S velkou zvědavostí a očekáváním se mi dostala do rukou kniha Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, ačkoliv již obálka působí velmi poutavě, obsah je vskutku unikátní a dle mého názoru velmi kvalitně napsaný autory, kteří jsou sami odborníci, jejichž společným rysem je právě práce s dětmi a pomoc jim nabízená.

Autoři jsou Doc. PhDr. Eva Mydlíková, Ph.D., činná v sociálně-právní ochraně dětí, prof. MUDr. Jaroslav Slaný CSc., který je velmi známý v oboru pediatrie a nyní také zaujímá funkci děkana Fakulty zdravotnictví a sociální práce na Trnavské univerzitě, mimo to je také přednostou dětské kliniky Fakultní nemocnice Trnava. Poslední autorkou, která se podílela na tvorbě této knihy je Mgr. Mariana Kováčová, Ph.D., jejíž práce a zkušenosti měly na knihu velký dopad a vliv, zejména z toho důvodu, že založila neziskovou organizaci Centrum Slniečko Nitra, ve které se přímo potýká s oběťmi násilí.

Složení autorů je dynamické a to podporuje mnoho možností a variant, jakými kniha přistupuje ke způsobům diagnostiky syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, anglicky child abuse and neglect, tudíž ve zkratce syndromu CAN. Cíl publikace zaměřující se na uvedení čtenáře do přehledu a veškerých okolností vzniku, postižení i diagnostiky syndromu CAN je bezpochyby splněn.

Kniha je rozdělena na tři části, přičemž ačkoli se jedná o útlou četbu, obsahem je velmi bohatá a i přes odborné termíny se ve sdělení vyzná snad i někdo, kdo k tématu syndromu CAN neinklinuje z důvodu profesního, ale čistě zájmového.

První část knihy se věnuje hlavně pediatrii a její roli v diagnostice syndromu CAN, hned v úvodu vás překvapí číselné či statistické údaje, které vám celkem otevřou oči a ještě více se ponoříte do čtení, jde například o procenta dětí, které byly obětí tělesného či duševního týrání, přičemž v následujících stranách se o této problematice dozvídá čtenář více právě z pohledu pediatra. Příčiny, důsledky, doporučené léčení dětí s CAN či s jinou diagnózou tohoto spektra, to vše první část obsahuje.

V prostřední, tedy druhé části knihy se již autoři přesouvají k samotné kresbě, která je nástrojem diagnostiky dětí s CAN, k dispozici a ještě většímu uvědomění naleznete na několika stránkách obrázky, které diagnostikované děti kreslily, učíte se na nich poznat rysy problému či právě CAN, kterým dítě trpí. Tato část knihy může být pro citlivější povahy poněkud těžká na čtení.

Nicméně aby nebyla přítomna jen diagnostika pomocí kresby, či chování, které je v druhé části popsáno, třetí část zprostředkovává sociální diagnostiku a více se věnuje aktuálně dostupným diagnostickým nástrojům.

Z mého úhlu pohledu, jakožto pečlivého studenta, který by se jednoho dne rád věnoval psychoterapii aplikované na dětech, komunikaci s postiženými dětmi či spolupráci s dětmi ze sociálně slabších rodin mě kniha vroucně inspiruje a vskutku mi dává i nový impuls se o diagnostiku postavené na základě dětských kreseb, která je v publikaci velmi podrobně rozebírána, více zajímat. Čtenářem by mohl být praktický úplně každý, koho zajímají libovolné směry psychologie, psychoterapie či pedagogiky, obzvláště bych dílo doporučila pedagogům z mateřských a základních škol, neboť schopnost vyvodit z chování a kresby dětí určité náznaky syndromu CAN či podobného problému by mohla být užitečná ve všech ohledech v rámci sociálně-právní ochraně dětí a tím pádem i jejich psychického a fyzického zdraví.

