Koncept perfektně skryté deprese (PSD), tak jak ho definuje M. R. Rutherfordová, se od té klasické liší. Málokdo si pod diagnózou deprese představí spokojeného veselého člověka působícího po všech stránkách perfektním dojmem. Ale právě perfekcionismus může být tím, co depresi pečlivě skryje před zraky ostatních. Napadá vás otázka, proč by to někdo dělal? Příčiny mohou být různé a pramenit už z dětství. Nicméně v dospělosti se projevují jako touha být dokonalý, potřeba přesvědčit ostatní, že nechybujete a neprojevujete slabost, zranitelnost nebo strach. V knize se seznámíte s konceptem PSD jako takovým. Máte možnost zjistit, jestli se vás daný problém také týká a pochopit ho. Nejlépe se věci chápou v kontextu vlastní zkušenosti a přesně to vám umožní průběžná zamyšlení ve formě drobných úkolů jako např. uvědomit si, které emoce je pro nás nejtěžší prožívat, nebo se rozvzpomenout na to, jaké naše chování v dětství rodiče odsuzovali. Druhá část knihy se zaměřuje na „uzdravení“ – uzdravení ze snahy vypadat a jednat perfektně a najdete zde techniky, které se dají využít i v případě, že se s PSD nepotýkáte. Já se ke knize uchylovala nejčastěji v situacích, kdy mi nebylo nejlíp. Asi by se dalo říct, že jsem v těch stránkách hledala úlevu. A mile mě překvapovalo, když opravdu přicházela. Největší zásluhu na tom má autorčin způsob pohledu na věc. Právě změna pohledu mi pomáhá pochopit některé zásadní věci a věřím, že stejně tak dobře může posloužit i vám. Pokud ale nemáte v úmyslu pustit se během čtení do plnění úkolů, kniha vám určitě nedá ani z poloviny tolik kolik by mohla. Takže pokud potřebujete teoretické znalosti o PSD, volila bych jiný zdroj informací. Pro tuto knihu je totiž cílem seberozvoj.

M. R. Rutherford je americká klinická psycholožka, která se při své práci hodně zaměřuje na destigmatizaci duševních poruch. Věnuje se mimo jiné dobrovolnické práci, osvětě, je blogerkou a známou autorkou podcastů týkajících se duševního zdraví. Ve své knize Perfektně skrytá deprese shrnuje své myšlenky a zkušenosti z práce s lidmi, kteří kvůli vlastním sklonům k perfekcionismu nežijí autentický a spokojený život. Tito lidé jsou také cílovou skupinou, na kterou se při psaní své publikace i v řadě článků a nahrávek přímo obrací. Ačkoliv v úvodu své knihy Rutherford zmiňuje, že by mohla sloužit také terapeutům či rodičům mladých lidí, jejichž život vypadá sice navenek úspěšně, ale ve skutečnosti jsou tito lidé vnitřně nespokojení a smutní, oslovuje v ní od začátku do konce výhradně ty jedince, kteří si uvědomují, že je jejich sklon vypadat neustále před sebou samými i ostatními dokonale vnitřně ničí a přivádí ke stále výraznější osamělosti.

Dá se říct, že jde o jakousi praktickou příručku pro lidi, kteří by rádi žili spontánněji, přirozeněji a svobodněji. Má celkem tři části, v nichž se autorka nejprve pokouší vysvětlit, co to je "perfektně skrytá deprese" (dále jen PSD), odkud pramení, jak je možné ji poznat, od čeho je třeba ji odlišit apod. Součástí třetí kapitoly této části je i sebehodnotící dotazník pro posouzení míry PSD u jednotlivce. Autorka zde uvádí, že PSD není psychickou poruchou a není ani diagnózou, ale právě ve vymezení toho, čím PSD skutečně je, vnímám největší slabinu publikace. Slovo "deprese" je zde z mého pohledu výrazně matoucí a ač se autorka raduje z toho, že zavedla nový pojem, který se rychle rozšířil a vzbudil zájem veřejnosti, její nadšení osobně nesdílím. Nicméně budeme-li vnímat pojem PSD jako perfekcionismus, který může mít různé příčiny jak v dědičnosti (kterou autorka nezmiňuje) tak ve zkušenostech, prožitcích, blízkých vztazích apod., můžeme v knize najít podnětná zamyšlení, příběhy, vysvětlení, cvičení apod. Většinu z cvičení vnímám jako bezpečné pro jednotlivce bez terapeutické podpory, nicméně byla bych opatrná a ráda bych čtenáře laiky povzbudila k tomu, aby se nepouštěli do cvičení, z nichž mají obavy nebo se při nich vrací do negativních a bolestných zážitků z minulosti. Růžná cvičení a praktické postupy jsou hlavním obsahem druhé části, v nichž autorka popisuje pět fází uzdravení. Třetí část obsahuje rady, jak zachovat nový stav, k němuž se čtenář dopracoval a jak se nevracet ke starým vzorcům chování.

