Editorem knihy je Prof. PaedDr. Milan Valenta, Ph.D., jenž se zabývá zejména speciální pedagogikou (psychopedií) a dramatickou výchovou a patří mezi přední odborníky těchto oborů. Ke spolupráci si zvolil pět kolegyň a kolegů činných v praxi i v akademické sféře, převážně na pedagogických fakultách v Brně a Olomouci.
Recenzovaná práce je prací odbornou, má ráz monografie s cílem čtenáře seznámit s problematikou hry nejen v dětském věku, nýbrž i v dospívání a dospělosti. Herní činnost se podílí na zrání, formování osobnosti lidského jedince a jeho integraci, stojí tedy především ve službě rozvoje osobnosti a uchování duševního zdraví. U dětí a mládeže představuje přípravu na život v dospělosti, a hra jako taková, jak již bylo naznačeno, obsahuje významný psychohygienický prvek i terapeutický potenciál. Poslední jmenované skutečnosti jsou pak hlavním námětem recenzované knížky. Hra a hraní mohou být i zdrojem zábavy a ovšem také zaměstnání (např. pro umělce a profesionální sportovce).
Publikaci editor rozčlenil do devíti kapitol, závěrem pak zařadil jmenný a věcný rejstřík. Použitá a doporučená literatura je uvedena zvlášť za každou kapitolou. Pro přiblížení práce uvedu její stručný obsah i se jmény autorek a autorů.
1. Vymezení a klasifikace hry (Prof. PaedDr. Milan Valenta, Ph.D.). V úvodní kapitole je ve velké stručnosti představen pohled filozofický (např. dle E. Finka), kulturně historický, sociálně antropologický, psychologický (zejména dle S. Millarové) a transakčně analytický.
2. Hra jako nástroj mentalizace a světatvorby ve službě terapie (Doc. PaeDr. Jan Slavík, CSc.). Klíčovými výrazy zde jsou psychická modalita, mentalizace a testování reality, dále pak exprese – expresivní terapie. Autor navazuje na psychoanalytický přístup, který rozvíjí. Ve svých úvahách se opírá (z našich odborníků) zejména o klinického psychologa a psychoanalytika Vladimíra Vavrdu.
3. Hra z vývojového hlediska (Prof. PaedDr. Milan Valenta, Ph.D.). Na devíti stránkách, tedy jen ve velké zkratce, jsme seznámeni s periodizací ontogeneze lidské psychiky a s ní souvisejícími typy her. Relativně větší pozornost je věnována teoriím J. Piageta, E. Eriksona a herní terapeutky L. Mc. Mahonové.
4. Terapie hrou (PhDr. Pavel Humpolíček, Ph.D.). Čtvrtá kapitola je nejrozsáhlejší a vyváženě pojednávající o historii, hlavních směrech a představitelích terapie hrou. Hra je z psychologického hlediska „královskou cestou“ k dětem. Klíčovou větou pojednání je, „že terapeutický proces a účinnost terapie nestojí na technikách, ale vztahu a osobnostních charakteristikách všech zúčastněných“ (s. 119). Podrobně je zde popsán a probrán Scénotest, jenž je prý u nás jedinou oficiálně dostupnou metodou hrové terapie a diagnostiky. Autor nezapomněl, při zachování kritického a objektivního pohledu, ani na hry provozované s pomocí počítačových a informačních technologií. Závěr kapitoly patří výzkumu účinnosti terapie a obsahuje i zmínku o metaanalytických studiích.
5. Hra v dramaterapii (Prof. PaedDr. Milan Valenta, Ph,D.). Dramaterapie je expresivní terapeutická disciplína, v níž hra vystupuje na principu „jakoby“. Nejvíce snad připomíná psychodrama. Účastník – klient hraje sebe či někoho jiného, zobrazovat lze touto cestou i archetypální, kulturní role, atp. V kapitole nalezneme podrobněji rozepsaný příklad z praxe i s metodikou sezení.
6. Specialista pro herní práci (Mgr. Alice Řezníčková). Autorka pracuje jako herní terapeutka ve Fakultní nemocnici v Praze – Motole. V pojednání nás seznamuje s prací kvalifikovaného herního specialisty v nemocnici. Inspiraci čerpá z Velké Británie, kde je tato forma péče o nemocné děti a jejich rodiny rozšířená. Prací herního specialisty je hra a komunikace s rodinou, kdy především pečuje o dobrý psychický stav všech účastníků. Touto formou, u nás bohužel dosud málo známou, natožpak rozšířenou, mohou být připravovány děti a jejich rodiče na vyšetření, léčebné zákroky atp.
