Ako dieťa som sa bál tmy. Tma bola plátnom, na ktorom sa projektovali rôzne obavy a strachy. Niektoré ani nemali konkrétne obrysy. Vlastne najväčšou obavou bolo to, čo nebolo konkrétne. Ale nechýbalo presvedčenie, že to musí byť niečo strašné – až tak veľmi, že si to ani neviem predstaviť. Strach má veľké oči sa hovorí…. V tých predstavách, ktoré boli konkrétne svoje zohrávala skúsenosť a projekcia. Na základe skúseností projektujeme, očakávame a obávame sa. To čoho sa bojíme, nechceme znova zažiť. Už máme tu skúsenosť…

Všetko čo prechádza cez naše vedomie, sa stáva našou skúsenosťou. Niečo z toho nestihneme spracovať. Môže to byť pekne a cenné. Možno ešte neprišiel čas. A tak sa to ocitne v nevedomí. Ak sa to do určitého času nedostane k slovu (nepripomenie), môže sa to úplne stratiť. V nevedomí sú však aj potlačené a vytesnené veci. Mohlo ísť o veľmi silný zážitok, často veľmi zraňujúci. Aj tu ešte nebol „vhodný“ čas. A tak sa skúsenosť ocitla v nevedomí. Táto sa však časom nevytratí – pretože ide o zranenie, ktoré pretrváva. Vlastne ide o ranu, ktorá stále bolí a hnisá. A preto sa sama tu a tam hlási k slovu. Volá po uzdravení.

Nevedomie

A tým sa dostávame k dnešnej téme – nevedomie vo vzťahu. A projekcia.

Jedno príslovie hovorí – aby slnko nezapadalo nad vzťahom. Je to výzva / pozvanie k tomu, aby sme nezaspávali s niečím, čo by medzi nami vytvorilo múr. A ak takýto múr vznikol, aby sme ho čím skôr odstránili. Aby nevznikla rana, ktorá ostane v nevedomí a bude z neho ovplyvňovať náš život.

Nedávno som bol na jednej akcií oslovený, aby som na nej niečo „zastrešil“. Prekvapila ma moja reakcia. Bola spojená s hnevom. Nechápal som. Patrím skôr k ochotným ľuďom. Pátral som po príčine. A našiel. Situácia mi pripomenula prácu, kde chýba logistika a často prichádzajú úlohy bez plánovania. Tu ten hnev na rozdiel od práce dostal priestor. To je príklad niečoho z nevedomia. Ale “zásahy” môžu byť spojené aj s vedomím – ak daná vec nebola spracovaná a vysvetlená. Vo vzťahu sú to mnohé veci, ktoré neboli pomenované a hlavne odpustené. Ale na vedomej rovine už majú podobu neláskavých prejavov, o ktorých vieme, len ešte nevieme, čo je za nimi.

Naozaj nemusíme riešiť každé zranenie, ale ak “to” neodpustíme, potom rána zostáva. A každým ďalším zranením z rovnakej “kategórie” sa utvrdzujeme v tom, že nešlo o náhodu. Časom nás takéto zranenie môže priviesť k presvedčeniu, že v tom bol zámer. Často sa spája to vedomé s nevedomím…

To, čo je stále prítomné

Kniha ktorú si dnes priblížime, nesie názov Nevědomé fantazie ve vztazích. Podnázov knihy je Psychoanalytický pohled na partnerství. Obidva názvy sú dôležité. Autor knihy sa opiera práve o skúsenosť psychoanalýzy – prácu s pármi a skúmanie ich problémov na podklade vedomia, ale aj nevedomia.

„Táto kniha sa zaoberá predovšetkým tím, ako porozumieť problémom, s ktorými sa stretávajú páry.“ Zaujíma nás, prečo u nich vznikli konflikty? O čo sa naozaj hádajú? A je to skutočný dôvod hádky? Čo sa stalo, že prejavy lásky nahradili urážky. A v neposlednom rade, čo sa stalo, že u nich od určitej doby nefunguje „sex“?

Autor má snahu „ukázať prístup modernej psychoanalýzy k porozumeniu párových konfliktov, kríz, nevier a prípadne aj rozchodov.“ Snahou je ponúknuť knihu, ktorá pomôže pochopiť nevedomú dynamiku vo vzťahoch.

