V nacistických koncentračních táborech se jako vězni ocitali i psychologové. Už záhy po druhé světové válce vznikaly publikace zpracovávající jejich zkušenosti a jednou z nich je v češtině nedávno nově vydaná kniha Bruna Bettelheima. Na rozdíl od Viktora Frankla, jehož text nabízí takřka lyrické pasáže o tom, že i v koncentračním táboře je možné obdivovat západ slunce, volí Bettelheim analytičtější a méně osobní přístup. Nejkritičtěji se přitom staví k příslušníkům střední třídy.

Literatura zabývající se holokaustem a koncentračními tábory stále zažívá své žně. Stačí, aby se v titulu jakékoli knihy objevilo slovo Osvětim, a čtenáři po ní nadšeně sahají. Tato zrůdná kapitola lidských dějin nepřestává fascinovat. A na takový "obyčejný život koncentráku" se dnes podíváme psychologovýma očima.

Nacistické koncentrační tábory nejsou už tři čtvrtiny století v provozu a postupně umírají poslední lidé, kteří je zažili na vlastní kůži. Nicméně to, co se v nich odehrávalo, představuje v dějinách lidstva tak děsivou zkušenost, že se k ní lidé stále vracejí ve snaze pochopit, co se v tehdejších věznitelích a vězních vlastně dělo. Nebo se to dokonce kontroverzně snaží v mírnějších experimentálních podmínkách zopakovat. K pochopení tamní atmosféry a probíhajících psychologických procesů přitom mohou přispět i poznámky bývalých vězňů, kteří těmito tábory prošli, přežili je a svoje zkušenosti zaznamenali, a obzvláště to platí u psychologů. Hned těsně po válce vyšla kniha Psychologie života v terezínském koncentračním táboře (Dělnické nakladatelství, 1947) od filozofa, estetika a psychologa Emila Utitze (1883–1956); mnohem slavnější je ale publikace Viktora E. Frankla A přesto říci životu ano: psycholog prožívá koncentrační tábor, která už u nás po roce 1989 vyšla v pěti vydáních (poslední Karmelitánské nakladatelství, 2018). Nedávno k nim přibyla kniha Bruna Bettelheima Lidé nejsou mravenci: Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora, což je překlad části jeho díla The Informed Heart: Autonomy in a Mass Age (The Free Press, 1960).

I v táboře myslím na ženu

Emil Utitz, který před válkou patřil k literátům kolem Johannese Urzidila, v Terezíně oficiálně spravoval knihovnu, která obsahovala i díla nacisty zakazovaná, například básníka Heinricha Heineho. Na svém knižním fondu přitom příliš nelpěl: každý člověk zařazený do transportu si prý s sebou v průměru odvážel dvě až tři knihy, aby se tito nešťastníci zásobili „duševní potravou“.

Obecně vyzvedl, že co do kulturních aktivit bylo terezínské prostředí vysoko nad úrovní středního města, i když mnozí jeho obyvatelé se nechali „nakazit“ nacistickou ideologií, což se například u některých členů „rady starších“ projevovalo sklony k diktátorství a přecitlivělostí ke kritice.

Rovněž Viktor Frankl byl deportován do Terezína, odkud se roku 1944 dostal do Osvětimi. Tam rozhodně nemohl navštěvovat tak obsáhlou knihovnu, jako byla ta terezínská (i když víme, že v rámci tzv. rodinného tábora tam byla velmi skromná knihovna o velikosti asi tuctu titulů trpěna). Nicméně svoje vzpomínky stylizuje tak, jako by s ním Goethe či Rilke byli přítomni. Cituje kupříkladu Rilkeho výrok „kolik je toho ještě nutno odtrpět?“ a v souvislosti s ním píše o „výkonnostním charakteru utrpení“. Jeho kniha dokonce obsahuje pasáže až lyrické hloubky, kdy se dokáže odpoutat od řvaní strážců či náročného pochodu ve sněhu a myslí na svoji ženu: „Ale můj duch nyní zaplňuje postava, vyvolaná onou úžasně živou představivostí, jakou jsem v normálním životě vůbec nepoznal. Hovořím se svou ženou. Slyším, jak mi odpovídá, vidím ji, jak se usmívá, vidím její vyzývavý povzbudivý pohled, a přestože je jen mojí představou, její pohled teď září více než slunce, které právě vychází. Tu mnou probleskne myšlenka. Poprvé ve svém životě si uvědomuji pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za moudrost vydestilovanou ze svého života a co opěvovalo tolik básníků: pravdu, že láska je to poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho nejvyššího, toho nejzazšího, čemu může dát výraz lidské myšlení, básnictví a – víra: vykoupení skrze lásku a v lásce.“ Místy ovšem jeho zápisky působí až příliš idealisticky a nevěrohodně, například když předpokládá, že všichni ostatní vězni v řadě v témže okamžiku rovněž myslí na svoje družky.

Pravidla přežití

Přímo v prostředí lágru přitom vznikala i jeho psychoterapeutická metoda logoterapie, kterou se snažil aplikovat i na ostatní vězně. Někteří z nich ji ovšem nepotřebovali a sami od sebe přišli na to, že je stále možné snažit se dávat svému životu i v takových podmínkách smysl. Viktor Frankl mimo jiné vzpomíná na jistou mladou vězeňkyni, která věděla, že bude muset v nejbližších dnech umřít, ale přesto v ní zůstávala radost. Tvrdila totiž, že až v táboře se její život prohloubil: „Jsem svému osudu vděčná za to, že mne tak tvrdě zasáhl, neboť ve svém dřívějším maloměšťáckém životě jsem byla příliš zhýčkaná a své spirituální ambice jsem nebrala dosti vážně.“ Citliví lidé, z domova uvyklí čilému duchovnímu životu, podle Frankla prožívali obtížnou situaci táborového života jako bolestnou, ne však zcela ničivou: právě jim byl „otevřen ústup z hrozného okolního světa do říše duchovní svobody a vnitřního bohatství“. Proto také „jemněji založení lidé“ přečkali táborový život mnohdy lépe než robustnější povahy.

