Autoři jednoho z nejslavnějších psychologických experimentů ve společné knize představují šest iluzí, s nimiž se naše mysl takřka dennodenně potýká, a radí, jak jim podléhat co možná nejméně.

Všimli bychom si, kdyby neznámého člověka, s nímž se právě bavíme na ulici, během okamžiku nahradil někdo jiný? Budeme věřit spíše lékaři, jenž se ohledně diagnózy musí poradit s příručkou, nebo tomu, který bez mrknutí nabídne řešení? Je telefonování v autě bezpečnější, pokud používáme handsfree? Dá se u soudu spoléhat na očitá svědectví? A z čeho pramení mýtus, že očkování způsobuje autismus? Každý den činíme nepřeberné množství méně či více závažných rozhodnutí a často se při tom spoléháme na intuici. Jenže intuice, jakkoli přesvědčivě se její postřehy jeví, nás může značně klamat. Situace však není beznadějná. Pokud budeme vědět, v čem slabiny intuice spočívají, můžeme se řady chyb vyvarovat.

Jak ale rozpoznat, kdy si na své intuitivní úsudky dávat pozor? To názorně objasní na první pohled trochu záhadně pojmenovaná kniha Neviditelná gorila (The Invisible Gorilla, 2010), jejímž autory jsou kognitivní psychologové Christopher Chabris a Daniel Simons. Název odkazuje na jeden z nejslavnějších psychologických pokusů, jehož tvůrci nebyli nikdo jiný než právě Chabris se Simonsem a který humorně i mimořádně přesvědčivě upozorňuje na hranice, respektive omezenou kapacitu naší pozornosti. Ačkoli máme pocit, že si všímáme v podstatě všeho důležitého či nápadného, co se objeví v našem zorném poli, ona nikoli pomyslná, nýbrž zcela skutečná a po upozornění již nepřehlédnutelná „neviditelná gorila“ dokazuje pravý opak.

Zkreslené vzpomínky

Právě iluze pozornosti je první ze šesti iluzí, jimž se Chabris se Simonsem v knize věnují. Zatímco v případě přehlédnuté gorily jsou důsledky iluze celkem neškodné, ba dokonce zábavné, v případě ponorky, jejíž posádka si při vynořování nevšimne lodi nad sebou, nebo přehlédnutí motocyklisty řidičem automobilu mohou být následky tragické. A podobně nebezpečná je podle autorů iluze pozornosti i při telefonování v autě pomocí handsfree, které nám dává falešný pocit, že se dokážeme během hovoru plně soustředit na okolní provoz, ale realita bývá podobná, jako když si telefon přiložíme přímo k uchu: běžné úkony nejsou problém, ale řešení krizových situací je v obou případech pomalejší, než když se soustředíme jen na řízení. Zajímavé je, že pro rozhovor se spolujezdcem nic takového neplatí.

Podobně nepříjemné následky mohou mít i další dvě iluze, konkrétně iluze paměti a iluze sebevědomí. Naše vzpomínky totiž zpravidla nebývají věrným odrazem skutečnosti a čím starších událostí se týkají, tím zkreslenější bývají, třebaže máme pocit, že si událost z doby před mnoha lety stále vybavujeme, „jako by to bylo včera“. Není dokonce výjimečné, že si nevědomky přisvojujeme vzpomínky jiných lidí, které jsme o jejich zážitcích slyšeli vyprávět. Co se týče iluze sebevědomí, jejím příkladem může být výše zmíněný případ dvou lékařů, z nichž jeden sebevědomě vypálí diagnózu, kdežto druhý se musí poradit s příručkou. Samozřejmě budeme spíše věřit tomu prvnímu. Máme totiž velice silný sklon zaměňovat sebevědomí za inteligenci, znalosti či vůdcovské schopnosti, aniž by měly tyto kvality oporu v realitě.

Obě výše zmíněné iluze, ne-li všechny tři, se často projevují společně, například při podávání očitého svědectví. Chabris a Simons v této souvislosti rozebírají známý případ znásilnění, ze kterého byl následně především díky naprosto sebevědomé výpovědi svědkyně usvědčen domnělý pachatel. Jak se ale po deseti letech ukázalo, neprávem. I proto autoři knihy dodávají, že systém trestního soudnictví vyžaduje určitou reformu, která je podle jejich názoru „nejvíce zapotřebí v tom, jak právní systém rozumí fungování lidské mysli. Policie, svědci, právníci, soudci i porotci jsou všichni až příliš náchylní k iluzím, o kterých jsme mluvili. Coby lidské bytosti věří, že si všímáme, že naše vzpomínky jsou úplnější a věrnější, než ve skutečnosti jsou, a že sebevědomí je spolehlivým ukazatelem přesnosti.“

Kauzalita, nebo korelace?