Nevedomie je neustále súčasťou nášho prežívania. Dokonca je to tá väčšia časť obsahov našej mysle. Pochopenie nevedomia je dôležité pre pochopenie nášho prežívania, premýšľania, cítenia a správania. Či už si to uvedomujeme, alebo nie sme neustále ovplyvňovaní dávnymi skúsenosťami, často naoko zabudnutými myšlienkami, túžbami a fantáziami, ktoré si nechceme pripustiť… úzkosťami, fantáziami a vierami ktoré sa maskovane prejavujú v našich nočných snoch a aj v dennom snení… v našich vášňach, zamilovaní, znechutení, odporu, nenávisti… Môžeme si vybrať – buď pôjdeme proti svojmu nevedomiu, alebo sa pokúsime ho pochopiť a vďaka tomu usmerniť.

Vzťah a nevedomie

Dôležité miesto v psychoanalýze má skúmanie minulosti a teda vecí, ktoré sú spojené s nevedomím. Snažíme sa objaviť tieto minulé udalosti, ktoré dodnes ovplyvňujú život jedinca a pracovať s nimi. To zlepšuje kvalitu života. Individuálna terapia však nestačí, pokiaľ potrebujeme zlepšiť vzťah páru. Tam je potrebná terapia spoločná – párová. Vzťah je záležitosťou oboch. Každý do neho niečo vnáša. Párová terapia umožňuje všimnúť si „veci“, ktoré v individuálnej terapií ostali nepovšimnuté. Príbeh ktorý rozprávajú dvaja, je plnší – komplexnejší.

Zaujímavé je, keď autor knihy píše, ako si pri párovej terapií uvedomuje, ako pár formujú informácie, ktoré prichádzajú z vonka, ale nie sú riešené vo vnútri… Koľkokrát niečo urobíme preto, že si myslíme, že sa to tak má, že je to tak dobré, prípadne, že to tak musí byť. Ako by sme napĺňali očakávania kde koho, ale nie partnera. Môže to napriek námahe skončiť inak, ako sklamaním? Veľa „vecí“ spoza – z nevedomia zasahuje do nášho vzťahu. Poďme si k tomu niečo povedať…

O samotnej knihe

Skôr než prejdeme ku konkrétnym „veciam“ z knihy. Kniha má 285 kapitol. Bola uvedená na trh v kategórií Spektrum – táto „sekcia“ prináša to najzaujímavejšie z toho, čo v súčasnosti hýbe svetom duše a pomáha udržať s tým krok. Kniha prináša 11 kapitol. Tie majú rôznu „hrúbku“ – podľa toho, koľko bolo potrebné. V tejto chvíli prvý nástrel – pohľad na ich názvy a členenie hovorí o snahe pochopiť zákonitosti nevedomia, ako sa prejavuje, aké sú znaky zrelého človeka – čo je potrebné pre fungujúci vzťah, na pretras sa dostáva sexualita, ktorá o vzťahu hovorí viac, než si myslíme… sexualita berie na seba rôznu podobu, podľa toho akú rolu v danej chvíli zohráva. Akoby bola liekom, ale aj nosným putom. Viac si to rozoberieme nižšie. Autor knihy rozoberá aj zákonitosti nevedomej komunikácie, nevedomých fantázií. Ale rozoberá aj rôzne podoby nenávisti, či skôr nelásky. A v neposlednej dobe transgeneračný prenos – to čo si prinášame z pôvodných rodín. Držte sa partnera, ideme na to!

