Alfred Adler, syn židovského obchodníka, narozený v 2. polovině 19. století ve Vídni, autor více než 300 knih, vystudoval medicínu a následně se věnoval psychologii. Byl žákem Sigmunda Freuda, od nějž převzal řadu tezí, ale zároveň jeho názory podrobil kritice a dále je rozpracoval podle vlastních zkušeností a postřehů. Byl zakladatelem směru nazývaného individuální psychologie a jedním z neznámějších a nejcitovanějších psychologů, na jehož názory navázaly následně další osobnosti psychologie.

Kniha Člověk, jaký je nese podtitul Základy individuální psychologie, což předjímá její obsah. Tak jako je obálka knihy opatřena pestrobarevnou mozaikou, tak je i její obsah poskládán z mnoha různých informací, pomocí nichž se autor světu snaží představit základní teze individuální psychologie v co nejširším záběru. Kniha vznikla z vídeňských přednášek autora a klade si za cíl poukázat na nedostatky lidské společnosti při poznávání a nápravě chování jedince. Na bezmála 240 stranách čeká na čtenáře nejprve všeobecná část v rozsahu 8 kapitol, kde se setkáváme se základními pojmy individuální psychologie, mezi než patří např. duševní pohyb a duševní orgán, životní šablony, méněcennost organismu, vůdčí (či pohybová) linie, sourozenecké konstelace či cesta k absolutní pravdě. Ač Adler nabádá ve svých přednáškách posluchače, aby druhé lidi posuzovali velmi opatrně, sám své myšlenky prezentuje jednoznačně a přímo. Popisuje své přesvědčení o tom, že člověk sám sebe může povznést, že náprava člověka zvnějšku je možná, zdůrazňuje význam cíle v životě člověka, a především klade důraz na fakt, že každý z nás je společenskou bytostí, a proto hodnotu člověka posuzuje podle míry jeho přínosnosti pro společnost. "Každé lidské myšlení musí být uzpůsobeno tak, aby vyhovovalo společnosti". Dle Adlerových slov je třeba nalézat prostředky k nápravě člověka, v čemž vidí hlavní význam individuální psychologie. Zdůrazňuje význam životního cíle, určité pohybové linie, která začíná již v kojeneckém období a na rozdíl od klasické psychoanalýzy přičítá velký význam výchově jedince a rané citové vazbě. Staví před nás tři hlavní životní úkoly, a to lásku, povolání a společnost.

V druhé části knihy navazuje na část všeobecnou tzv. "Nauka o charakteru", kde se seznámíme s Adlerovým vnímáním různých povahových rysů (útočného i neútočného rázu) a temperamentu. V celé knize nechybí také krátké příběhy ze života, které mají pomoci dokreslit a podtrhnout Adlerovy myšlenky a názory, jež jsou čtenářům podávány až překvapivě srozumitelně s ohledem na fakt, že kniha vznikla z odborných přednášek.

Již od první stránky textu je patrné, že nejde o moderní publikaci, což se projevuje jak ve volbě slov a zastaralejším způsobu vyjadřování autora, tak také v některých názorech či popisu společenského života. Kniha nám díky tomu odkrývá také dobové pozadí autorova života, nutí nás porovnávat společenské podmínky na přelomu 19. a 20. století s těmi současnými a zároveň nám pomáhá pochopit mnohé z jeho myšlenek v souvislostech. Ukazuje nám, že již Adler ve své době vnímal i dnes aktuální izolovanost rodiny a jednotlivce a negativní dopad nadměrně zdůrazňované individuality na společenský život a potřebnou dělbu práce, ale také posun v pohledu na nadřazenou roli muže a podřízenost ženy před sto lety a dnes. Ve svých doporučeních je Adler velmi praktický a ač jsou mnohé jeho názory v dnešní době překonány, je knížka velmi přínosná pro studenty psychologie, psychology, ale i laickou veřejnost se zájmem o tento obor, protože nám představuje jeden z významných psychologických směrů přímo očima a slovy jeho zakladatele. Díky tomu se vyhneme zkreslení, k němuž dochází často při interpretaci dalšími autory. Zajímavý a do jisté míry i aktuální je také dodatek knihy s všeobecnými poznámkami pro výchovu, v níž Adler poukazuje na negativní dopad tzv. "rodinného egoismu" či výchovy, která podporuje nezdravě touhu po moci a vývoj ješitnosti. Přínos i nedostatky Adlerovy teorie v závěru knihy odborně (a laskavě) shrnuje pan profesor Zbyněk Vybíral, a to v dodatku nazvaném Člověk, jaký byl.

