Steve de Shazer si ako mladý terapeut kládol otázku: prečo sa terapeut rozhodol práve pre toto riešenie? Prečo položil tú a tú otázku, prípadne dal tento konkrétny podnet? Tieto otázky ho priviedli k hľadaniu jednoduchých riešení problémov.

Pri práci s ľudskou dušou vstupujeme na pôdu, kde máme limitované možnosti niečo zmerať. Skôr hovoríme o konkrétnych znakoch a prejavoch. A podobne je to aj pri samotnom sprevádzaní. Ak dáme bokom dôraz na to, že terapeut má byť výborný poslucháč a následne klásť dobré otázky – všetko ostatné je múdrosť a skúsenosť získaná štúdiom, ale aj praxou.

Odpoveďou na Shazerovu otázku (prečo a ako?) je schopnosť a skúsenosť terapeuta a múdrosť (postupy), ktoré sa odovzdávajú z generácie na generáciu.

Shazerov prínos je v dôraze na individualitu človeka. A na tú sa dnes pozrieme cez knihu Klíče k řešení v krátke terapii…

Dôraz na jedinca

Pre Shazera bol veľkým vzorom americký psychiater Milton H. Erickson, ktorý býva označovaný za jedného z najoriginálnejších a najgeniálnejších terapeutov. Erickson viedol terapeutov k tomu, aby ku každému človeku pristupovali ako k individuálnej a k originálnej bytosti. Nebol tvorcom teórie. Nehovorí čo robiť a ako. Miesto toho hovorí, že pre každého jedinca treba urobiť terapiu „na mieru“. Erickson je pre mnohých známy predovšetkým ako hypnotizér. Terapeutickú obec však ovplyvnil aj v oblasti krátkej terapie. Hovorí, že treba siahnuť po vnútorných zdrojoch, ktoré človek má. Treba vychádzať z jeho skúseností. Shazer inšpiráciu Ericksonom spomína na viacerých miestach. Ten dôraz na jedinca sa v jeho zapojení do konkrétneho riešenia problému.

Krátka / krízová terapia

So Shazerom sa spája krátka terapia.

Ako už napovedá názov – dôraz je na dĺžku – čím rýchlejšie je problém vyriešený, tím lepšie. Človek sa môže rýchlejšie vrátiť do života. V prípade krátkej terapie hovoríme o cca 10 stretnutiach.

Práve preto má Shazerov prístup miesto v krátkej terapií. Je to v podstate terapia užitočná v krízových situáciách, kedy treba človeka doslova postaviť na nohy. Všetko ostatné je možné riešiť za pochodu.

Hľadanie univerzálneho riešenia

Shazerov prístup prináša niekoľko nových postupov. Shazer hovorí, že riešenie nemusí byť rovnako zložité, ako problém. Dokonca môže byť jednoduché. Na to, aby človek otvoril dvere potrebuje kľúč. Samotná analýza zámku mu v tom nepomôže. Potrebuje kľúč. To neznamená, že to nie je dôležité. Shazer však nemá záujem o hlbinnú či analytickú psychológiu. Dôraz kladie na to – čím skôr človeka vrátiť do života. Hlbinný či analytický prístup však ani nevylučuje, ak klient bude mať o to záujem.

Shazerov prístup je jednoduchý. Individuálne riešenia sú si bližšie a viac podobné, než individuálne problémy. Opäť sa vrátime k dverám. Zámky na dverách môžu byť veľmi rozmanité a pritom kľúč od všetkých má podobný tvar. Problémy s ktorými prichádza človek do terapie sú ako dvere. Treba len nájsť kľúč. Riešenie (kľúč) nemusí zodpovedať zložitosti zámku, stačí ak pomôže otvoriť dvere. Shazer tu naráža na existenciu univerzálneho kľúča, ktorý pasuje do mnohých zámkov a umožňuje otvoriť rôzne dvere. Cieľom terapie je pomôcť človeku dosiahnuť konkrétny cieľ.

Aj malá zmena prináša zmenu

Či si to uvedomujeme alebo nie, k zmenám dochádza. Možno sú malé a nepatrné. Určite sú intenzívnejšie, keď sa na nich podieľame a keď k nim dávame impulzy. Občas pritom ideme / triafame na slepo. A niekedy sa nám podarí spustiť niektorý proces a ani nevieme ako. Netreba sa však na to spoliehať. Skôr nás to vedie k tomu, aby sme boli tvoriví a kreatívni, pretože nikdy nevieme, kde sa nájde riešenie. Svoje v tom zohráva aj náš prístup a presvedčenie. Je v tom kus očakávania, ale aj sugescie.