Nevedomé fantázie

Hneď v prvej kapitole autor knihy pripomína, že dôraz bude na nevedomé fantázie. Vedomé fantázie ktoré si uvedomujeme, sú prejavom hlbších fantázií, ktoré si neuvedomujeme. Tie vedomé, sú len vrcholom ľadovca. Fantázie sa dostávajú k slovu počas dňa, ale aj v noci (sen). V noci sme viac v pozícií pozorovateľa. Skôr sa dostanú k slovu. Nevedomie je kľúčom k pochopeniu človeka. Fantázie sa s nami tiahnu od detstva – čím iným sú rôzne rozprávky, než svetom fantázie. V tejto kapitole autor knihy ukazuje, ako sa už v detstve človek formuje – pripravuje pre vzťah. Nedávno sme rozoberali Bowlbyho knihu Väzba. Táto kniha v podstate na ňu v tejto téme nadväzuje. Vzťah ktorý sa rodí medzi dieťaťom a blízkym človekom, neskôr určuje / ovplyvňuje aj vzťah s partnerom. Okrem toho autor knihy tu rozoberá obranné mechanizmy, ktoré používame pri snahe zachovať si duševné zdravie. Tie nám však môžu aj ubližovať, ak s „obsahmi“ nebudeme pracovať a budeme ako hrobár ich pochovávať jeden vedľa druhého. Na konci už nebude miesto na cintoríne duše. Spomedzi obranných mechanizmov je najzrelším vytesnenie, preto má svoje miesto a úlohu.

Pri fantáziách je dôležité napísať, že niektoré sú naše a niektoré prišli z vonka. Niektoré sme prijali (od iných) a niektoré sú naše vlastné. Preto je dôležité naučiť sa medzi nimi rozlišovať. A to už smerujeme k druhej kapitole.

Jednotlivé fantázie

Autor knihy rozdeľuje fantázie do šiestich rádov.

Fantázie prvého rádu sú s nami prakticky od začiatku. Týkajú sa predovšetkým potravy, sexu, potreby vzťahu a boja o život pri ohrození týchto potrieb. Tieto fantázie sú zdrojom rozprávok, mýtov, náboženskej viery a rôznorodých snov.

Fantázie druhého rádu pokrývajú obdobie, kedy ešte dieťa nepoužívalo jazyk. Fantázia tu nahrádzala „veci“, ktoré by boli uchopené, ale aj prežité cez jazyk. Zaujímavosťou je, že fantázie 1 a 2 rádu – na ne nie je možné si priamo spomenúť. Prejavujú sa prežívaním a konaním, niekedy aj psychosomaticky.

Fantázie tretieho rádu boli kedysi vedomými prianiami, ktoré človek vytesnil z nejakého dôvodu. Najčastejšie boli vytesnené, ako nevhodné a nežiadúce. Dobrým príkladom je hnev. Koľkí ľudia si „zakázali“ sa hnevať. Okolie ich vníma ako dobrých a láskavých. Ale v nich to vrie a tu a tam sa to prejaví, ale už nekontrolovateľne. To čo nedostalo priestor, sa v istom okamihu valí ako voda ktorá pretrhla priehradu. Už to nie je v našich rukách.

Fantázie štvrtého rádu je denné snenie. Preto ho označujeme aj vedomé fantázie. Sme pri vedomí. Fantázia je tu únikom pred realitou. Vedomé sny a fantázie pomáhajú kompenzovať frustrovanú časť našej osobnosti, ale ju aj kontrolovať. Ale aj prejavom niečoho hlbšieho. Pripomenutím niečoho dôležitého. Nezabudol si na niečo v tom svojom dennom, stereotypnom žití?

Fantázie piateho rádu sa spoluvytvárajú vo vzťahu. V skupine – pár je už skupina, v skupine vznikajú nevedomé fantázie – členovia skupiny si ich neuvedomujú (vedome) a tieto fantázie riadia skupinu. Vždy sú v tom obaja. Je to ich spoločný kód / vzorec / schéma…

A nakoniec fantázie šiesteho radu sú fantázie odovzdávané v rodine z generácie na generáciu – transgeneračný prenos.

Nepracujeme s fantáziou preto, aby sme ju len pomenovali, alebo preto, aby sme jej dali voľný priebeh. Pracujeme s ňou preto, aby sme ju usmernili. Ak s ňou pracovať nebudeme, bude nám zasahovať do života, budeme robiť „veci“ a nebudeme vedieť prečo.

Pre Freuda boli sny (fantázia) kráľovskou cestou k nevedomiu. Preto nich rozprávame.

Fantázie v živote

Bez pochýb si mnohí hneď nalistujú tretiu kapitolu. Pudovosť a uspokojenie. Pre Freuda bol pud hybnou silou. Neskôr sa ukázalo, že to je vzťah, kde dochádza k napĺňaniu a k uspokojeniu potrieb. O niečo neskôr sa začalo hovoriť o vzťahu v detstve, ktorý ovplyvňuje vzťahy v dospelosti.

