Co by se lidé měli naučit od umírajících

O smrti a umírání

Tištěná kniha (2015)

0 % 4 recenze

382 Kč

449 Kč −14 %, ušetříte 67 Kč

Dodání 1-2 dny

Doprava od 59 Kč Možnosti dopravy Od 1 000 Kč doprava zdarma

Tištěná kniha (2015)

Překladatel
Královec, Jiří
Počet stran
320
Vazba
Brožovaná
Rok vydání
2015
Typ produktu
Tištěná kniha
Kód
21202801
EAN
9788026209119
Nakladatelství
Portál
ISBN
978-80-262-0911-9
Obálka v tiskové kvalitě
Stáhnout obálku

O knize  

O smrti a umírání je jednou z nejslavnějších psychologických studií konce 20. století, jíž bylo odtabuizováno téma smrti. Jde o autorčinu „vlajkovou loď“, v níž se snaží přinést informace, na základě kterých lze zkvalitnit péči o terminálně nemocné. V knize autorka poprvé představila svůj slavný pětistupňový model vyrovnávání se smrtí (a později jakoukoli tragickou životní událostí), který zahrnuje popírání, zlost, smlouvání, depresi a akceptaci. Na příkladu rozhovorů autorka ukazuje, jak zážitek blížící se smrti ovlivňuje pacienta, profesionály, kteří s ním pracují, i jeho rodinu, přičemž všem se snaží přinést naději, smíření a klid mysli. Kniha, v níž autorka k umírajícím zaujímá partnerský přístup, může sloužit jako etický manuál pro zdravotnické pracovníky. Elisabeth Kübler-Ross (1926–2004) byla přední americká lékařka švýcarského původu, která zasvětila svůj život práci s umírajícími pacienty. O smrti a umírání je její nejznámější dílo.

O autorovi

Kübler-Ross, Elisabeth

Recenze (4)

  • Autor recenze MICHAL VYBÍRAL Datum 14. 7. 2022


    MUŽSKÉ VYROVNÁVÁNÍ S NEMOCÍ A UMÍRÁNÍM - autor recenze: MICHAL VYBÍRAL, PSYCHOTERAPEUT A JEDEN ZE ZAKLADATELŮ LOMU
    MUŽSKÉ VYROVNÁVÁNÍ S NEMOCÍ A UMÍRÁNÍM

    Text nabízí upoutávku na knihu I. A M. Yalomových O smrti a životě, a to převážně z mužské perspektivy. Věnuji se v něm především tématu mužského vyrovnávání s nemocí a umíráním nejbližšího člověka.

    Před dvěma lety jsem napsal pro LOM upoutávku na bilancující knihu I. Yaloma „Stávám se sám sebou: vzpomínky terapeuta“. Zdálo se, že to bude jeho poslední kniha. Ale to by nebyl Yalom, aby nepokračoval ve psaní i po dosažení svých 85 let. Impulsem pro psaní knihy O smrti a životě byla pro Irvina a Marylin skutečnost objevení těžkého onemocnění (rakoviny) u Marylin, které vedlo k její smrti. Jde o jejich první a také poslední společnou knihu, kde oba popisují ze svého úhlu pohledu poslední měsíce života Marylin, a taky společného života. Jde tedy o velmi specifický žánr – manželé píší o umírání každý ze své perspektivy. V tomto případě o umírání jednoho z nich. Kniha nabízí velmi osobní výpovědi, kdy se oba nevyhýbají popisu svých nadějí, obav, smutku, vděku, tomu, jak se každý zvlášť i společně vyrovnávají průchodem nemocí a blížící se smrti Marylin. Následně obsahuje pasáže, jak Irvin prožívá smrt Marylin i život po její smrti.

    Nabízím čtenáři této upoutávky několik poznámek z mužské (tedy LOMí) perspektivy.

    Co nám o svém, a tedy možná i mužském vyrovnávání s nemocí nejbližšího člověka, umíráním a následnou smrtí říká I. Yalom a celá kniha? A co nám říká o mužském vztahování se k umírání druhého i k truchlení?

    Irvin Yalom se věnuje tématu smrti jako psychoterapeut ve své praxi i teoreticky desítky let života. A přesto se ve svém prožívání opakovaně potkává s osobním popíráním blížící se smrti a se snahou „vyhrát nad smrtí“. Popírání se u Yaloma objevuje jako opakující se princip, koncentrovaný pak v úporném a opakovaném soustředění se otázku: Co ještě se dá pro výhru nad nemocí udělat? A to i ve chvílích, kdy Marylin už směřovala k přijetí blížící se smrti, smíření a žití v umírání. Možná je za tím zaměření na čin a boj, ve spojení s postojem „Nikdy se nevzdávej!“, postoj, který je archtetypově přisuzován mužům?

