Publikace "Děti a rodiče v rozmanitých rodinách" se zaměřuje na problematiku současných rodinných uspořádání a jejich význam pro psychický vývoj dítěte. Autor vychází především z klinické psychologické a psychoterapeutické praxe, nikoli z empirického výzkumu v užším slova smyslu. Text je proto nutné chápat jako odbornou reflexi založenou na zkušenosti, nikoli jako výzkumnou studii.

Teoretickým rámcem knihy je systémové pojetí rodiny. Autor opakovaně zdůrazňuje, že fungování rodiny nelze posuzovat podle její struktury, ale podle kvality vztahů, hranic a schopnosti reagovat na změnu. Tento předpoklad je v knize konzistentně uplatňován napříč různými typy rodin, včetně rodin neúplných, rekonstruovaných či jinak netradičních. Autor se vyhýbá hodnotícím soudům a nepracuje s pojmem „normální rodina“.

Text je vystavěn převážně na kazuistikách a krátkých klinických příbězích. Ty slouží jako hlavní nástroj analýzy rodinné dynamiky, zejména v situacích ztráty, separace a dlouhodobé absence jednoho z členů. Absence je interpretována nejen jako zátěžový faktor, ale také jako moment, který odhaluje rigiditu či naopak flexibilitu rodinného systému.

Autor pracuje s implicitními teoretickými východisky, která nejsou systematicky konfrontována s odbornou literaturou. Pro akademického čtenáře tak text slouží spíše jako interpretační materiál než jako zdroj ověřitelných poznatků.

Přínos knihy spočívá především v detailním popisu klinických zkušeností a v důrazu na procesy, které se v rodinách odehrávají dlouhodobě a často skrytě. Publikace může být užitečná zejména pro praktiky pracující s rodinami a pro studenty psychologie jako doplňkový text podporující klinické uvažování. Jako čistě vědecký text má však kniha omezený dosah a je vhodné ji číst v kombinaci s empiricky orientovanou literaturou.

Dnešní rodina už dávno nemá jen jednu podobu. Tradiční modely ustupují pestrosti a její strukturu ovlivňuje mnohem více faktorů i společenských změn, než tomu bylo dřív. Právě tuto rozmanitost citlivě popisuje Jan Kulhánek.

Na jeho knize mě nejvíc zaujalo, že se nedívá jen na izolovaný vztah rodiče a dítěte. Zasazuje rodinu do širšího obrazu dnešního světa a ukazuje ji jako živý organismus, který reaguje na všechno, co se kolem nás děje. Díky tomu můžeme pochopit hlubší souvislosti našeho soužití, a co je nejdůležitější, porozumět jim i skrze nás samotné.

Autor se nesnaží být neomylnou autoritou, která by čtenáři diktovala, co je správně. I když na naše otázky odpovídá, mnohem častěji je spíše rozšiřuje a nabízí různé úhly pohledu. Své myšlenky nikomu nevnucuje, a tak kniha nepůsobí jako strohá příručka, ale spíš jako pozvání k zamyšlení nad tím, jak rozmanitý náš moderní svět je.

Celkově jde o velmi zdařilou knihu, která nabízí pohled na tradiční i méně tradiční podoby rodiny. Rozhodně stojí za přečtení, i když mám k některým pasážím své výhrady. Úvod je působivý, nese ale spíše patriarchální tón a je patrné, že autor nemá blízko k postmoderním přístupům, „nevýchově“ ani alternativním školám. To je dobře vidět například na straně 30, kde používá označení „radikální“, a na straně 31, kde tvrdí, že děti vychovávané jinak nebudou mít s čím srovnávat. Jako rodič postmoderní rodiny a absolvent klasické školy si dovolím s tímto názorem polemizovat.

Na straně 41 oceňuji autorovu zdrženlivost – polyamorii neodsuzuje, ale zůstává neutrální a zároveň odkazuje na dostupnou literaturu k tématu. Podnětné je také to, jak velký význam přikládá jídlu a jazyku – skutečně hodné hlubšího zamyšlení. Věnuje se i rodinám, v nichž některý člen chybí, což otevírá zajímavou paralelu s otázkou introverze.

Autor správně upozorňuje, že některé rozdíly mezi partnery je lepší přejít, zatímco jiné je nutné otevřít. Klíčovým problémem je, pokud tuto potřebu sdílí jen jeden z nich. Velmi silná myšlenka zaznívá na straně 73: rodina není pouhým součtem svých jednotlivých členů. Stejně jako organismus nelze pochopit jen přes jednotlivé buňky, ani rodinu nelze redukovat na individuální chování. Proto i terapeut potřebuje mít všechny členy rodiny přítomné současně, nikoli pracovat s nimi odděleně.

Zaujala mě i myšlenka na straně 161, kde syn dává přednost domácí pohodě před drahým lyžováním ve Francii, na které rodiče šetří mimo jiné omezením vytápění. Tento kontrast mezi komfortem a ambicemi k sobě poutá pozornost a vede k zamyšlení nad vlastními prioritami. Na straně 164 autor připomíná, že nejlepší je přijmout větší citlivost dítěte – nedělat z ní velké téma, ale prostě na ni brát ohled.