Frankl připouští, že se někteří vězni proměnili v apatické tvory, kteří ztratili schopnost o cokoli usilovat, v takzvané „musulmany“, kteří „zbaveni posledních zbytků sebeúcty se ploužili táborem a připomínali živoucí mrtvoly“, zdůrazňuje ale naopak momenty, kdy v sobě navzdory únavě a zimě našli energii, aby šli obdivovat západ slunce. Válku Frankl přežil jen s velkým štěstím, protože skupina vězňů, do níž se chtěl dostat a která byla z jeho tábora odvezena, byla záhy zaživa upálena. Z čehož právem vyvozuje, že zvláště za nepřehledných válečných událostí je lidské rozhodování problematické a jeho výsledek těžko předvídatelný.

Z dospělých lidí malými dětmi

Bruno Bettelheim byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, a to v letech 1938–1939. I tak je jeho popis asi nejvíce analytický a ovšem také nejvíce pesimistický. Rovněž on zdůrazňoval, že u vězňů často záleželo na tom, jaký duševní postoj zaujali k dané situaci: „Vězni, kteří nezablokovali své srdce ani rozum, nýbrž zůstali informováni o svých vnitřních pocitech, přestože si stěží mohli dovolit podle nich jednat, přežili.“

Jemu samotnému k přežití pomohlo to, že začal až chladně analyzovat chování ostatních vězňů a dozorců, i proto jsou jeho zápisky méně osobní než Utitzovy a Franklovy. Sám o sobě jako o vězni příliš nepíše, a pokud ano, tak se z dané skupiny výrazně vymyká: například když se mu jednou jako jedinému židovskému vězni podařilo dostat na ošetřovnu, protože ostatní jednali zcela v duchu protižidovských stereotypů, které sdílel i esesman hlídající vstup, zatímco Bettelheim nikoli. Lze říct, že podle Bettelheima si jen málo vězňů dokázalo zachovat lidskost a důstojnost. Zvláště příslušníci střední třídy podle něj stále komicky lpěli na svém dřívějším postavení, titulech a zásluhách, a když byli o tyto vnějškovosti připraveni, chyběla jim zásadovost a sebeúcta zakotvená skutečně v nitru. Někteří vězni proto přebírali postoje, hodnoty a případně i vnější vzhled příslušníků SS, a to v silnějším smyslu, než naznačoval Utitz. Pokud to šlo, „pokoušeli se přisvojit si staré kousky uniforem SS a upravovat si své vězeňské úbory, dokud se nepodobaly uniformám. Někdy bylo těžké uvěřit, jak daleko vězni zacházeli, obzvláště vzhledem k tomu, že byli za svou snahu vypadat jako SS občas trestáni“.

Mnozí vězni prý co do psychického stavu sestupovali na dětskou úroveň: „Vězni hledali, jako děti, zadostiučinění v prázdných nebo v horším případě v protikladných snech. Bylo-li k dispozici skutečné uspokojení, pak jen toho nejprimitivnějšího ražení: jídlo, spánek, odpočinek. Jako děti žili jen bezprostřední přítomností. Ztratili svůj cit pro plynutí času, přestali být schopni plánovat budoucnost nebo se vzdát maličkého bezprostředního uspokojení v zájmu získání nějakých větších v budoucnu. Nebyli schopni navázat trvalé vztahy. Přátelství vznikala rychle a stejně rychle se rozpadala.“

Občas přitom vytýká a jako dětské diagnostikuje i chování, které i v „normálním“ prostředí rozhodně nemusí být spojeno jen s dětmi. Přehnaně přísný, jak konstatuje i autor českého doslovu Jan Kosek, je Bettelheim k evropským Židům kvůli tomu, že například nevolili odvážnější taktiky, jak se vyhnout zatčení a transportům: kupříkladu kdyby se rodina Anny Frankové rozptýlila do jednotlivých holandských rodin, měla by prý větší šanci přežít. Což ale víme až zpětně: realističtější se z tohoto hlediska zdají Franklovy poznámky o nevyzpytatelnosti osudu. Bettelheim rovněž litoval, že se vězni častěji neodhodlali k sebevražednému boji, k čemuž Tzvetan Todorov v knize V mezní situaci (Mladá fronta, 2000), k Bettelheimovi jinak vstřícné, poznamenává, že za daných okolností bylo takové hodnocení nespravedlivé. Jistý Bettelheimův životopisec potom podotkl, že Bettelheim kritizoval u ostatních právě tu zbabělost, jakou on sám v koncentračních táborech projevil.

Prasečinky se děly, nebo ne?

V jiných věcech je ale Bettelheim velmi otevřený a věcný: například suše konstatuje, že mnozí vězni se věnovali masturbaci, aby otestovali fungování svých tělesných funkcí, a také homosexuálním praktikám, zatímco Frankl jakékoli „prasečinky“, jak doslova píše, v táborech popírá (a masturbaci nezmiňuje vůbec, takže jeho snění o manželce, která mimochodem válku nepřežila, zůstává takříkajíc platonické).

Odlišně oba autoři pojímají i náboženský aspekt: Frankl se přiznává ke své víře i k tomu, že se účastnil improvizovaných bohoslužeb, Bettelheim opět s odstupem analyzuje. Mimo jiné píše o svědcích Jehovových, kteří ve své misijní činnosti neustali ani v táboře, současně však patřili mezi vězni k těm nejpřátelštějším a nejslušnějším. „Přesto i oni dozorcům posloužili – pro svou svědomitost byli vybíráni do role předáků; když dostala jejich skupina nějaký úkol, trvali na jeho splnění, protože pravidla (nejen náboženská) je třeba dodržovat…“

I když je tedy Bettelheimova kniha lehce kontroverzní, je jistě dobře, že vyšla. Mezi tituly o psychologii koncentračních táborů se jedná o klasiku. Nabízí drsnější protějšek k Franklovu textu, který se zase někdy možná až příliš vznáší v pomyslných výšinách. K pochopení fenoménu koncentračních táborů je nejlepší číst obojí, ostatně jejich postřehy se vlastně nevylučují. Ukazují, že v oněch těžkých podmínkách bylo možné najít velmi odlišné typy chování. A četba je to potřebná i vzhledem k tomu, že koncentrační tábory nebyly nacistickým vynálezem, ale jejich dějiny jsou mnohem starší a jejich obdoby lze podle některých nalézt i později, jak nedávno znepokojivě ukázala kniha Jedna dlouhá noc: Obecné dějiny koncentračních táborů (Host 2019). Z té totiž může plynout poněkud pochmurné poznání, že od konce devatenáctého století koncentrační tábory k moderním státům tak nějak patří…

Psychologická analýza života v nesvobodě.

