Kniha Motivace a osobnost vyšla poprvé v roce 1954. Autor původně zamýšlel pojmenovat knihu „Vyšší stropy pro lidskou přirozenost“ z důvodu, že vyšší přirozenost je nedílnou součástí člověka, je intuitivní a je jeho nedílnou součástí. Představuje odlišnou filozofii lidské povahy, přestože ji autor postavil na tehdy dostupných datech experimentální psychologie a psychoanalýzy.

Kniha předkládá nový obraz lidské přirozenosti prostřednictvím základní myšlenky seberealizující osoby a je snahou o univerzální pojetí teorie o člověku, která spíše odpovídá západnímu sociokulturnímu rámci.

V lidech spatřuje potenciál, neomezený prostor pro růst. Jeho hierarchie potřeb je známým konceptem, ve kterém jsou lidské potřeby organizovány do pěti úrovní – základní tělesné, fyziologické potřeby; potřeba bezpečí a jistoty; potřeba lásky a sounáležitosti; potřeba uznání a úcty; potřeba seberealizace. Později tento model doplnil o sebepřesah, vzdání se svých potřeb ve prospěch druhých a celého společenství.

Vyšší a nižší potřeby nestaví do vzájemného rozporu, uspokojování nižších potřeb nastává před vyšším mentálním a morálním vývojem. Předpokládá, že hlavní síla osobního rozvoje člověka se nachází uvnitř člověka. V návaznosti na svoji hierarchii potřeb uvádí také dva typy hodnot, nedostatkové hodnoty a hodnoty bytí, jako nejvyšší stav duše. Každá osoba může dosáhnout této nejvyšší hodnoty a setrvat v ní, jedná se o stav vrcholného zážitku, což je základním cílem a smyslem existence člověka. Ten, jehož základní nedostatkové potřeby jsou uspokojeny, vidí svět zřetelněji. K sobě samotnému i k ostatním se bude chovat vstřícněji, bude celkově radostnější a pro své okolí inspirativnější. Tento stav Maslow nazývá sebeaktualizací. Maslowova velikost spočívá v tom, že představuje, čím by mohla lidská bytost být, odvrací se od myšlenky duševního zdraví jako pouhé absence neurózy a tvrdí, že psychologické zdraví vyžaduje přítomnost seberealizujících rysů. Jeho pojetí mělo přesah do všech oblastí lidské činnosti a ovlivnilo salutogenetický diskurz v psychoterapii.

Seberealizující lidé dosahují plného využití talentu a schopností, jsou úspěšní. Potřeba seberozvoje a seberealizace motivuje člověka stát se vším, čím se může stát pomocí rozvoje svých předpokladů. Sebedeterminující chování tak podporuje rozvoj autonomie založené spíš na vlastních prožitcích a úsudku než na obecně uznávaných názorech a tlaku společnosti. Touha po seberealizaci souvisí s důležitostí vymezení vlastní identity.

Kniha je sestavena z 16 kapitol a dvou dodatků. Jsou v ní užity popisy a příklady vlastností a chování lidí, kteří dospěli k sebeaktualizaci, myšleno ve smyslu psychologické svobody. Maslow věří, že věda založená na hodnotách je lepší vědou, v knize uvádí příklady a zkušenosti několika lidí a pro formulaci teorie používá své pozorování, pocity a intuici. Na druhou stranu sám zpochybňuje, že pouhé uspokojení potřeb je dostačující. Jeho teorie motivace, založená na klasifikaci a uspořádání našich potřeb, nebyla výzkumně podpořena a potvrzena.

Některé myšlenky Maslowa jsou z dnešního pohledu již překonané, včetně jeho náhledu na psychoterapii jako na oblast psychologie a psychoterapeutickou úzdravu jako uspokojení potřeb léčeného člověka. Sám svou teorii hodnotil sebekriticky a vyjadřoval řadu pochybností, se kterými se vyrovnával do konce svého života, a naznačil možnosti dalšího bádání.

Maslowovi byla připsána zásluha na vzniku komunity Synanon a Daytop Village pro drogově závislé, kteří se svépomocí pokoušeli o návrat do běžného života. Na podobných základech vznikla řada projektů v celém světě.

Motivační rozhovory jsou základní součástí adiktologických intervencí a podstatně se podílejí na úspěšnosti léčby. Vlivem návykových látek klesá zájem o cokoliv jiného, co nesouvisí s obstaráváním a užíváním. Integrace motivačních procesů a motivačních souvislostí struktury do současných konceptualizací osobnosti má potenciál zlepšit naše chápání osobnosti a pomoci překlenout existující rozdělení mezi strukturálními a procesně orientovanými přístupy.

