Kniha Psychoanalytická psychoterapie, příručka pro praxi je nejnověji u nás vydaným dílem úspěšné a české odborné společnosti dobře známé autorky Nancy McWilliams. Kniha svým pojetím patří do autorkou zamýšleného většího celku, ze kterého v češtině zatím vyšla Psychoanalytická diagnóza (2015) a do něhož patří na český překlad čekající tituly Psychoanalytic Case Formulation (1999) a Psychoanalytic Supervision (2021). Autorka se zapsala jako odbornice, která umění psychoterapie a konkrétně psychoanalýzy a psychoanalytického myšlení přibližuje velmi čtivou a vstřícnou formou. Zároveň však její texty neztrácejí na své odbornosti a jsou ve svém přehledu velmi poctivé. Tím si získala zejména začínající pracovníky v pomáhajících profesích, specialisty na počátku svých kariér a zájemce o psychoanalýzu, pro které jsou svým podáním a jazykem díla velkých autorů psychoanalýzy nepřístupná. Pokud byla kniha Psychoanalytická diagnóza pozvánkou do struktury, ve které můžeme přemýšlet o osobnostech klientů a pacientů a jaké jsou vhodné intervence v práci s nimi v souvislosti s jejich specifiky osobností, nejnovější kniha je spíše výpovědí o tom, co znamená být psychoterapeutem (psychoanalytickým) a čemu jako odborníci čelíme ve své profesi.

Přestože autorka sama přiznává, že se nesnaží předložit manuál psychoanalytické terapie, poskytuje zejména začínajícím odborníkům text integrující základní rysy psychodynamické léčby s ohledem na psychoanalytická paradigmata. Kniha sice formuluje tyto základní prvky, ale na druhé straně varuje před otrockým opakováním technik. Od prvního díla se text liší tím, že je méně strukturovaný a konkrétní. Samotná kniha je uspořádaná do dvanácti kapitol. První kapitola představuje jakýsi úvod, kde autorka vymezuje, co sama osobně rozumí psychoanalytickou psychoterapií, a uvádí čtenáře do kon- Tomáš Jandáč e-mail | tomas.jandac@lf1.cuni.cz Autor recenze je adiktologem v Ambulanci dětské a dorostové adiktologie Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze a postgraduálním studentem programu adiktologie. Nancy McWilliams RECENZE APLP 57 textu. Další tři kapitoly tvoří jeden větší celek, ve kterém se autorka zabývá psychoanalytickou vnímavostí. Tento fenomén je nasvícen ze tří různých úhlů – to, co o něm vypovídá sama psychoanalýza, jak se na psychoterapii může připravit psychoterapeut a jak podpořit pro zkušenost s psychoterapií samotného klienta. Následující tři kapitoly se zabývají tématem hranic v psychoterapii. Nejprve z obecnějšího pohledu, poté pohledem základních psychoterapeutických procesů a následně v pohledu obtížných situací – tuto část autorka otevírá s vtipem sobě vlastním „věci, které mi ve výcvikovém programu neřekli“. V dalších dvou kapitolách autorka, jak jsme u ní zvyklí, přináší dvě zajímavé kazuistické práce dvou klientek (první případ je práce s neurotickou klientkou a druhým je případ práce s hraniční organizací u klientky). Poslední tři kapitoly představují doplňkové poznatky z praxe psychoanalytického psychoterapeuta, věnují se péči o sebe jako psychoterapeuta a seznamují čtenáře s hlavními riziky tohoto náročného povolání a touhou po uspokojení z této profese.

Velkým přínosem celé knihy je otevřenost a upřímnost autorky, která píše o dobrých, ale i špatných stránkách profese psychoterapeuta a psychoanalýzy, ve stejném duchu mluví také o úskalích a rizicích psychoterapie a léčby. Přiznává, že nepřináší vše zachraňující metodu, jako se někdy setkáváme u představitelů jiných léčebných přístupů. Popisuje však víru v terapeutický proces, která pomáhá jít k příčinnosti než pouze k symptomům a naproti osobnostnímu růstu. Autorka nabádá k využívání kreativního a flexibilního přístupu podle individuality klienta. Dále diskutuje, že psychoterapeutické výcviky mohou vyznívat perfekcionistickým přístupem, ale ona spíše prosazuje implementaci terapeutovy osobnosti a individuality do terapeutické identity, kdy tento proces vychází z vlastní terapeutovy terapie a supervize.

