Klasika, ve zvoleném tématu pravděpodobně nejklasičtější, vyšla poprvé už v roce 1969. Legendární publikace byla autorčinou prvotinou, přesto se jí dostalo úžasného mezinárodního ohlasu a z více než dvacítky dalších jejích titulů si už žádný jiný nezasloužil takovou pozornost. „První dáma umírání a smrti“, jak nazvala svůj doslov prof. Haškovcová, svojí průkopnickou prací zahájila proces odtabuizování tohoto tématu, takže kniha se stala zřetelným milníkem, který v žádném případě nelze opominout.
Autorka (obvykle v Čechách uváděná v přechýlené podobě Kübler-Rossová) zorganizovala semináře pro studenty, v jejichž rámci měli tito příležitost diskutovat s pacienty v terminální fázi jejich nemocí. Ve své době to bylo natolik neobvyklé, originální a jedinečné téma, že už po dvou a půl letech vydává o získaných zkušenostech svoji knihu, jež se okamžitě stává bestsellerem. Rovněž semináře si vysloužily zasloužený věhlas a zájem o účast na nich projevoval nejenom čím dál větší počet studentů, ale také pacientů, stejně jako lékařů a dalších zájemců z řad zdravotnického personálu. Publikace se stala svědectvím o odlidštěnosti umírání v době strachu ze smrti, přičemž ona dehumanizace byla (nebo stále je?) vedena ve jménu záchrany života za každou cenu, bez ohledu na kvalitu prožívání. Technický přístup lékařství, v němž je upřednostňován postup laboratorního a přístrojového nakládání s naměřenými daty a v němž se s pacientem zachází jako s věcí, je popsán až s drastickou mírou přesvědčivosti: „Pacient může volat po klidu, míru a důstojnosti, ale dostane kapačky, transfuze, kardiostimulátor nebo tracheostomii, bude-li to považováno za nutné. Může si přát, aby se u něj jeden jediný člověk zastavil na jednu jedinou minutu, jen aby mu mohl položit jednu jedinou otázku, avšak dostane se mu tuctu lidí, kteří se budou neustále, ve dne i v noci, horečně zabývat jeho pulzem, tlakem, EKG nebo funkcí plic, jeho vylučováním a vyměšováním, a nenajde nikoho, koho by zajímal jako lidská bytost. (…) Ti, kdo by se na lidskou stránku soustředili od samého začátku, by mohli ztratit příliš mnoho drahocenného času, jenž je pro záchranu života nezbytný!“ (pp. 18–19) Změnil se princip medicíny za téměř půstoletí od napsání těchto řádků? A to dost radikálně? Až tak, že je v nemocnici vnímán člověk ve své holistické úplnosti a celosti, a nikoliv jenom jako tělo na jedné klinice a jako duše na jiné? Kniha je zápisem řady rozhovorů, a to v jejich ucelené podobě (bez kódování či rozsáhlých interpretací, dnes tolik oblíbených v sociálních vědách), ale také jejich zobecňujících komentářů a apelů na to, jak se chovat k umírajícím. Spousta kazuistik ilustruje na konkrétních individuálních případech generalizující proces, který vede nejenom k hlubšímu pochopení druhých, ale také k přijetí vlastní smrtelnosti. Svědectví mnoha umírajících umožnilo Kübler-Rossové postihnout obecné schéma procesu, jímž obvykle prochází každý člověk (pochopitelně v míře dané individuálními odlišnostmi), který je nucen konfrontovat se s informací o krátce vymezeném čase zbývajícím do odchodu ze života. Později se ukázalo, že toto schéma platí nejenom pro vyrovnání se s vlastním úmrtím, ale také pro mnoho dalších krizových situací, nejenom vztažených ke smrti (např. partnera či dítěte), ale také k pocitům existenciální frustrace a ztráty smyslu při ukončení zaměstnání (a tudíž financí nezbytných pro obživu), rozchodu či rozvodu apod. Proto je dobré se s obvyklým průběhem reakcí na hlubokou ztrátu seznámit.
Prvním stadiem je popírání a izolace, kdy jedinec snad ani není schopen připustit, že se taková hrůza týká přímo jeho osobně. Druhým stadiem je zlost, na sebe, na rodinu, na nemocniční prostředí, na zdravé lidi, na kohokoliv a na cokoliv, co neodpovídá aktuálnímu negativnímu stavu prožívajícího. Třetím stadiem je smlouvání a snaha docílit určité dohody, ochota vzdát se a obětovat něco pro to, aby se prokázala nepravdivost neblahé prognózy. Čtvrtým stadiem je deprese, nikoliv ve významu lékařské diagnózy, ale spíše emočního stavu smutku a zoufání nad nastalou situací, žalu ze ztráty všeho a všech. A teprve na závěr přichází akceptace, smíření, přijetí osudu a zklidnění. Jednotlivé fáze se pochopitelně mohou různě prolínat a střídat, odlišovat se v časovém rozsahu i ve stupni naléhavosti, v jejich opakování či absenci. Ale všemi fázemi prolíná – naděje.