Skúsiť to inak

Keď ľudia prichádzajú s problémom. Často si už nevedia rady. Vyskúšali rôzne možnosti. Bez úspechu. Často z rovnakej oblasti / kategórie riešení. To je dobrým indikátorom skúsiť hľadať riešenie v inej oblasti. Ísť na to inak. Skúsenosť môže byť aj svedectvom o tom, čo nerobiť. Pre klienta je tiež dôležitý cieľ. Aby ho mal pred očami. Aby k nemu aspoň pomaly kráčal a aby mu tento progres dával silu.

Čo by sa muselo zmeniť

Už v knihe Zázračná otázka hovorí o cieli – čo by bolo inak. A tak do popredia kladie riešenie problému, než dlhé rozoberanie a často aj utápanie v probléme. A tu tento prístup tiež rezonuje. Shazer hovorí o technike kryštálovej gule – nechať človeka nazrieť a predstaviť si budúcnosť. Pozitívnu budúcnosť. Čo by bolo inak? Je to obdoba zázračnej otázky. Je v tom aj kus spomínania na to pekné, kedy klient niečo dokázal, prípadne si poradil v podobnom či v rovnakom probléme. Ale predovšetkým je to o hľadaní riešenia – čo by muselo byť inak, aby problém bol vyriešený…

Univerzálny kľúč

Podľa Shazera terapeut nemusí poznať problém klienta do detailov, aby pomohol iniciovať zmenu. Úplne stačí, že prinesie niečo nové. A dá impulz k zmene. A v tom je podstata univerzálneho kľúča.

Univerzálny kľúč Shazer predstavuje v troch verziách.

Prvou je pokyn – napíš, prečítaj a spáľ. Jednoducho nájsť si pohodlné miesto. Spísať všetko to negatívne. S odstupom času si to prečítať a spáliť. Je to spôsob ako pomenovať problém, ako mu dať miesto, ponechať si nad situáciou kontrolu a obrať problém o silu. Časom sa vytratí aj sám.

Druhou je štruktúrovaná hádka. Mnohé hádky nikdy nič nevyriešia. Sú skôr zápasom o moc. A otvoria mnohé už uzavreté, hoci nevyliečené rany. Čo tak tomu dať štruktúru? Môžete si hodiť mincou – kto začne prvý. Ten kto začne má 10 minúť na to, aby povedal čo má na srdci. Potom má 10 minút ten druhý. A potom obaja 10 minút mlčia a premýšľajú nad tím všetkým. Obaja majú priestor. Bez skákania do reči, to má štruktúru. Je tam možnosť nestratiť niť. A bez vzájomného útočenia tam zaznie veľa nových vecí pre obidve strany.

Treťou je rada – vyskúšať niečo iné. To čo klient robil doteraz, zjavne nefunguje. Tak prečo neskúsiť niečo iné? Horšie to byť nemôže a možno to zaberie. Netreba sa vzdávať.

Ako predchádzať problémom

Zaujímavý je tiež Shazerov postoj k problémom. Mnohé si vyrábame sami.

Často sa do problému dostávame, keď myslíme staticky – buď / alebo. Akoby žiadna škála medzi tím nebola a tak buď je niečo dobré, alebo zlé. Druhou cestou do problému je presvedčenie, že výsledok sa musí dostaviť hneď. Alebo že musí ísť o konečné riešenie. Je to aj o tom, neostať v probléme. Nezacikliť sa v ňom. Štvrtou cestou do problému je zovšeobecňovanie. Potrebné je hľadať výnimky, kedy to tak nebolo. Zjavne existuje aj cesta, kedy sa to dá inak. Piatou cestou do problému je presvedčenie. Skutočnosť sa mení. Dovoľme meniť sa aj očakávaniam. Veci potom môžu dopadnúť inak. To čo bolo problémom, už ním byť nemusí. S tím je spojené narúšanie stereotypov vzorcov správania a myslenia. A s tím je spojená aj posledná – šiesta cesta. Vždy sa nájde niekto, kto zmenil zaužívané vzorce správania a ukázal, že to je možné. Nenechajme sa spútať problémami. Riešenia existujú. Shazer sa tu opiera o existenciu 12 faktorov. Vymenovať ich nie je jednoduché, ale nie je to ani potrebné. Oni sa zrkadlia v jednotlivých odporúčaniach, vďaka ktorým sa nám otvárajú nové možnosti a my nájdeme cestu aj tam, kde sme ju nevideli.