Nakladatelství Portál vydalo v loňském roce knihu rakousko-amerického psychologa a psychoanalytika Bruno Bettelheima (1903-1990) s názvem „Lidé nejsou mravenci“ s podtitulem „Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora“. Autor v knize popisuje svoji zkušenost z pobytů v nacistických koncentračních táborů v Dachau a Buchenwaldu právě z hlediska psychologa či psychoanalytika. Kniha možná neprávem zapadla, je však naprosto mimořádným pohledem nejen na konkrétní životní zkušenost a historickou epochu spjatou s perzekucí. Je především nesmírně inspirativním pohledem na povahu lidského chování a rozhodování uprostřed totalitního, autoritativního či diktátorského režimu. A jakkoli se vždy bráním nějakým zjednodušujícím srovnáváním nacismu a komunismu, v tomto případě vnímám některé srovnatelnosti jako reálné. Přinejmenším i proto, že autor dokáže ze své zcela konkrétní hrůzné zkušenosti poodstoupit a dívá se obecněji na chování lidí v systému. A v tom případě se již lze zaměřit na otázky, zda některé vlastnosti nedemokratických systémů nejsou z hlediska lidských každodenních strategií opravdu srovnatelné.

Ztráta sebeúcty

Součástí popisu života v koncentračním táboře jsou některé klíčové momenty, respektive charakteristiky postupů a ničení lidské integrity. Bettelheim proti sobě nestaví zlé bubáky a nevinné oběti. Ptá se, jaký je vnitřní život vězně, jak se mění, jaké volí postupy pro přežití, jak se vyvíjí jeho vztah k vězniteli, ke světu tam venku atd. Důležitým pojmem je sebeúcta, které jsou vězni postupně zbavováni a jsou tak stavěni před vlastní vnitřní konflikty. Sám Bettelheim popisuje, jak se v jeden okamžik nejvíce bál toho, že u něj propukne schizofrenie. Posouvají se morální zásady, přežití se stává jediným důležitým cílem, odpadává nejen sebeúcta, ale i integrita dané osobnosti. Navíc, vše se odehrává v systému, který se k vězňům chová jako k dětem, nejsou si rovni s dospělými strážci, jakkoliv předtím měli důležité sociální postavení, majetek či vzdělání. A tím vším prostupuje strach, který je mnohem silnější oporou věznitelů než samotné fyzické tresty.

Žáby v kotli

V závěrečné části se pak od konkrétních popisů obrací k obecnější otázce, která již nesouvisí pouze s koncentračním táborem, ale se situací v německé společnosti, s chováním lidí v diktatuře. A právě zde se můžeme rozhodně zajímavě inspirovat i pro přemýšlení o komunistickém období a může to být velmi dobrá inspirace například k diskusím na téma existence či neexistence viditelného násilí v normalizaci. Nejlepší bude v tomto případě dát několikrát slovo samotnému autorovi, kdy z některých jeho myšlenek bude více než zřejmé, jakým směrem se jeho obecnější úvahy ubírají. Na počátku se věnuje nástupu diktatury a vnitřnímu hledání hranice, kde je ten moment, kdy by se měl (a mohl) člověk vzbouřit vůči zásahům do své autonomie a zda je ten moment vlastně reálný či rozpoznatelný. Říká: „…v případě osobní nezávislosti již nejsou věci tak jednoznačné. Většina lidí by neriskovala život, aby se vyhnuli menším zásahům do své autonomie. A když stát činí menší zásahy jeden po druhém, v jaké fázi má člověk říci: Už ne, ani kdyby mě to mělo stát život? A brzy již množství malých zásahů podkopá člověku kuráž do takové míry, že již nemá odvahu jednat. Totiž platí pro úzkost vyvolanou strachem o život nebo svobodu nebo obojí.“ Je to téměř klasická situace žab vařících se v kotli postupně stále více horké vody, kdy pocit, že to „zatím jde“ má na svém konci smrt. A není nepodobný tomu, jak se v Československu krok za krokem „normalizuje“ společnost mezi léty 1969-1971.

Přizpůsobení

Důležitým momentem je pak samotné chování lidí uvnitř již nastavené diktatury, kdy Bettelheim bez nějaké idealizace prostě konstatuje, že „…průměrný občan jakéhokoliv státu je málokdy hrdinou.“ Pokračuje pak popisem konkrétním zásahů nacistické diktatury proti skupinám a popisuje i reakci většiny společnosti, která tyto zásahy a represe vnímala. Říká: „Lidé, kteří nechtěli riskovat, zásahy proti skupinám přiměly předvídat, co by od nich stát mohl očekávat, dávno předtím, než stát svá očekávání oznámil.“ Opět můžeme poměrně bez rozpaků použít tyto teze vycházející z povahy jednoho režimu, i na režim jiný. Je to pak nejen otázka odvahy, přizpůsobení či vycházení vstříc nespravedlivému režimu. Je to i hluboce zásadní otázka po charakteru a svědomí každého jedince. Jak Bettleheim dále ohledně rozhodování lidí píše: „Pokud mě to, že budu státu vzdorovat, připraví o mé sociální postavení ve společnosti a v rodině, o můj domov a majetek, budu opět schopen si nějak uspořádat bez toho, co vždy bylo mým hlavním zdrojem jistoty? Jen ti, kdo věděli jistě, co je pomíjivé a co zásadní v nich samotných a v jejich životech, a věděli, že to zásadní s nimi za všech okolností zůstane, si mohli snadno dovolit jednat, aby se svého strachu zbavili. Pokusili se buď bojovat, nebo utéct.“ Zde v případném srovnání nemusíme zůstávat jen u situace po roce 1968, ale i u situace po roce 1948 uprostřed viditelnějších přímých represí. Ale vhled do skutečné vnitřní jistoty vs. oné jistoty sociální situace či rodiny, to jsou dilemata popsatelná a hmatatelná v prostředí disentu, stejně jako v prostředí většinové přizpůsobené společnosti… Právě přizpůsobení je velkým tématem psychologický úvah autora, aniž by okamžitě tuto vlastnost či strategii posílal před morální soud, snaží se popisovat to, jak lidská psýcha obecně funguje a píše: „Věci usnadňuje skutečnost, že většina z nás má velkou touhu se přizpůsobit. Každý ví, jak těžké je se odlišovat i jen při náhodném jednání s někým známým na ulici; a nesrovnatelně těžší to je, pokud odlišnost představuje ohrožení pro samotný náš život.“

