Video s přihrávajícími si studenty v bílých a černých tričkách najdete na stránkách univerzity v Illinois. Vaším úkolem je spočítat, kolik přihrávek vzduchem či po zemi si dali členové týmu v bílých tričkách. Spočítejte je. Až video skončí, položte si otázku. Bylo ve videu cosi nečekaného? Všimli jste si něčeho jiného než hráčů? Polovina dotázaných teprve při opakovaném zhlédnutí videa zjistí, že mezi hráče přijde studentka oblečená v gorilím kostýmu, zabuší si na hruď a zase odejde. Jsou zcela překvapeni, protože jsou si jisti, že tam nebyla. Někteří účastníci experimentu podezřívali výzkumníky, že nahrávku vyměnili. Co z toho ale vyplývá?

Jde o neočekávanou skutečnost, kterou vaše pozornost nezaznamená. Iluze pozornosti, kterou vytvořila vaše mysl, říká, že jste nic neviděli. Dívali jste, ale neviděli jste. Experiment nazvaný Neviditelná gorila (také jako e-kniha) provedli Christopher Chabris a Daniel Simons, psychologové z Harvardu, v polovině devadesátých let a vy se poprvé v češtině můžete začíst do nesmírně zajímavých studií o omezenosti lidského vnímání a jak si s námi naše mysl zahrává.

Někdo přehlédne gorilu, očitý svědek a zároveň policista přehlédne při honu za pachatelem policisty bijící svého kolegu, řidička auta přehlédne motocyklistu…

Naše jistota o tom, jak nás hands-free zbavilo v autech rozptýlené pozornosti při telefonování, se rozplyne pod tíhou výsledku vědeckého experimentu, který potvrdil, že člověk, který telefonuje při řízení, přehlédne neočekávanou skutečnost v 90% případů! Neviditelná gorila tak rozhoduje o životě a smrti, protože jsme si jistí, že dáváme pozor a to přece stačí. Stejně jako si byl jistý kapitán ponorky, který se vynořil do trupu japonské rybářské lodi, nebo kapitáni boeingu, kteří přehlédli jiné letadlo na přistávací dráze.

Ponořte se do nesmírně čtivých případů souvisejících s experimentem „neviditelné gorily“ a dalších kognitivních studií o limitech lidského vnímání. Naše mysl, naprogramovaná k tomu, aby se bránila rozpoznání vlastní slepoty, si s námi zahrává.

Autoři knihy vám slibují, že si můžete rozvinout schopnost nahlédnout do mechanismů vlastní mysli a: „…jakmile každodenní iluze poznáte, budete nahlížet jinak i na sám svět. Uvidíte, jak vám iluze ovlivňují vlastní myšlenky a činy, i chování lidí kolem vás. A poznáte, až budou novináři, manažeři, inzerenti a politici – záměrně či náhodně – pomocí iluzí mlžit nebo přesvědčovat.“

Z anglického originálu The Invisible Gorilla: How Our Intuitions Deceive Us přeložil David Vichnar.

UKÁZKA:

Přerušte prosím všechny hovory

Představte si, že jedete domů z práce, přemýšlíte o tom, co budete dělat, až dorazíte, a také o všem, co jste v kanceláři nestihli dodělat. Právě když začínáte odbočovat vlevo přes pruh protijedoucího provozu, vyběhne před vás chlapec, který honí míč. Všimnete si ho? Možná ne, měli byste si nyní myslet. A co kdybyste místo přemítání při řízení telefonovali? Všimli byste si ho pak? Většina lidí věří, že pokud mají oči na silnici a ruce na volantu, uvidí a zareagují správně na jakoukoli situaci. Přesto nebezpečí telefonování při řízení dokumentuje rozsáhlý výzkum. Experimentální i epidemiologické studie ukazují, že zhoršení řidičských schopností způsobené mobilním telefonováním je srovnatelné s řízením pod vlivem alkoholu. Při telefonování řidiči reagují pomaleji na semafory, potřebují více času na vyhýbací manévry a mají obecně snížené povědomí o okolí. Ve většině případů tyto problémy, stejně jako při řízení pod vlivem alkoholu, k nehodám nevedou. Částečně proto, že většina řízení je předvídatelná, a i když nejedete dokonale, ostatní řidiči se také snaží nehodám zabránit. Právě situace, kdy tyto poruchy vedou ke katastrofě, vyžadují okamžitou reakci na neočekávanou událost. I malé zpoždění při brzdění může být rozdílem mezi tím, zda před chlapcem na ulici zastavíte, nebo ho srazíte.