Zázračná otázka vs. intuícia

Shazerove postupy sa môžu zdať „zvláštne“. Ale majú svoje opodstatnenie. Už pri zázračnej otázke som písal, že aj keď Shazer nie je Žid, jeho teória má oporu okrem iného v židovstve a v koncepcií Jidiše kop. A tak je tomu aj tu. V židovských dejinách je prítomných viacero okamihov, kedy riešenie sa nakoniec ukázalo tam, kde ho nik nečakal. To čo mnohí vnímajú ako zázrak, je plnšie poznanie pravdy. V Jidiše kop to označujú ako pravdu, ktorá je skrytá a prístupná vďaka intuícií. Prvá rovina pravdy, to je informácia. To je to, čo je zrejmé. Trochu viac námahy dá pochopenie kontextu. To je druhá rovina pravdy. Potom už vstupujeme do oblasti toho, čo je skryté. A tu nám pomáha intuícia. Ale aj skúsenosť. Vďaka skúsenosti máme informáciu, ktorú iní nemajú a ktorá je pred inými skrytá. Čo je štvrtou rovinou pravdy, to si povieme niekedy inokedy. Čo je však podstatné, Shazer vďaka zázračnej otázke prichádza vďaka otázke k odpovedi. A to sa deje aj pri psychoanalýze – vďaka dobre položenej otázke prichádzame k odpovedi. A intuícia a skúsenosť, to je paradoxne schopnosť terapeuta nájsť tie správne slová a postupy.

.

Shazer si na začiatku kládol otázku ohľadom toho, čo vedie terapeuta k určitému postupu. A nakoniec k tomu dospel sám. Len o niečo viac pritom kladie dôraz na klienta a jeho predstavy a skúsenosti. Kým v knihe Zázračná otázka kládol dôraz na to, čo by sa malo zmeniť, v knihe Klíče k řešení v krátke terapii, kladie dôraz na čo najjednoduchšie riešenie.

Kniha Klíč k řešení v krátké terapii od autora Steva de Shazera představuje rozšíření české systemicky orientované terapeutické literatury. Jedná se o uvedení do myšlenkového rámce, způsobů práce a specifických intervencí tzv. krátké terapie či terapie orientované na řešení. Publikace čtenáře seznamuje s tímto proudem systemické psychoterapie coby specifickým terapeutickým přístupem, který na rozdíl od problémů věnuje primární pozornost řešením a v rámci kterého terapeut dbá na to, aby terapie byla ukončena co nejdříve, a snaží se proto co nejefektivněji využít čas, který je jemu a klientovi dán k dispozici.

Autor nejprve podává základní vymezení krátké terapie, poskytuje velmi stručnou informaci o jejích historických kořenech v 60. až 80. letech minulého století a jejích dvou školách, přičemž svůj výklad doplňuje vsuvkami ohledně vlastního působení a působení jeho kolegů v souvislosti s historickým vývojem tohoto směru. Dále jsou v knize předloženy jednotlivé základní předpoklady krátké terapie týkající se chápání a konceptualizace obtíží klienta, jejich možných aspektů, způsobu jejich udržování a nakonec specifik řešení, které může vést k vymizení příslušného klientova problému. Kniha také zahrnuje kapitoly pojednávající o dílčích teoretických oblastech a důrazech krátké terapie a nakonec v ní lze také najít části věnované jednotlivým technikám a také v pojetí autora univerzálně účinným terapeutickým intervencím, které krátká terapie přináší.