Snažil jsem se v několika menších střípcích poukázat na autorovy závěry, které z jedné historické zkušenosti mohou znamenat poučení a cestu k pochopení jiného historického období. Samozřejmě, komunistická diktatura má i některé své originální vlastnosti, které nelze přes kopírák přenést mezi několika desetiletími a různou historickou tradicí. Zároveň se v Betteleheimově případě jedná o natolik zobecňující otazníky, které mohou pasovat například do strategií „šedé zóny“, která bývá tak často používána při charakteristice normalizace. Otázky sebeúcty, vnitřní integrity, strachu a hodnotových hranic nejsou jen otázkami nějaké konkrétní epochy, jsou to obecné otázky nejen pro chování občana v diktatuře, ale ostatně i ve svobodné společnosti.

Čo je človek schopný urobiť preto, aby prežil? Ako si zachovať nádej, ak vyhliadky nie sú dobré? Čo predchádza násiliu a ako si zachovať svoju tvár?

Ubehlo už niekoľko desaťročí od II sv. vojny, no v malom meste sa dodnes stretáva malá komunita Židov – pri každej novej knihe o holokauste. Pre niektorých je tá kniha cestou, ako spoznať minulosť predkov. A tí ktorí tú hrôzu zažili, porovnávajú svoje spomienky s dejom v knihe. Tá trauma je stále živá.

Tá téma nerezonuje len u tých, ktorí ju prežili bezprostredne, ale aj u tých, ktorí žijú v priestore, kde sa to dialo. Neuhasínajúci záujem, je snahou zaceliť ranu, ktorá sa tiahne celou spoločnosťou.

Dnes sa pozrieme na tému holokaustu cez prizmu dvoch psychiatrov a terapeutov, ktorí pobyt v tábore zažili na vlastnej koži. Vďaka nim budeme hľadať odpovede na otázky, ako človek prežíval pobyt v tábore, aké mechanizmy mu pomáhali prežiť, čím prechádzali dozorcovia a prečo tak konali, ale dozvieme sa aj čo tomu predchádzalo, prečo k tomu prišlo, ako sa s tím ľudia snažili po vojne vysporiadať a prečo sa to nepodarilo.

Obidve knihy: Franklova A přesto říci životu ano a aj Bettelheimova Lidé nejsou mravenci popisujú život v koncentračnom tábore. Tie knihy sa navzájom dopĺňajú. A predsa sú tu rozdiely. Franklova je osobnejšia. Je to nevyhnutné. Popisuje sám na sebe, čo mu pomohlo prežiť. A táto teória neskôr dostala stvárnenie v podobe logoterapie. Bettelheim zas popisuje hlavne mechanizmy toho, čo sa tam dialo.

Čo predchádzalo hrôzam v táboroch

Skôr než prejdeme ku koncentračným táborom, treba si k tomu pripraviť pôdu.

V roku 1939, v deň kedy sa začala vojna, sa v Nemecku spustil program T – 4. Spustili ho v deň vojny, aby to vyzeralo ako vojnové opatrenie. Cieľom programu bola masová sterilizácia a eutanázia nežiadúcich ľudí v Nemecku. A to všetko v záujme rasovej hygieny. Aspoň teda navonok, pretože skutočné dôvody boli ekonomické – zbaviť sa ľudí, ktorí neprodukovali a boli záťažou pre štátnu pokladnicu. Odhaduje sa, že v rámci týchto programov bolo zavraždených cca 250 tisíc ľudí – občanov Nemecka. V rámci eutanázie boli zabití nielen starí ľudia, ale aj nevyliečiteľne chorí, telesne a mentálne postihnutí a celkovo psychicky labilní ľudia. Samotná selekcia sa robila pomocou hladovania, smrtiacej injekcie a plynových komôr – tie neskôr demontovali a túto technológiu naplno využili v koncentračných táboroch. Preto sa vraždenie vo veľkom neskôr rozbehlo tak rýchlo. Obeťou eutanázie boli aj mnohí veteráni z I. sv vojny. Akoby nestačilo, že ich vojna poznačila na duši a na tele.

Obetí je viac

Bettelheim píše o živote, ako o kompromise medzi rôznymi často protichodnými snahami a dobrý život tkvie v schopnosti nájsť medzi nimi rovnováhu. Pokiaľ to možné nie je, život je značne zredukovaný.

Bettelheim hovorí o Nemecku pred vojnou, ale aj počas nej ako o štáte, kde si vláda vydobila takú pozíciu, že obyčajný človek mal zúžený priestor na vlastnú existenciu. Možno nebol hladný, mal prácu a strechu nad hlavou, ale len živoril. Cieľom bola depersonalizácia – aby ľudia prestali premýšľať a stali sa masou, ktorá sa dá ľahko ovládať.

Koncentračné tábory si často spájame s vyhladením celých etník a národov. Ale oni boli zamerané aj na občanov samotného Nemecka. A hlavne zo začiatku boli hlavne nástrojom, ako sa zbaviť rôznych názorových a politických oponentov, ako vytrestať tých, ktorí premýšľali a postavili sa na odpor. Do táborov boli ľudia posielaní aj za trest a potom boli prepustení, ak prežili. A tiež na prevýchovu.

Nemeckí občania o táboroch vedeli. Ale nepoznali celú pravdu. Tu a tam v médiách prebehla zmienka o táboroch. Cieľom nebolo povedať pravdu, ale vytvoriť strašiaka. A tí čo sa vrátili z tábora do života, tomu svojim rozprávaním napomáhali. Ľudia sa báli, že môžu skončiť v koncentračnom tábore. A mnohí aj skončili.