Autor knihy tu rozoberá rôzne detské fantázie, ktoré sa môžu tiahnuť do dospelosti, akurát sa zmení ich predmet. V podstate podľa príkladov ktoré autor knihy rozoberá, problémom sa stávajú fantázie pri rôznej deformácií. Ak vzťah nefunguje tak, ako by mal. Potom v nejakej deformovanej podobe, ako by sme tú fantáziu sa snažili „poriešiť“, ale tentoraz pre zmenu nevhodnými prostriedkami. Predtým „prostriedky“ boli, ale nefungovalo to tak, ako malo. Teraz to máme vo svojich rukách aspoň v tom zmysle, že chceme, ale nemáme tie správne „prostriedky“. A tak sa napríklad prejedáme, lebo sme si do dospelosti nepriniesli pocit prijatia a milovania.

Zrelosť a vzťah

O väzbe sme sa už trochu zmienili. Ak sa chcete dozvedieť viac, kliknite sem: https://dennikn.sk/blog/4544516/ako-sa-rodi-vztah/ a potom sa sem vráťte. Štvrtá kapitola hovorí o požiadavkách predpokladoch pre dobrý vzťah. Niektoré nám prídu úplne prirodzené.

Hneď prvou je koncepcia prijatia, ktorá je spojená s väzbou. Práve prvá skúsenosť so vzťahom, hoci ide o vzťah s matkou, je dôležitá pre schopnosť vytvoriť neskôr vzťah, tentoraz už s partnerom. Autor knihy tu hovorí o rôznych podobách bezpečnej väzby a o rôznych nástrahách. Je tu aj pár príkladov zo života. Ak je to pre Vás zaujímavé, treba siahnuť po knihe : )..

Druhá koncepcia je úzko spojená s prvou. Je to proces / schopnosť určitým spôsobom uzavrieť obraz matky ako tej dobrej (ak vzťah bol dobrý) a následne spustiť proces individualizácie – akéhosi odpútania od matky. Autor knihy tu rozoberá rôzne fáze, ale aj rôzne podoby ťažkostí na tejto ceste. Prináša konkrétne príklady, ale aj podoby fantázií, ktoré si dieťa nesie a prekrúca a tak vznikajú nereálne očakávania. Táto fáza je potrebná pre určitú stálosť, ale aj vedomie, že matka tam niekde je (na jednej strane) a na strane druhej, môžem byť sebou.

Tretia koncepcia je veľkým problémom. Vážne má zmysel hovoriť o narcizme? Kedysi som čítal knihu o rôznych podobách deformovanej lásky, ktorá napriek tomu môže nájsť milovanú osobu. Často ide o dve osoby s rôznymi deformáciami, ktoré napriek tomu sa dopĺňajú a funguje im to. A preto aj narcis, môže mať vzťah, ale to jeho zameranie na seba spravidla popiera vzťah. Spravidla obdivujeme osobnosti po smrti. A viac už k tomu nechcem písať…

Štvrtá koncepcia je zaujímavá. Popravde som nečakal, že sa s ňou ešte stretnem, ale áno, stále má svoje miesto. Hoci v podstate je hlavne o tom, nájsť svoje miesto v rodine, vo vzťahu k rodičom, ale aj súrodencom. Aj keď viac ju vnímame ako Oidipov komplex… Kto by tu čakal práve fantáziu prvého typu?! Tieto fantázie rozoberá autor na pozadí všetkých štyroch koncepcií. Tento Oidipov komplex môže poškodiť / ovplyvniť vzťahy v dospelosti. Láska je deformovaná. Ale deformovaný môže byť aj výber partnera. Hľadáme náhradu za matku, chceme nahradiť / prekonať otca. Do toho pocit viny, výčitky… náročná cesta k prijatiu a k odpusteniu… Akú podobu bude mať trest a ako to odčiniť? Viac v knihe : ). Môžeme si nájsť partnera, ako určitý protest, ale aj kompenzáciu rodičov. A čo keď tú „dieru“ zaplní, čo bude potom?

Sexualita a fantázia

Bez pochýb mnohí si rovno nalistovali piatu kapitolu – sexualita v partnerskom vzťahu.