7. Terapie hrou v léčebně pedagogickém kontextu (Mgr. Ivana Lištiaková, Ph.D.). Cílem léčebně pedagogického působení je podpora zdraví a psychosociální pohody člověka posílením jeho resilience, silných stránek osobnosti a systému, ve kterém jedinec žije. Jedná se o individualizovanou podporu kompetencí klienta. V kapitole se seznámíme s volnou hrou, využitím hry při včasné intervenci, s teoretickými otázkami a procesy při terapii formou hry. Zvláštní pozornost autorka věnuje roli léčebného pedagoga a hře při pedagogické diagnostice, prevenci a vlastní intervenci.
8. Význam hry u osob s kolísavou motivací (Mgr. Michal Růžička, Ph.D.). Paradigmatem přístupu je bio-psycho-socio-spirituální model osobnosti. Zajímavé jsou zde zejména biologická východiska (zvláště v pojetí neurověd), kde autor m.j. považuje za prokázané, že „terapeutické aktivity včetně expresivních terapií a hraní her rozvíjejí mozkové neortotropní faktory, zodpovědné za neuroplasticitu mozku a zvyšují počty synapsí a dendrických trnů“ (s. 202). Nízká a kolísavá motivace k léčbě bývá u dětí i dospělých s ADHD, u dětí ohrožených rizikovým chováním a u dospělých závislých na návykových látkách. Nejvhodnějším přístupem ke jmenovaným skupinám se jeví být kognitivně behaviorální terapie. V kapitole je pojednáno i o aplikaci videoher a digitálních her, biofeedbacku, zmínku nalezneme i o využití všímavosti (mindfulness) při pomoci osobám méně k léčbě motivovaných.
9. Gestalt hra a gestalt drama (Mgr. Martin Dominik Polínek, Ph.D.). V závěrečné kapitole je pojednáno o hře a terapeutickém procesu z perspektivy gestalt (tvarových) přístupů v kombinaci s metodami dramaterapie. Hra je nezbytnou podmínkou zdravého vývoje dítěte a druhem autoterapie, jímž dítě zpracovává různé zmatky, konflikty a úzkosti. Nalezneme zde částečný přepis terapií s odkazem na využití hry v rámci gestalt (tvarového) přístupu.
Recenzovaný sborník je seriozním pokusem o zmapování problematiky hry a hraní zejména z pohledu pedagogiky a zvláště speciální pedagogiky. Není v něm opomenuto ani úžeji psychologické hledisko. Výchovný a vzdělávací proces je součástí každé psychoterapie (např. její etická stránka, dodávání informací, učení nápodobou přes modely chování) a tomuto procesu nebývá v teorii psychoterapie dávána potřebná pozornost. V praxi léčby psychologickými prostředky se pak prolínají poznatky a dovednosti mající zakotvení jak v pedagogických, tak v psychologických vědách.
Práce obsahuje různé teorie her a jejich klasifikaci, zahrnuje i ontogenezi - vývojové hledisko, včetně psychoterapeutického využití této lidské činnosti. Dotčeny jsou i některé specifické oblasti problematiky (např. v léčebné pedagogice). Vzhledem k celkovému zaměření sborníku (viz název knihy) zde postrádám pojednání o patologii hry, případně o projevech patologie ve hře. Samostatnou kapitolu by jistě zasloužila oblast her prezentovaných pomocí moderních informačních technologií (digitální hry ad.). Na jedné straně poskytují celou řadu pozitivních možností, ovšem skrývají v sobě i značná nebezpečí – viz práce německého neurovědce a psychiatra Manfreda Spitzera, jež byly přeloženy a publikovány v knižní podobě do češtiny. Též bych uvítal i rozsáhlejší seznámení s činností a názory českých herních terapeutů, jejichž působení a vliv rozhodně nejsou zanedbatelné (např. Vlasty Rezkové, Vladimíra Boreckého). Vzpomínám i na využívání terapie hrou v našich dětských psychiatrických (i lůžkových) zařízeních. A jedna maličkost závěrem: na více místech zmiňovaný český psycholog a psychoanalytik Vavrda není Vítězslav, nýbrž Vladimír.
Celkově konstatuji, že se jedná o publikaci informačně bohatou, edičně, redaktorsky (i graficky) dobře provedenou. Je určena zejména do pedagogických rukou, avšak s užitkem si ji přečtou i psychoterapeuti. Pozornosti odborné veřejnosti ji rozhodně doporučuji.
prof. PhDr. Jan Vymětal
Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál
