspirativní přístup je divadelní ztvárnění scén z Červené knihy nebo její dramatická četba, která jistě vede k hlubším prožitkům a procítění. Někdy se ukazuje, že uživatelská přívětivost není ve vztahu k nevědomým obsahům tou nejlepší cestou.

A tak i při četbě Červené knihy nejde ani tak o intelektuální zážitek, jako o setkání s „duchem knihy“. Jak již bylo naznačeno, Nietzsche tvrdí,že knihy nemá smysl číst, jen ty, které jsou psány krví, ale ty nelze číst, těm je třeba učit se nazpaměť. Toto poselství platí i o JungověČervené knize, která je jistě jednou z těch psaných krví. Již proto, že v ní Jung hledá svou duši, v jejím úvodu volá „duše má, kde jsi?“. (Čtenářská edice, str. 128, kap. 1, odst. 1) Jung si uvědomuje, že o duši hodně „přemýšlel a hovořil, znal o ní mnoho učených slov, posuzoval ji a udělal z ní předmět vědy“. (Čtenářská edice, str. 129, kap. 1, odst. 2) Neuvážil však, že duše nemůže být předmětem usuzování a vědění, že spíše usuzování a vědění je předmětem duše. Musel „nahlédnout, že to, čemu dříve říkal má duše, vůbec nebyla má duše, ale mrtvý vědecký systém“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 80) Učený Jung tedy doporučuje:

„Pověsit na hřebík exaktní vědu a svléknout učenecký talár, dát sbohem studiu a se srdcem člověčím jít světem, hrůzou věznic, blázinců a nemocnic, špínou předměstských putyk, bordelů a hráčských doupat, salóny elegantní společnosti, burzami, schůzemi socialistů, kostely, probouzenectvím a  třeštěním sekt, aby člověk ve svém těle zakusil lásku, nenávist a vášeň ve všech podobách.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 79)

Jung sám odkládá své teoretické poznatky, naslouchá svým snům a hlasu své duše. Ponoří se do nevědomí, jehož obsahy bere zcela vážně. Zažívá různá fantasmagorická dobrodružství, vydává se na svou Nekyi - sestupuje do podsvětí, aby při svém „nejobtížnějším experimentu“ našel svou živou duši. Tytoosobní zkušenosti zachycuje Jung v Červené knize. V Červené knize je zachycena Jungova duše. O váze tohoto svědčí i fakt, že Jung Červenou knihu po jejím sepsání nechce vydat, ale přepisuje ji do kaligrafického svazku, jehož podoba, která navazuje na iluminace středověkých rukopisů, v nichž se „slovo stává obrazem a obraz slovem“, nejlépe odpovídá archaickému jazyku nevědomí. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 120)Kaligrafickou podobu Červené knihy Jung komentoval slovy: „ještě u sebe musím dohnat kus středověku“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 130)

Tak Jung navázal na své a naše duchovní předky a tradice, které se spontánně projevovaly v jeho psýché. Hledal si k nim svou individuální cestu, kterou zaznamenal jazykem obtížným, ale přeci jen pro naši dobu daleko srozumitelnějším, než jakým k nám hovoří opravdu středověké traktáty. Ovšem snad ještě důležitější je pohled do budoucnosti. Červená kniha otevírá „cestu tomu co přichází“, jak zní titulek její první části. Analýzou materiálu, kterývyjevila duše, formuluje Jung základní pojmy a pilíře své teorie – analytické psychologie. Na základě snu o vraždě hrdiny jsou formulovány archetypystínu a persony, postava Eliáše nás učí o objektivitě psýché, slepá Salomé upozorňuje na existenciméněcenných funkcí a archetyp animy, mág Filémon, který ve své ženě Baukis miluje svou duši, stojí v kořenech úvah o  mana-osobnosti a archetypu bytostného Já atd. V celé Červené knize je ukázán proces, který dnes známe pod pojmem individuace. Jung význam tohoto období na sklonku svého života shrnuje: „Moje veškerá pozdější činnost spočívala v rozpracování toho, co v oněch letech vyvstalo z nevědomí a zprvu mne zcela zaplavilo. To bylo pralátkou mého životního díla.“ (Čtenářská edice, úvodní citát)

