...“ Při zpracování kolísavého pocitu vlastní hodnoty hledá narcistický člověk příčiny buď u sebe, nebo u druhých, podle toho, jestli zaujímá stanovisko grandiozní nebo depresivní. Obě hlediska se míjejí s realitou a překrucují ji.“
Kathrin Asper je známá jungovská psychoanalytička, která působí na Institutu C.G.Junga v Curychu. Je autorkou celé řady odborných publikací.
Text uvedené knihy vychází z hlavního symptomu a příčiny narcistické poruchy osobnosti – z emoční i konkrétní opuštěnosti dítěte v raném dětství. Touto problematikou se autorka zabývá v 1. části knihy. Ve 2. části se věnuje detailnímu popisu narcistické problematiky sebeodcizení a její terapii. Vychází ze zkušenosti, že v současné době vyhledává terapeutickou pomoc stále více lidí se slabým já. I když se někdy může jevit jako silné, zakládá se na silné obraně. Porucha je uložená hlouběji a vyžaduje modifikovaný terapeutický přístup.
Osoby s narcistickou problematikou sebeodcizení autorka charakterizuje jako jedince s malou sebedůvěrou, kolísavým pocitemvlastní hodnoty, s výraznou touhou po uznání a sklonem k přizpůsobení se. Cituji: „ Těmto lidem nebylo přáno usadit se v sobě – sami sebe neznali ani necítili. Museli život zvládat jako cizinci ve vlastním nitru. Většinou jej zvládali opravdu dobře, ale plynulo z toho pro ně jen málo uspokojení. Postrádali emoční rezonanci a nebyli schopni své výkony a úspěchy přijímat s radostí...“(s.14)
Poté, co autorka zjistila v rámci svých praktických zkušeností, že „klasické“ terapeutické prostředky jsou na tyto problémy nedostatečně účinné, fenomén narcistické poruchy osobnosti se jí stal výzvou. Postupně se naučila tyto jedince chápat a poskytnout jim v analýze klima, které potřebovali, aby mohli své sebeodcizení přerůst. Je zapotřebí zaměřit se především na rozvíjení sebelásky jako předpokladu integrace stínu, animy/anima a persony. Uvádí, že jen takto lze otevřít cestu k „bytostnému Já“ a smysluplným cílům.
První díl publikace hovoří o problematice opuštěnosti. Čtenář si ujasní situaci opuštěnosti a následného citového znejistění dítěte, pochopí vztah opuštěnosti a rané dětské poruchy. Zamyslí se nad povahou a charakteristickými rysy narcistické poruchy, nahlédne i do výtvarného znázornění narcistické problematiky. Pochopí ji jako poruchu v oblasti pocitu vlastní hodnoty.
Druhý díl se zamýšlí nad symbolikou, praxí a terapií sebeodcizení. Přibližuje se situaci emocionální opuštěnosti a utrpení a z toho plynoucích ochranným postojů zmíněných jedinců. Seznámí se s terapeutickými možnostmi, s tématy integrace nevědomí, s problémy introspekce a individualizace. Autorka se hluboce zamýšlí i nad konceptem deprese. Upozorňuje, že „ ač deprese vede k vystoupení bytostného Já a temnota porodí světlo, nesmí svádět k tomu, abychom v depresích eo ipso spatřovali předstupeň individualizace“ (s.247). Jsou výrazem reakcí na někdejší vztahové osoby, jež neměly pochopení...
„Venušiným darem“ lze chápat milující gesto k sobě samému, což má u narcisticky zraněných lidí rozhodující význam. Jestliže se postupně dokáží orientovat podle svého utrpení, otevře se jim cesta dopředu, provázená nadějí. Obtížně dosažitelný cíl spočívá u narušené narcistické osobnosti v novém pocitu, že smí žít. Za nejpodstatnější kroky v narcistické problematice autorka označuje přisvědčení sobě, toleranci, přístup k vlastním pocitům, důvěru a radost ze života.
Uvedená publikace je doplněna přílohou 16 obrázků a poměrně rozsáhlým seznamem literatury. Protože se tyto obrázky úzce vážou k textu, domnívám se, že z hlediska lepší orientace v problému by bylo asi vhodnější zařadit je přímo k jednotlivým podkapitolám. Lze zdůraznit, že kniha vyšla z terapeutické praxe a také pro ji autorka určila.
Nejen svým obsahem, ale i logickou strukturou a přehledným členěním může být publikace Opuštěnost a sebeodcizení velmi dobře oceněna nejen psychology, psychoterapeuty, psychiatry, ale i odborníky z dalších pomáhajících profesí. Může napovědět a pomoci i těm čtenářům, kteří narcistickou poruchou sami trpí nebo se s ní potkávají u svých blízkých.
V Olomouci, 15.2.2010
PhDr.Marie Renotiérová, Ph.D.