    Yalomův největší objev v celém procesu by se dal shrnout do věty: Umírání nebude AŽ někdy v budoucnu, ale děje se UŽ teď! To ho posunulo v prožívání dál, čí spíše blíž k hlubšímu prožívání přítomnosti, směrem k přijímání skutečnosti, že smrt jeho ženy se blíží, a on se toho bojí. Teprve tehdy je více schopen vnímat Marylin a její prožívání a potřeby (např. když dospěla k poznání, že už s nemocí nechce bojovat). V tomto napětí mezi bojem a přijímáním nejhlubších bolestí a strachů, a v jeho popisu, vidím jeden z největších přínosů knihy.

    Postupně si Irwin uvědomoval, jak je pro něj těžké prožívat skutečnost sám za sebe, jenom se sebou, bez sdílení s Marilyn. Působí to, možná paradoxně, jako by v jejich vztahu dokázala být víc Marylin sama se sebou a dokázala vnímat život a jeho smysl bez nutnosti dialogu s Irvem. Napadá mě, jestli byl Irvin ve vztahu ten závislejší? A říkám si, jestli to platí u mužů častěji než u žen? Moje zkušenost, psychoterapeutická i z osobního života, říká, že často ano. Je to něco, co znám ze svého života též, tedy že některé aspekty mého života dávají smysl až ve sdílení a spolubytí s mou ženou. A jak to máte, milý čtenáři a milá čtenářko, vy? Irvin pak sám popisuje to, co je pro něj v této vývojové fázi (tedy po smrti M.) klíčové, tedy naučit se dávat životu smysl jen sám za sebe, takto: „Velmi dlouho jsem měl pocit, že nějaká událost mi bude často připadat jako skutečná až poté, co o ní povím manželce. … Jako by se ty události „uskutečnily“ teprve poté, co se o nich dozví. Jenže to je samozřejmě naprosto iracionální, protože moje manželka už nežije. … Já a pouze já musím převzít plnou odpovědnost za rozhodnutí, co je skutečnost.“ (s. 173 a 174).

    A co se dál objevuje v knize při pohledu z mužské perspektivy? Nabízím celkem čtyři různé postřehy:

    1. Irvin se relativně rychle vyrovnává se svými fyzickými limity a nemocemi (měl potíže se srdeční činností a musel mu být voperován kardiostimulátor), ale výrazně obtížněji se snižováním schopností pracovat dál jako psychoterapeut. A to především z důvodů výpadků paměti. I zde se zdá, že je to cesta od nevidění až popírání – zde zvyšujících se limitů, tedy také vlastně ne-moci – k jejich přijímání. Ale stále hledá způsoby sebenaplnění, kde může být druhým užitečný: jednorázové konzultace, komunikace se čtenáři pomocí emailů, psaní knihy. A sám se stále ve svých 88 letech vzdělává, včetně opětovného čtení vlastních knih a zvnitřňování svých „znovuobjevovaných“ myšlenek a konceptů (s. 200 – 203 i jinde)

    2. Je zajímavé vidět, jak velkou pozornost dostával v rodině Yalomových Den otců. Desítky let se scházeli celá rodina společně, tedy I. a M. se všemi čtyřmi dětmi a dalšími blízkými, a pořádají společnou hostinu z oblíbených jídel I. Yaloma (s. 46).

    3. Možná poněkud překvapivě píše I. o zvýšené sexuální vzrušivosti po smrti Marylin. A zmiňuje to jako častý projev u vdovců, projevující se i ve vysokém věku (s. 162 – 165). Přiznám se, že sám jsem se s touto skutečností ještě nesetkal.

    4. Je zajímavé a silné, jak Yalomovi pomáhá čtení knih, a především již výše zmíněné čtení vlastních knih, které se tématu života a smrti věnují. Možná je za tím kus mužské ješitnosti?