Lidé jsou s nebezpečím telefonování při řízení většinou alespoň matně obeznámeni. Všichni jsme už viděli roztržité řidiče projet stopku, bezmyšlenkovitě vybočit do jiného pruhu nebo jet rychlostí 50 km/h v zóně 70 km/h. Jak napsala sloupkařka Ellen Goodman, „titíž lidé, kteří za jízdy telefonují, jsou přesvědčeni, že by to měli mít zakázané ostatní pitomci, kteří to dělají“. Vědomí, že (ostatní) lidé nejsou schopni bezpečně řídit a telefonovat zároveň, vedlo u používání mobilních telefonů při řízení k regulacím. New York byl jedním z prvních států v USA, které takovou legislativu přijaly. Zákon zakázal používání ručních telefonů při řízení na základě předpokladu, že pokud máme oči na silnici a ruce na volantu, nebudeme rozptýleni. Tento zákon řidičům umožnil, aby se vyhnuli pokutě, pokud prokázali, že si následně zakoupili hands-free zařízení. Telekomunikační průmysl zákon nečekaně podpořil a pravidelně propagoval bezpečnost a výhody hands-free. Leták od AT&T Wireless uvádí: „Pokud používáte svůj telefon při řízení, můžete mít obě ruce na volantu,“ a podobný leták od Nokie zařadil používání hands-free zařízení na druhé místo v seznamu deseti bezpečnostních doporučení. Tento názor je rozšířený – 77 % dotázaných Američanů souhlasí s tvrzením, že „při řízení je bezpečnější telefonovat s hands-free než držet telefon v ruce“. Předpoklad, na kterém se tyto názory, tvrzení i většina zákonů o rozptýlené pozornosti při řízení zakládají– tedy ten, že díváte-li se na silnici, všimnete si neočekávaných událostí – přesně naplňuje to, co nazýváme iluzí pozornosti.

***

Někdo by mohl namítnout, že náš experiment s gorilou není skutečně srovnatelný se scénářem řízení při telefonování. Jinými slovy, zvýšení obtížnosti počítání, jak jsme to udělali my, může klást vyšší nároky na pozornost než běžný rozhovor po telefonu. Tento argument lze však snadno prověřit: a to právě experimentem!

Aby přímo prozkoumal účinky telefonních hovorů na nepozornost, Brian Scholl spolu se studenty na Yale pomocí varianty počítacího úkolu s „červenou gorilou“ porovnali skupinu, která plnila úkol běžným způsobem, se skupinou, která úkol prováděla během konverzace po telefonu. U této varianty úkolu přehlédlo při běžném provádění úkolu neočekávaný předmět asi 30 % účastníků. Ti, kteří úkol plnili během telefonování, však neočekávaný objekt přehlédli v 90 % případů! Pravděpodobnost, že si něčeho neočekávaného nevšimnou, tedy telefonní hovor zvýšil hned trojnásobně.

Tento znepokojivý závěr ukazuje, že telefonní hovory výrazně narušují vizuální vnímání a pozornost. Přestože se tyto činnosti zdají nenáročné, obě vyžadují naši pozornost; tato narušení jsou způsobena omezeními pozornosti, nikoli samotnou podstatou telefonu. Zajímavé je, že telefonní hovor nenarušil schopnost účastníků provádět sledovací úkol – pouze snížil naději, že si všimnou něčeho neočekávaného. Tento závěr může vysvětlovat, proč lidé mylně věří, že telefony nemají vliv na řízení: jsou ukolébáni dojmem, že řídí bez problémů, protože stále zvládají hlavní úkol (držet se na silnici) stejně dobře. Potíž však spočívá v tom, že je mnohem méně pravděpodobné, že si všimnou vzácných, neočekávaných a dost možná katastrofálních událostí, a naše každodenní zkušenost nám o těchto událostech poskytuje jen velmi málo zpětné vazby.