Kniha Psychodrama a sociometrie, která je výborem z díla Jacoba Levy Morena, přináší čtenářům na 327 stranách jeho významné články a úvahy o nich. Tyto autorovy texty byly publikovány v rozmezí 30. až 70. let 20. století samostatně (u každého najdeme i podrobné odkazy na původní vydání). Tato kniha dává Morenovy psané myšlenky dohromady tak, aby se čtenář postupně přes historii vzniku jeho odborného vnímání světa a kontext dostával k pojmům, metodám a ukázkám psychodramatu. Texty poskládal Jonathan Fox, současný americký divadelník a spoluzakladatel playback divadla, který byl Morenovým přístupem ve své práci významně ovlivněn. Každý Morenův text je tak v knize Psychodrama a sociometrie nejprve uveden Foxovými slovy a místy je také připomenut kontext doby, ve které text vznikal.

Moreno byl rakousko-americký psychiatr a psychoterapeut, který vnesl na svět mnoho myšlenek o práci s rolemi, scénami, ztělesňováním klientských případů a jejich katarzi. To vše vyústilo v přístup zvaný psychodrama. To dodnes prošlo mnohými změnami, ale Moreno je i nadále významný tím, jak aktivně stál na počátku – a to nejen jako praktik, ale i jako výzkumník. Narodil se v Bukurešti (1889), po pěti letech se však rodina přestěhovala do Vídně. Zde později vystudoval filozofii a medicínu. Jakožto současník Freuda jeho myšlenky však odmítl. Paralelně ke své studované profesi se Moreno věnoval divadelním přístupům založeným na spontánnosti. Měl cit pro práci s uprchlíky – sám se považoval za dvojitého uprchlíka, protože v roce 1925 se přestěhoval znovu, když emigroval do USA. Brzy získal povolení pro svou lékařskou praxi a v následujících letech pracoval v několika psychiatrických nemocnicích a sanatoriích, rozvíjel sociometrické a psychodramatické metody, přednášel na řadě univerzit. V roce 1945 založil Americkou sociometrickou asociaci. V roce 1964 se konal první Mezinárodní kongres psychodramatu v Paříži. Jacob Levy Moreno zemřel v roce 1974 doma v Beaconu ve státě New York.

Kniha ve své první části přináší přehled Morenova filozofického systému, jeho pojetí terapie v kontrastu s individuální a tehdejší lékařskou psychoterapií orientovanou na práci s jedincem. Zdůrazňuje význam dimenze času, prostoru, reality a vesmíru (jako něčeho nadčasového, spirituálního v nás). Ruší terapeutovu roli jako experta, zdůrazňuje význam každého člena skupiny (v sociodramatu i v psychodramatu) jakožto někoho, kdo rozumí dané problematice a může vnést léčebný potenciál pro druhé. Tím se dostává i k popisu významu skupinové psychoterapie, která se pod jeho rukama teprve formovala (text pochází z roku 1945).

Ve druhé části knihy texty přibližují lidskou spontánnost a prožitek katarze. Moreno přibližuje, proč jsou významné pro člověka jako takového a propojuje, jak a proč mohou být využity v terapii a psychodramatu. Do kontextu se dostává kulturní konzerva, která je tím více srozumitelná vzhledem k tomu, že text byl vydán v roce 1940. Stejně tak se dočítáme o významu role, článek psaný o dvacet let později už nese stopy více zkušeností z výzkumné i praktické práce. Role v psychiatrickém pojetí je však stále vnímána jako předmět zkoumání a psychodrama je zde uváděno především jako jeho nosný nástroj. „Neměli bychom zapomínat na to, že slovní skupinová psychoterapie je psychodrama s diváky, ale bez skutečné akce.“ (s. 111) Poté můžeme v textu porozumět i tomu, proč Moreno na rozdíl od psychoanalytiků neodmítal práci s psychotiky a spíše se snažil, aby mohli na jeviště dostat různé role svých psychóz. Nebo jak pracoval s manželskými páry a své psychodramatické postupy podrobněji popisuje v textu z roku 1940 (s. 130). Celá druhá část knihy je uzavřena úvahou o genetice a jak se podepisuje do sociometrické práce. Úvahy o celém lidstvu jsou zde odrazovým můstkem pro pochopení práce se skupinou, ale také pro biologický základ takové práce. Ani zde se však v kontrastu k tomu neztrácí Morenův duchovní (židovský) základ.

Třetí kapitola knihy přináší texty z 50.let 20. století, ve kterých Moreno podrobně přibližuje svou práci se skupinou metodou psychodramatu a také sociodramatický experiment v průmyslovém podniku, tedy ve veřejnějším prostředí. Jeho cílem je zde popsat velice podrobně svůj způsob uvažování o případech a také doslovný přepis dialogů, které v rámci setkání vede. Stejně podrobným způsobem popisuje i ukázku z psychodramatu snu z let 40., na kazuistice konkrétního pacienta sanatoria Beacon Hill.

Čtvrtá a poslední část knihy uvádí několik Morenových textů kde uvažuje mými slovy o své spiritualitě, o svém duchovnu, které se v dětství projevovalo touhou po roli Boha v různých improvizovaných hrách. Zpětně však o ně opírá své pojetí kreativity, ale také odhodlání k životu, ke změně, k prožívání. V textech se vrací ke své práci se skupinami prostitutek a uprchlíků ve Vídni, ke své práci v Divadle spontánnosti.

Na závěr knihy se nám dostává přehled o životě Jacoba Levyho Morena v datech (s. 313). Po pročtení knihy se zde dá dobře uchopit můj tolik oblíbený kontext doby, ale také události z jeho osobního života. Kniha se nečte vůbec snadno, avšak jako celek přináší červenou nit vzniku psychodramatu a původního pojetí sociometrie. Morenův jazyk psaní nás přibližuje k jeho složitosti v tom nejlepším slova smyslu, ve které tento významný muž ve své době uvažoval.

Při studiu psychologie na vysoké škole jsem se setkávali s mnoha významnými jmény z oboru. Většina z nich mnou prolétla, Jacob Levy Moreno byl jedním z nich. Až během čtení knihy Psychodrama a sociometrie jsem si uvědomil, jak zásadní přínos pro skupinovou práci Moreno měl.

Pokud vás zajímá psychodrama, skupinová psychoterapie nebo intelektuální kořeny zážitkových metod, téhle knize se skoro nedá vyhnout. Otázka je, kolik tolerance máte pro excentrický a vizionářský styl.

Moreno má elektrizující hlas. Píše s energií člověka, který věří, že neobjevil jen terapeutickou techniku, ale úplně nový způsob, jak chápeme změnu: spontaneita jako léčivá síla, kreativita jako sociální katalyzátor a interakce jako skutečná scéna, na níž se odehrává lidská psychika. I když s částí jeho názorů nesouhlasíte, těžko mu upřít odvahu a originalitu.

Antologický formát je zde výhodou. Odhaluje Morenoův široký záběr – sociometrii, skupinovou dynamiku, teorii rolí, psychodrama – a ukazuje, jak vzájemně propojené jeho myšlenky byly. Místo uhlazené teorie dostanete portrét neklidné mysli, která se snaží mapovat emoční život s vědeckou přesností a divadelní energií.

Pro terapeuty zážitkových, expresivních či skupinových přístupů je kniha pokladem nápadů, které působí překvapivě současně: spolu-tvorba, příběh protagonisty, zvrat rolí jako trénink empatie... Pokud se necháte vtáhnout do Morenova dramatu, kniha vám připomene, že léčení je tvořivý akt.