Opuštěnost je stav, ve kterém se cítíme smutní a osamocení, zažíváme ji při odloučení od milovaných osob, věcí a míst, při smrti blízkých lidí. Často ji ale můžeme pociťovat i bez zjevné vnější příčiny, takové prožitky se pak pojí s depresivními stavy a často se dají vysvětlit zkušeností s opuštěností, kterou člověk prodělal již velmi dávno v životě, nejspíše v raném dětství. Taková opuštěnost vede v mnoha případech k rozvoji jistého sebeodcizení v pozdějším životě: člověku, který postrádal prožívání sebe sama pod dohledem milující matky či jiné vztahové osoby jako malé dítě, není často dopřáno ani v pozdějším věku, aby se rozvíjel v souladu se svou spontaneitou a vrozeným životním vzorcem, rozvíjel své já a svou autonomii - řečeno jungovským jazykem, aby dosáhl individuace. Tyto potíže bývají často označovány jako narcistická porucha osobnosti: porucha lásky k sobě samému, porucha v oblasti pocitu vlastní hodnoty.

Autorka knihy, švácarská jungovská analytička Kathrin Asper, si dala za cíl právě tuto ranou opuštěnost a z ní pramenící pocit sebeodcizení popsat. Autorka se oběma jevy zabývá jako něčím, co možná zažil každý z nás, a zároveň na základě četných kazuistik či výkladu pohádek, mýtů a legend zpřístupňuje čtenáři porozumění problematice narcistické poruchy i jejím pozdějším důsledkům. Naznačuje i možnosti terapie: předně, musíme se naučit smutné, trýznivé a bolestné stavy opět přijímat, cítit a sdělovat je, nikoliv se je pouze snažit potlačit a "heroicky" nad nimi zvítězit.
 

Z německého originálu Verlassenheit und Selbstentfremdung: Zugänge zum therapeutischen Verständnis von Narzissmus přeložil Petr Patočka.

 Kniha Opuštěnost a sebeodcizení vyšla v originále již v roce 1987, v Portále pak poprvé v roce 2009. 

Ukázka

 Opuštěnost

Život znamená bytí ve věčném trvání a neměnnosti, znamená však také loučení, změnu a bolestivý nový začátek. Začátek a konec, zrození a smrt neurčují jen naši životní pouť, ale jsou to momenty vlastní celému životnímu procesu. V každém naplněném bytí bez zdánlivého konce je již obsaženo loučení, ze kterého může vzniknout – většinou v bolestech – to nové. V každém bytí se skrývá v temnotě a tíži pozemskosti konec, který někdy vyústí v nové poměry.

Situace opuštěnosti

Lépe, než to umíme my, vydávají svědectví o rytmech života básníci. Mám na mysli například jednu báseň Rainera Marii Rilkeho, která poetickým jazykem popisuje životní přechody :

Žiji svůj život v rozšiřujících se kruzích,
které se nesou nad věcmi.
Ten poslední se možná nepodaří,
ale zkusit jej chci.
Kroužím kolem Boha, kolem té prastaré věže,
a kroužím po tisíce let.
A ještě nevím: jsem sokol, bouře,
nebo veliký zpěv.

Tam, kde přechází jeden prstenec do druhého, prožíváme opuštěnost, zakoušíme strach a tíseň, přijímáme do sebe smrt, která stále hrozivě proniká do života. Přechody – ať už jsou nám uloženy z jakýchkoli vnitřních nebo vnějších příčin – představují kritická období. Při nich musíme v životě najít své nové místo, mění se náš sebeobraz, máme se vydat za novým sebepojetím a někdy také k jiným sociálním a profesním kontextům. Máme hodně práce s pohledem nazpět i s výhledem dopředu, který se dostavuje jen neochotně.

Jak lze takový přechod prožívat, přetrpět a nakonec překonat, to pro nás zaznamenala v roce 1974 zemřelá básnířka Marie Luise Kaschnitzová v knize s působivým názvem Wohin denn ich (A kam já) . Vychází přitom z osobního prožitku, ale její líčení je příkladné pro každý proces truchlení. Ztráta životního druha v ní vyvolala nejen touhu po smrti, ale také proces vnitřní proměny odvíjející se mezi touhou po smrti a rodící se vůlí k životu. Básnířka čtenáři dovoluje, aby se ho zúčastnil, tak jak se odehrával v izolaci a odvrácení od životů ostatních, směroval pohled do nitra a umožnil následovat opuštěnost.