Recenzovanou knihu bych rád doporučil všem zájemcům z řad odborné společnosti, kteří mají touhu dělat profesionální terapii se svými klienty, a těm, kteří někdy zcela přirozeně tápou v procesech terapie, kterou se svými klienty vedou. Text samozřejmě nepřináší odpovědi na všechny obtíže, jež naše profese skýtá, nebude sloužit ani jako samojediná učebnice pro začínající terapeuty, ale rozhodně zafunguje jako skvělý doplňkový materiál k těžkému úkolu – jak se stát dost dobrým psychoterapeutem.

Autor recenze je adiktologem v Ambulanci dětské a dorostové adiktologie 1.LF UK a VFN v Praze s přiznaným zájmem a sympatií k psychoanalytickým teoriím, přestože sám osmým rokem prochází psychodynamickým psychoterapeutickým výcvikem.

Znáte to, když si před spaním čtete, pomyslíte si: „Tak ještě jednu, poslední kapitolu, a pak už doopravdy půjdu spát,“ a nakonec se od knihy odtrhnete až když neudržíte otevřené oči? Tuto zkušenost mám nejen s kvalitní beletrií či detektivkou, ale nejnověji i s knihou Psychoanalytická psychoterapie autorky Nancy McWilliams. Autorku možná někteří znají, respektive její knihu Psychoanalytická diagnóza. Hned na začátku chci ubezpečit všechny, kteří Psychoanalytickou diagnózu četli nebo se o to pokoušeli: Nebojte, kniha Psychoanalytická psychoterapie se čte nesrovnatelně snáz a celá se dá přečíst v době významně kratší než několik měsíců či let. ��

Psychoterapeuti a studenti ve výcviku mimo psychoanalýzu by se mohli názvem knihy nechat odradit. Sama jsem však ve výcviku gestalt psychoterapie a přesto jsem si toho z knihy hodně odnesla. Z většiny doporučení (a je jich opravdu hodně a dotýkají se širokého spektra psychoterapeutické práce a myšlení) mohou těžit psychoterapeuti všech zaměření. Také jsem se dozvěděla pro mě nové informace o historii, současnosti a myšlenkách psychoanalýzy, což změnilo můj původně lehce podezřívavý pohled na tento směr ve zvědavost a chuť se dozvědět více.

Autorka Nancy Williams (*1945), americká psychoanalytička, psychodynamická psychoterapeutka, supervizorka, vyučující na univerzitách a dalších místech a taktéž autorka několika publikací a mnoha článků, mi od prvních stránek byla sympatická. Zcela otevřeně, autenticky a poctivě sdílí se čtenářem svou motivaci pro vznik této knihy (učebnice pro začínající psychoterapeuty). Knihu zasazuje do současné americké kultury, doby a systému, která je nepříznivá pro výkon dlouhodobé intenzivní psychoterapie, tlačí na krátkodobost a efektivitu, je skeptická vůči psychoanalýze, v níž si psychoterapeut ve výcviku nemůže vybrat svého supervizora). Je poznat, že autorka pracuje jako pedagožka a mnoho z knihy vzešlo jako přání a potřeby studentů. Většinu témat práce s klienty také autorka doprovází konkrétními větami, jak lze na klienta reagovat.

V knize najdeme 12 kapitol:

• Co vymezuje psychoanalytickou psychoterapii?
• Psychoanalytická vnímavost
• Příprava psychoterapeuta
• Příprava klienta
• Hranice I. Rámec
• Základní psychoterapeutické procesy
• Hranice II. Obtížné situace
• Molly
• Donna
• Doplňkový výklad z psychoanalytické psychoterapie
• Rizika a uspokojení plynoucí z povolání
• Péče o sebe

Poučila jsem se z obou kazuistik v kapitolách 8 a 9. V první z nich autorka popisuje případ „Molly“, spolupracující a motivované klientky s potížemi neurotické povahy, ve druhé píše o práci s „Donnou“, klientkou v hraničním a psychotickém pásmu s hlubokou a vážnou psychopatologií, která do terapie byla poslána a terapeutkou zpočátku – prvních pár let – otevřeně pohrdala. Vážím si především autorčiny upřímnosti při sdílení svých názorů i chyb a nedostatků při práci s klienty, z nichž se poučila. Celkový tón knihy je podpůrný, dodávající odvahu i zprostředkovávající zkušenost, že i s náročnými klienty je nejcennějším zdrojem vztah a laskavost.