Hneď na úvod sa autor zamýšľa nad podobou sexuality, ale aj zmenou v kontexte doby. A pomerne rýchlo prechádza k horúcej téme. Sexualita je ovplyvnená / zvýraznená fantáziou. Autor tu rozoberá rôzne fantázie. Niektoré sú explicitné, alebo náruživé, s prvkami násilia. Prekračujú hranice a rôzne tabu. Čo to všetko znamená? Čím sa líšia fantázie u mužov a žien? Máme sa pre ne cítiť previnilo? Sú v poriadku? A kedy nie sú? Čo hovoria o vzťahu? Sú problémom jedinca, alebo nástrojom, či dokonca pomôckou pre vzťah? Samé zaujímavé otázky a témy obsiahnuté v tejto jedinec kapitole. Toto by podľa prečítaného obsahu mala byť priam povinná literatúra : ).

Šiesta kapitola odkazuje na piatu a hovorí o vzájomnom prepojení partnerov a čo konkrétna podoba sexu hovorí o ich vzťahu. Aké fantázie sa prejavujú v tej ktorej podobe sexuality. Názvy, či skôr podoby rôznych sexov sú viac než zrejmé… vzťahový, tvorivý a plodný sex… sex pre uistenie… mechanický sex pre „uvoľnenie“ / vybitie (energie)… vyhýbavý a nevzťahový sex… sex zo zúfalstva… a sex ktorý ničí… už letmý pohľad ukazuje, že sa môžu prelínať, alebo sex môže akoby plniť aj viac funkcií… Zaujímavá je práve tá fantázia za tým a v podstate odpoveď na otázku – prečo. Prečo má takú podobu? Na čo má byť odpoveďou. A môže priniesť uspokojenie? Môže naplniť? Môže uzdraviť? Asi neprekvapí, že najväčší pôžitok to je, keď tie predstavy a fantázie do seba zapadnú. Čo to znamená? A čo ak ste u seba spozorovali konkrétny prejav a nie ste s tým spokojný? Čo to hovorí o Vás a o vzťahu? A čo s tým?

Čo keď sa objaví hnev a nenávisť

V siedmej kapitole autor knihy hovorí o rôznych podobách nenávisti, ktorá sa objavuje vo vzťahu. Aké má podoby a prečo? Čo hovorí o nás a o vzťahu? Čo s tým? Prejavy sú konkrétne, ale čo je za nimi? A hovorí o konkrétnych prejavoch: agresivita, narcistický hnev, malígna závisť, perverzná agresivita, psychopatická agresivita… A opäť sa vracia k fantáziám. A hľadá prepojenia. Dieťa ktoré odmietlo prsník. Muž ktorý obrátil proti „nemu“ hnev (nie doslova, ale v inom význame). Všetky podoby problémov a nelásky sú spojené s príkladmi. To sa naozaj ťažko približuje po jednotlivých príkladoch. V knihe sú však uvedené.

Ôsma kapitola hovorí o smútku a procese smútenia, kedy sa vyrovnávame s tým, že vzťah má problémy, je spojený s ťažkosťami, dochádza k zrážke reality s fantáziou a my hľadáme, ako ďalej. Je to dôležité pre prácu na spoločnom vzťahu. Prácu s emóciami. Dôležité miesto tu má strata.

Ako na nevedomie

Deviata kapitola sa vracia k nevedomiu a preberá ho z rôznych strán. Nevedomie, nevedomá komunikácia, nevedomé prepojenie a v neposlednom rade, nevedomé fantázie. Čo to pre vzťah znamená a ako tí dvaja s nimi musia pracovať. Inak sa ďalej nedostanú.

Desiata kapitola hovorí o tom, keď sa to vo vzťahu skomplikuje. Ale zároveň, ako ľahko sa to pokazí.

A jedenásta kapitola hovorí o transgeneračnom prenose – čo všetko si z rodín prinášame a vstupuje do našich vzťahov. Vzhľadom na početnosť vtipov o svokrách a svokroch a rodičoch, je to veľmi dôležitá téma.

.

