Stanislav Kratochvíl, profesor klinické psychologie Univerzity Palackého v Olomouci, se během své oslnivé odborné kariéry zabýval psychoterapií (se zaměřením na skupinovou terapii neurotických poruch), sexuální terapií, hypnózou a v neposlední řadě také manželskou terapií, kterou praktikoval od 70. let 20. století jako externí spolupracovník brněnských manželských a rodinných poraden. Kratochvíl publikoval už v roce 1985 knihu Manželská terapie, která získala cenu Sexuologické společnosti České lékařské společnosti a manželským poradcům nabídla alternativní pohled k tehdy převládajícímu direktivnímu přístupu M. Plzáka. Nejnovější, čtvrté vydání knihy vychází pod názvem Manželská a párová terapie, čímž autor reaguje na skutečnost, že stále více mladých lidí žije v dlouhodobém nesezdaném soužití, v němž se ovšem potýkají s podobnými problémy jako manželské dvojice.
V první části knihy Kratochvíl prezentuje nejvýznamnější koncepce manželské terapie, k nimž řadí dynamické, behaviorální, kognitivní, humanisticko-psychologické, systémové, racionálně-edukativní, hodnotové a syntetické přístupy. Promyšlený výklad tradičních pojetí doplnil např. kapitolou o narativní terapii či Gottmanově párové terapii, založené na longitudinálních výzkumech spokojených a nespokojených manželství. Zásady této metody, orientované na snížení negativních afektů v konfliktních situacích i v každodenním manželském soužití, se mi jevily jako veskrze rozumné a prakticky dobře využitelné.
Druhá kapitola je věnována nácviku pozitivní komunikace, zvládání agresivních pocitů a efektivního řešení problémů. Svižný text je doplněn řadou výstižných příkladů a praktických postřehů, které potvrzují, jak obtížné je někdy obnovit klidný, věcný a pozitivně laděný způsob partnerského dorozumívání. Kratochvíl i v nejnovějším vydání své knihy věnuje značnou pozornost nácviku konstruktivní hádky, odvozeného od diskutabilní koncepce „čestného boje“ Bacha a Wydena z konce 60. let, která podporovala autentické vyjadřování agresivních pocitů vůči partnerovi. Kratochvíl ovšem upozorňuje na to, že pokusy o využití této techniky vedly buď k poklidnému projednání stížnosti nebo k hádce s výrazným afektivním nábojem, kterou bylo mnohdy obtížné zastavit.
Ve třetí části knihy se autor zabývá základními problémy párového soužití, které mohou mít svůj původ v osobnosti manželů, v jejich rozdílných očekáváních, pramenících ze zkušeností z primární rodiny i z kulturně předepsaných mužských a ženských rolí, z proměn vztahu v čase i z vnějších vlivů, jakými jsou širší rodina, přátelé aj. Autor velmi realisticky a věcně popisuje potíže vznikající ve druhém manželství. Za prakticky dobře využitelný pokládám rozbor vnitřní manželské situace, zaměřený na rodinné hospodaření, trávení volného času, výchovu děti a sexuální soužití. Nově je zařazena kapitola o problematice domácího násilí. Zamýšlela jsem se nad tím, zda by nebylo vhodné vynechat nebo přepracovat kapitolu o nesezdaném soužití (s. 143-144), která je k této formě partnerského vztahu spíše kritická, což je v rozporu s úvodem, v němž ji autor prezentuje jako plnohodnotnou alternativu párového soužití.
Kapitola věnovaná organizaci a taktice terapie má nepochybně zásadní význam pro manželské terapeuty. Autor zde s velkým přehledem pojednává metody práce s jedním z partnerů, s manželskou dvojicí i specifika skupinové manželské terapie. Zvláštní pozornost věnuje chování a postojům terapeuta, včetně dilemat mezi direktivním a nedirektivním přístupem či mezi ostražitostí a důvěrou k pravdivosti klientovy verze partnerských problémů. Podnětná je také úvaha o dilematu rozum versus emoce v manželské terapii, která do určité míry zpochybňuje racionální přístup, propagovaný v českém manželském poradenství M. Plzákem. Autor se dále zabývá zásadami rozvodové terapie, zaměřené na klidný průběh rozchodu a zohledňující zájmy dětí.
Knihu uzavírá kapitola o výzkumu manželské terapie, v níž se lze seznámit s přehledem dotazníků manželského přizpůsobení i metod posuzování chování a interakce, jež lze použít k diagnostice i ve výzkumu. Nejužívanější testy partnerského přizpůsobení (Locke-Wallase, Locke-Williamson, Spanier) jsou doloženy v přílohách knihy. V přehledu výzkumů autor uvádí zahraniční i české studie, orientované většinou na rozbor průběhu a efektu různých forem manželské terapie, případně na zjišťování jejích obecnějších účinných faktorů. V úplném závěru knihy lze najít doporučenou literaturu k dalšímu studiu.
Kratochvílova Manželská a párová terapie nepochybně patří do zlatého fondu české psychologické literatury. Má řadu přednosti, které charakterizují v podstatě všechny autorovy publikace. Patří k nim přehlednost, čtivost, rozumnost, rozhled a nadhled, podpořený vtipnými ilustracemi V. Jiránka. Autor cituje ze zahraniční i české odborné literatury, nevyhýbá se ukázkám z beletrie a poezie. Kniha obsahuje jmenný i věcný rejstřík, po formální stránce je v podstatě bezchybná. Prezentované poznatky Kratochvíl komentuje poměrně zřídka. Přesto však z textu vyplývají některá jeho osobní stanoviska a preference, jakými jsou respektování citových a rozumových rozdílů mezi muži a ženami, spíše tradiční pojetí mužské a ženské role, sympatie k behaviorálním a kognitivním přístupům, zejména při snaze o ovlivnění manželské komunikace. Kniha by snad mohla více reflektovat probíhající proměny partnerského soužití mladé generace, k nimž patří kromě nesezdaných soužití stále častější rodičovská dovolená mladých otců či rozvolnění tradičního pojetí mužské a ženské role. Recenzovaná publikace nicméně zrcadlí nejčastější problémy, se kterými se potýkají partnerské dvojice i jejich terapeuti. Lze ji doporučit studentům psychologie, manželským poradcům i zájemcům o psychologickou literaturu z řad širší veřejnosti, zejména, trápí-li je problémy párového soužití.
Prof. PhDr. Alena Plháková, CSc.
Česká a slovenská psychiatrie, 106(1), 61-62
