Smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie

Psychologický výklad pohádek

Tištěná kniha (2015)

0 % 2 recenze

203 Kč

239 Kč −15 %, ušetříte 36 Kč

Rozebráno

Doprava od 59 Kč Možnosti dopravy Od 1 000 Kč doprava zdarma

Tištěná kniha (2015)

Překladatel
Černí, Kristina a Jan
Edice
Spektrum
Počet stran
184
Vazba
Brožovaná
Rok vydání
2015
Typ produktu
Tištěná kniha
Kód
13300407
EAN
9788026208631
Nakladatelství
Portál
ISBN
978-80-262-0863-1
Obálka v tiskové kvalitě
Stáhnout obálku

O knize  

V pohádkových příbězích a v osudech jejich hrdinů je člověk po staletí v symbolické podobě konfrontován s obtížemi a nebezpečími, kterým je sám v životě vystaven. M. L. von Franz ve svém, dnes již klasickém díle, interpretuje pohádková vyprávění na základě jednotlivých archetypů hlubinné psychologie a odkrývá tak v příbězích jejich uzdravující a stabilizační roli pro životní cestu člověka. Jednotlivé pojmy psychologie C. G. Junga, jež jsou pro pochopení pohádek důležité, jsou názorně vysvětleny na řadě pohádkových příběhů. Kniha vznikla z přednášek, které měla autorka v sedmdesátých letech na Institutu C. G. Junga v Curychu.
Marie Louise von Franz vystudovala klasickou filologii, 28 let spolupracovala s C. G. Jungem jako jeho žačka. Působila v soukromé praxi v Curychu a vyučovala na Institutu C. G. Junga. Publikovala řadu knih, jako jedna z prvních se zabývala tématem pohádek z pohledu hlubinné psychologie. V Portálu vyšly knihy Psychologický výklad pohádek, Mýtus a psychologie a Sen a smrt. Je spoluautorkou knihy Legenda o grálu.

O autorovi

Marie Louise von Franz (1915–1998) studovala klasickou filologii a již jako mladá se zabývala výkladem pohádek. Zároveň se v osmnácti letech seznámila s C. G.…

Všechny knihy autora

Další knihy autora

Recenze (2)

  • Autor recenze Jana Šintáková Michalicová Datum 2. 7. 2025


    Zajímal by vás Psychologický výklad pohádek? - autor recenze: Jana Šintáková Michalicová
    https://kritiky.cz

    Psychologický výklad pohádek byla první kniha od paní Marie-Louise von Franz, kterou jsem měla tu čest přečíst, a rozhodně jsem nelitovala. Musím se přiznat, že s ročním odstupem jsem nyní knihu četla již podruhé. Jedná se o útlou brožurku, která obsahuje devět kapitol na 175 stranách. Odborná publikace vyšla v roce 1998 v nakladatelství Portál. Hned v první kapitole rozebírá autorka význam archetypu. V další, druhé kapitole, objasňuje praktický postup interpretace pohádek. Již ve třetí kapitole pojednává o klasické proměně krále, kterou ilustruje mimo jiné na pohádce Tři pera – tutéž pohádku zahrnul do výkladu ve své knize Za tajemstvím pohádek analytik Bruno Bettelheim, čili tato skutečnost láká ke srovnání dvou odlišných přístupů k výkladu, toho jungovského a toho freudovského. Kromě pohádky Tři pera analyzuje také pohádky Žabka carevna, ve čtvrté kapitole objasňuje mužský stín na příkladu pohádky Princ Ring. V následující, již páté kapitole, pojednává o archetypu mužské animy, kterou rozebírá na příkladu pohádky Začarovaná princezna, Tajemný kostel, Lesní žena a Hvězda. V šesté kapitole se zabývá přiblížením ženského stínu na příkladu pohádky Chundelatá čepička. Sedmá kapitola přináší analýzu ženského animuse v pohádce Drozdibrad a také v pohádce O ženě, která se stala pavoukem. Osmá předposlední kapitola pojednává o motivu vztahu v mytologických příbězích, který autorka ilustruje na příkladu pohádky Bílá a černá nevěsta. Poslední devátou kapitolou je dodatek, ve kterém je přiblížena teorie pohádek. Její interpretace pohádek jsem studovala rovněž v další její knize, Animus a Anima v pohádkách, a rovněž v souborném díle Analytická psychologie v pohádkách. K čemu je vůbec dobrý rozbor pohádek, ptáte se? V psychoterapeutické praxi se pohádky někdy používají jako nástroje pro individuální práci – pomáhají lidem pochopit jejich vlastní nevědomé obsahy skrze rezonanci s určitými motivy v příbězích.

    Jaké jsou plusy a mínusy knihy?