Životní přechody představují narcistické krize a nesou s sebou pocit, že se přechodně nacházíme v prázdnotě – staré je již neudržitelné a nové ještě nemá podobu. Dosavadní podpora pocitu vlastní hodnoty, kterou nám přinášelo plnění úloh nám přisuzovaných, a sledování cílů, jež nám připadaly důležité, už neplatí.

Například mladá vdaná žena je náhle konfrontována s malým bytem a ztrátou okruhu profesních aktivit. Čerstvý důchodce prožívá konec své profesní dráhy jako vlastní smrt. Po ukončení vztahu se jednotlivec cítí odcizený sám sobě. Změna bydliště vyvolává pocity vykořenění. Jako kritická doba bývá prožíván i střed života, protože na tomto švu rozdílných životních věků se člověk proměňuje a – v příznivém případě – může na přechodu od životního poledne ke stáří projít duševním procesem zrání s orientací na konec.

Životní střed je obtížnou dobou plnou výzev především proto, že s orientací na smrt a konec vyvstává i náboženská otázka. Život, který je od nynějška zakoušen v souvislosti se smrtí, chce být teď chápán jako orientovaný na nadosobní,Být opuštěn Bohem znamená žít bez jakékoli naděje, jakéhokoli nosného základu a jakékoli vnitřní jistoty. Taková opuštěnost může – díky milosti – vést k hlubokému prožitku, ve kterém člověk cítí, že je navzdory všemu přijímán a že v tom bezedném nic a v té nahé úzkosti existuje nepostižitelné a nepopsatelné Něco, co je nosné navzdory veškeré dosavadní zkušenosti. metafyzické hodnoty.

Člověk, který je v sobě ukotvený a zná životní jistotu, se mnohdy nachází v důvěrném vztahu k Bohu. Kdo v sobě nezná žádný základ, pro toho se stává hluboko zasahujícím prožitkem nepřítomný Bůh. Bůh, jenž se zjevuje jako skrytý, vyžaduje akt víry dokonce i v Nic, přičemž jde o víru, „která se naučila stát na Ničem“ , jak to formuloval Luther. Zkušenost skrytého Boha přichází s hlubokou zkušeností melancholie, jež se symptomaticky neliší od klinicky endogenního aspektu deprese, nicméně se od ní liší tím, že postižený člověk tou zkušeností prochází navzdory vší nouzi, trýzni a bolesti s otevřenýma očima a houževnatě se drží toho, že Bůh je, i přes svou nepřítomnost a temnotu, do které se halí. Při takových hrozných prožitcích jde o „odvahu být“ (Tillich), jež v opuštěnosti Bohem vyžaduje tu poslední možnost lidské víry. Tillich to formuluje následovně: „Víra, která umožňuje odvahu zoufalství, znamená uchvácení silou bytí navzdory přemáhající zkušenosti nebytí.“

Člověka, který musí projít takovou zkušeností opuštěnosti Bohem, může potkat ta milost, že dokáže přijmout, že je přijímán . Opuštěnost Bohem je asi tou nejhlubší vědomou zkušeností opuštěnosti, hraniční zkušeností, již lze ve zdraví přečkat pouze silou milosti. O ní Tillich říká:

„Milost nás zasahuje, když jsme ve velké nouzi a neklidu. Zasahuje nás, když putujeme temným údolím nesmyslného a prázdného života. Zasahuje nás, když pociťujeme své odcizení hlouběji než obvykle, protože jsme zranili jiný život. Zasahuje nás, když náš hnus z našeho vlastního bytí, naší lhostejnosti, naší slabosti, našeho nepřátelství, našeho nedostatku směru a uvolněnosti se pro nás stal nesnesitelným. Zasahuje nás, když vytoužené naplnění našeho života rok za rokem nepřichází, když nás jako před desetiletími ovládají stejná nutkání, když zoufalství ničí všechnu radost i odvahu. Někdy do naší temnoty v takové chvíli pronikne paprsek světla, a je to, jako by hlas pronesl: Jsi přijímán, přijímán tím, kdo je větší než ty a jehož jméno neznáš. Neptej se teď na jméno, možná se je dozvíš později. Nezkoušej nyní něco dělat, možná toho budeš mít později hodně na práci. Nic nehledej, nic nekonej, nic neplánuj. Přijmi prostě skutečnost, že jsi přijímán!“

Být opuštěn Bohem znamená žít bez jakékoli naděje, jakéhokoli nosného základu a jakékoli vnitřní jistoty. Taková opuštěnost může – díky milosti – vést k hlubokému prožitku, ve kterém člověk cítí, že je navzdory všemu přijímán a že v tom bezedném nic a v té nahé úzkosti existuje nepostižitelné a nepopsatelné Něco, co je nosné navzdory veškeré dosavadní zkušenosti.