Život v knihách

Další knihou Sonu Shamdasániho, kterou vydalo nakladatelství Portál, je rozsáhlá publikace C. G. Jung - Život v knihách. Tato nádherná, velmi ušlechtilá publikace vydaná na kvalitním křídovém papíře je doplněna řadou obrázků nejen z Jungovy knihovny, ale i jednotlivých výtisků v ní obsažených, které samy o sobě mají nespornou historickou a uměleckou hodnotu. To předznamenává již Jungův sen, ve kterém ve svém domě objevil „nádhernou knihovnu, která z větší části pocházela z 16. a 17. století“. (Život v knihách, str. 7) Takovou knihovnu se Jungovi opravdu podařilo nashromáždit. Listování v této publikaci ve čtenáři probouzí romantickou představu, že prochází starobylou knihovnou a bere do ruky výtisky vzácných svazků, krásně vázaných, mnohdy dokonce jejich rukopisů anebo původních vydání.

Precizní rozbor Jungovy knihovny, který Sonu Shamdasáni učinil, nám dovoluje nahlédnout nejen do Jungovy knihovny jako takové, ale i porozumět tomu, jak se vyvíjel Jungův intelektuální zájem a jaká díla v které době ovlivnila jeho myšlení. Jung byl známý tím, že již v době svého mládí pociťoval „neodolatelnou touhu… číst každý cár potištěného papíru, který se mu dostal do rukou“. (Život v knihách, str. 10) Takovýmto náruživým čtenářem zůstal Jung po celý svůj život. V době svých studií ho „latinář místo vyučování posílal do Basilejské univerzitní knihovny, aby mu přinesl knihy, jež pak na co možná nejdelší zpáteční cestě s nadšením proslídil“. (Život v knihách, str. 11) Tak si uvědomil „omezenost otcovy knihovny, kde nebyli žádní filozofové, kteří byli podezřelí, poněvadž mysleli“. (Život v knihách, str. 12) Filozofové a jejich myšlenky byli tedy jedním z prvních intelektuálních zájmů Carla Gustava Junga. Sonu Shamdasáni ukazuje ve své publikaci například Jungovy výtisky Hérakleita, Schopenhauera, Kanta či Hartmanna a rozebírá myšlenky, kterými ho tito filozofové ovlivnili.

Čtenář si tedy může velmi zřetelně uvědomit, že Jung nebyl žákem úzce svázaným pouze se svým „učitelem“ Freudem, ale že základna jeho poznání byla dalekoširší. Dokonce i v tak základních pojmech, jako je „nevědomí“, nevycházel ani tak z Freuda, ale spíše ze Schopenhauera a Hartmanna, jehož hlavní dílo „ Filosofie nevědomí vyšlo již v roce 1868 a mělo široký ohlas“. (Život v knihách, str. 27) V teorii komplexů byl zas nejvíce ovlivněn Eugenem Bleulerem, Pierem Janetem a Théodorem Flournoyem. (Život v knihách, str. 44) Shamdasáního text ve vztahu k Freudovi však ve mně vyvolává dojem až kompenzačně přílišného podceňování Freudova vlivu na Junga a vymezování se mu.

Od Sonu Shamdasáního se rovněž dozvídáme o Jungových prvních vědeckých publikacích, které koření v záznamech ze spiritistických seancí, pořádaných sesestřenicí Helenou Preiswerkovou, do kterých zde můžeme nahlédnout. Jung tyto zkušenosti zúročil ve své disertační práci O psychologii a patologii takzvaných okultních fenoménů, kterou dokončil v roce 1902. Jungův přístup čerpá z převratné knihy, která v roce 1900

„otřásla psychologickým světem a okamžitě se stala bestsellerem. Nebyl to Freudův Výklad snů, nýbrž kniha s podivným názvem Z Indie na planetu Mars: Studie případu somnambulismu spojeného s glosolálií od ženevského psychologa Théodora Flournoye“. (Život v knihách, str. 37)

Tato kniha se věnuje spiritistickým fantaziím média Müllerové, které Flournoy označuje jako kryptomnézie, tedy vzpomínky deformované podprahovou imaginací. Dozvídáme se rovněž, že od Flournoye Jung převzal pojem imaginace. (Život v knihách, str. 38-39)