Tábory boli využité na zastrašenie vlastného obyvateľstva. A vďaka tomu sa vytratila snaha o odpor. Ľudia sa báli vytŕčať. A robili to, čo poznali aj ľudia v komunizme – sami zregulovali svoje postoje a správanie tak, aby sa nevystavili riziku. Nikto nebol v bezpečí. Dokonca štát viedol a povzbudzoval deti, aby udávali svojich rodičov. Toto bolo nakoniec známe aj za železnou oponou. Strach že si po niekoho príde gestapo natoľko ochromil – zobral energiu, že už potom z nej neostalo na iné veci. Gestapo často prichádzalo bez varovania a preventívne, nikto si tak nemohol byť istý kedy a začo.

A tak ako v táboroch (ukážeme si nižšie), aj tu dochádzalo k obranným mechanizmom. Najčastejšie k popieraniu a k rozpadu osobnosti. Po vojne Nemci museli chodiť povinne do koncentračných táborov na exkurziu. To ich malo „vyliečiť“ z popierania. Ale oni vedeli o existencií táborov. A návšteva táborov ich utvrdzovala v tom, že ak by sa pokúsili postaviť na odpor, prípadne zachrániť niekoho z tábora, boli by v ňom skončili. A tak sa len utvrdili v tom, že bolo dobré, že nezasiahli. Chcieť od obyčajného človeka aby sa postavil na odpor by bolo rovnaké, ako chcieť od všetkých účastníkov prepadu v banke, aby sa vrhli na lúpežníka.

Nemci aby prežili, žili v klamstve a popierali veľa vecí sami pred sebou a tím sami seba pripravovali o úctu a zdravé sebavedomie, čím strácali silu sa k niečomu zmôcť. Ten vnútorný tlak prežiť a vonkajší tlak zo strany štátu vytváral také napätie, že mnohí radšej spáchali samovraždu.

Strach v akom Nemci žili, dokáže kompenzovať len spokojnosť v osobnom živote a kariérny postup / úspech. Do života rodiny však štát zasahoval, vytratil sa pocit bezpečia a prijatia a pracovné úspechy súviseli s členstvom v strane. A tak jediný spôsob ako to všetko kompenzovať a mať aspoň trochu dobrý pocit zo seba, bolo identifikovať sa s tým, že som Nemec a moja rasa je nadradená, je technologicky vyspelá a dosahuje úspech na fronte. A odtiaľ bol len kúsok k snahe zapojiť, či podieľať sa na tom. Keď sa to tak vezme, Nemecko urobilo obete aj z vlastných obyvateľov.

Ako postupne strácame slobodu

Nikto sa nechce vzdať slobody. Ale čo sme ochotní obetovať pre slobodu? Čo som ochotný obetovať preto, aby som zostal na slobode? A nažive? Keď je situácia na hrane – bezprostredné ohrozenie na živote a sme pri sile, je naša reakcia jednoznačná. Ale čo ak sa sloboda stráca postupne? V Nemecku štát postupne uťahoval slučku. Vďaka tomu sa našlo len málo ľudí, ktorí sa postavili na odpor. A väčšine to došlo – kam to všetko smeruje, až keď bolo neskoro (a oni už nemali silu). Ak neurobíte kroky hneď na začiatku, tak čím ďalej, tým ťažšie to bude urobiť. Nemecký štát v celej tej svojej zvrhlosti a diabolskosti, sa nezrodil zo dňa na deň.

Tábor ako továreň

Bettelheim nevystavil diagnózu len nemeckému národu, ktorý bol „spacifikovaní“. Ale zameral sa aj na ľudí, ktorí toto vymysleli, alebo sa na tom aktívne podieľali.

O dozorcoch a členoch SS píše, že neplytvali energiou na tresty a rôzne prejavy násilia. Bola to pre nich práca. Záľuba v týraní a v ubližovaní, to je sadizmus. A hoci aj medzi dozorcami či členmi SS boli aj sadisti, tí ľudia neboli tak nastavení.

S pribúdajúcimi rokmi vojny sa pohľad na väzňa v koncentračnom tábore menil. Už do popredia nebolo dávané násilie, ale práca. Nemecko potrebovalo zapojiť do práce aj väzňov v táboroch. Takže ak niekto prešiel úvodnou selekciou, mal šancu prežiť, ak to jeho zdravie unieslo. Nemal hodnotu ako človek, bol pre systém komoditou. Ale mal cenu, kým vládal pracovať.

Každý koncentračný tábor bol z tohto pohľadu továrňou. Ľudia boli surovinami. A lístkom k prepusteniu bolo buď prepustenie (Bettelheim je toho dôkazom), alebo smrť. Človek bol komoditou. Aj preto boli väzni rovnako oblečení. Akoby boli tovarom. Boli číslom, nie osobou.

Mnohí dozorcovia a členovia SS robili svoju prácu, ale nerobili ju so zápalom. Zachoval sa list riaditeľa jedného z táborov. V ňom dohadoval cenu za „tovar“. Počet kusov. Jeho kvalitu. Informuje o tom, že zásielka dorazila. Ako s ňou naložili. A čo ďalej. Ak by ste nevedeli že ide o ľudí, mohli by ste to považovať za strohý ekonomický dopis – faktúru.

Odvaha postaviť sa

Bettelheim sa vo svojej knihe zameriava aj na odpor a náladu medzi ľuďmi.

Väzni v tábore vedeli, že sú odsúdení na smrť. Bolo to súčasťou plánu, ako ich zastrašiť a odzbrojiť. Preto sa nepokúsili o odpor. Ak by bola nádej, že po istom čase, alebo po odpracovaní…

Predstavte si transport do tábora. Tvorilo ho štyristo ľudí. A sprevádzalo ho len pár vojakov. Ak by sa ľudia dohodli, premohli by ich a zabili. Ale neurobili to. Strach zväzuje.

Ľudia boli vydesení. Strach ich ochromil. A preto neurobili nič preto, aby riskovali. Hoci cenou za to bolo, že skôr či neskôr, smrť príde. Radšej neskôr. Že by nádej, že predsa nie? Popieranie? Viera v omilostenie?

Mnohí boli ochotní si vykopať vlastný hrob a ochotne kráčali do plynovej komory hoci vedeli, že idú na smrť. Mnohí v tom čase už mali sklony k samovražde. Už mali toho dosť a hľadali únik. V plynovej komore videli vyslobodenie. Ich vražda ich zachránila pred samovraždou.