    Marie-Louise von Franz, jungiánka, ve svých výkladech pohádek klade důraz na kolektivní nevědomí, s individuálním materiálem se zde tedy nesetkáme. Tvrdí, že pohádky jsou destilovanou esencí kolektivní psyché a že jejich obsah je obecně platný pro celé lidstvo. Mohu-li srovnat přístup s jinými jungiány, například Robert Moore, stejně jako další autoři, kteří se také zabývají jungovskou psychologií z hlediska individuální transformace (např. James Hillman), tito více pracují s individuálními aspekty psyché. Bruno Bettleheim, stoupenec Freudova přístupu, který se rovněž věnoval interpretaci pohádek, vyloženě vykládá pohádky z pozice dětské individuality, což je značný rozdíl. Jaký je k tomuto můj osobní názor? Pohádky lze vnímat nejen jako kolektivní vzory, ale i jako materiál, který oslovuje specifickou osobní dynamiku každého čtenáře. Pokud je něco platné na kolektivní rovině, mělo by to mít i svůj individuální odraz – protože kolektivní psyché se vždycky manifestuje skrze jednotlivce. Nelze ignorovat individuální rovinu – u výkladu paní von Franz mi tedy chybí opominutý rozbor na individuální rovině. Kniha má stále svou výpovědní hodnotu, ačkoliv již působí zastarale a neúplně, množství archetypů není vůbec zmíněno, což může nezkušeného čtenáře zmást tím, že vše se točí pouze kolem archetypu stínu, animy, animuse a bytostného Já. Co bych dále upravila je rozsah rozboru, kdy třetí kapitola obsahuje neúnosných padesát stran, na kterých jsou rozebírány na úkor archetypů především symboly, které jsou analyzovány hluboko do historie a míseny jejich pohanské i křesťanské výklady.

    Závěr:

    Kniha je psána odborným jazykem, autorka zřejmě cílí na akademickou půdu, což může být pro běžného čtenáře trošičku problém, neboť kniha je náročnější pro pochopení laikem. Jelikož každý výklad je subjektivní a odvíjí se od názorů individuální osobnosti vykladače, v něčem s autorkou souzním, ale v něčem ne a připouštím, že někdy se mohla i mýlit – Ano, její výklad odpovídá jungiánskému pojetí, přesto proklamuje své teorie příliš dogmaticky, nepřipouštějíce omyl či chybu. Myslím si, že by ve svých tvrzeních mohla být opatrnější. Například Bruno Bettleheim ve své knize připouští, že rozličných výkladů pohádkových mýtů může být velké množství, neboť taková interpretace je velice subjektivní a každý si může nalézt to své. Přesto je její podání velice inspirativní. Mohu-li knihu paní von Franz srovnat s titulem Roberta Moore, který se věnuje mužským archetypům Kouzelník, Milovník, Válečník a Král, byla bych ráda, kdyby i paní von Franz disponovala jeho systematičností a věnovala se kompletnímu přehledu archetypů a jejich rozboru, neboť jeho pojetí mi přineslo lepší vhled do problematiky.

    autor recenze: Jana Šintáková Michalicová
    https://kritiky.cz
    Přečíst celou recenzi Zavřít
  • Dokonce dotisk si vyžádalo vydání zásadního díla jungovské archetypové psychologie z pera neméně zásadní postavy - Marie-Louise von Franz. Zatímco teorie i praxe psychoanalýzy, jakož i analytické psychologie, je naprosté většině čtenářů zcela ukradená, analytický výklad pohádek skrývá v sobě zvláštní kouzlo. S trochou seriózního základu a dobré vůle k překrucování můžete rozkrýt deviantní podklad v každém příběhu, i když mistrovství "analytické práce" M. C. Putny na Mrazíkovi asi hned tak nedosáhnete. (Pravda, dílko je freudovského ražení, ale žádnou tak dokonalou jungovskou prasárnu neznám.)
    I autorka si byla vědoma, že po knize s tímto titulem sáhnou i lidé, kteří by o analytickou psychologii nezavadili ani tyčí na krmení hrochů a vybavila ji velmi sofistikovaným kulturním kontrabandem. Slovy autora úvodu L. Běťáka: Neznám lepší úvod do hlubinně psychologické interpretace pohádek, než je tato útlá knížka. Je ovšem také skvělou ukázkou a, dá se říci, i učebnicí archetypové školy analytické psychologie. Nezbývá mi, než se k tomuto prohlášení připojit.

    Pohádky jsou nejčistším a nejednodušším výrazem kolektivně nevědomých psychických procesů. Jejich hodnota pro vědecký výzkum nevědomí tedy převyšuje hodnotu všeho ostatního materiálu. Není proto divu, že výklad pohádek se těší tak velké popularitě. Avšak pozor! Semináře, při nichž účastníci interpretují tutéž pohádku, jsou něco jako zpověď a Rorschachův test současně. Tomu se nelze vyhnout, a je to tak dobře - člověk musí nasadit celou svou bytost.