Přehledně se můžeme seznámit i s dalšími publikacemi C. G. Junga reprezentovanými tituly O asociačních pokusech (1904), O psychopatologickém významu asociačního experimentu (1905), O psychologii dementia praecox (1907) a dalších jeho přednáškách až do roku 1912, kdy vydal svou přelomovou knihu Proměny a symboly libida. Když tuto knihu daroval Freudovi, napsal mu do ní věnování „k nohám učitele a  mistra od neposlušného, ale vděčného žáka“. (Život v knihách, str. 60)

Práce na této knize začíná v roce 1909, kdy se Jung uzavřel ve své knihovně a četl Symboly a mytologie starých národů Fredericha Creuzera.

„Četl jsem jako posedlý, až jsem z toho byl omámený, jako jsem obvykle býval na klinice… a tu mi připadalo, že žiji ve vlastnoručně vybudovaném sanatoriu pro choromyslné. Zacházel jsem se všemi těmi fantastickými postavami, s kentaury, nymfami, satyry, bohy a bohyněmi, jako by to byli mí pacienti, a analyzoval jsem je. Četl jsem … mýty a bylo to, jako by mi šílenec vyprávěl svou anamnézu.“ (Život v knihách, str. 50)

Dnes můžeme přemýšlet, nakolik byly tyto fantastické postavy opravdu jako Jungovi pacienti a nakolik byl Jung sám jejich pacientem, a aniž by to tušil, analyzoval sám sebe. Přesně takový dojem mám někdy při četbě Červené knihy.

Nicméně Jung tyto poznatky aplikoval na fantazijní a snový materiál, který slečna Frank Müllerová poslala Flourneyovi a byl v roce 1905 uveřejněný v Archives de Psychologie 5. (Život v knihách, str. 56) Záznamy slečny Müllerové Junga inspirovaly k sepsání již zmíněné knihyProměny a symboly libida, v které se myšlenkově odklonil od Freuda a formuloval své vlastní názory a pojetí psýché. Proměny a symboly libida se tak stávají unikátní „pětisetstránkovou studií ženy, se kterou se (Jung) nikdy nesetkal“. (Život v knihách, str. 56)

Lze se tedy jen dohadovat, nakolik se toto dílo opravdu týká slečny Müllerové a nakolik sestává z Jungových osobních projekcí. Každopádně při studiu mýtů si Jung uvědomuje, že žije bez mýtu, a Proměny a symboly libida otevírají otázky, které Jung musí řešit při svém vlastním nadcházejícím střetnutím se s nevědomím, které nakonec zpracovává do kaligrafického svazku Červené knihy. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 63)

Sonu Shamdasáni nám v knize C. G. Jung: Život v knihách umožňuje lépe porozumět kulturnímu kontextu, ve kterém se rodila Jungova psychologie, nyní nazývaná analytická. Připomíná, že se pravděpodobně žádný psycholog 20. století nemohl Jungovi vyrovnat podobně širokou a hlubokou klasickou humanitní vzdělaností. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 57)

Díky této publikaci si můžeme představit, jak někdy v roce 1910 podnikl Jung s přáteli Albertem Oerim a Andreasem Vischerem výlet na plachetnici, prohlédnout si výtisk Homérovy Odyssey, kterou si při plavbě předčítali a které pasáže si podtrhli. Četli o Kirké, nekromancii a sestupu do Hádu. Jung tvrdí, že i jemu, podobně jako Odysseovi, přisoudil osud nekromancii. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 100) I Jung musel projít svou Nekyí, sestoupit do podsvětí nevědomí, pročež vypracoval „takovou vrtací metodu, představoval jsem si, že hloubím jámu a bral jsem tu fantazii jako skutečnou“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 67)

Jung zaznamenal, že „kolem pětatřicátého roku se nachází zlomový bod, kdy se věci začnou měnit, je to první okamžik stinné stránky života a sestupování ke smrti. Je zřejmé, že Dante dospěl do tohoto bodu, a kdo četl Zarathustru, ví, že Nietzsche k němu dospěl také.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 78)

