Rakouský psycholog Jacob Levy Moreno možná není tak známý další z Vídně vzešlí psychologové jako o generaci starší Sigmund Freud či Alfred Adler, jeho význam pro budoucí vývoj psychologie a psychoterapie je však zásadní. Rozvinul ucelený filosofický systém, dnes je uznáván především jako tvůrce terapeutické metody psychodramatu, ale jeho největší přínos spočívá obecně v novátorské práci se skupinami v terapii.

Již jako student odmítl Freudův přístup, na kterém kritizoval především to, že Freud zcela odmítal brát v potaz skupinu a zaměřoval se výhradně na jednotlivce. Nesoustředil se ale ani na masy (jako např. Gustav Le Bon), ale vydal se střední cestou: soustředil se na malou skupinu, kterou analyzoval a léčil podle důmyslné teorie skupinového vývoje, kterou nazval sociometrie. Tímto vytyčil spojnici mezi psychologií a sociologií a stal se průkopníkem skupinového přístupu k problémům sociálního uspořádání a duševního zdraví.

Druhým bodem, a to zásadním, ve kterým Moreno s Freudem nesouhlasil, bylo jeho naprosté zaměření na slovo, to, že se Freudovy psychoanalytické terapie odehrávaly v pouhém dialogu mezi klientem a odtažitým, rezervovaným terapeutem na příslovečné pohovce v terapeutově pracovně. Moreno naproti tomu, jak sám říkal, by pacienty léčil všude, „klidně i na ulici“, terapeut měl podle něj být klientovi mnohem blíže, dokonce se měl „stát jeho přítelem“. Především však podstatou svého přístupu k terapii učinil čin a jednání. Poté, co jsme tedy pomocí sociometrie získali poznatky o dynamice a struktuře skupiny, přichází čas činu. Pomocí sociodramatu v případě skupiny či psychodramatu v případě jednotlivce se divadelním způsobem doslova přehrávají události, sny či myšlenky (zkrátka vnitřní svět) protagonisty.

 Moreno si výrazně uvědomoval vliv sociálního prostředí (nejmenší sociální skupiny nazýval sociálním atomem) na psychické zdraví a pohodu jednotlivce. K jedincům ve svém sociálním atomu se obracíme různým způsobem, přijímáme je či odmítáme a stejně tak se i oni obrací k nám. Pokud je jedinec ve svém sociálním atomu izolován a odmítán, tj. jeho sociometrický status je nízký, je takový jedinec náchylný k újmě. Velká část Morenova úsilí byla proto motivována právě snahou o zlepšení postavení izolovaných lidí, což byl přístup v meziválečné době, kdy s ním Moreno přišel, přímo revoluční. Moreno proslul například i tím, že se ve 20. letech jako mladý lékař krátce po dokončení školy začal aktivně snažit o zlepšení postavení vídeňských prostitutek.

Jacob L. Moreno byl tedy mimořádně plodným a vlivným myslitelem, který do psychoterapie vnesl využívání divadelních postupů a zaměření na skupinu. Objevil sílu okamžiku „tady a teď“ i spontánního kreativního tvoření. Jako jeden z prvních také vytvořil koncept pacienta, který není jen trpnou „obětí“ psychoterapeuta jako ve Freudově psychoanalýze, ale sám je svým spoluterapeutem. Hlavně ale přinesl zaměření na sociální postavení pacienta, na vztahy v sociálních skupinách a pochopení, že toto postavení a vztahy mají zásadní vliv na psychické zdraví jednotlivce, díky čemuž pomohl i rozbít mnohá kulturní dogmata ovládání a zneužívání např. v rodině.

Moreno po sobě zanechal velmi rozsáhlé dílo. Jonathan Fox, americký psycholog a zakladatel konceptu playback divadla, z něj vytvořil výbor Psychodrama a sociometrie se záměrem poskytnout zájemcům všeobecný úvod do Morenových myšlenek (část I), ale i techničtější témata sledující vývoj od psychodramatu k sociometrii (část II). Dále kniha obsahuje protokoly z Morenem režírovaných psychodramatických a sociodramatických setkání (část III) a konečně i několik autobiografických textů (část IV).

Z anglického originálu The essential Moreno přeložila Hana Antonínová.

Ukázka:

14. kapitola

Metody tvorby psychodramatu

1952

Poznámka editora: Zde je Moreno v akci, řídí veřejné sezení, jehož se účastní především studenti ošetřovatelství. Moreno využívá příležitosti, vysvětluje svou teorii vývoje dítěte a probírá základní metody psychodramatu: metodu dvojníka, zrcadlení, výměny rolí. Názorně také ukazuje, jak psychodramatik využívá akční metody pro stanovení diagnózy.