Recenzovaná publikace z nakladatelství Portál je zaměřena na diagnostiku syndromu CAN (z anglického Child Abuse and Neglect). Podíleli se na ní celkem tři autoři, slovenští odborníci na tuto problematiku, a sice psycholožka, supervizorka a profesorka sociální práce Eva Mydlíková z Trnavské univerzity, lékař a vysokoškolský pedagog Jaroslav Slaný z Fakultní nemocnice Trnava a speciální pedagožka a vedoucí centra pro práci s oběťmi násilí Mariana Kováčová. Jedná se o první samostatnou publikaci na toto téma v českém a slovenském prostředí. Kniha vychází z klasiků na poli výzkumu dětské a vývojové psychologie, jako jsou například Pavel Říčan, Jiří Langmeier nebo Zdeněk Matějček, ale obohacuje je o nové výzkumy, poznatky i změny, které v této oblasti přišly na přelomu tisíciletí v souvislosti s globalizací a nástupem nových médií. Vydání publikace předcházel výzkum, který mapoval dětskou kresbu jako diagnostický nástroj pro určení syndromu CAN.

Jedná se o první vydání. Kniha o necelých 130 stranách textu je členěna do tří kapitol, což vnímám jako dostačující pro stručný přehled o problematice. První kapitola je věnována pediatrické diagnostice syndromu CAN, druhá dětské kresbě jako nástroji jeho diagnostiky a třetí se zaobírá sociální diagnostikou tohoto syndromu. Publikace je obohacena také o obrazovou přílohu, kterou se podařilo získat v rámci prováděného výzkumu. V závěru knihy nechybí ani přílohy v podobě ukázek testů dětské kresby, což lze ocenit, jelikož tím kniha získává rozměr pro její využití v praxi.

V první kapitole se čtenář dozví, jak se vyvíjelo postavení dítěte v průběhu dějin – od Bible a prvopočátečních společností až po soudobou societu a připomene si tak, že dítě vždy nemělo stejná práva, tak jako má v dnešní společnosti. Dále je vysvětleno, co je syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Zdůrazněn je zde multioborový přístup k problému. Jedná se o záležitost, která je spjata taktéž se sociálními podmínkami, které dítě obklopují. V počátcích je čtenář obeznámen s tím, s jakými formami týrání a zneužívání se můžeme setkat. Autoři v této kapitole doporučují způsoby, jak dítě takto týrané rozpoznat. To vnímají jako velmi důležité, protože jak sami dodávají, často se na různé formy týrání u dítěte přijde až velmi pozdě, s tím se svými zkušenostmi z praxe v ústavní výchově souhlasím.

Na konci první kapitoly se autoři zamýšlejí nad jednotlivými dilematy, která souvisejí s CAN. Jedním z nich je skutečnost, že do našeho globalizovaného světa přicházejí různé kultury, které na dítě mohou nahlížet jiným způsobem. Autoři na straně 40 dodávají, že „…je žádoucí, aby nově příchozí (imigranti) respektovali základní normy společnosti, do které migrují“. Nedomnívám se, že lze v tomto ohledu nalézt jedno či několik spolehlivých řešení, protože se jedná o velmi komplexní záležitost. Co ovšem vidím jako nedostatečné je, že se autoři nepokusili uvést alespoň nějaká doporučení, jak podobné situace řešit. Dalším uvedeným dilematem je, jak postupovat při zjištění, že bylo dítě týráno. Nejúčinnějším řešením by dle autorů byla sanace rodiny. Z vlastní několikaleté pedagogické zkušenosti s dětmi z dětského domova vím, že tento postup je mnohdy nereálný, jelikož v některých lokalitách jsou tyto služby nedostačující či úplně chybí.

U jednotlivých popisů typů týrání se autoři často zaměřují na diferenciální diagnostiku – tedy s čím je možné známky týrání zaměnit. Co by se však dalo této kapitole vytknout, je skutečnost, že jsou zde často užity odborné lékařské termíny, sociální pracovník neznalý v této oblasti si tedy musí dané výrazy dohledávat, jelikož zde nejsou nijak rozvedeny. Tyto termíny by mohly být rozvedeny na závěr v samostatném slovníku pojmů, který zde však chybí, což považuji za jeden z limitů publikace.