Jung si v tomto věku, v prosinci 1913, v počátcích své Nekyie, poznamenal do Černé knihy 22-54 zpěv z očistce, str. 24, Dantovy Božské komedie: „Jsem jeden z těch, kdo píší, co láska vnuká jim, a písně z látky tak spřádají, jak uvnitř v sobě slyší.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 79) A tak se Jung pomocí své „vrtací metody,“ kterou nazval aktivní imaginace, zaposlouchal do písní, které spřádala jeho vlastní duše. V té době si začal zaznamenávat své sny a vize, které získaly konečnou podobu v kaligrafickém svazku Červené knihy. Zrod moderního individualismu podle Junga nastal sezbožňováním ženy, které posílilo mužovu duši, která do ženy bývá projikována. „Nikde jinde to není vyjádřeno tak krásně jako v Dantově Božské komedii,“ tvrdí Jung. (tamtéž)

V Jungově knihovně objevujeme i výtisk Goethova Fausta a Nietzscheho Zarathustry, dvou knih, které významně ovlivnily celý Jungův život. Jung se musel osobně vypořádávat s Faustovou vinou a Nietzscheho šílenstvím.

Nietzschemu se Jung po dlouhou dobu vyhýbal. Osud Nietzscheho v Jungovi vzbouzel obavy o vlastní duševní zdraví. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 29) Nietzsche však silně ovlivnil strukturu a styl Červené knihy. Můžeme dokonce sledovat analogii mezi Filémonem v Jungově díle, Nietzscheho Zarathustrou a Vergiliem v díle Dantově. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 79) Zlom přišel v roce 1914, v době Jungovy Nekyie, kdy Junga jakoby „náhle zachvátil duch a odnesl mne do pouště a já tam četl Zarathustru“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 77)

„Vhled do lidské povahy skutečně žít, a nejen o tom přemýšlet,“poznamenal si Jung na poslední stránku svého výtisku Zarathustry. „ Proto se rozpoutal boj se lvem, a z jeho přemožení vzejde puer aeternus, zatím dítě. Stalo se to ovšem už v nemoci.“ (tamtéž)

V Červené knize má Jung hlavu lva ve chvíli, kdy přijímá lásku slepé Salomé, své inferiorní funkce žádostivosti, a umírá na kříži, aby Salomé procitla. Nietzscheho slast naopak v Zarathustrově kolovrátku „chci věčnost, věčnost, dí“ .

Zarathustra nechává „nejošklivějšího člověka“ vystoupat k sobě nahoru do hor, ale Jung sestupuje dolů a přijímá svou neschopnost.

Zatímco Zarathustra vyhlašoval smrt boha, Jung hovoří o znovuzrození boha v duši. Nietzsche byl svým způsobem Jungovým stínem a mezi duchy mrtvých putujícími do Jeruzaléma měl hlas jistě jeden z nejsilnějších.

Fausta doporučila Jungovi matka již v jeho patnácti či šestnácti letech, a tak Jung „Konečně (v šestnácti letech!) narazil na někoho, kdo bral vážně ďábla“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 12) Faust hluboce oslovil jeho německou duši. Jung si poznamenává, že Jácob Burckhardt vytušil, že „každý Řek klasické doby v sobě nosil kus Oidipa, stejně jako každý Němec v sobě nosí kus Fausta“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 57) Když Faust zapříčinil vraždu Philémona a Baucidy, cítil se Jung vinen,

„jako bych se v minulosti podílel na vraždě obou starých lidí, tato zvláštní myšlenka mě vyděsila. Pokládal jsem za svou zodpovědnost, abych ji odpykal anebo alespoň zabránil jejímu opakování, proto jsem do stěny Bollingenské věže vytesal nápis Philémonius sacrum – Fausti poenitentia (Philémonova svatyně – Faustovo pokání)“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 107)