Kniha kombinuje autorčiny myšlenky a zkušenosti, osobní sdělení jejích učitelů a kolegů i odborné články a publikace. Množství citací odpovídá velmi bohatý rejstřík literatury. Autorka také čtenářům poskytla několikastránkový seznam doporučené literatury k dalšímu přečtení s osobním popisem, co lze v knihách čekat. Za perfektní citace jsem vděčná, díky tomu jsem si mohla přečíst další články a na svůj list “chci přečíst” mi přibylo množství knih i v češtině. Nejen zde chci také vyzdvihnout práci překladatelky Hany Drábkové či redakce za osvětlení českého systému v místech, kdy autorka hovoří o tom americkém, i krásnou práci s překladem, např. “V této knize bych se chtěla zbavit části psychoanalytické vody ve vaničce, a přitom nevylít hodnotu psychoanalytického dítěte.”

Nedostatkem knihy je občasná nesrozumitelnost dlouhých souvětí, například: „Odborník tím poskytne novou záminku klientovi, který se snaží vyhnout uznání, že odpovědnost nese psychoterapeut, a chce uniknout nabídce, aby se na odpovědnost psychoterapeuta spolehl“ (s.181). I se znalostí kontextu jsem větě ani po několikerém přečtení neporozuměla. Naštěstí jsem na taková zaseknutí nenarazila mnohokrát. Také jsem párkrát (do 5 výskytů, pamatuji-li se správně) cítila rozpačitost, když autorka vyzdvihovala psychoanalýzu nad ostatní směry způsobem, který mi připadal přinejmenším lehce urážlivý: “Akademičtí psychologové se v současné době prakticky podomácku věnují objevování věcí, které praktikující psychoterapeuti a poradci znají již desítky let, … Příslovečný člověk z Marsu by například dost těžko odlišil od krátkodobé psychodynamické psychoterapie Klermanovu “interpersonální psychoterapii”… (s.247). Zarazil mě povyšující se tón, které jsem v jiných částech knihy nevnímala.

Celkově však na mě kniha Psychoanalytická psychoterapie působila velmi kladně, a tak by podle mého názoru neměla chybět v knihovnách nejen začínajících psychoterapeutů.

V nakladatelství Portál vyšel překlad knihy Psychoanalytická psychoterapie: příručka pro praxi, která byla vydána v angličtině v roce 2004. Čtenář má tak v češtině k dispozici již druhou publikaci od přední americké psychoanalytičky Nancy McWilliams. Zatímco v Psychoanalytické diagnóze (2015) autorka popsala integrativním způsobem psychoanalytickou koncepci osobnosti a rozpoznávání jejích charakteristických rysů, v Psychoanalytické psychoterapii se věnuje praktickým aspektům terapeutické práce jako takové. McWilliams má schopnost popsat komplexní fenomény jednoduchým a srozumitelným jazykem. Integruje přitom poznatky řady dalších autorů a vlastní dlouhodobé zkušenosti s praktikováním psychoterapie.

O psychoanalýze a psychoanalytické psychoterapii se ještě stále hojně tradují nejrůznější mýty a stereotypní představy. Například, že se zabývá pouze minulostí, že v ní jde jenom o intelektuální vhled klienta, a nikoliv jeho autentický emoční prožitek, že se zabývá jenom sexualitou – a bylo by možné pokračovat řadou dalších. Možných vysvětlení tohoto předsudečného odporu, se kterým na psychoanalýzu nahlíží část laické i odborné veřejnosti, je více. Specifické názvosloví, které psychoanalýza používá, někdy vybízí ke zkratkovitým interpretacím. Psychoanalytická tradice je také stále do značné míry komunikována převážně skrze své historické prvopočátky, ačkoliv dnes zastřešuje velké množství odlišných teoretických proudů, které se neustále vyvíjejí (např. intersubjektivní nebo relační proud psychoanalýzy). Stále existují velké rezervy v tom, jak přínos a pestrost psychoanalytického myšlení poutavě přinést do všeobecného povědomí. Psychoanalytická psychoterapie v tomto ohledu představuje skvělou příležitost pro každého, kdo má zájem si o psychoanalýze udělat jasnější představu. McWilliams věnuje této problematice pozornost v úvodu knihy, kde se v první kapitole věnuje vymezení psychoanalýzy v historickém kontextu a proměnám techniky a způsobu uvažování v průběhu času.