… MORENO: Dámy a pánové, dříve než s vámi dnes večer začnu pracovat, rád bych vás upozornil na tři metody, které se dnes používají v psychodramatické práci: je to metoda dvojníka, zrcadlení a výměny rolí. Zmíněné metody psycho dramatu lze přirovnat ke třem stadiím vývoje dítěte: (a) stadium identity (stadium dvojníka); (b) stadium rozpoznání já (stadium zrcadlení); (c) stadium uznání druhých (stadium výměny rolí).

Co vidíte na psychodramatickém jevišti? Můžete například vidět člověka, který je psychiatrickým pacientem. Je v takovém psychickém stavu, že komunikace s ním je krajně obtížná. Ošetřovatelka s ním nemůže mluvit, lékař s ním nedokáže navázat kontakt. A potom použijete psycho drama následujícím způsobem: Zaměříte se na určitou osobu, říkejme jí Mary, a řeknete jí: „Možná jste ztratila jakýkoli kontakt s otcem, matkou, sestrou, bratrem. Možná jste ztratila kontakt s manželem nebo se svými bližními, ale kdybyste tak mohla mluvit sama se sebou… Kdybyste mohla mluvit s osobou, která je vám nejblíže, kterou znáte nejlépe. Kdybychom vám mohli vytvořit vašeho dvojníka, měla byste někoho, s kým byste mohla mluvit, s kým byste mohla hrát, protože k sobě patříte.“

Představa dvojníka je stará jako sama civilizace. Nacházíme ji ve velkých náboženstvích. Vždycky jsem si myslel, že nás Bůh stvořil dvakrát. Jednou proto, abychom žili na tomto světě, a podruhé, abychom žili pro něj. To, co tedy vidíte na jevišti, je jakási inscenace… vidíte dva lidi, kteří jsou ve skutečnosti stejná osoba. Jedna osoba pohne paží takto (Moreno předvádí) a druhá udělá totéž. Pokud jedna osoba skloní hlavu, druhá udělá totéž. Dvojník je vyškolená osoba; je vyškolená tak, aby vyvíjela stejné typy aktivity, stejné typy myšlení, stejné typy verbální komunikace, jako vytváří pacient. My samozřejmě nechceme použít dvojníka jen jako estetický prvek, ale chceme, aby vstoupil do mysli dané osoby, aby ji ovlivnil. Jaké teoretické pojmy jsou zapojeny do konstrukce dvojníka jako nástroje terapie? Na prvním místě si v metaforickém smyslu představujeme, že po početí matka a embryo sdílejí potravu a místo, dokud se dítě nenarodí. O „duševním“ stavu plodu víme jen to, že matka jej má jako své fyzické a psychologické dítě, a že i když s ním nekomunikuje, má na něj obrovský vliv. Jakmile se při narození dítě od matky oddělí, následuje několik týdnů existence speciálního typu. Tuto konkrétní fázi rozvoje dítěte označujeme jako matice identity. Tento výraz obsahuje hypotézu socializačního procesu. Nikdo dosud nemluvil s dítětem bezprostředně po narození, protože novo rozenec nemá žádné komunikační prostředky, které by dávaly logický smysl. Kdybychom však s nemluvňaty mohli mluvit, jsem přesvědčen o tom, že by souhlasila s mým popisem matice identity… Dítě prožívá, chcete-li to označit jako prožívání, vlastní identitu a identitu všech osob a objektů ve svém okolí, a hybnou silou je matka – ať už je to prs, láhev, nebo jakýkoli typ bezprostředního kontaktu, který s dítětem naváže. Jinými slovy řečeno, u nemluvněte dosud ne existuje tělo a self (já). Není žádné self, žádná osoba oddělená od nemluvněte. Existuje ale identita. Chci zdůraznit skutečnost, že identitou nemyslíme identifi kaci. Identifi - kace je odlišný pojem a je důležité, aby vám tento rozdíl byl jasný. Identifi kace předpokládá, že existuje zavedené self snažící se najít identitu s jiným zavedeným self. Identifi kace nemůže nastat, dokud dítě nevyroste a nerozvine schopnost separovat se, oddělit se od jiné osoby. Říkáme tedy „identita“ a mys líme to vážně. Je to stav nemluvněte, při němž matka, nemluvně i všechny objekty jsou jedním celkem. Právě tehdy a tam se pro všechny pohyby, vjemy, činy a inter akce poprvé aktivuje fenomén dvojníka. Mohli byste říci, že právě tam se odvíjí experiment přírody, který jsem nazval dvojníkem. Ať už se během pozdějšího vývoje nemluvněte stane cokoli, tento primární konfl ikt předznamenává příští vývoj. Všechno kolem se diferencuje a postupně se vyvíjí ve složitý svět, v němž jsou osoby a objekty vzájemně odděleny. Matice identity napovídá, že jednota a integrace nastávají dříve než diferenciace.