Zajímavou skutečností v souvislosti s touto knihou je fakt, že je napříč jejím textem uvedena řada poměrně kontroverzních tvrzení. Mimo jiné lze jmenovat například předpoklad, že účinná terapeutická intervence nemusí s klientovou obtíží nijak významněji souviset – že stačí, když bude do klientovy problémové situace „pasovat“ jako klíč do zámku. Autor také soudí, že pro vyřešení klientova problému není nutné mít podrobnější znalosti o pozadí dané obtíže – žádné informace o minulosti klienta, původu daného problému, ale de facto nutně ani o faktorech, které aktuálně daný problém udržují. Kontroverzi také může vyvolávat premisa, že existují určité univerzální intervence, které lze uplatnit pro řešení řady druhů vzájemně zcela odlišných problémů, anebo předpoklad, že terapeutická intervence rozhodně nemusí být stejně složitá jako problém, který se snaží řešit – naopak může být často velmi jednoduchou. A nakonec může jako sporný působit i fakt, že směr krátké terapie nepracuje s žádnou vlastní psychologickou teorií osobnosti či psychopatologie. Pro konceptualizaci problému klienta nevnímá tento fakt jako nezbytně nutný.

Pokud jde o zhodnocení publikace, je třeba nejprve říct, že zcela jistě ve svých pro řadu jiných terapeutických přístupů kontroverzních výrocích poskytuje výrazně nový a potenciálně přínosný pohled na terapii a práci s klientem jako celek. Ukazuje čtenáři nový a odlišný pohled na určité situace v terapii, aspekty terapie či aspekty klientova problému. Nežádoucí symptomy nevnímá jako něco nutného k odstranění, ale jako informaci o tom, že určitá potřeba je v klientově životě naplňována maladaptivním způsobem – totiž pomocí příslušného problémového chování. Podobně nesplnění zadaného úkolu nevidí jako výraz odporu klienta v terapii spolupracovat, ale informaci o jeho způsobu fungování a způsobu práce.

Velmi kladně lze na knize hodnotit také její čtivost a fakt, že předkládá velké množství příkladů a kazuistik ilustrujících jednotlivé obecněji pojednávané terapeutické principy a teoretická východiska.

Kniha je také souborem v řadě ohledů užitečných podnětů pro realizaci terapie a souborem dílčích potenciálně uplatnitelných terapeutických technik.

Jako negativum však vyčnívá fakt, že většina předkládaných terapeutických postupů a metod postrádá jasnější teoretické zázemí. A v případě, že jsou nějaká teoretická východiska dané intervence nastíněna, nejsou často domyšlena do důsledku a celkově netvoří plně koherentní systém. Například v některých pasážích textu autor akcentuje, že „pacientem“, resp. hlavním předmětem zájmu krátké terapie není osoba, ale problém; v dalších zas tvrdí, že se krátká terapie nezajímá o problémy, ale o jejich řešení.

Tak či tak, pokud již je předložen teoreticky smysluplný systém stojící za danou terapeutickou intervencí, není nijak doložena účinnost těchto postupů příslušnou výzkumnou evidencí. Autor odkazuje čistě na vlastní kazuistickou zkušenost, aniž by si uvědomoval metodologický nedostatek tohoto počínání. Navíc u jednotlivých intervencí s ohledem na způsob jejich předkládání klientovi často nelze odlišit efekt dané specifické intervence od efektu jiných proměnných, s nimiž se zadávání daných intervencí pojí. Mnohdy je totiž u jednotlivých technik řečeno, že je má terapeut klientovi prezentovat s jistotou a přesvědčením o jejich účinnosti. Otázkou je tedy poté, nakolik se na účinnosti dané techniky spíše nepodílí určitá nepřímá sugesce či pozitivní očekávání podpořené tímto terapeutovým postojem než vlastní užití daných terapeutických technik.

Obecně se dá také říci, že autor místy z relativně běžných a dílčích aspektů terapeutické práce činí specifické a někdy až zcela ústřední terapeutické techniky, které si téměř přisvojuje jako svůj jakýsi vynález. Například hledání tzv. „minulých úspěchů“ – tj. momentů v minulosti, kdy se klient s příslušným problémem nepotýkal, a tedy jakési mapování určitých protektivních faktorů autor, jak se zdá, povyšuje na specifickou techniku, která sama o sobě má být hlavním prostředkem pro řešení klientových obtíží a která je uváděna jako jedna z univerzálně účinných intervencí. Zdá se mi však, že je takto přílišně zjednodušován a redukován obsah psychoterapie. Mapování protektivních faktorů jistě může být důležitým aspektem terapeutické práce, rozhodně je ale nelze vnímat jako jedinou součást psychoterapie či je generalizovat jako jakousi všespásnou terapeutickou metodu.