Ve druhé kapitole se autorka zamýšlí nad aspekty, které jsou vlastní všem psychoanalytickým směrům nehledě na jejich rozdílné pohledy na terapii. Řadí mezi ně:

Zvědavost a úžas: Psychoanalytik přistupuje k veškerému vědomému i nevědomému materiálu přinášenému do psychoterapie s co největší otevřeností a pozorností k tomu, jaké významy může pro konkrétního klienta nést. Povzbuzuje jej tím k rostoucí odvaze zkoumat

a odhalovat sama sebe.

Složitost: Psychické problémy, které přivádí klienty do psychoterapie, nelze jednoduše redukovat ve smyslu „příčina – následek“. V duchu Freudova termínu „předeterminovanosti“ (overdetermination)[1] jsou podmíněny mnoha vzájemně se ovlivňujícími faktory – osobní historií, aktuálními stresory, proměnlivými konflikty ve vztahu k sobě a druhým lidem, přáními, obavami atd. Při snaze o porozumění a propracování klientových obtíží je navíc třeba pamatovat na to, že naplňují více než jednu nevědomou funkci a mají proto potenciálně velké množství postupně se vynořujících významů.

Identifikace a empatie: Při práci s klientem nahlíží psychoterapeut do svého vlastního prožitkového světa, identifikuje se s klientovým prožíváním a této identifikace následně využívá k stále hlubším pocitům vcítění a empatie s ním. McWilliams připomíná psychoanalytika Christophera Bollase: „Abychom našli pacienta, musíme ho hledat v sobě“.

Subjektivita a naladění se na emoce: Psychoterapeut je pozorný k intersubjektivnímu dění v analytické situaci, je citlivě zaměřený na emoce, které se mezi ním a klientem rozvíjejí v průběhu terapie, analyzuje a interpretuje jejich možný význam.

Citová vazba: Klíčovým prvkem psychoanalytické psychoterapie je důvěrný a bezpečný vztah s klientem, vytvoření a udržování terapeutické aliance tak, aby mohl klient do psychoterapie co nejsvobodněji přinášet svůj psychický materiál.

Víra: Terapeutův postoj k procesu psychoanalýzy, který zúčastněné vyzývá k riskování, vede ke chvílím zmatení a pochybností, obtížným prožitkům a místy též bolestivým „krokům nazpět“ ve vlastním prožitkovém světě, ale v důsledku k větší opravdovosti, svobodě a autorství vlastního života.

Následující kapitoly se věnují samotnému procesu psychoanalýzy a nárokům a výzvám, které klade na terapeuta. Autorka si více všímá situací, na které se paradoxně při výcviku psychoterapeutů spíše zapomíná a každý si v nich místo nachází po svém (případně pod vlivem a přesvědčením svého supervizora). Proč je důležité, aby budoucí psychoanalytik podstoupil vlastní psychoanalýzu? Jak v terapeutické situaci naložit s odhalením osobních informací klientovi? Nebo co dělat, když nás klient pozve na rodinnou večeři? Autorka klade tyto otázky (a řadu dalších), ale nepodává k nim autoritativní výklad a odpovědi „to je správně / to je špatně“. Raději ilustruje příklady z vlastní dlouholeté praxe a v kontextu psychoanalytického uvažování vybízí čtenáře k přemýšlení o tom, co se v těchto situacích odehrává a nevědomě sděluje, co analyzovaný i analytik vnášejí do terapeutické situace a jakou dynamiku to potenciálně může uvést v pohyb. McWilliams zdůrazňuje, že její kniha není učebnicí psychoanalytické teorie a techniky. V tomto ohledu lze odkázat na jiné knihy, v češtině například na dvoudílnou Psychoanalytickou praxi (1993, 1996) nebo v angličtině dostupnou přehledovou učebnici Textbook of Psychoanalysis (2012).