Medzi výnimky v systéme patrilo špeciálne komando – skupina väzňov, ktorá začala tím, že sa postarala o svojich predchodcov, aby potom po isté obdobie spaľovala mŕtvych, kým na nich nepríde rad a nebudú poslaní na smrť. Vedeli, čo ich čaká. Týchto 850 väzňov sa vzbúrilo. Podarilo sa im zabiť cez 70 príslušníkov SS a zničiť jednu plynovú komoru, kým ich personál tábora „eliminoval“. Vedeli, že smrť príde tak či tak, ale nevzdali sa. Rozhodli sa, ako odídu zo sveta. Obetovali sa a „stiahli“ z obehu pár tých „zlých“.

Bettelheim tu dospieva k Franklovi keď popisuje príbeh tanečnice, ktorá išla spolu s inými na smrť. Keď sa veliteľ dozvedel že ide o tanečnicu, prikázal jej, aby mu zatancovala. A ona hoci bola nahá, pred všetkými mu zatancovala. Bolo to jej životné vystúpenie. Dala do toho všetko. V tom malom okamihu znovu napriek nahote, sa dostala do kontaktu s vlastnou hodnotou. Nebola tovarom, ale ženou ktorá bola okrem iného výbornou tanečnicou. Znovu objavila svoju hodnotu (doslova rozpamätala sa na to, kým je). Pritancovala k veliteľovi, odzbrojila ho a zastrelila. Ako píše Bettelheim, človek môže v okamihu získať späť svoju hodnotu, v slobode urobiť rozhodnutie a tak urobiť voľbu a dať zmysel. Riskovala život, ale získala autonómiu. Bola za to nakoniec vytrestaná – zabili ju, ale uchovala si svoju dôstojnosť. A urobila niečo hrdinské smerom k ostatným – „stiahla“ z obehu jedného „tyrana“.

Vytvoriť dav a rozštiepiť osobnosť

Určitá príprava na tábor prebiehala už počas transportu. Boli tu fyzické tresty a týranie, ktoré malo väzňov unaviť. Dozorcovia nútili väzňov navzájom si ubližovať a neposlúchnutie rozkazu sa trestalo smrťou. Cieľom bolo pokúsiť sa o zmenu správania a osobnosti – zlomiť jedinca. Aby poslúchal na povel. A k fyzickej únave treba prirátať aj psychickú. Mnohí väzni si kládli otázku, prečo ich rovno nezabili na začiatku. Zmena osobnosti môže byť spojená s traumatickým zážitkom. A to aká veľká je trauma, je spojené práve s osobnosťou.

V samotnom tábore gestapo malo niekoľko cieľov. Tým prvým bolo zlomiť jedinca a premeniť ľudí v poslušnú masu. Aby sa dali ľahko ovládať. Druhým cieľom bolo šíriť strach, aby ľudia poslúchali. A tu a tam niekoho „použiť“ ako odstrašujúci príklad. Okrem toho bol tábor školiacim strediskom pre členov SS. Tu sa učili zbaviť „humánnejších“ citov a postojov.

Bettelheim čoskoro spozoroval, že dochádza k štiepeniu osobnosti – na toho, kto pozoruje a toho, komu sa to všetko deje. Došlo tak k rozštiepeniu osobnosti na vnútorné „ja“, ktoré si zachovalo identitu a zvyšok, ktorý sa v záujme prežitia podrobí a prispôsobí. Cestou ako z toho von bolo – zamestnať sa. To bola cesta, ako zabudnúť na to, kde je a čo sa deje.

Ak niekto niečo vyvedie a je členom vašej skupiny, trpíte aj za neho. Ak sa niekto na niečo chystá a prezradíte ho, potrestá vás za to skupina, pretože zrada sa trestala. SS vás najprv odmení. Ale potom sa Vás zbaví, pretože zradcami pohŕdala. Ani tak a ani tak a Vy sa medzi týmito možnosťami pohybujete a neviete, kam sa prikloniť… Doslova sa „rozpadáte“ pri možnostiach…

Väzni pochádzajúci z Nemecka prežívali štiepenie osobnosti aj z toho, že želaný koniec tábora, bol spojený s porážkou Nemecka. Ale pre nich ako nemeckých občanov, by to bola katastrofa. Čomu mali dať prednosť? Ktorej časti svojho „ja“?

Selekcia počas tábora

Do troch – štyroch mesiacov sa SS podarilo rozlíšiť, kto je vhodný na prežitie a kto nie. Vďaka jej metódam a postupom, všetci tí fyzicky a psychicky slabí to počas tohto obdobia nezvládli, alebo vzdali. Vyselektovali ich.

Veľmi dobrým ukazovateľom tiež bolo, že kým noví väzni sa ešte stále snažili orientovať na svet vonku, starí väzni už dávno pochopili, že pre prežitie je kľúčové zamerať sa na život vo vnútri tábora. Kým tí prví investovali čas a prostriedky do kontaktu s ľuďmi spoza múrov tábora, tí druhí sa snažili spríjemniť si život a uľahčiť si prácu v tábore.

Bola tu naozaj pestrá zmes ľudí. Okrem rôznych oponentov a politických väzňov, aj stredná trieda, či šľachta. Koncentračné tábory spĺňali rôzne funkcie. Vyhladenie istých skupín bola len jedna z nich.

Práca v tábore nemusela byť nutne ťažká sama o sebe. Ťažkou ju robila únava väzňov, zlé zázemie a psychický útlak. Vtedy aj dobrá práca môže byť ťažká. Mnohí sa snažili dobre pracovať, aby mali dobrý pocit zo seba. Potom však mali výčitky, že tím vlastne pomáhajú Nemecku… A aj to viedlo k vnútornému napätiu a k štiepeniu…

Jednou z možností ako sa snažiť o rozmanitosť a nepodľahnúť stereotypu bola snaha vyhľadávať rôzne skupiny ľudí – s inou spať, s inou pracovať a s inou sa stretávať vo voľnom čase. Jedným z mála nástrojov k obohateniu bol rozhovor. Ale často ste boli v skupine s ľuďmi, s ktorými by ste sa v bežnom živote neskamarátili. Pôvodné nároky museli ísť na bok. A to sa často odrážalo práve v rozhovore. Hľadali sa spoločné témy a tie sa často zredukovali na jedlo a počasie. Nebol z toho práve výživný rozhovor.