Zároveň s tímto označováním běžných aspektů terapeutické práce se mi zdá, jako by autor nadměrně a uměle psychoterapii „přetechnizovával“. Často vytváří umělé koncepty a technické termíny, snad jen aby dodal vlastní argumentaci jakéhosi puncu odbornosti. Autor navíc při vytváření nových termínů či označení pro vlastní intervence a koncepty užívá výrazů působících často jakýmsi, řekněme, magickým dojmem. Jako příklad lze uvést techniku křišťálové koule, zázračnou otázku nebo podivnou smyčku. Není jasné, zda je záměrem navodit dojem určité zvláštnosti či výjimečnosti daných technik, nicméně paradoxně se za nimi nic vůbec zvláštního nenachází. Například podivná smyčka není ničím jiným než označením složité interpersonální situace, v níž totéž chování může vést ke dvěma vzájemně protichůdným důsledkům. Volba uvedené terminologie tedy zůstává jistou záhadou.

Jako zvláštní se také jeví fakt, že jsou v knize pro relativně samozřejmé principy terapeutické práce vytvářeny a předkládány nadměrně složité modely. Například pro vyjádření zásady, že je třeba s klientem pracovat tak, aby mu spolupráce s terapeutem vyhovovala, je uvedeno několikastupňové schéma různých potenciálních reakcí klienta na úkol a adekvátních odezev terapeuta na ně. Ačkoliv je tedy v knize mj. pojednána i Occamova břitva, nedá se říct, že by se jí autor ve svém výkladu řídil.

Nakonec je ještě potřeba dodat, že autor v některých svých teoretických východiscích vychází ze značně nesamozřejmých předpokladů. Například je nepřímo předloženo tvrzení, že klient vždy zaujímá nějakým způsobem chybný pohled na vlastní situace či problém, a že tedy odlišná konceptualizace jeho situace je poměrně jistou cestou k řešení daných obtíží. Nebo se také předpokládá, že klientovo smýšlení o vlastní situaci a jeho chování v ní je vždy nějakým způsobem rigidní – klient se vždy uchyluje k týmž vzorcům chování a jednání. Jde tedy o poměrně zásadní výroky, které by měly být doloženy další evidencí, což však autor nečiní.

Pokud jde o formální stránku knihy, jako pozitivní lze hodnotit strukturovaný výklad jednotlivých základních předpokladů krátké terapie. Negativem je však přílišná vágnost projevující se v řadě momentů autorova výkladu. Pro autora je typická tendence vyjadřovat základní postuláty krátké terapie v metaforách, které však často nejsou podrobněji rozvedeny, a tak zcela zásadní prohlášení často zůstávají pouze na rovině dosti nepřesných a často poměrně obtížně uchopitelných obrazů.

Nepříjemnou je také při četbě skutečnost, že ne všechny názvy kapitol a zejména podkapitol odpovídající následujícímu obsahu či s ním souvisejí velmi vzdáleně. Jako by označení jednotlivých kapitol nebylo vytvořeno podle nějakého smysluplného klíče.

Celkové hodnocení knihy je nakonec takové, že má jistě smysl využít knihu coby prostředek pro seznámení se s terapeutickým směrem krátké terapie coby výrazně odlišným a potenciálně podnětným pohledem na provozování terapeutické práce. Kniha tedy může posloužit jako zdroj inspirace pro studenty psychologie, klinicky orientované psychology, psychoterapeuty či i laické zájemce o psychoterapii. Na druhou stranu ji dle mého názoru rozhodně nelze vzhledem k teoretickým, ale také metodologickým nedostatkům předloženého systému nahlížet jako soubor principů a způsobů práce, jimiž by se měl potenciální terapeut s jistotou jejich smysluplnosti či efektivnosti řídit. Zároveň také s ohledem na vágnost v autorově vyjadřování je možná žádoucí zvolit coby četbu jinou systemicky orientovanou literaturu. Přesto ale kniha ukazuje rukopis jednoho ze zakládajících osob krátké terapie a minimálně v tomto smyslu a pro tento účel je hodnou zvážení.

Petr Kosík

casopisagora.cz/2017/12/steve-de-shazer-klice-k-reseni-v-kratke-terapii/