Nyní vstupujeme do psychiatrické léčebny, a když se setkáme s osobou, která se dostala do psychotického stavu a není schopná komunikovat, můžeme využít metodu dvojníka. Potřebujeme k tomu pomoc speciálně vyškoleného pomocného ega, dvojníkova ega. Tato metoda často přináší cenné výsledky u schizofrenních pacientů. Nechci vám podsouvat myšlenku, že terapie dvojníkem vyžaduje psychodramatické jeviště. Obvykle se odehrává v běžném životě.

Vysvětlím vám, proč je metoda dvojníka tak důležitá zejména pro ošetřovatelku, pomocníka a samozřejmě terapeuta. Mnoho lidí má představu, že má-li začít terapeutické sezení, terapeut a pacient se musí posadit do křesla nebo se uvolnit na pohovce – znáte to, „terapeutické křeslo“ a tradiční „terapeutická pohovka“. Jde to udělat i jinak. Terapie se může odehrávat v otevřeném prostoru, na terapeutickém jevišti, ve skutečném životě a v plné činnosti. Ošetřovatelky to vědí už dávno. Ošetřovatelky vždycky věděly, že musí přistoupit k pacientovi, postavit se k jeho lůžku, vzít ho za ruku. Kdybychom porozuměli všemu, co ošetřovatelky prakticky znají ze svého konkrétního kontaktu s pacienty, možná bychom měli úžasnou praktickou učebnici psychoterapie.

Podívejme se teď na druhou metodu, která je pro terapeuta také důležitá. Je to metoda zrcadlení. Často jste viděli úžas dětí hledících do zrcadla – mám na mysli nemluvňata – a potom jste slyšeli ten překvapený smích a viděli ten užaslý pohled! Potom dítě vyplázne jazyk a ohrne nos. To všechno je pro ně úžasný zážitek. Když si dítě uvědomí, že obraz v zrcadle je jeho obraz, je to klíčový okamžik jeho vývoje – a klíčový okamžik pro jeho pojetí sebe samotného. Jiní psychologové specializující se na malé děti rozvinuli teo rie o vyvíjejícím se self, ale výhodou psychodramatu je, že rozvinulo metody, které se specifi cky vztahují k těmto dětským stadiím.

Když při psychodramatickém sezení používáme metodu zrcadlení, vycházíme ze základních vztahů, které si dítě záhy v životě vytvoří ke svému zrcadlovému společníku. Poprvé, když se dítě podívá do vody nebo do zrcadla a nepozná se, myslí si, že ten druhý člověk je cizí, a poleká se. Potom se ale objeví postupná a rafi novaná změna výrazu a gest. Kolikrát jste viděli dítě přistoupit k zrcadlu, podívat se na svůj obraz, dotknout se jej, a snad je i rozbít? To všechno do značné míry souvisí s tím, proč mohou metodu zrcadlení tak účinně využívat ošetřovatelky při své práci v nemocnici.

V pozdější fázi vývoje dítěte přichází třetí stadium, výměna rolí. Předpokládáme, že ve stadiu zrcadlení se dítě postupně naučí rozeznávat sebe jako jedince odděleného od ostatních. Výměna rolí kromě toho předpokládá, že se člověk může přesunout ze své dosavadní pozice do pozice druhého a sehrát jeho úlohu. Proto tedy můžeme říci, že dvojník, zrcadlo a výměna rolí jsou jako tři fáze ve vývoji dítěte, které mají svůj protějšek v terapeutických metodách, jež můžeme použít při léčbě všech lidských vztahových problémů. Až budete procvičovat tyto metody, doufám, že si uvědomíte, že nevycházejí z hraní rolí v naivním smyslu, ale že hluboce souvisejí s dynamikou lidského růstu a důvodem jejich opravdové účinnosti je typ vztahu, který mezi nimi existuje. Užití těchto metod tedy pomohlo prosadit teorii dětského já a stalo se základem jejího empirického ověření.

Tak začneme. Tento pán mě poněkud provokuje. (Moreno mluví ke dvojici sedící v přední řadě.) Vy jste tady s ním?

DIVAČKA: Jistě!

MORENO: Jak dlouho ho znáte?

DIVAČKA: Dlouho! (Tento mladý muž byl na předchozím sezení s jinou mladou dámou.)

MORENO: Znáte ho déle než ta předtím?

(Diváci se smějí.)

MORENO: Nebo vy o té druhé nevíte?

DIVAČKA: Jaká druhá?

MORENO: Aha, tak vy nevíte!

(Diváci se smějí.)

MORENO: Jak dlouho ho znáte?

DIVAČKA: Pět let.