Druhá kapitola se věnuje dětské kresbě jako nástroji diagnostiky syndromu CAN. Ačkoliv se dětská kresba hojně využívá jako diagnostický nástroj vývoje dítěte, v oblasti týrání a zneužívání jí nebyla dosud věnována v českém a slovenském prostředí taková pozornost, jakou by si zasloužila. V první části kapitoly jsou popsány znaky, které jsou nápadné právě u dětí se syndromem CAN. Čtenář je seznámen s posloupností vývoje dětské kresby. Celý následující text se pak opírá o výsledky výzkumu, který autoři provedli mezi lety 2014–2017 s cílem zjistit vztah mezi výskytem varovných znaků v kresbě dítěte a formou násilí, kterou dítě prožilo. Kladně lze zhodnotit bohatou obrazovou přílohu, která obsahuje výtvarná díla dětí ze slovenských dětských domovů, krizových center atp., které si prošly nejrůznějšími formami týrání. Z uvedené metodiky výzkumu a konkrétních příkladů hodnocení testů dětské kresby mohou čerpat jak odborníci na diagnostiku, ať už psychologové nebo speciální pedagogové, tak i vychovatelé a sociální pracovníci – vždyť v dětském věku je, jak sami autoři dodávají, výtvarné vyjádření přirozenou součástí života dítěte. Nelze však opomenout, že z jednoho obrázku nelze ihned vyvozovat závěry a diagnózu (str. 116).

Poslední kapitola se zaměřuje na nástroje sociální diagnostiky syndromu CAN. Zde autoři popisují konstrukci rapid testu včasné diagnostiky syndromu CAN po teoretické stránce. Ve zkratce uvádějí, jakým způsobem se pracuje s dětmi v České a Slovenské republice poté, co bylo zjištěno týrání nebo zanedbávání. To je shrnuto na pouhých několika řádcích. Dle mého názoru by si tato problematika zasloužila dále rozpracovat. Zbytek kapitoly je jakýmsi výčtem všech signálů, které mohou naznačovat, že dítě trpí syndromem CAN. Ocenila bych zde větší přehlednost Výčet by mohl být srozumitelnější, kdyby byl logicky členěn do několika tematických oblastí.

V poslední kapitole čtenář také nalezne zamyšlení autorů nad stavem dnešní společnosti. S některými myšlenkami by se dalo jistě polemizovat. Autoři na straně 115 píší: „Ve vzdálenějších, především venkovských sídlech je vůči násilí vyšší tolerance a je tam slabší dostupnost potřebných služeb“. Tato věta dle mého staví menší venkovská sídla oproti velkým městům do podřízené pozice. Chybí také adekvátní výzkumy k doložení této myšlenky. Domnívám se, že v této části autoři odbíhají k ageismu a dalším problémům současné společnosti, které až tak se syndromem CAN nesouvisí.

Závěrem nelze opomenout, že ačkoli autoři uvádějí, že publikace je určena pro pediatry, pedagogy a sociální pracovníky, po jejím přečtení čtenář vlastně neví, pro koho je primárně určena. Každá kapitola je psána trochu jiným jazykem. Na jedné straně jsou zde termíny, kterým budou patrně rozumět pouze zdravotníci nebo dětští lékaři, naopak některé části jsou psány, jako kdyby je měli číst rodiče i široká veřejnost. Jinak ryze praktická kniha (díky představení rapid metody sociální diagnostiky syndromu CAN) odbíhá jednou kapitolou k oblasti výzkumu – představuje statistické metody, které jsou vhodné spíše pro výzkumné pracovníky, a ne pro odborníky v terénu. Publikace by si dle mého názoru zasloužila větší sjednocení a doplnění některých kapitol, případně přeskupení jednotlivých oblastí. Avšak navzdory výše zmíněným výtkám zde cenné, a především praktické informace najdou jak sociální pracovníci, zdravotníci, vychovatelé dětí se syndromem CAN, učitelé, tak i psychologové, speciální pedagogové a další odborníci, kteří se se zanedbávanými, týranými a zneužívanými dětmi mohou během své profesní kariéry setkat.