    Blížím se ke konci této upoutávky a rád bych nabídl ještě jednu osobní perspektivu: Vidím knihu také jako velký příspěvek k základní existenciální otázce o svobodě a smrti: Mohu se rozhodnout o ukončení svého života už během nemoci, ať už odpojením od přístrojů, nebo možností zvolit si euthanasii? Přiznávám se, že způsob, jak o tom Marylin píše a přemýšlí, a jak se nakonec rozhodne, mě vede ke změnám v úhlu pohledu na euthanasii ve smyslu, že ji vidím stále více jako legitimní lidskou možnost.

    Co říci závěrem? Kniha je opět hluboce bilanční. „Umění a praktikování“ bilance vidíme v LOMu dlouhodobě jako velmi důležité, proto nabízíme mužům nad 35 let v listopadu 2022 již třetí bilanční workshop názvem Mužská bilance, kde budete mít možnost bilanci zažívat a realizovat už dřív (pravděpodobně), než budete čelit své vlastní smrti či smrti svých partnerek nebo partnerů. A to v podpůrném společenství dalších mužů. Kniha manželů Yalomových pak pro nás všechny být inspirující jak pro takové společné bilancování, tak pro individuální zvědomování svého vztahu ke smrti a životu, ať jste v jakémkoli věku. A to přesto, že – jak zjistil i sám Yalom – nás žádná příprava, četba, dokonce ani vlastní výzkum a psaní, nemůže na prožívané umírání stoprocentně připravit.

    autor recenze: MICHAL VYBÍRAL, PSYCHOTERAPEUT A JEDEN ZE ZAKLADATELŮ LOMU
    MUŽSKÉ VYROVNÁVÁNÍ S NEMOCÍ A UMÍRÁNÍM
    Přečíst celou recezi Zavřít
  • Autor recenze Jana Datum 5. 5. 2021


    Kübler-Ross, Elisabeth: O smrti a umírání - autor recenze: Jana

    https://www.psyhub.cz/litrevue/temamesice/brezen-2021-truchleni-a-smrt/

    Kübler-Rossová, známá především pro svůj pětistupňový model vyrovnávání se se smrtí, ve své knize představuje základní poznatky, zkušenosti a přepisy rozhovorů ze své psychologické studie a seminářů s terminálně nemocnými pacienty. Kniha je psána čtivě, srozumitelně a citlivě k povaze tématu. Důkladně je zde popsán již zmíněný model, který se v dnešní době používá při vyrovnávání se s jakoukoliv tragickou životní událostí, tedy nejen se smrtí. Přepisy rozhovorů jsou velmi autentickým zachycením prožívání pacientů, které může být velmi obohacující – akorát si dovolím poznámku, že většina pacientů byla silně věřící, a tudíž jsou některé rozhovory více věnovány víře v Boha. Myslím si, že tato kniha a všechny poznatky v ní shromážděny, by se měly dostat do rukou každému, kdo se s lidmi a jejich utrpením setkává (tedy zdravotním a sociálním pracovníkům, psychologům…) nebo se setkat může (tedy vlastně úplně každému). Jsem toho názoru, že i když je téma smrti náročné, stresující a možná i zraňující, tak protože bezesporu k životu patří, měli bychom alespoň trochu svého času věnovat tomu, abychom zkusili toto téma pochopit a naučit se ho přijmout. Autorčin záměr odtabuizovat téma smrti byl (z mého úhlu pohledu) naplněn, a to citlivě a důstojně (i vzhledem k výpovědím umírajících pacientů).

    „Na konci naší cesty jsme si všichni rovni.“ (Kübler-Ross, 2015, str. 71)

    Přečíst celou recezi Zavřít
  • Datum 16. 6. 2017

    Klasika, ve zvoleném tématu pravděpodobně nejklasičtější, vyšla poprvé už v roce 1969. Legendární publikace byla autorčinou prvotinou, přesto se jí dostalo úžasného mezinárodního ohlasu a z více než dvacítky dalších jejích titulů si už žádný jiný nezasloužil takovou pozornost. „První dáma umírání a smrti“, jak nazvala svůj doslov prof. Haškovcová, svojí průkopnickou prací zahájila proces odtabuizování tohoto tématu, takže kniha se stala zřetelným milníkem, který v žádném případě nelze opominout.