Keď sa nad tým zamyslím – ako často očakávame, že ten druhý uhádne, na čo myslíme? Ako často očakávame, že urobí to a tamto a nepovieme mu o tom… Fantázie a očakávania. Sú bežnejšie, než si myslíme. Ale zároveň, ako často reagujeme inak, ako by sme chceli a nekladieme si otázky, prečo je tomu tak. Ideme na autopilota. Ale ten autopilot má pokazený program a v tom je ten problém. Nevedomie = chyba v programe. Čo keby sme prijali tento článok ako výzvu a začali si klásť otázky, čo sa skrýva v našom nevedomí a ako to ovplyvňuje aj náš vzťah? Kniha od pána Titla pozýva na túto cestu poznania… Ja som priblížil len kúsok z nej…

Doporučuji. Kniha je velmi čtivá, strukturovaná, literatura pro inspiraci je na koncích kapitol. Kniha se dobře čte jak tomu, kdo čte jako já „jen“ ze zvědavosti – po přečtení této a podobných knih si o to víc vážíte svého vztahu, partnera. Ale myslím si, že i člověk, který hledá svůj problém, relativně lehce dojde k cíli. Autor se nebojí jít proti aktuálnímu proudu, např. v oblasti transsexuálů, nicméně argumentuje a vysvětluje, takže poučení je na vás. U dost problémů identifikuje potenciální zdroj potíží, ovšem neomezuje se jen na identifikaci zdroje potíží, ale nabízí i možné způsoby, co dál. Bez přílišného optimismu, za mě realisticky, ale přitom pozitivisticky.

Poznámky z knihy: pp38 dává do souvislosti kdysi oblíbené pravidelné krmení dětí po x hodinách s vlivem na pozdější preferenci řádu před potřebami. pp94 autor není příznivec jeslí – já moc taky ne, nicméně bych nebyl tak kategorický, záleží na dítěti, dávat si pozor na chybnou interpretaci samostatnosti dítěte, ale pokud dítě samo chce, proč mu to nedopřát. Na straně 107 se věnuje výchově mužů a žen (s mnohým nesouhlasím, např. dítě má vychovávat matka, muž materiální podporou, ale je přínosné si přečíst). Na stranách 119 až 121 máte souhrn myšlenek ohledně vývoje pohlaví dítěte. Od strany 154 je kritika současné společnosti. S mnohým věcmi souhlasím, nicméně mám pocit, že autor vylévá vaničku i s dítětem. Nevidím důvod (krom stereotypů, tradic a z toho plynoucího trvalého ovlivňování), proč by žena nemohla svádět. Neshodneme se na významu manželství, zvláště toho současného znásilněného státem.

Celkově knihu doporučuji, čtivá, zajimavá, strukturovaná. I když v lečems nesouhlasím, vážím si jeho názorů.

Významný představitel psychoanalytické párové a rodinné terapie Slavoj Titl chce ve své nové knize představit přístup soudobé psychoanalýzy k párovým konfliktům, krizím, nevěrám, případně i rozchodům. Za hlavní cílovou skupinu čtenářů považuje neanalytické párové terapeuty, kterým by jeho monografie měla pomoci k porozumění nevědomé vztahové dynamice. Titl uvádí, že ke zlepšení párových vztahů individuální terapie nestačí: nezbytné je pochopit propojení párového nevědomí a význam dětství při vytváření fantazií. Autor se sice psychoanalytické terminologii nevyhýbá, ale snaží se ji prezentovat jasně a srozumitelně. Do textu jsou začleněny některé poznatky evoluční psychologie a systemické terapie.

Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol, v nichž Titl přechází od obecných teoretických východisek k problémům v partnerských a rodinných vztazích a k možnostem jejich řešení. Text je proložen čtivými kazuistikami a odkazy na pohádkové, mytické i literární motivy. Na konci některých sekvencí čtenář najde rubriku „Pro inspiraci“, v níž jsou doporučeny filmy a knihy vztahující se k danému tématu. Recenzovaná publikace neobsahuje jmenný a věcný rejstřík.

Autor vychází z předpokladu existence nevědomí a jeho výrazného vlivu na lidské chování a prožívání. Domnívá se sice, že se lidská mysl vyvíjí na základě symbolizace a mentalizace tělesných procesů, ale velký význam připisuje také vlivům prostředí, především interakcím mezi dítětem a pečujícími osobami v raném dětství. V první kapitole uvádí, že „láska a vztahy jsou utkány z přediva fantazií“ (s. 28), z nichž mnohé jsou nevědomé.