Teorie Abrahama H. Maslowa je v dnešní době citována v mnoha oborech, mimo humanitní obory i např. v managementu. To, co je z jeho teorie platné, je základem novějších a modernějších teorií, včetně toho, že je možné saturovat vyšší potřeby, přestože nižší jsou deprivovány. Kniha Motivace a osobnost nám umožňuje nahlédnout do naší přirozenosti, přispívá k poznání lidských potřeb a hodnot, je intuitivní a jednoduchá, poskytuje nám návod k zamýšlení se nad sebou i druhými lidmi. Toto inspirativní dílo rozhodně stojí za přečtení.

Slavná kniha Abrahama H. Maslowa Motivace a osobnost patří ke stěžejním psychologickým dílům 20. století. Lze tedy jedině uvítat, že její druhé, rozšířené a přepracované vydání z roku 1970 poprvé vychází v českém překladu Pavly le Roch. Ta přistupuje k Maslowovu textu velmi citlivě, s maximální snahou o převod anglických odborných termínů do přirozené češtiny, tedy bez nadužívání cizích slov. Maslowův termín „belongingness needs“ překládá jako „potřeby náležení“, eventuálně „přináležení“. Osobně se mi víc zamlouvá termín „sounáležitost“, kterým se ostatně anglické slovo belongingness ve většině slovníků převádí do češtiny. V důležité čtvrté kapitole „Teorie potřeb“ se někam vytratil podnadpis „Potřeby bezpečí“ (The safety needs), který je v originálu Maslowova díla na straně 39. Vcelku však pokládám překlad Pavly le Roch za velice kvalitní a zdařilý.

Kniha Motivace a osobnost sestává ze šestnácti kapitol a dvou dodatků. V prvním z nich se Maslow zabývá problémy generovanými pozitivním přístupem v psychologii, která se podle něj dosud zaměřovala především na negativní, problémové či patologické stránky lidské povahy. Současně opomíjela její kladné stránky, k nimž patří tělesné i duševní zdraví, moudrost, laskavost, láska k dětem nebo demokratické společenské cítění. Maslow zde běžně používá termín pozitivní psychologie, který zavedl už v roce 1954 v prvním vydání knihy, takže je pokládán za jednoho z předchůdců či zakladatelů tohoto směru. V druhém dodatku autor zdůrazňuje své přesvědčení o nutnosti přejít od studia dílčích psychologických problémů či oblastí k holisticko-dynamickému přístupu. V českém překladu díla Motivace a osobnost je bohužel vynechán jmenný i věcný rejstřík, který jeho originál obsahuje. Kniha je doplněna zasvěceným doslovem Zbyňka Vybírala s názvem „Don Quijote psychologie 20. století“.

Ve třetí až šesté kapitole knihy Maslow prezentuje svou hierarchickou teorii potřeb. Čtenář brzy zjistí, že jeho uvažování o lidské motivaci je mnohem složitější a přemýšlivější, než by se mohlo zdát na základě různých učebnicových kompendií. Maslowova teorie potřeb v nich často bývá prezentována v podobě pětistupňové - v lepším případě sedmistupňové - pyramidy s heslovitým, často jednoslovným popisem jednotlivých úrovní. Stěžejním předpokladem Maslowovy teorie je to, že se potřeby vyšší úrovně aktivují po gratifikaci nižších, která nicméně nemusí být úplná nebo dokonalá. Tento předpoklad se stal předmětem ostré kritiky, protože z něho existuje řada výjimek. Při četbě recenzované knihy jsem zjistila, že si to Maslow plně uvědomuje. V kapitolce „Stupeň pevnosti hierarchie základních potřeb“ uvádí, že existují lidé, pro které je sebeúcta důležitější než láska a že existují „vrozeně tvůrčí lidé, pro které je puzení k tvořivosti důležitější než jakýkoli jiný determinující faktor“ (s. 73). Jinak řečeno, v motivaci některých jedinců se prosazuje sebeaktualizace navzdory neuspokojení základních potřeb. Maslow také předpokládá, že u řady lidí mohou být vyšší motivy trvale otupeny nebo ztraceny, takže prožijí svůj život na úrovni uspokojování nižších potřeb.

Maslow vychází z předpokladu, že uspokojení, respektive neuspokojení potřeb zejména v raném dětství zásadně ovlivňuje osobnostní rysy dospělých. V jedenácté kapitole prezentuje dobře známé vlastnosti sebeaktualizujících se lidí, které jsou dnes pokládány především za rysy kreativních osobností. Patří k nim účinné vnímání reality, spontaneita, odstup a potřeba soukromí, prožívání vrcholných a mystických zážitků nebo relativní nezávislost na kulturním prostředí. Zaujal mě Maslowův postřeh, že se sebeaktualizující jedinci všude cítí tak trochu jako špióni nebo vetřelci na cizím území.