S iluzí sebevědomí do určité míry souvisí i iluze znalostí, která se projevuje naší tendencí věřit, že okolnímu světu rozumíme mnohem lépe než ve skutečnosti. To může být někdy zábavné, jindy ale mimořádně drahé, třeba když svěříme veškeré úspory správci akciového fondu, který je mylně přesvědčený, že dovede dostatečně přesně předpovídat budoucí vývoj trhu. Nedovede.

Bohaté zkušenosti máme rovněž s iluzí příčinnosti, která nás například nutí dávat do kauzálního vztahu události, které se odehrály po sobě. Velice zajímavým je v tomto ohledu příklad víry, že očkování způsobuje autismus. Skutečnost je ale taková, že autismus se u dětí obvykle začíná z čistě biologických důvodů projevovat právě v době, kdy absolvovaly povinná očkování. Spojení obou událostí v iluzi příčinnosti už je nasnadě, přestože rozsáhlé studie zahrnující statisíce dětí tento mýtus vyvrátily. A podobných korelací existuje celá řada. Jedinou možností, jak příčinnost skutečně prokázat, je dobře provedený experiment.

Poslední iluzí je iluze potenciálu, kterou Chabris a Simons přibližují na zjištěních dosažených jednou studií, a sice že poslech klasické hudby dokáže mozek vybudit k lepšímu výkonu a vede k výraznému nárůstu hodnoty IQ naměřené v testech. Navazující studie (provedené jinými výzkumnými týmy), ale představu jakéhosi uzamčeného potenciálu našeho mozku, který lze uvolnit správně zvolenou hudbou, nepotvrdily. Stejně tak se nezdá, že by například hraní šachů či luštění sudoku zvyšovalo výkonnost v jiných, vzdálenějších oblastech našich činností.

Poznej svého „nepřítele“

Šest různých iluzí, které svádějí naši intuici na scestí a někdy mohou mít vážné následky pro nás i pro naše okolí. Přestože je každá jiná, řešení, jak se se s nimi vypořádat nebo jim alespoň tak často nepodléhat, je ve všech případech totožné a prosté. Poznat je. Pokud budeme vědět, v čem spočívají, jak se projevují a že vůbec existují, máme šanci si jich včas všimnout. Přesně to je cílem recenzované knihy, jejíž anglický originál sice poprvé vyšel už před patnácti lety, ale témata, jimiž se zabývá, nijak nezestárla.

Neviditelná gorila navíc nespoléhá pouze na představení a objasnění jednotlivých iluzí. Autoři celý text prošpikovali řadou konkrétních případů, které fungování popisovaných iluzí ukazují v reálném světě. Čtenář si tak dost možná vzpomene na situace, kdy sám něco podobného zažil, a snáze si propojí teorii s praxí. Díky těmto případovým studiím navíc kniha získává osobnější nádech, což jí dodává na poutavosti i čtivosti. V tomto ohledu připomíná díla novináře a spisovatele Malcolma Gladwella, byť je otázka, nakolik by se autorům toto srovnání zamlouvalo, jelikož právě Gladwella několikrát zmiňují jako někoho, kdo se popisovanými iluzemi nechal zmýlit.

Součástí knihy je rovněž rozsáhlý poznámkový aparát, který upozorňuje na relevantní studie a rozvádí některé příběhy či myšlenky, které jsou v hlavním textu zmíněné jen stručně. Jen je třeba se připravit na to, že v českém překladu část poznámek o jedno číslo „ujela“, a poznámka na konci knihy tak svým číslem neodpovídá číslu uvedenému v textu. Jakmile si ale čtenář posunu všimne, snadno už se zorientuje v tom, co k čemu patří.

Celkově je možné Neviditelnou gorilu vzhledem k tomu, jak přístupně je napsána, i skutečnosti, že její téma se týká v podstatě každého z nás, doporučit komukoli, kdo má chuť nahlédnout pod pokličku kognitivní psychologie a chce se dozvědět víc o světě kolem nás i o sobě samém. A zjistit, proč je ta prokletá gorila neviditelná.