I přes uvedená slabá místa však lze ocenit, že se jedná o knihu, která je doplněna o hodnotnou obrazovou přílohu a která je vztažena k našim interkulturním podmínkám. Kniha si jistě svou pozornost náležitě zaslouží a do budoucna můžeme doufat v její další přepracované vydání, které bude doplněno i o výklad odborných termínů.

Nejednou se mi za dobu mé praxe v rukách ocitla velmi zvláštní kresba dítěte, nejednou jsem si všimla modřin na zvláštních místech. Mrzí mě, že jsem si to s ničím nespojila, nezkoumala do detailu další kresby dítěte a nepozorovala víc jeho chování. Neočekávejte, že po přečtení knihy dokážete diagnostikovat týrané či zneužívané dítě – to dokážou odborníci. My jsme ale ti, kteří si toho jako první mohou všimnout. Publikace se čte jedním dechem, ale oddychová rozhodně není.

Mnoho lidí má tendenci přeskočit úvod-zde to nedělejte. Ochudili byste se o zajímavé informace týkající se týrání dětí v minulosti i o statistiky, kolik dětí je dnes zneužívaných. Při pohledu na daná čísla i na to, co se kdysi bralo jako normální v rámci páchání násilí na dětech mě až mrazilo v zádech.

Kniha je rozdělena na 3 hlavní kapitoly – první vás seznámí s jednotlivými formami týrání a zneužívání – jak poznat fyzicky týrané dítě, co se považuje za sexuální, duševní týrání a zanedbávání. Třetí kapitola mi příliš nedala, jedná se o výčet mnoha příznaků, vlivem kterých bych sem mohla mnohdy zaškatulkovat skoro každé dítě. Za to druhá kapitola pro mě bylo nalezení svatého grálu!

Pokud vedete výtvarnou výchovu, tuto knihu si utíkejte ihned koupit! Nejvíc pomůže učitelkám na základní škole a učitelkám předškoláků. U mladších dětí mít význam příliš nebude, protože děti ještě nemají dostatek výtvarných zkušeností. Za dob mých studií, kdy jsme se celý semestr zabývali dětským výtvarným projevem, tak z přednášek ani doporučených knih jsem nikdy nezískala tolik informací jako z této knihy, abych dokázala na základě různých znaků diagnostikovat dětskou kresbu.

U jednotlivých znaků se mi zde líbilo, co je pro daný věk v normě a co už ne. Nahá postava do 7 let nic neznamená, stejně jako použití různých barev, které jsou pro jistý věk typické a pro jiný už varovné. Avšak slzy, ovocné stromy, dlouhé řasy, zbraně, zvláštní barevnost (např. červená okna) značí problém vždy.

Autorka předkládá nespočet znaků, které jsou popsané do detailu. Ne každý si ale dokáže představit, jak vypadá nesprávné napojení částí těla, nohy příliš u sebe, začernění konkrétních částí těla atd., abychom si byli jisti, že máme zpozornět. Proto uprostřed knih je mnoho ukázek dětských kreseb s popisem, jaký znak se v kresbě vyskytuje i o jaké týrání se jednalo. Když jsem se pak plná nových informací na kresby podívala, dostaly zcela jiný rozměr – ožívaly, volaly o pomoc, jinde z nich sršel hněv, či strach.

Žádná začarovaná rodina, kterou jsem nikdy příliš nechápala. Ale rozbor kresby postavy, kresby na volné téma a nově pro mě: Body Image Test, kdy děti vykreslují siluetu. Dozvíte, na jak velký formát by měly kreslit, co vše jim k tomu poskytnout. Zkrátka tu najdete vše, co potřebujete při zadání testu vědět.

Pokud mám knize něco vytknout, tak je to trochu diplomová práce. Hojnost citací, časté odkazy na jiné knihy, více cizích odborných pojmů pro mě nesrozumitelných – naučila jsem to očima přeskakovat. Dále uvádění různých výzkumů – jak probíhaly, jak se získávala data, výsledky v procentech – upřímně bych se bez toho obešla, protože v mé praxi mi to nepomůže. Ale to vše dokážu opominout díky zmíněné druhé kapitole.