MORENO: Pokaždé s sebou přivedete tak hezkou dívku; je opravdu půvabná! O co vám jde? Myslím, že je sem vodíte, abychom vám je schválili! (Diváci se smějí.)

MORENO: Jak se jmenujete?

DIVAČKA: Helena.

MORENO: Šla byste sem na chvilku? (Bere ji za ruku a vede ji před diváky.)

MORENO: Jak se jmenovala ta dívka, co jste ji s sebou vzal posledně?

GEORGE: Barbara.

MORENO: Víte o Barbaře, Heleno?

DIVAČKA: Nevím. Ale vy očividně ano! (Diváci se smějí a tleskají.) Jsme spolu už dlouho.

MORENO: Co spolu děláte?

HELENA: Všechno možné. (Diváci se smějí.)

MORENO: Jak jste se s ním seznámila?

HELENA: Chodili jsme spolu do školy.

MORENO: To je hezký a staromódní způsob, jak se s někým seznámit. (Diváci se smějí.)

MORENO: Víte, co znamená metoda dvojníka, výměny rolí a zrcadlení? Znáte to?

HELENA: (Poněkud váhavě) Ano…

MORENO: Dobře, tak nám to vysvětlete.

HELENA: Než jsme sem šli, nic mi o tom neřekl. Přišla jsem úplně nepřipravená.

MORENO: Takhle s sebou vodíte přítelkyně? (Diváci se smějí.) Rád bych prakticky vysvětlil různé pojmy. (Mluví s instruktorkou, která přivedla [ošetřovatelskou] skupinu.) Tohle jste měla na mysli, slečno Franková?

INSTRUKTORKA: Ano.

MORENO: Teď bych to rád ukázal skupině.

HELENA: Já nejsem ošetřovatelka.

MORENO: Studujete ošetřovatelství?

HELENA: Ne.

MORENO: Dobrá. Řeknu vám, co budeme dělat. Začneme předvádět metodu dvojníka. Musíte chápat, že jste vlastně jedna osoba, i když na jevišti jsou vlastně dva lidé. Mluvíte někdy sama se sebou?

HELENA: Ne.

MORENO: Nemyslím tím hlasité mluvení, ale úvahy o sobě. O Georgeovi.

MORENO: Dokážete ho úplně pustit z hlavy?

HELENA: (S jistotou.) Naprosto.

MORENO: Koho vlastně nosíte v hlavě, nikoho?

HELENA: Různé lidi, matku, otce, šéfa…

MORENO: Kde býváte nejčastěji sama?

HELENA: Ve svém pokoji.

MORENO: Jaký je to pokoj?

HELENA: Je to ateliér.

MORENO: Co tam máte?

HELENA: Dva gauče.

MORENO: Dva! Proč dva? (Diváci se smějí.)

 HELENA: Někdy se stává, že u mě někdo potřebuje přespat.

MORENO: Chápu. A kdo je ten někdo? (Diváci se smějí.)

HELENA: Příbuzní nebo kamarádka.

MORENO: Chápu, tak to je legální. Tak dobrá, teď jste sama ve svém pokoji… a co děláte?

HELENA: Češu si vlasy.

MORENO: Mává na pomocné ego, aby přišla na jeviště. Šeptá jí, že bude vystupovat jako Helenina dvojnice. Helena si češe vlasy a dvojnice dělá totéž.

MORENO: (Vysvětluje divákům.) Dvojník vždycky dělá totéž.

DVOJNICE: Musím to dělat? Opravdu? (Češe si vlasy.)

HELENA: (Zdá se, že je zmatená.) Mám ji nechat mluvit, nebo jak?

MORENO: Ta dvojnice jste vy. Rozvíjíte její myšlenku, nebo odporujete, jak chcete.

DVOJNICE: Ráda bych se nechala ostříhat.

HELENA: Rozhodně!

DVOJNICE: Proč to neudělám?

HELENA: Dlouhé vlasy jsou hezčí, a všichni nosí krátké vlasy, takže toto je trošku jiné.

DVOJNICE: Jediná potíž je, že ti druzí lidé se o to nemusí starat.

HELENA: A zabere to spoustu času, když musím ráno do práce.

DVOJNICE: Tak proč to vůbec dělám?

HELENA: Myslím, že hlavně proto, abych udělala radost druhým.

DVOJNICE: Proč se musím pořád snažit dělat radost druhým? Proč někdy neudělám radost sobě?

HELENA: Dělat radost druhým se většinou vyplácí. Tak přece žijeme, děláme radost druhým a oni dělají radost nám.

MORENO: (K divákům.) Vidíte, jak se dvojnice rozehrála?

HELENA: Tak, hotovo. Jdu spát.

(Diváci se smějí. Helena a dvojnice se chystají do postele.)

 * * *