Když jsem viděla knihu Nepřekážet naději od Jana Roubala, ihned vzbudila mojí zvědavost. Jako studentka výcviku v gestalt terapii jsem byla plná očekávání, jaká bude nejnovější kniha jedné z významných postav soudobé gestalt terapie v České republice. A myslím, že nikoho nepřekvapí, když hned na začátku prozradím, že byla kniha velmi inspirativním čtením.

Jak je již jasné z názvu, kniha se zabývá tématem terapeutické práce s klienty s depresí. Hned na začátku však autor upozorňuje, že než na samotné techniky práce s klienty s depresí, které jsou popsané již v jiných knihách, se zde zaměřuje na samotného terapeuta a to, jak v depresivním kontextu co nejlépe být, abychom pro klienta byli opravdu užiteční. Celá kniha působí jako plynulý tok myšlenek autora, takže je velmi snadné se do ní ponořit a nepřestat číst až do posledních řádek. Jan Roubal v textu pracuje se značným množstvím odkazů na další odbornou literaturu a vlastní výzkumnou činnost. Přesto se jedná o knihu protkanou barvitým metaforickým jazykem, který jí dodává živost a osobitost a nepůsobí ani trochu jako suchý učebnicový text.

V knize Jan Roubal stručně představuje důležité koncepty gestalt terapie, kterým je dobré porozumět pro uchopení celého přístupu k práci s depresivním klientem v kontextu tohoto terapeutického směru. Autor také velmi autenticky popisuje, co se odehrává v terapeutickém vztahu s depresivními klienty. Na výsledcích výzkumu, který sám realizoval, upřímně odkrývá nepříjemné prožitky, které mohou s prací s touto cílovou skupinou být spojené, ale nezůstává u toho. Naopak jde dál a rozebírá, jak tyto nepříjemné prožitky v terapii využít, jak s nimi pracovat tak, aby to bylo pro klienta přínosem, jak balancovat mezi tendencí spoluprožívat utrpení, které klient do terapie přináší, a touhou se od klienta a jeho utrpení v rámci sebezáchovy odpojit. Kniha obsahuje několik úryvků rozhovorů s klienty, na kterých autor jasně demonstruje své myšlenky a které pomáhají si vše lépe představit.

V poslední části knihy, kterou autor nazývá dovětkem, jsou tři kapitoly zabývající se smyslem diagnostiky v terapeutickém kontextu, vztahem terapeuta a léků a sebevražedným klientem. Obzvláště poslední téma by jistě bylo zajímavé zpracovat ve větším rozsahu. Ale je mi jasné, že to nebyl primární cíl publikace.

Osobně bych řekla, že to, co v  knize Jan Roubal představuje, by se spíše než návodem na práci s depresivním klientem dalo nazvat “myšlenkovým” přístupem, který může terapeutovi být oporou, aby byl schopen ustát tíhu práce v depresivním poli. Ačkoliv se kniha zabývá těžkým tématem, autorův text dodává optimismu, že i při práci s depresivními klienty, kde může mít často terapeut pocit, že ztrácí půdu pod nohama, je o co se opřít a “stačí jen” nepřekážet naději.