    Autorka (obvykle v Čechách uváděná v přechýlené podobě Kübler-Rossová) zorganizovala semináře pro studenty, v jejichž rámci měli tito příležitost diskutovat s pacienty v terminální fázi jejich nemocí. Ve své době to bylo natolik neobvyklé, originální a jedinečné téma, že už po dvou a půl letech vydává o získaných zkušenostech svoji knihu, jež se okamžitě stává bestsellerem. Rovněž semináře si vysloužily zasloužený věhlas a zájem o účast na nich projevoval nejenom čím dál větší počet studentů, ale také pacientů, stejně jako lékařů a dalších zájemců z řad zdravotnického personálu. Publikace se stala svědectvím o odlidštěnosti umírání v době strachu ze smrti, přičemž ona dehumanizace byla (nebo stále je?) vedena ve jménu záchrany života za každou cenu, bez ohledu na kvalitu prožívání. Technický přístup lékařství, v němž je upřednostňován postup laboratorního a přístrojového nakládání s naměřenými daty a v němž se s pacientem zachází jako s věcí, je popsán až s drastickou mírou přesvědčivosti: „Pacient může volat po klidu, míru a důstojnosti, ale dostane kapačky, transfuze, kardiostimulátor nebo tracheostomii, bude-li to považováno za nutné. Může si přát, aby se u něj jeden jediný člověk zastavil na jednu jedinou minutu, jen aby mu mohl položit jednu jedinou otázku, avšak dostane se mu tuctu lidí, kteří se budou neustále, ve dne i v noci, horečně zabývat jeho pulzem, tlakem, EKG nebo funkcí plic, jeho vylučováním a vyměšováním, a nenajde nikoho, koho by zajímal jako lidská bytost. (…) Ti, kdo by se na lidskou stránku soustředili od samého začátku, by mohli ztratit příliš mnoho drahocenného času, jenž je pro záchranu života nezbytný!“ (pp. 18–19) Změnil se princip medicíny za téměř půstoletí od napsání těchto řádků? A to dost radikálně? Až tak, že je v nemocnici vnímán člověk ve své holistické úplnosti a celosti, a nikoliv jenom jako tělo na jedné klinice a jako duše na jiné? Kniha je zápisem řady rozhovorů, a to v jejich ucelené podobě (bez kódování či rozsáhlých interpretací, dnes tolik oblíbených v sociálních vědách), ale také jejich zobecňujících komentářů a apelů na to, jak se chovat k umírajícím. Spousta kazuistik ilustruje na konkrétních individuálních případech generalizující proces, který vede nejenom k hlubšímu pochopení druhých, ale také k přijetí vlastní smrtelnosti. Svědectví mnoha umírajících umožnilo Kübler-Rossové postihnout obecné schéma procesu, jímž obvykle prochází každý člověk (pochopitelně v míře dané individuálními odlišnostmi), který je nucen konfrontovat se s informací o krátce vymezeném čase zbývajícím do odchodu ze života. Později se ukázalo, že toto schéma platí nejenom pro vyrovnání se s vlastním úmrtím, ale také pro mnoho dalších krizových situací, nejenom vztažených ke smrti (např. partnera či dítěte), ale také k pocitům existenciální frustrace a ztráty smyslu při ukončení zaměstnání (a tudíž financí nezbytných pro obživu), rozchodu či rozvodu apod. Proto je dobré se s obvyklým průběhem reakcí na hlubokou ztrátu seznámit.

    Prvním stadiem je popírání a izolace, kdy jedinec snad ani není schopen připustit, že se taková hrůza týká přímo jeho osobně. Druhým stadiem je zlost, na sebe, na rodinu, na nemocniční prostředí, na zdravé lidi, na kohokoliv a na cokoliv, co neodpovídá aktuálnímu negativnímu stavu prožívajícího. Třetím stadiem je smlouvání a snaha docílit určité dohody, ochota vzdát se a obětovat něco pro to, aby se prokázala nepravdivost neblahé prognózy. Čtvrtým stadiem je deprese, nikoliv ve významu lékařské diagnózy, ale spíše emočního stavu smutku a zoufání nad nastalou situací, žalu ze ztráty všeho a všech. A teprve na závěr přichází akceptace, smíření, přijetí osudu a zklidnění. Jednotlivé fáze se pochopitelně mohou různě prolínat a střídat, odlišovat se v časovém rozsahu i ve stupni naléhavosti, v jejich opakování či absenci. Ale všemi fázemi prolíná – naděje.