Filémón se rovněž zjevuje v Jungových vizích zaznamenaných v Červené knize. Zde k zahradníku Filémónovi Jung přistupuje jako k moudrému mágovi, který miluje svou duši v podobě Baukis, a je tedy živ sám sebou. Filémón ho učí magickému umění, jak nesrozumitelným způsobem učinit srozumitelným něco, čemu jsme nerozuměli. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 104) Filémón je tedy Jungovým posledním zasvětitelem při obřadu sacrificum intellectus (pojem nachází Jung v Tertuliánovi), které „uzavírá cestu čistě intelektuálního vývoje a umožňuje rozpoznat iracionální dynamiku duše jakožto základu bytí.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 80) Jung postavu Filémóna později interpretuje jako symbol mana-osobnosti. (C. G. Jung - Život v  knihách, str. 105)

Jung vyslyšel i zvolání Williama Blakea: „Smrt tištěné knize!“ a připojil se k němu ve snaze zabránit průmyslové revoluci, aby proměnila umění (knihu) vezboží, a vzkřísit iluminovaný rukopis, v němž se spojuje malíř a básník. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 110) Tak začal vznikat kaligrafický svazek Červené knihy, do kterého Jung přepisoval a iluminoval zážitky ze své Nekyie. Jung přistupoval k nevědomému materiálu „z pozice literární hermeneutiky“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 73) Ke snu přistupoval jako k textu v neznámé řeči, který se snažíme rozluštit porovnáváním souvislostí, v kterých se jednotlivé symboly objevují. V Jungově knihovně nalezneme papyrus Hórovy Knihy mrtvých s hieroglyfy, jejichž rozluštění Junga inspirovalo k analogickému způsobu výkladu snů. (C. G. Jung - Život v knihách, 58-9)

Takové paralely hledal i ke svým zkušenostem, a tak v jeho knihovně nacházíme Wagnerovu partituru Prstenu Niebelungů, jehož hrdinu Siegfriedamusel Jung ve svém snu zabít, aby se mohl sám sobě stát obětníkem i obětí. Po vzoru Abraxase tak v sobě spojil dobro se zlem a zemřel na motivy Mithrovi liturgie, jak amplifikoval například z knih Alberta Dietricha. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 51) Světlo východu pak Jungovi přinesl nejen jeho vnitřní Izdubar, který má paralelu v Gilgaméšovi popsaném a vyobrazeném v Zevrubném lexikonu řecké a římské mytologie Wilhelma Roschera, ale i soubor Posvátných knih východu od Maxe Müllera. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 93 a 62n) Jungovo pojetí mága Filémóna, který je živ sám sebou, se od již zmíněného Goetha navrací k původnímu Ovidiovi, jak o něm četl ve vzácném iluminovaném rukopisu Proměn z 15. století. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 102 a 107)

Poté, co tyto Jungovy vize skončily, hledal k nim vhodnou paralelu. Tu nejdříve nalezl v převodu Richarda Wilhelma čínského textu Tajemství zlatého květu, s kterým se setkal v roce 1928. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 150) „Wilhelmova práce Jungovi poskytovala archimedovský bod, z něhož bylo možno pohnout postojem západního myšlení v samotných základech.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 153) Při studiu dalšího Wilhelmova převodu – Knihy proměn si Jung uvědomil, že přednost starých textů spočívá v tom, že „jejich význam nikdy není vyřešen jednou provždy“, ale čtenář si je vždy reinterpretuje, vyzívají jeho fantazii a to mu pomáhá uvědomit si své myšlenky. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 155)

Další rozměr pak Jungovi přineslo studium alchymie, s kterou se poprvé seznámil v roce 1926 prostřednictvím knihy Arthura Waita The Secret Tradition in Alchemy. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 164) Následně sesbírá řadu dalších alchymických textů, vzácných rukopisů a  vydání nejčastěji z 16. a 17. století. Slova alchymistů nebere doslovně, ale symbolicky a v alchymickém procesu vidí proces individuace. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 169) Nový rozměr dává Jungovi poznání, že „duchovní se skrývá za materiálním“, což spojuje to, „co je nahoře, s tím, co je dole“, a  vesmír se tak spojuje v celek jako symbol „hada požírajícího svůj ocas“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 166) Toto spojení vnitřního a vnějšího světa je vyjádřeno ve spojení Jungových zkušeností, jeho snů a vizí a jeho nejen intelektuálního, ale i přímo hmotného díla reprezentovaného stavbou Bollingenské věže s touto rozsáhlou knihovnou.