Praktickou ukázku vlastní analytické práce přináší McWilliams v osmé a deváté kapitole, které ve formě případových studií zachycují spolupráci s neuroticky strukturovanou pacientkou (Molly) a hraničně strukturovanou pacientkou (Donna). Čtenář, který se seznámil

s již dříve zmíněnou Psychoanalytickou diagnózou, bude lépe rozumět autorčiným diagnostickým předpokladům, tato znalost nicméně pro pochopení prezentovaných kazuistik není nezbytná. V obou případech dostáváme k dispozici klinický obraz pacientek na začátku léčby, jejich stručnou osobní anamnézu a následně komentovaný průběh léčby a jejího ukončení. McWilliams přitom reflektuje své prožitky, myšlenky a svá rozhodnutí coby terapeutky v průběhu analýzy obou pacientek. Na detailních praktických ukázkách z vlastních analytických setkání tak živě demonstruje teoretické poznatky z úvodních kapitol knihy a s velkou otevřeností ukazuje, jak může moderní psychoanalýza vypadat v praxi.

Autorka rovněž upozorňuje na „odvrácenou“ stranu provozování psychoterapeutické praxe a rizika plynoucí z tohoto povolání. Terapeutická činnost klade na (nejen!) začínající odborníky vysoké nároky. Psychoanalýza vyžaduje emoční zaangažovanost, kreativitu a bdělou pozornost na mnoha úrovních. Ke klientům a jimi přinášeným obsahům, ke svému vlastnímu prožívání a odpovědnosti za kvalitu poskytované služby a bezpečí klienta i své vlastní, k terapeutickému procesu „tady a teď“ ve formě přenosu a protipřenosu, k profesi jako takové a jejím standardům. Tyto a další aspekty terapeutické práce jsou v úhrnu značně emočně vyčerpávající, mohou se promítat do terapeutova osobního života a konfrontovat jej s řadou výzev. Patří k nim mimo jiné uchování energie a vřelosti mimo terapeutickou pracovnu – k rodině, přátelům a partnerům. Nebo vyrovnávání se s možným obavami a očekáváními v terapeutově okolí, že jej stále zkoumá a posuzuje. Ve vztahu ke klientům posléze autorka připomíná situace, kdy se s nimi analytik setká v jiném než terapeutickém rámci, a jak mohou podobné události léčebný proces ovlivnit.

Kniha je zakončena kapitolou, která připomíná, že psychoterapeut – pokud chce přispívat vlastními zdroji a kapacitou k růstu druhého člověka v analytickém procesu – musí věnovat dostatečnou péči sám sobě. Autorka kapitolu schematicky pojala jako výčet zdrojů, které sytí odlišné složky osobnosti dle Freudova strukturálního modelu. K „péči o Ono“ řadí naplňování fyziologických (spánek, odpočinek, pohyb) a materiálních (adekvátní finanční ohodnocení práce) potřeb. K „péči o Já“ kontinuální psychologické vzdělávání a rozšiřování vlastních obzorů, udržování odděleného soukromého života „nekontaminovaného“ pracovními záležitostmi a možnost svobodného sebevyjadřování. Konečně do „péče o Nadjá“ klade svědomitost a laskavost ve vztahu k sobě i druhým – kolegům, přátelům a rodině.

Součástí publikace je rozsáhlý seznam citované literatury. Obsahuje odkazy na řadu textů jak klasické, tak soudobé tradice, kterými se McWilliams ve svém přístupu inspiruje. Sloužit může jako užitečný rozcestník dalšího vzdělávání pro každého zájemce

o psychoanalýzu a psychoanalytickou psychoterapii. Vzhledem ke stereotypům zmíněným v úvodu této recenze je potěšující, že své místo zde nacházejí i výzkumné studie ověřující původní psychoanalytické formulace.

Psychoanalytická psychoterapie je podnětná nejen pro psychoanalyticky orientované terapeuty ale svojí strukturovaností a přehledností může být podnětnou a inspirativní příručkou pro začínající terapeuty všech psychoterapeutických směrů. Za Psychoanalýzu dnes vám přeji příjemné čtení!

Literatura

Gabbard, G. O., Litowitz, B. E., & Williams, P. (Eds.) (2012). Textbook of Psychoanalysis (2nd ed.). American Psychiatric Publishing, Inc.

Kächele, H. & Thomä, H. (1993). Psychoanalytická praxe díl I.. Mach Praha.

Kächele, H. & Thomä, H. (1996). Psychoanalytická praxe díl II.. Pallata

McWilliams, N. (2015). Psychoanalytická diagnóza. Portál.