    Nesmírně zajímavá – a už jenom proto stojí za to si knihu přečíst celou – je odpozorovaná vazba přijímání smrti s ohledem na způsob prožívání: „Prostí lidé s nižším vzděláním, menším intelektuálním zázemím, nepříliš rozvětvenými společenskými vztahy a profesními povinnostmi přijímají tuto vrcholnou krizi o něco snáze než lidé vlivní, kteří toho v dané situaci ztrácejí více – z hlediska materiálního blahobytu, pohodlí a početných společenských vazeb. Zdá se, že lidé, kteří v životě hodně trpěli a těžce pracovali, kteří vychovali své děti a jimž jejich práce přinášela uspokojení, se se smrtí smiřovali lehčeji, pokojněji a s větší důstojností než lidé ambiciózní, kteří byli zvyklí ovládat své okolí, hromadili hmotné statky a pěstovali široké společenské styky, avšak v jejichž životě zároveň figurovalo jen málo skutečně podstatných vztahů, o něž by se dalo na konci života opřít. (…) Mezi pacienty, kteří věřili v Boha, a pacienty nevěřícími jsme nepozorovali žádný výraznější rozdíl.“ (pp. 287–288)

    Sdělení je přímé, bez úhybných manévrů a zastírání podstaty, otevřené, a tudíž prosté. Používaný jazyk je jazykem běžné mluvy, bez přehlcení odbornou terminologií, takže čtenářsky se jedná o velmi vstřícné dílo, kterému snadno porozumí i laik bez expertního vzdělání např. v psychologii či medicíně. I tematicky vhodně vybrané úryvky z poezie Rabíndranátha Thákura, uvozující jednotlivé kapitoly, oslovují silným nábojem porozumění.

    Osobně lituji toho, že jsem tuto knihu nečetl dříve, alespoň předtím, než zemřel můj táta – byl bych býval lépe připraven a mohl jsem s ním komunikovat v jeho posledních chvílích smysluplněji. Bez oné křečovité snahy optimistického naladění a jakoby dodávání pocitu vstřícné atmosféry. V závěrečné fázi akceptace totiž sám nemocný nevyžaduje tolik pozornosti, která jej spíše ruší. Řeči netřeba, sdílený kontakt může být pouze neverbální, v poloze tiché přítomnosti. „Pro toho, kdo se v přítomnosti umírajícího člověka necítí nesvůj, mohou být takové tiché chvíle tím nejsmysluplnějším způsobem komunikace.“ (p. 128) „Lidé, kteří v sobě mají tu sílu a lásku a zůstanou s umírajícím sedět v hlubokém tichu, jež se vymyká slovům, poznají, že ten okamžik ve skutečnosti není ani strašný, ani bolestný; že je to chvíle, kdy se tiše zastaví chod lidského těla.“ (p. 300)

    Strach ze smrti je naprosto přirozený, nepřirozené je jenom mlčení a odstranění této palčivé otázky z našeho přemýšlení. K přijetí adekvátního vztahu ke smrti jako součásti našeho života, jako více či méně zřetelného momentu vymezujícího celek našeho žití, nemůže napomoci zvědavost televizních kamer, zpřítomňujících válečné události v přímém přenosu, ani krvavé scény inscenované tvůrci filmových iluzí. Smrt, přes svoji děsivost a hrůzu, není morbidní. Tím ji činí pouze naše únikové manévry, jak ji odhodit do anonymního prostoru, bez připuštění naléhavosti promlouvající k nám samým. K plnému porozumění musíme nalézt odvahu neodhazovat téma z naší pozornosti a neutíkat před ním (tak, jako celá vyspělá společnost preferencí výkonu, krásy, mládí a úspěchu), ale postavit se smrti tak říkajíc tváří v tvář. Čelit jí s pokorou a lidskou důstojností, připustit ji jako realitu, která nám může napomoci smysluplněji rozvrhnout možnosti vlastního žití. Budeme-li to umět, dokážeme i nevyhýbat se umírajícím a neutíkat od nich, budeme schopni tichého pochopení… „Pomohlo by, kdyby více lidí dokázalo o smrti a umírání hovořit jako o samozřejmé součásti života, stejně jako se neváhají zmínit o tom, že někdo čeká děťátko.“ (p. 158)

    Bez ohledu na to, jaký je váš vztah ke smrti a k umírání, jaká je vaše víra či nevíra v posmrtný život, vám může četba napomoci v porozumění psychickým dějům, které vás čekají. Ať už v podobě bolestných ztrát, nebo v překročení konečného horizontu vašeho vlastního života, což je úkol, který na vás čeká a jejž za vás nemůže nikdo jiný převzít.

    Ivo Jirásek

    Recenze byla zpracována pro časopis Gymnasion

    Přečíst celou recezi Zavřít