Jung však nejdříve ještě musí najít jazyk pro vyjádření svých zkušeností. Po vzoru např. Hesseho Demiana, jehož napsal po krátkém setkání s Jungem a analýze u Jungova kolegy Langa, nebo Gustava Meyrinka, jehož Golema obdivoval, ale nejvíce mu přišel blízký Bílý dominikán, v kterém Meyrink použil přesně stejnou symboliku, jaká se Jungovi objevila v jeho prvních vizích. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 142) Míniově červená kniha bílého dominikána dokonce dává přízvisko Jungově Červené knize. Jung váhá, zda pro sdílení svých zkušeností použít jazyk umělecký nebo vědecký. Ary Baynesová Junga upozorňuje, že on na rozdíl od Meyrinka neovládá literární metodu, ale jen „vědeckou a filosofickou metodu“. (C. G. Jung - Život v  knihách, str. 143)

Jung se tedy pokouší při prezentaci své zkušenosti vycházet z vědeckého východiska, což je pro něj velmi obtížný úkol. „Alchymie mu poskytla způsob, jak předkládat své bádání v alegorické formě.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 202) Tak Jung vědeckým jazykem rozpracovává svou zkušenost a vytváří svou psychologii, kterou nazval analytickou. Ta je zachycena například v dílech Transcendentní funkce (1916), Psychologie nevědomích procesů (1917), Psychologické typy (1921), Psychologie přenosu (1946) nebo Aion (1951), jejichž rukopisy rovněž najdeme v Jungově knihovně i v publikaci Sonu Shamdasáního C. G. Jung: Život v knihách.

Závěr

Nakladatelství Portál nám vydáním Jungovy Červené knihy a publikace C. G. Jung: Život v knihách předkládá důležitý spojovací článek mezi životem Carla Gustava Junga a jeho odbornými publikacemi. Díky precizní práci Sonu Shamdasániho můžeme nahlédnout do Jungova nitra zachyceného v Červené knize, nyní i  v uživatelsky přívětivé čtenářské edici, a do Jungovy knihovny, v níž nalezneme díla, která Jung četl a která ovlivnila jeho duševní život. Nyní se tedy můžeme seznámit nejen s životopisnými vlivy na Jungovo dílo, ale i s vlivy intelektuálními a uměleckými. Ve středu Jungova života všechny tyto zkušenosti otevřely „cestu tomu, co přichází“, tedy Jungově psychologii vycházející z jeho „nejobtížnějšího experimentu“ se svým vlastním nevědomím, zaznamenaného v Červené knize.

Dýchne na nás rovněž velice osobní přístup, který měl Jung ke knihám, knihovně a zejména k iluminovanému rukopisu své Červené knihy. Tento osobní přístup zřejmě ještě umocní nahlédnutí do Jungových Černých knih, které obsahují jeho osobní záznamy v syrové podobě, později propracované azpracované právě v Červené knize. Jungovy Černé knihy nyní připravuje k vydání nadace Filémón a doufám, že je nakladatelství Portál ve svém neutuchajícím úsilí opět zprostředkuje českým čtenářům. Jungova knihovna se stala důležitou součástí jeho individuace. Červená kniha nám nabízí možnost setkat se s duší C. G. Junga, která je stále živá a má mnoho co říci i současnému člověku. Proto je úvodní pohádka O muži, který se stal knihou, napsána jen s velmi malou nadsázkou.

Mgr. Martin Skála

Psychopompos, středisko hlubinné psychologie

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál.