Väzni mali málo chleba. Ale chlieb bol pre prežitie kľúčový. Preto sa krádež chleba trestala smrťou. Nič nemalo takú cenu, ako chlieb. Mohli ste ukradnúť zo svetského pohľadu oveľa cennejšie veci, ale v tábore bol najcennejším chlieb.

Väzni si tu ničím nemohli byť istí. Nemali žiadne súkromie. Nemali žiadne práva. Aj zdravotnú starostlivosť mohli a nemuseli dostať.

Regres do detstva

SS dbala na to, aby sa menilo obsadenie pracovných skupín a aby sa menilo zloženie ľudí v domoch – aby nevznikali priateľstvá. Nič čo by mohlo napomôcť k spolupráci a k potenciálnej vzbure.

Jeden z mechanizmov ktorý pomáhal prežiť, bolo odosobnenie. Nič necítiť. Vravel som si, že sa to nedeje mne ako osobe, ale ako predmetu. Teda že to nesúvisí s tým, kto som. Počas života v tábore sa radikálne zmenili postoje a hodnoty – všetko je dovolené, ak mi to pomôže prežiť. Okrem toho tu dochádzalo k popieraniu. To bol nástroj k obrane a k prežitiu. Postupom času a vďaka rôznym mechanizmom sa SS darilo ľudí v tábore dostať mentálne na úroveň detí. Prečo práve detské správanie?

Snahou SS bolo, aby väzni na nej lipli. Ako deti na otcovi. Okrem toho, aby obrátili hnev do vnútra, do seba (nezrelo, ako deti). Vďaka tomu sa znížilo riziko, že ho obrátia proti dozorcom. A tak hnev sa hromadil a často ho obracali proti sebe, alebo proti iným väzňom. Väzni sa museli pýtať na toaletu – ako malé deti. Museli sa oslovovať, ako malé deti. A často museli robiť nezmyselnú prácu. A to všetko malo degradovať ich prežívanie na úroveň dieťaťa. Snahou SS bolo, aby väzeň nemal žiadnu vôľu. Aj v tom bola snaha dostať ich na detskú úroveň. Dozorcovia a nie väzni rozhodovali o tom, na čo zamerajú svoju pozornosť a čo môžu robiť. Tak ako dieťa je závislé na rodičoch.

Naozaj mnohí väzni mali postoj k dozorcovi, ako by bol ich otcom. Chceli jeho pozornosť a láskavosť. Zároveň tu dochádzalo k identifikácií s SS. Väzni časom prijímali spôsoby SS, hlavne ak dostali priestor zastávať nejakú úlohu a funkciu. Dokonca často boli horší ako SS. A čím dlhšie bol človek v tábore, tým väčšie bolo riziko, že začne s SS spolupracovať.

Počas práce a života v tábore bolo nebezpečné si všímať, lebo ste sa stali svedkom a svedkovia boli nepohodlní. Bolo nebezpečné reagovať, pretože pomoc sa trestala. A tak ste si prestali všímať a spolucítiť. Lenže keď prestanete vnímať a cítiť, ďalšou fázou je smrť.

Ako čas bežal, strácal sa záujem o svet za múrom. Dokonca spomienky na to čo bolo, začali byť bolestnejšie, pretože sa už strácala nádej, že sa to zmení. Aj prežívanie väzňov začalo mať detské stopy. Zamerali sa na prítomnosť. Prestali byť schopní plánovať. Často utiekali do sveta fantázie, až infantilnosti.

Kolektívny trest

Gestapo pri trestoch netrestala len jedinca, ale aj celú skupinu. To preto, aby si nabudúce skupina postrážila svojho jedinca, aby ostatní netrpeli za toho jedného. Tento skupinový tlak bol neustály a efektívnejší, ako hrozba zo strany SS. Hrdinstvo môže byť tým najvyšším presadením individuality. A o to SS nestálo. Preto sa trestalo aj to, ak jeden väzeň pomáhal druhému. Ale za hrdinu bola potrestaná aj skupina. Pretože ten kto sa raz prejaví ako hrdina, môže viesť k odporu. Pre prežitie v tábore bolo dôležité, aby jedinec bol nenápadný a aby ho nebolo vidieť.

Vôľa prežiť

Keď sa väzeň naučil ako nepútať pozornosť a ak nestratil zmysel žiť, mohol sa dožiť konca. Ak nestratil silu a bol schopný pracovať. Pri nových väzňoch bola úmrtnosť 15 % za mesiac. Pri starých väzňoch to bolo 10 % ročne.

Pre prežitie bolo kľúčové uvedomovať si, že uposlúchnutie hoci hlúpych rozkazov je potrebné k tomu, aby prežil. Nemusel s tým súhlasiť, vnútorne mohol k tomu zaujať odmietavý postoj. Ale nesmel prestať rozlišovať a teda cítiť. Ak by to celé prijal za „svoje“, rezignoval by.

Bettelheim dospieva k podobnej skúsenosti ako Frankl. Aby človek prežil, musel si nájsť oblasť, ktorú mal pod kontrolou. Cestou k prežitiu bola možnosť voľby, rozhodnutia a zmyslu. Aj keď išlo o malé veci. Mať pocit, že život má zmysel. Väčšina tých, ktorí zomreli počas pobytu v tábore, stratili zmysel. Pokiaľ väzeň mal nádej, tak žil. Ak stratil nádej, začal chradnúť, neskôr jesť a nakoniec zomrel. Niektorým ľuďom a niektorým skupinám dozorcovia rovno povedali, že nemajú šancu prežiť. A ak to prijali ako fakt, stratili nádej a bez nádeje zomreli.

Kto z koho

Napriek tlakom ktoré tu boli, predsa sa objavovala snaha zmeniť „veci“ k lepšiemu. Muselo ísť však o prepracovaný systém a prebiehajúci viac v skrytosti. Ale nebolo to zadarmo. Často to fungovalo spôsobom, kedy časť väzňov začala s SS a s gestapom spolupracovať. Bola v tom snaha dostať sa k moci, ktorá by sa dala využiť na ochranu pre iných. A to všetko v duchu niečo, za niečo.