Maslowovy ambice při psaní knihy Motivace a osobnost byly ovšem mnohem širší než prezentovat teorii potřeb, kterou ostatně poprvé uveřejnil už v roce 1943. Velká část tohoto díla je věnována snaze o překonání behavioristických a psychoanalytických přístupů ve vědě i v psychoterapii a navržení nového, humanistického paradigmatu, které vychází ze studia zdravých, tj. sebeaktualizujících se osob. Maslow zdůrazňuje jedinečné lidské duševní kvality a je velmi kritický k zobecňování výsledků výzkumů se zvířaty na lidskou psychiku.

Vybíralovo přirovnání Maslowa k Donu Quijotovi bojujícímu s větrnými mlýny behaviorismu a psychoanalýzy je jistě velmi výstižné v případě prvního vydání knihy z roku 1954, kdy na amerických univerzitách dominoval skinnerovský behaviorismus a oblast psychoterapie se rozvíjela mimo akademickou půdu. V 60. letech však již byla v USA odlišná situace, k čemuž nemalou měrou přispěl vedle aktérů tzv. kognitivní revoluce sám Maslow a další představitelé humanistické psychologie. Jejich snaha vybudovat třetí sílu (nebo snad třetí větrný mlýn?) v psychologii byla poměrně účinná. Sám Maslow působil v letech 1951 až 1969 jako vedoucí katedry psychologie na Brandeisově universitě, která je sice pokládána za méně významnou, ale i tak to byl v podstatě etablovaný člen akademické obce.

Maslowova slavná kniha, která byla ve své době nepochybně revolučním počinem, za půlstoletí od svého vydání přece jen poněkud zestárla. Autor například opakovaně zdůrazňuje, že veškeré psychologické vědění je ovlivněno individuálními a kulturními hodnotami, což je dnes běžnou součástí psychologického vědění. V některých kapitolách se Maslow podle mého názoru příliš neopírá o empirické poznatky, ale prezentuje spíše svá osobní přesvědčení. Například v kapitole „Láska u sebeaktualizujících se lidí“ předkládá svou vizi nesobecké, nevyžadující, radostné, dávající a přijímající lásky, která přijímá individualitu druhého a maximálně ho respektuje. Taková láska jistě existuje, i když nejspíš dost vzácně. Domnívám se však, že mnohé „sebeaktualizující se“ kreativní osobnosti od svých blízkých mnohdy očekávaly, nebo dokonce vyžadovaly maximální ohledy ke svým seberealizačním záměrům a ideální nesobeckou lásku jim vůbec neposkytovaly. Sebeaktualizace je ostatně – jak se domnívám - potřeba spíše individualistická než vztahová. Souzním ovšem s Maslowovým postřehem, že „nejčistší lásku k Bytí druhého – B lásku – nacházíme u některých prarodičů“ (s. 192). V předmluvě ke knize Maslow uvádí, že u mladých lidí k sebeaktualizaci nedochází, protože dosud nedosáhli identity a autonomie, neměli dost času k prožití oddané lásky a nenašli své poslání. Myslím, že mezi mladými lidmi lze najít celou řadu osob, které kritéria sebeaktualizace beze zbytku naplňují.

Dobově podmíněné jsou pravděpodobně i výsledky Maslowova výzkumu z roku 1939, v němž srovnával vlastnosti žen s vysokou a nízkou úrovní dominance (silných a slabých), přičemž dospěl k některým až poněkud kuriózním závěrům. Například silné ženy jsou prý méně náchylné k nevolnostem, zbytečně se nerozčilují kvůli nevábným nebo nedbale připraveným pokrmům. Současně jsou však smyslnější a vřelejší a více prahnou po dobrém jídle než ženy s nízkou hladinou dominance (s. 237). Byla bych opravdu překvapená, kdyby některý badatel při replikaci této studie dospěl k obdobným závěrům.

Závěrem je třeba zdůraznit, že Maslowova slavná kniha stále patří do zlatého fondu psychologické literatury. Domnívám se, že pro studenty psychologie by měla být téměř povinnou četbou, která jim umožní hluboký vhled do základů humanistické psychologie a jejích historických kořenů. Věřím, že zaujme i mnoho dalších čtenářů. Jedná se nakonec o krásný příběh o lidské jedinečnosti, dobrotě, tvořivosti a schopnosti opravdové lásky.