Píše se listopad roku 1926 a Alfred Adler dopisuje svoji předmluvu ke knize Člověk, jaký je – základy individuální psychologie, aby mohla být následujícího roku představena širokému publiku. Od doby prvního publikování uplynulo přes devadesát let, ve kterých kniha prošla řadou revizí, aby nakonec byla znovu vydána v českém překladu.

Individuální psychologie Alfreda Adlera je založena na jeho brilantním pozorování okolního světa a lidí v něm. Autor v začátku své knihy představuje toto dílo jako souhrn proběhnutých přednášek k teorii individuální psychologie a nabádá k obezřetnosti v poznávání lidí, které může hlubší a přesnější pochopení psychiky člověka napomoci. Adler velmi obratně pracuje s jazykem, jeho vyjádření nepostrádají hloubku a řadu metafor. Ač mu bývá právem přisuzována schopnost vládnout písemnému projevu, čtenář se k některým myšlenkám pravděpodobně bude vracet i opakovaně, aby plně pochopil šíři sdělení. Významnou součástí celé knihy jsou i konkrétní příběhy pacientů, na kterých Adler demonstruje své závěry.

Předložený titul je členěn do dvou hlavních částí. První z nich se nazývá všeobecnou, poskytuje nám seznámení se s Adlerovým pojetím lidské duše a důležitosti pochopení cíle jedince. Nevynechán není ani pohled autora na společenské působení na člověka, nechybí podrobné vysvětlení pocitu méněcennosti ani příspěvek k roli sourozeneckého pořadí. Zajímavým pohledem na tehdejší společnost mohou být poznatky o vnímání ne-rovnosti mužů a žen a z nich plynoucích důsledků pro psychiku člověka.

Druhá část knihy obrací pozornost k charakteru a jednotlivým typům povahy člověka. Zevrubně je zde popsáno široké spektrum povahových rysů, se kterými se můžeme setkat v běžném životě. Závěrečná kapitola je doplněna o část věnující se afektům, které autor člení na spojující a rozlučující.

Závěr knihy je obohacen komentářem pana profesora Zbyňka Vybírala, který přináší zhodnocení některých názorů, se kterými se v knize seznamujeme, s ohledem na pokračující výzkum a vývoj teorií v oblasti psychologie osobnosti.

Předložená kniha patří ke klasickým dílům psychologie počátků dvacátého století. Psychodynamické zaměření poznání člověka u Adlera nelze pominout, ač v řadě myšlenek bychom již mohli spatřovat i humanistický pohled na duševní život jedince. I v dnešní době Adlerovo dílo může předkládat poznatky, které s jistou mírou obezřetnosti, mohou přinést obohacení pro lepší pochopení některých jevů člověčenstva.

Je charakter člověka vrozený, či jej lze silou vůle změnit? Jakou roli hraje člověk ve společnosti, a především jaký význam má společnost v životě jednotlivce? Kde se v člověku berou vlastnosti jako touha po moci, lakomství, nenávist či třeba komplex méněcennosti? Alfred Adler si kladl spoustu otázek, které se přímo dotýkají každého z nás. Jeho snaha o získání odpovědí dala vzniknout novému psychologickému směru, jehož základy si můžete přečíst v knize Člověk, jaký je.