Systém však bol nejako už nastavený, takže dochádzalo k vytváraniu skupín medzi väzňami, pričom ak bola tá možnosť, tak pozornosť gestapa a SS sa posúvala na tie „druhé“ skupiny. Dochádzalo tak k boju medzi väzňami. Výsledok však bol rovnaký (len sa menilo obsadenie rovnice smrti). Mnohí sa do tej spolupráce natoľko zamotali, že už nebola cesta von. A mnohých pohltila a stali sa doslova predĺženou rukou gestapa a SS.

Existoval veľký nepomer medzi počtom väzňov na jednej strane a dozorcami, gestapom a SS na strane druhej. Efektívne spravovanie tábora bolo možné vďaka triedam, existencií rôznych kápov, pomocníkov, predákov… Postupne sa vytváral systém, kde dochádzalo zo strany dozorcov k získavaniu väzňov za isté benefity, ale týchto spolupracovníkov sa snažili nakloniť aj samotní väzni, aby získali nejakú ochranu. Hoci istý životom si nemohol byť nikto.

Táto spolupráca mala aj ďalšie +. Keď sa chystal záťah, prišlo varovanie, s požehnaním istých dozorcov a veliteľov, predstavitelia skupín poverili určitých väzňov prípravami, aby sa znížilo riziko, že pri záťahu sa skupina dostane do problému. Pretože problém by mal nakoniec aj predák, dozorca baráku, veliteľ skupiny a tak ďalej…

Cena za spoluprácu

Ti čo boli väzňami a zároveň spolupracovali s dozorcami, mali tu a tam výčitky. Mali isté privilégiá a možnosti. Ale to si dokázali zracionalizovať. Sami seba presvedčili, že majú väčšiu cenu pre dozorcov a to ich oprávňuje k týmto privilégiám.

Bol tu aj istý obranný mechanizmus – mať pod sebou niekoho a necítiť sa, ako na prvej „rane“. Dozorcovia v ľudoch potlačili autonómiu a individualitu a tak pozornosť sa presunula k moci. Bola v tom aj racionalizácia – zdôvodnenie prečo spolupracujem a prečo dokážem niekoho poslať na smrť, na úkor niekoho iného.

Je to smutné, ale dozorcovia, ale aj gestapáci a SS ak medzi nimi nebol vyslovene sadista, robili svoju prácu skôr ledabolo. Občas vykázali aktivitu, aby sa nepovedalo. Ale žiadnu „nadprácu“. Mnohí väzni sa k spoluväzňom správali horšie ako dozorcovia, či gestapaci (ak mali tú moc). Ale nebola v tom snaha kompenzovať si svoju vlastnú bolesť a poníženie?

Obranný mechanizmus

Okrem toho že skupina poskytovala istú ochranu, každý väzeň sa snažil nájsť svoj vlastný obranný mechanizmus. Mnohí sa utiekali do minulosti, do obdobia keď mali postavenie, majetok, zmysluplnú prácu a zázemie. Niekto išiel cestou popierania. A ďalší ochotne trpel za iných.

Tým že došlo k popretŕhaniu pôvodných (rodiných) väzieb, slablo citové puto (k pôvodnej rodine). A snaha o prežitie natoľko brala energiu, že bolo náročné vytvárať puta nové. A dozorci tomu aj bránili. Vznikala prázdnota a väzeň mal o dôvod menej žiť.

Väzni v snahe poprieť realitu, alebo nestratiť nádej, podliehali fantáziám, prifarbovaniu, alebo snívaniu. Všetko to boli veci v rozpore s realitou. O to ťažší bol dopad, keď sa predstavy nezrealizovali. Ak sa podarilo dopátrať k väzňovi, ktorý to celé spískal, mohol na to kruto doplatiť.

Túžba po zmysle

Hlavný prínos Franklovho výskumu, ktorý urobil sám na sebe, bolo overenie teórie o vôli k životu, ktorá je známa ako logoterapia, teda terapia zmyslom. Frankl sám na sebe sa presvedčil o tom, že ak človek napriek okolnostiam nájde svoje prečo, nájde aj ako. Teda ak nájde dôvod prečo žiť a prečo bojovať a kráčať ďalej, potom nájde aj silu pokračovať, nestrácať nádej a nezúfať si. Táto teória sa mu potvrdzovala stále znova aj na tom, čo videl okolo seba – u ostatných obyvateľov koncentračného tábora. Frankl nakoniec dospel k presvedčeniu, že život má zmysel za každých okolností – za každých okolností človek môže zaujať postoj a rozhodnúť sa. V jeho knihách pritom vidíme určitý vývoj od dať zmysel – k objaveniu a k prijatiu zmyslu. Mení sa tu antropologická rovnica od toho, čo život dá mne k tomu, čo ja môžem dať životu (a iným).

Kolektívna vina

Nakoniec Frankl dopĺňa Bettelheima aj pri zamyslení o kolektívnej vine. Podľa Frankla kolektívna vina neexistuje. Vždy je a existuje vina osobná a individuálna. Teda vina spojená s tým, čo som urobil, alebo neurobil, ale nie s tým čo urobili či neurobili iní ľudia. Ako Frankl píše, odpor predpokladá heroizmus a ten môžeme vyžadovať len sami od seba a nie každý to zvládne. V Nemecku sa zabíjalo vo veľkom a neboli ušetrení ani jeho vlastní občania. Nakoniec Frankl pripomína, že v každom národe sú slušní a neslušní ľudia a slušní ľudia sú pritom v menšine. Dôležité je, aby sa neslušní ľudia nedostali na vrchol politického systému, pretože vtedy, dôjde k negatívnemu výberu. A práve vtedy je každý národ schopný vybrať sa cestou holokaustu…

.

Najväčší prínos Bettelheimovej knihy je v tom, že cez vysvetlenie rôznych mechanizmov ukazuje, ako ľahko sa človek nechá zaslepiť, ako ľahko sa stane obeťou, ale aj nástrojom. Tá kniha je dosť provokujúca, pretože Vás vedie k rozlišovaniu, kde už nie sú hranice medzi my a oni, ale deliaca čiara prechádza cez všetky skupiny a triedy obyvateľstva. Bettelheim nás vedie k vnímaniu širšieho kontextu. A pochopenie mechanizmov ktoré popisuje nás vedie k zrelosti…