Kanadský psycholog a psychoterapeut Guy Corneau vydal po předchozí úspěšné knize „Anatomie lásky“ ( Portál, 2000) další , která se stala brzy bestselerem. Publikace“ Chybějící otec, chybující syn“ byla v krátkém čase přeložena do mnoha jazyků.

  V logicky na sebe navazujících 7 kapitolách autor se pokusil o zodpovězení řady palčivých otázek, které si odborníci kladou v souvislosti s obecně vystupujícími problémy mužů, vyrůstajícími v rodinách s „chybějícími otci“.

  První kapitola, nazvaná „Chybějící otec“, je uvedena řadou autorových vzpomínek na vlastního otce, na své vlastní snahy být „chlapem“, na touhu po otcově uznání. Co tvoří bariéru mezi otcem a synem, jak ji zbořit? …“Všichni muži žijí ve více či méně dědičném mlčení, které se předává z generace na generaci…, jako by naši otcové púodléhali jakémusi zákmonu mlčení..(s.18) Současní muži mají málo příležitostí prožívat a uskutečňovat svůj mužský potenciál.Jistá prázdnota ze strany otců narůstá s tím, jak se hroutí staré zvyklosti, při nichž měli synové pravidelný přístup k otcům a kdykoliv je mohli sledovat při jejich aktivitách. Pojem „chybějící“ je chápán jako obsažnější než „nepřítomní“. Termín „chybějící otcové“ naznačuje fyzickou i psycjhologickou absenci otce i jeho nepřítomnost duševní a citovou (s.20).

  Následky absence otcovy pozornosti vůči synům se projevují v poruchách identifikace a vytvoření mužské identity. Jistá nepřítomnost otce oslabuje synovu sebejistotu, pocit bezpečí a jeho celkovou schopnost přejít do fáze dospělosti. Pokud otec „chybí“, nedojde ve vývoji k přenosu identifikace z matky na otce – synzuůstává uvězněn v identifikaci s matkou.

  Otec i s jeho nedostatky otevírá synovi reálný svět, který nežádá jen dokonalost. Bez otcovské péče mívají synolvé potíže se sexuální identitou, sebeoceněním a sebeprosazením, potlačují nejen svou agresivitu, ale často i své ambice a zvídavost. Homosexualita je u nich častější než u těch, jejichž otcové byli přítomni.

  Druhá kapitola „Chybující synové“ ujasňuje profil současného mladého muže, vyrůstajícího bez přirozeného otcovského modelu. Jednotlivé podkapitoly vysvětlují pozadí a celková dramata těchto synů: hrdina, hodný hoch, věčný adolescent, svůdce, homosexuál, feminista, málo milovaný, rebel, zoufalec, zkrachovalec… Jde o to, psychoanalýzou dosáhnout, aby nebyli dále v sevření své postavy (role), aby mohli žít vitálněji a odpovědněji svůj život.

  Další dvě kapitoly jsou zamyšlením nad strachem z intimity a potlačené agresivity. Tzv. „chybující synové“ nemají kontakt se svou vnitřní silou, proto trpí strachem z intimity. Tato síla pramení v přirozené agresivitě, k níž otevírá přístup přítomnost otce. Pokud otec chybí, syn bude podléhat zákazům matky, která projevy pudovosti odmítne tolerovat. Animus matky paradoxně otřásá mužskou podstatou syna. Při snaze o potlůačení dynamiky agresivity syna u příliš autoritativních rodičů lze dosáhnout následující kompenzace:

1. agresivita se obrátí dovnitř jako nenávist vůči sobě samému,

2. potlačená agresivita si najde obětního beránka,

3. může se proměnit na kult utlačovatele,

4. agresivita je erotizována.

  Problém s agresivitou mužů neskončí, jen se stane nevědomým. K násilí nevede vědomí síly, agresivity, ale právě její potlačování.

  Pátou kapitolu autor nazval „Krev otce“. Zranění mužské identity je nahlížen o z mnoha úhlů, např. i z historicko-kulturního. Nově je chápán rituál kmenového zasvěcení dospívajících mladíků jako pomáhající jim stát se „syny svého otce“. Cílem bylo „oficiálně vymezit separaci od matky a udělat z dospívajícího chlapce muže“ (s.149). Po dočasném odstavení, odloučení, jsou chlapci znovu přijati do společenství ve své nové, mužské identitě. Vnější rituál dává viditelnou podobu vnitřnímu psycho-biologickému procesu. Autor vyjadřuje přesvědčení, že ztráta těchto přechodových rituálů je „duchovní katastrofou“ (s.151). Cílem iniciace a mutilace je totiž posílit mužské ego. Svázanost s jistým utrpením posiluje uvědomění skutečné existence.

  Šestá kapitola nazvaná „Blahodárná deprese“ hovoří o iniciaci moderními přechodovými rituály, jejichž řada sahá od nehody až po depresi. Vyjasňuje význam schopnosti muže žít sám a vytvořit si vlastní hnízdo, neboť jinak nemůže žít se ženou, aniž by si z ní udělal matku. Životní krizi, vedoucí k depresi, je třeba akceptovat a prožít naplno. Tak může být odrazovým můstkem ke změně, k tvořivosti, která může překonat vlastní stín.

  Poslední, 7. kapitola, předkládá možnost uzdravení. Mladý muž není zodpovědný za svůj objektivní osud. Je ale zodpovědný za to, zda z něj vytěží smysl pro svůj život. Uvědomění si vlastního stínu zničí ideál dokonalosti jedince a pomůže mu přijmout sebe i s tím, co se mu na sobě nelíbí. Naučí se takto přijmout i lidi kolem sebe a svět v celé hloubce existence. Stane se tolerantnější k sobě i jiným. Je nutné přijmout fakt potřebby dlouhé a trpělivé práce na sobě s cílem vytvoření spontánního vztahu se sebou a druhými lidmi.

  Terapie mužské identity zasahuje svět emocí, je komplikované a často bolestivá. Dobře se osvědčily i tzv. mužské skupiny a mužská přátelství. Dospělý syn musí „odtruchlit“ své ideální představy o otci. Úkolem těch, kterým tolik scházel otec, je stát se sami otci, jaké si přáli mít, fakticky i v přeneseném slova smyslu. Nastal čas odpustit, otevřít dialog i na imaginární úrovni s otcem a to, co dosud pálí, proměnit ve vzpomínky…

  Guy Corneau předkládá odborníkům – psychologům, psychoanalytikům, psychoterapeutům, psychiatrům i pracovníkům jiných pomáhajících profesí – poutavý výklad vysoce aktuálního a citlivého tématu, který může obohatit nejen teoretický systém, ale především praxi s její snahou pomoci. Prostudování uvedené publikace doporučuji i všem studentům v rámci jejich přípravy na uvedenou praxi.

V Olomouci, 6.1.2013

PhDr. Marie Renotiérová, Ph.D.

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.