Z teoretického hlediska je zřejmě nejvýznamnější druhá kapitola, v níž Titl rozlišil šest řádů fantazií, a to na základě jejich vztahu k nevědomí. Fantazie prvního řádu jsou psychickou reprezentací instinktů a evolučních zákonitostí, včetně vzorců chování zakódovaných v podkorových oblastech mozku. Lidé si je nemohou vybavit, ale pouze je odehrávají. Tyto fantazie se týkají potřeb potravy, sexu, vztahu a boje o život při ohrožení jejich uspokojování. Preverbální fantazie druhého řádu vznikly podle autora před osvojením jazyka jako pokus zpracovat nějakou vývojovou krizi, konflikt nebo traumatickou situaci. Fantazie třetího řádu jsou součástí „freudovského nevědomí“. Patří k nim různá oidipská přání, která byla kdysi součástí vědomí, ale postupně podlehla vytěsnění. Určitý teoretický rozpor vidím v tom, že ve čtvrté kapitole Titl řadí oidipský komplex mezi „fylogeneticky předávané“ fantazie prvního řádu (s. 122). Fantazie čtvrtého řádu, k nimž patří především denní snění, jsou součástí vědomí. Podle autora by si měl terapeut vždy klást otázku, jaký nevědomý problém se jedinec pokouší sněním vyřešit. Intersubjektivní fantazie pátého řádu spoluvytvářejí lidé ve svých vztazích. Tyto nevědomé partnerské, rodinné i sociální (např. firemní či celonárodní) sdílené fantazijní výtvory výrazně ovlivňují mezilidské vztahy. Fantazie šestého řádu jsou předávány z pokolení na pokolení prostřednictvím tzv. transgenerační transmise. Patří k nim různá traumata, nevědomé identifikace, obranné a adaptivní strategie, příběhy provázené velkým studem, nebo naopak heroické činy.

Ve čtvrté kapitole Titl rozebírá vývojové předpoklady pro vytváření zralých vztahů, k nimž řadí vytvoření bezpečné vazby ke stabilní mateřské osobě, úspěšnou separaci-individuaci směřující k dosažení objektní stálosti, ustavení stálé narcistické rovnováhy a vyřešení oidipské situace. Zabývá se také formováním pohlavní identity, kterou nekompromisně dělí na mužskou a ženskou. Ztotožnění se s jedním z biologicky daných pohlaví podle autora úzce souvisí se vzdáním se raných pocitů omnipotence a s přijetím principu reality.

Tématem páté kapitoly jsou nevědomé sexuální fantazie a jejich vliv na partnerský vztah. Titl uvádí, že kladný vztah k druhému člověku ještě neznamená, že sex s ním bude zdařilý. Příkladem fantazií, které mohou znesnadňovat sexuální uspokojení s blízkým člověkem, jsou sadisticko-anální představy týkající se moci a bezmoci. Autor prezentuje také postřeh Elisabeth Lloyd Mayerové, že děti v oidipské fázi vývoje předpokládají, že „každý je jako já“. Chlapci jsou pak překvapeni tím, že dívky nemají penis, zatímco dívky u chlapečků postrádají vstup do těla, což u nich může vzbuzovat obavy z toho, aby o svůj vnitřní prostor, který může být zdrojem slastných pocitů, také nepřišly. Mnoho dospělých žen popisuje muže tak, že „nemají přístup“ ke svým vnitřním emocím (s. 192).

V šesté kapitole Titl popisuje druhy partnerského sexu podle sdílené nevědomé fantazie. Patří k nim optimální vztahový a tvořivý sex, ujišťující sex, jenž bývá výsledkem snahy partnerů dělat kompromisy, mechanický sex pro vybití pudového napětí, sex zoufalství, který neslouží vztahu, ale například překonání úzkosti či deprese, a sex ničící, s nímž se lze setkat u perverzních, psychopatických, anetických osob. Jeho cílem je ponížit partnera nebo mu ublížit. Autor uvádí, že v terapii má být párům poskytnuta možnost objevit pocity viny související se sexualitou nebo studem zatížené fantazie, sdílet je a přijmout.