Považuji za podstatné zmínit, že záměrem autorky nebylo předložit čtenářům text k přečtení a přemýšlení, ale publikaci, s níž je třeba aktivně pracovat. Ke změně je dle jejích slov nutné věnovat se vlastním tempem tzv. "zamyšlením" což jsou konkrétní na sebe navazující cvičení. Mnohá z nich jsou navzdory časové náročnosti inspirativní a zajímavá, stejně jako některé myšlenky, které autorka čtenáři předkládá. Nebýt určité pojmové nejasnosti, "propletenosti" příčin, důsledků, poruch a normality, líbila by se mi tato publikace s rozsahem přibližně 200 stran více. I takto ji ale vnímám jako zajímavou a přínosnou pro každého, kdo by si rád uvědomil, že jeho sklon k perfekcionismu není jeho vlastní volbou, ale má jak své příčiny, tak taky vývoj, který může být pozitivní. Knížka přináší naději, že je možné se od vnitřního i vnějšího "kritika" osvobodit, projevit vlastní zranitelnost a navázat díky tomu bližší vztahy s druhými lidmi. A to považuji za zásadní a smysluplné.

Zdá se vám, že si lámete hlavu s každou maličkostí? Je pro vás těžké přijímat pozitivní zpětnou vazbu a sami na sebe jste moc přísní či se vám zdá, že opravdu nerozumíte svým emocím, a tedy je raději skrýváte před sebou i před druhými? Necítíte se dobře aniž by o tom kdokoliv věděl? Pokud jste na jednu nebo všechny otázky odpověděli ano, tak vám kniha Perfektně skrytá deprese poskytne novou koncepci, s níž se dívat na vlastní osobu i situaci, v níž se nacházíte, spolu se způsobem, jak se vyvázat ze zažitých způsobů chování a prožívání.

Publikace vznikla jakožto reakce na úspěšný blog americké klinické psycholožky Margaret Robinson Rutheford, která již delší dobu psala o příznacích deprese, jež nejsou obsahem žádného standardního manuálu pro diagnostiku duševních poruch (americké DSM-V či evropské MKN-11). Reakce byly dostatečně silné a početné, aby motivovaly vznik knihy, kde autorka sdílí své postřehy z praxe, příběhy lidí s podobnými těžkostmi a nástroje pomáhající úzdravě. Vše podává velice lidským a osobním způsobem, čemuž napomáhají autorčiny osobní zážitky i vlastní potíže, na nichž ilustruje některé konkrétní příznaky svých pacientů.

Struktura knihy je poměrně jednoduchá. Dělí se do 3 částí zabývajících se nejprve nově uvedeným pojmem „perfektně skryté deprese (PSD)“, kterou autorka nejdříve vymezí pomocí 10 charakteristik, následně pojem odliší od klasické deprese, a nakonec se snaží čtenáře dovést k odpovědi, zda jde skutečně o problém, s nímž se dotyčný potýká. Druhá část se věnuje navrženému pětistupňovému modelu změny, který v mnohém připomíná typický terapeutický proces: 1. uvědomění si problému, 2. nalezení odhodlání ke změně, 3. konfrontování problému, 4. propojení se s emocemi a jejich autentické prožití a 5. dokonání změny. Poslední kapitola je věnována žití svého skutečného já a několika konkrétním úskalím v rámci sebeobjevování a sžívání se se změnou. Struktura knihy je sice standardní, ale neušla mi jedna zvláštnost a to ta, že přesné oddělení PSD od jiných psychologických diagnóz (úzkost, obsedantně-kompulzivní porucha…) se nachází na začátku poslední kapitoly třetí části – nevidím důvod proč se tato sekce neobjevila již na začátku.