Nesmírně zajímavá – a už jenom proto stojí za to si knihu přečíst celou – je odpozorovaná vazba přijímání smrti s ohledem na způsob prožívání: „Prostí lidé s nižším vzděláním, menším intelektuálním zázemím, nepříliš rozvětvenými společenskými vztahy a profesními povinnostmi přijímají tuto vrcholnou krizi o něco snáze než lidé vlivní, kteří toho v dané situaci ztrácejí více – z hlediska materiálního blahobytu, pohodlí a početných společenských vazeb. Zdá se, že lidé, kteří v životě hodně trpěli a těžce pracovali, kteří vychovali své děti a jimž jejich práce přinášela uspokojení, se se smrtí smiřovali lehčeji, pokojněji a s větší důstojností než lidé ambiciózní, kteří byli zvyklí ovládat své okolí, hromadili hmotné statky a pěstovali široké společenské styky, avšak v jejichž životě zároveň figurovalo jen málo skutečně podstatných vztahů, o něž by se dalo na konci života opřít. (…) Mezi pacienty, kteří věřili v Boha, a pacienty nevěřícími jsme nepozorovali žádný výraznější rozdíl.“ (pp. 287–288)
Sdělení je přímé, bez úhybných manévrů a zastírání podstaty, otevřené, a tudíž prosté. Používaný jazyk je jazykem běžné mluvy, bez přehlcení odbornou terminologií, takže čtenářsky se jedná o velmi vstřícné dílo, kterému snadno porozumí i laik bez expertního vzdělání např. v psychologii či medicíně. I tematicky vhodně vybrané úryvky z poezie Rabíndranátha Thákura, uvozující jednotlivé kapitoly, oslovují silným nábojem porozumění.
Osobně lituji toho, že jsem tuto knihu nečetl dříve, alespoň předtím, než zemřel můj táta – byl bych býval lépe připraven a mohl jsem s ním komunikovat v jeho posledních chvílích smysluplněji. Bez oné křečovité snahy optimistického naladění a jakoby dodávání pocitu vstřícné atmosféry. V závěrečné fázi akceptace totiž sám nemocný nevyžaduje tolik pozornosti, která jej spíše ruší. Řeči netřeba, sdílený kontakt může být pouze neverbální, v poloze tiché přítomnosti. „Pro toho, kdo se v přítomnosti umírajícího člověka necítí nesvůj, mohou být takové tiché chvíle tím nejsmysluplnějším způsobem komunikace.“ (p. 128) „Lidé, kteří v sobě mají tu sílu a lásku a zůstanou s umírajícím sedět v hlubokém tichu, jež se vymyká slovům, poznají, že ten okamžik ve skutečnosti není ani strašný, ani bolestný; že je to chvíle, kdy se tiše zastaví chod lidského těla.“ (p. 300)
Strach ze smrti je naprosto přirozený, nepřirozené je jenom mlčení a odstranění této palčivé otázky z našeho přemýšlení. K přijetí adekvátního vztahu ke smrti jako součásti našeho života, jako více či méně zřetelného momentu vymezujícího celek našeho žití, nemůže napomoci zvědavost televizních kamer, zpřítomňujících válečné události v přímém přenosu, ani krvavé scény inscenované tvůrci filmových iluzí. Smrt, přes svoji děsivost a hrůzu, není morbidní. Tím ji činí pouze naše únikové manévry, jak ji odhodit do anonymního prostoru, bez připuštění naléhavosti promlouvající k nám samým. K plnému porozumění musíme nalézt odvahu neodhazovat téma z naší pozornosti a neutíkat před ním (tak, jako celá vyspělá společnost preferencí výkonu, krásy, mládí a úspěchu), ale postavit se smrti tak říkajíc tváří v tvář. Čelit jí s pokorou a lidskou důstojností, připustit ji jako realitu, která nám může napomoci smysluplněji rozvrhnout možnosti vlastního žití. Budeme-li to umět, dokážeme i nevyhýbat se umírajícím a neutíkat od nich, budeme schopni tichého pochopení… „Pomohlo by, kdyby více lidí dokázalo o smrti a umírání hovořit jako o samozřejmé součásti života, stejně jako se neváhají zmínit o tom, že někdo čeká děťátko.“ (p. 158)
Bez ohledu na to, jaký je váš vztah ke smrti a k umírání, jaká je vaše víra či nevíra v posmrtný život, vám může četba napomoci v porozumění psychickým dějům, které vás čekají. Ať už v podobě bolestných ztrát, nebo v překročení konečného horizontu vašeho vlastního života, což je úkol, který na vás čeká a jejž za vás nemůže nikdo jiný převzít.
Ivo Jirásek
Recenze byla zpracována pro časopis Gymnasion