V sedmé kapitole se Titl zabývá nenávistí ve vztahu, jejímuž vzniku lze podle něho zabránit tím, že lidé začnou s partnerem včas mluvit o tom, co je trápí nebo co jim vadí. Párovým terapeutům doporučuje všímat si čtyř druhů agresivity, ale nakonec jich uvádí pět (s. 213). Patří k nim agresivita jako reakce na frustraci, narcistický vztek, maligní závist, perverzní agresivita a psychopatická chladná agresivita. Tématem osmé kapitoly je truchlení, kterým Titl rozumí vnitřní proces zpracování ztráty. Podle jeho názoru je žádoucí, aby se partneři postupně vzdali některých nadějí a očekávání, které vložili do vztahu na jeho začátku.

V deváté a desáté kapitole se podle mého názoru nejvíce projevily autorovy bohaté terapeutické zkušenosti. Titl zdůrazňuje, že pár i rodina jsou propojený systém a že jakákoli změna u jednoho člena ovlivní všechny ostatní; je tudíž nezbytné zvát si na konzultace celou rodinu. Z prezentovaných kazuistik je zřejmé, že autor dokáže „kontejnovat“ i velmi obtížné či podivné partnerské problémy a přemýšlet nad jejich nevědomými významy. Navazuje přitom na Jürga Williho, podle kterého je emoční přitažlivost a výběr partnera založen na tzv. koluzi, tedy na sdíleném fascinujícím nevědomém tématu. Nevědomí člověka často neomylně vede k nalezení partnera, se kterým si zopakuje špatné zkušenosti z dětství, jež chce v novém vztahu reparovat. Hledá tedy protějšek, se kterým může dořešit nevědomé vývojové úkoly. Koluzivní vztah je založen na souhře sdíleného nevědomí, na nevědomé tajné dohodě. Titl doporučuje nahradit termín koluze, který se mu jeví jako příliš patologizující, pojmy nevědomá fantazie a nevědomé vztahové přesvědčení. Ve vztahu podle něho nastává problém, jakmile sdílená nevědomá přesvědčení přestanou být funkční. Nastává období hledání nového přesvědčení, jenž má někdy velmi bouřlivý průběh. Párová terapie může partnerům pomoci toto období překonat.

Titl se sice opírá o své psychoanalytické vzdělání, ale jeho úvahy jsou poměrně originální. Nevyhýbá se ani analýze a kritice různých aktuálních společenských fenoménů. Například prezentování se na sociálních sítích vysvětluje snahou jedince dosáhnout (v podobě lajků) pozitivního zrcadlení, kterého se mu v dětství pravděpodobně nedostávalo. Upozorňuje také na to, že střídání chův může malým dětem komplikovat cestu k dosažení objektní stálosti. V páté kapitole se Titl zamýšlí nad riziky internetové pornografie a seznamování se přes internet, byznysu umělého oplodnění, využívání náhradních matek atd. Podle jeho názoru společnost v „euforii liberalismu“ nemyslí na to, jaké psychické důsledky může mít u dětí disociace mezi genetickým původem a vztahem k nebiologickým rodičům (s. 154). Kritizuje také označování tradičního mužského chování pojmem toxická maskulinita a rostoucí společenský tlak na ženskou výkonnost. Zabývá se vznikem poruch pohlavní identity (transgender), za jejichž hlavní příčinu pokládá nemožnost jedince identifikovat se z nevědomých důvodů s rodičem téhož pohlaví. Lidé s danou poruchou pak různými manipulacemi nutí okolí, aby jejich zkreslené vnímání reality přijalo jako normu a aby pro ně jejich přání (být někým jiným, než odpovídá jejich biologickému pohlaví) znamenalo víc než pravda a skutečnost (s. 177). Titl prostě otevřeně píše, co si myslí. Představitelům soudobé woke či cancel culture by se jeho názory pravděpodobně jevily jako poněkud konzervativní.

Recenzovanou publikaci lze doporučit především párovým a rodinným terapeutům, psychologům a studentům humanitních a společenských věd. Věřím, že by mohla zaujmout i zájemce o psychoanalýzu a partnerské vztahy z řad širší veřejnosti.