Kromě hlavního textu s výše popsanou strukturou obsahuje publikace ještě 2 hlavní komponenty jimiž jsou kazuistiky a „zamyšlení“. Myslím si, že pro takto specifický problém je kazuistik v publikaci až příliš, v čemž jsem se utvrdil, když se autorka napříč knihou občas vrátila ke starším z nich uvedením pouze jejich jména, s nímž jsem si nebyl schopen spojit konkrétní příběh. Osobně bych upřednostnil spíše méně, zato podrobnějších kazuistik, které by nás provázely celou knihou. Pokud by se měl počet kazuistik zachovat, tak bych ocenil alespoň uvedení odkazu na příslušnou stránku pro případné dohledání. V knize použitá zamyšlení jsou příhodná a podporují čtenáře k prozkoumání své situace a vyzkoušení mnoha dobře volených technik (deníky, imaginace, mindfulness…), způsobem, který je vhodně propojuje s jim předcházející konkrétní kazuistikou. Opět se mi však zdá, že oněch zamyšlení je příliš mnoho a odvádějí pozornost od samotného textu; na druhou stranu kniha vybízí k aktivnímu přístupu čtenáře a nepřerušovaný proud čtení možná není na místě.

Ač, jak jsem již zmínil, si myslím, že část o psychiatrických diagnózách by měla být přesunuta do první kapitoly, tak její samotný obsah byl velice pěkně představen. Oceňuji obezřetnost s nově vytvořeným pojmem PSD, jež byl odlišen od ostatních diagnóz, přičemž byl čtenář poučen o nutnosti ujistit se, zda netrpí některou z jiným diagnostických kategorií a podle potřeby navštívit odborníka. Dále se mi líbí, že autorka slepě nenabádá čtenáře k pozitivnímu myšlení, naopak zmiňuje, že strnulé pozitivní myšlení může být stejně špatné jako strnulé negativní myšlení – celkově autorka silně podporuje lidskou adaptibilitu, ale nenutí stará pravidla opouštět bez rozmyslu, protože mohou fungovat a být prospěšná.

Výhrady, které mám k této knize, jsou podobné jako ty adresované i jiným knihám z kategorie svépomoci (self-help); Autorka často zmiňuje díla zaměřená sice na relevantní téma, ale ve většině případů poukáže pouze na jednotlivý střípek informace nebo cituje určitý postřeh bez většího kontextu oné publikace. Tento postup může být v pořádku u knih silně vycházejících ze zkušeností autora (např. O smrti a umírání od Elisabeth Kübler-Ross), kde se jedná spíše o názor. U více vědecky či filozoficky zaměřených prací je tento postup, minimálně pro mě, neuspokojivý. Tady se mi pak zdá, že tvrzení nejsou povětšinou příliš dobře doložena. Dále nepomáhá výběr publikací zaměřený na jiné self-help knihy, zatímco vědecké práce jsou opomíjeny. Pokaždé, když jsem se dočetl, že existuje rozsáhlá literatura o depresi či perfekcionismu, tak mě nemile překvapil způsob, kterýmžto autorka ony oblasti výzkumu shrnula: namísto uvedení alespoň několika studií či metaanalýz a následného vlastního shrnutí či využití shrnující citace relevantního autora se v textu objeví pouze poslední, nikterak doložená možnost (nevysvětlený závěr), načež je uvedeno, že na to v knize není čas. Výmluvná je následující pasáž: „Nechci se nořit příliš hluboko do neurobiologie nebo filosofie. Mohla bych se v tom všem ztratit.“ Myslím si, že by se autorka měla snažit více „přesvědčit“, když je kniha cílená na perfekcionisty pronásledované racionálním myšlením, a tak podpořit svá tvrzení propracovanými a podloženými argumenty než pouze vágními shrnutími.

K výhradám, které uvádím výše je třeba doplnit, že ač v textu není představeno mnoho detailně popsaných informací, tak většina prezentovaných závěrů se mi zdá být vybrána nikoliv náhodou, ale hlubokou znalostí oboru a dobrou orientací v oborech příbuzných. Navíc se domnívám, že přítomný styl psaní bude pro mnohé čtenáře – mezi něž nepatřím – velmi čtivý, ale podle mě se míjí s cílovou skupinou.

Celkově je publikace další z řad svépomocných knih, která své specifické klientele (perfekcionisti a možná terapeuti) může být velice ku prospěchu, ale komukoliv, kdo se zajímá přímo o samotný problém nebo má o něj čistě zájem, knihu doporučit nemohu.