Profesor historie v Centru pro dějiny psychologických disciplín na University College v Londýně Sonu Shamdasani (1962) se zabývá dějinami psychologie a psychiatrie a je předním odborníkem na osobnost Carla Gustava Junga; mj. je editorem a spolupřekladatelem Jungovy Červené knihy (česky vyšla v roce 2010 v nakladatelství Portál). Portál se Jungovi věnuje i v letošním roce, kdy vyšla Červená kniha v levnější, čtenářské edici bez ilustrací, dále základní studie Jolande Jacobi Psychologie C. G. Junga, která stručně představuje Jungovo psychologické myšlení, a nejnověji pak kniha Sonu Shamdasaniho C. G. Jung – Život v knihách (přeložil Pavel Kolmačka). Velkoformátová obrazová publikace je Jungovou intelektuální biografií, úvodem do jeho „Vesmíru (který jiní nazývají Knihovnou)…“, jak napsal Jorge Luis Borges v povídce Babylónská knihovna. Shamdasani píše v úvodu, že „v intelektuálním životě bibliofila se setkání s knihami stávají zásadními zlomovými body, okamžiky souběhu možného a  osudového“. V textu pak autor sleduje „některá Jungova klíčová setkání s knihami, nikoli ovšem v podobě úplné inventury či katalogu, ale spíše formou slastného listování. Podnikneme procházku Jungovou knihovnou,“ píše autor. Sám C. G. Jung nádherně charakterizoval onu potřebu mít velkou knihovnu takto: „Když člověk čte, nespokojí se jen s jednou knihou, musí jich mít spoustu, protože ,jedna kniha otevírá druhou‘.“ Shamdasani píše, že Jung už v mládípociťoval „neodolatelnou touhu… číst každý cár potištěného papíru, který se mu dostal do rukou“. Junga fascinovala legenda o svatém Grálu, svět Homérovy Odysseje a Vergiliovy Aeneidy a též jeho Eklogy. V mládí četl hodně dramata a přitahoval jej hlavně Goethův Faust. Když Shamdasani píše o knihách, které Jung četl, doprovází text i ilustrace; a tak hned vidíme třeba Jungův výtisk Fausta z roku 1920 s nádhernými ilustracemi, přebal Jungova výtisku básní Friedricha Hölderlina apod. Ale také např. reprodukci rukopisů Hölderlina či rukopisného vydání spisů Mistra Eckharta, rukopis dvou básní Friedricha Nietzscheho, ale i rukopisy samotného Junga. Shamdasaniho kniha tak skutečně „otevírá“ jiné knihy a čtenář fascinovaně prochází pomyslnou Jungovou knihovnou. Jung četl vedle klasiků samozřejmě i to, co se týkalo jeho odborné praxe; zabýval se srovnávacími náboženskými vědami, mytologií a antropologií. Na pozadí četby a psaní vlastních děl sledujeme Jungův život a rozvoj jeho myšlení a zájmů. Nechybí ani reprodukce z Červené knihy, nechybí třeba ani Richard Wagner: v knize Proměny a symboly libida předložil Jung psychologickou interpretaciSiegfrieda, hrdiny dvou dílů Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. A další důležitá četba: Nietzsche a Tak pravil Zarathustra, DantovaBožská komedie, Ovidiovy Proměny, samozřejmě Bible, básník William Blake… Hodně se autor zabývá tajemným kaligrafickým rukopisem Červené knihy; jsou zde z ní úryvky i řada reprodukcí. „Červená kniha vzešla z krize jazyka a s ní souvisejícího hledání odpovídajícího výrazu pro mluvení k duši a o duši,“ píše autor. Jung se také zabýval tím, jak číst. Shamdasani rozkrývá nejrůznější vlivy a prameny, z nichž Jung čerpal. Ale nejen to: ukazuje také, koho naopak ovlivnil Jung. Např. že byl v nejužším literárním kontaktu s Hermannem Hessem, o jehož románech Siddhárta a Stepní vlk Jung později poznamenal: „Přímo či nepřímo vzešly – alespoň zčásti – z několika mých rozhovorů s Hessem.“ Někteří dokonce považovali Hesseho romány za „velmi přístupný úvod do Jungovy psychologie“, jak píše Shamdasani. Zároveň ale oba dělila nepřeklenutelná propast v chápání umění. Jungovi byl blízký také Gustav Meyrink. Zajímal jej Orient (Kniha proměn) a pak alchymie. Shamdasani uvažuje o významu knih pro Junga a o tom, „jak se knihy, které sám psal, pokoušely přetvořit a inovovat naše pojetí knihy. Neboť Jung dobře věděl, jak člověk ve svých knihách žije dál.“ Jung se podle Shamdasaniho „snažil dát kulturnímu dědictví lidstva nový význam tím, že ono univerzální předefinoval psychologicky a tak nabídl novou představu o  člověku“.

MILAN ŠILHAN

Zdroj: Knižní novinky č.24-25/2013