Rakouský psycholog Alfred Adler byl několik let členem Freudovy psychoanalytické skupiny. Poměrně brzy však začal nacházet mezi svými a Freudovými názory na lidskou psychiku významné rozpory, které ho přiměly skupinu opustit a založit vlastní školu psychologie. Tato škola dostala název individuální psychologie. Alfred Adler pracoval na jejím rozvoji a rozšiřování až do své smrti. Je autorem více než tří set knih a statí pojednávajících o lidských vztazích, výchově a psychoterapii.

Za stěžejní dílo a jakousi učebnici individuální psychologie lze považovat právě knihu Člověk, jaký je. Ta nedávno vyšla v novém zrevidovaném překladu v nakladatelství Portál. Ačkoli první vydání vyšlo před více než osmdesáti lety, i pro současného čtenáře zůstávají myšlenky Alfreda Adlera velmi aktuálním materiálem.

Individuální psychologie je považována za předchůdce soudobé humanistické psychologie. Klade důraz na začlenění člověka do společnosti. Adler zastával názor, že lidský tvor je ve srovnání s jinými živočichy velmi znevýhodněný, a tudíž je život ve skupině jedním ze základních nastavení každého člověka. Výhody plynoucí ze společného života dávají člověku možnost přežít v prostředí, ve kterém by zcela osamělý obstál jen stěží.

Zcela zvláštní kapitolu poté tvoří lidé, kteří jsou například od narození tělesně či jinak postiženi. Znevýhodnění v samotném startu života dává vzniknout mnoha negativním lidským vlastnostem. Start života všeobecně do značné míry ovlivňuje celkové směřování lidského života, a pokud je tento start nějakým způsobem ztížený, může se to na lidském charakteru velmi intenzivně podepsat.

Díky knize Člověk, jaký je můžete do hloubky pochopit mnoho motivů lidského chování. Zároveň velmi oceňuji celkové vyznění knihy a autorovu filozofii práce s pacientem. Porozumění lidské duši totiž vnímá pouze jako prostředek, jak člověku pomoci, nikoli jako zbraň, kterou bychom proti němu mohli použít. Straní se jakýchkoli hodnotících soudů a prezentované informace podává velmi profesionálním způsobem.

Publikaci Člověk, jaký je bych doporučila skutečně jen lidem, kteří se zajímají o obor psychologie. Jedná se o poměrně náročnou četbu, která je velmi zajímavá, ale místy složitější text vyžaduje plné soustředění a zájem o danou tématiku. Pokud se však o psychologii zajímáte, takto kniha by vám rozhodně neměla uniknout.

Když jsme sledovali tento myšlenkový postup, setkali jsme se s dvěma obecně lidskými jevy. Jeden z nich je ten, že se u každého člověka vyskytuje pocit sounáležitosti, který lidi vzájemně spojuje a který vytvořil velké výkony kultury. Byl jedním z měřítek, která jsme kladli na jevy duševního života a která umožňují, abychom zjistili velikost účinného lidského pocitu sounáležitosti. Víme-li, v jakém svazku daný jedinec stojí s lidmi, jaký cit pro bližního projevuje, jak činí tento cit plodným a živým, nabýváme plastického obrazu lidské duše. A konečně jsme dospěli – a to je druhé měřítko pro posouzení charakteru – k zjištění, že síly, jejichž nepřátelskému vlivu je pocit sounáležitosti nejmocněji vydán, jsou hnutí snahy o dosažení moci a převahy.

Když jsme se opírali o tyto dva stěžejní body, dokázali jsme pochopit, že rozdíly mezi lidmi závisejí na míře pocitu sounáležitosti a úsilí o dosažení moci a že tyto dva faktory na sebe vzájemně působí. Je to hra sil, jejichž vnější forma projevuje to, co nazýváme charakterem. (str. 156).