    Prvá kapitola seznamuje s významem archetypu a je to pravé jungiánské "peklo": Kolektivní nevědomí zažívá vpád archetypového světa a jeho prostředníkem je jedinec. Pokud žargon překousnete, jste hodni vstoupit do kapitoly druhé, věnované praktickému postupu a jeho úskalím. Dovíte se, proč se vlastně interpretuje a některé návody a tipy, ale jako v pohádce O chytré horákyni: Situace je vždy dvojznačná, klaďte důraz na aktuálnost situace a ne na šablonovitost.

    A pak už konečně, klasická proměna krále, stín, anima, animus i motiv vztahu, aneb úryvky z běžných i nevšedních pohádek a pronásledování jednotlivých motivů, postav i zápletek. Ony se sice rozebírají pohádky, ale vlastně také proces analýzy pacienta (a jeho pohledu na pohádku) a teorie analytické psychologie a jejího konceptu rozvoje osobnosti vůbec. Je potřeba říci, že autorka je neobyčejně přesvědčivá a čtivá - ona je ten pravý moudrý žrec z chrámu nad strží, jehož slova se dají do kamene tesat, ať už radí králi nebo si krájí chleba. Většinou, převážně, tedy až na některé excesy, o kterých se zmíním v dalším.

    Klasická proměna krále se věnuje tématu v pohádkách vpravdě klasickému: Prosťáčkovi, třetímu synu, který svou bezelstností a upřímností zvítězí nad piklemi ukutými staršími bratry i starých králem. V hutném textu, který pro prosťáčky rozhodně není, se čtenář seznámí s rolí hrdiny, Já odděleného od bytostného Já skrze jáský komplex a mnoha dalších. Shrňme to definicí: Hrdina je archetypová postava, která ukazuje model takového já, jež funguje v souladu s bytostným Já.

    Sliboval jsem jisté disonantní tóny. Proudí ze dvou zdrojů. Jedním je Jungova příchylnost k rasovému dělení podle rovnice: Nevědomí = instinktivní zvířecí povaha + tradice minulosti, která vede k moudrům jako: Nějaký Žid třeba ani v nejmenším nedbá na minulost své kultury, ale v jeho snech se objevují kabalistické motivy. Germánské a keltské národy pilně uctívaly bohyně Země, a proto jejím potomkům, respektive prosťáčkovi, poskytne spásnou radu po sestupu do podzemí ropucha (jasný symbol patriarchálním křesťanstvím potlačené bohyně), třeba i obklopená malými žabkami. Trapné je, že prosťáčkovi daruje nádherný koberec a je třeba najít výklad koberce v arabské hlavě a natlouct jej do palice árijské, která si jej pod dubem jistě nerozvíjela.

    Druhým zdrojem neuvěřitelností jsou odvolávky na překonané a upadlé biologické teorie, jako že teritoriálnost savců pramení z pobytu v děloze, případně rovnou přírodopisné nesmysly, jako že ropuchy jsou zelené. (Netvrdím, že ropucha zelená (Bufo viridis) neexistuje, ale pohádková ropucha je prostě ropucha obecná (Bufo bufo).) Zajímavé rozhodně je, že ještě v době psaní knihy byly v Bavorsku kostely a kaple zasvěcené P. Marii plné voskových ropuch, jakožto votivních darů za pomoc při porodu či onemocnění dělohy.

    Ale zpět k prosťáčkovi, který již překonal dvě zkoušky a nyní si má přivést nejkrásnější ženu. To už víme, že nevědomá psýché je schopna vyvolávat pohyb, který se rodí z ní samé - něco, co mnoho religií přisuzuje jen bohu. Prosťáček musí žabku (= animu) naložit do kočáru z mrkve (= chtíč) a sex, tento dopravní prostředek duše, přiveze animu do vědomí, kde může být integrována na cestě hrdinovy individuace. V ruské verzi - Žabce carevně - anima (= žabka) dokonce tvoří symbolický život proměňujíc obyčejné jídlo v duchovní potravu.

    Když někdo v analýze zaujímá příliš objektivní postoj a netrpí - ať již ohněm zoufalství, nenávisti, konfliktu, zlosti, hněvu nebo čehokoli podobného - můžeme si být téměř jisti, že se nic moc nekonsteluje a že jde spíše o pouhý analytický blábol. Takže pokud dosud netrpíte, máte poslední možnost, neboť v tomto bodě prosťáček zpravidla chybuje, pálí žabí kůži své princezny a po dlouhých peripetiích mu nezbývá, než se seznámit s otcem své žabí princezny, což je ďábel nebo starší bůh, dle pobožnosti tvůrcovy.

    Následující, méně rozsáhlé kapitoly jsou věnovány stínu, animě a animovi, kteří se v pohádkách také objevují, přestože téměř všechny pohádky se točí kolem symbolu bytostného Já nebo byly tímto symbolem "uspořádávány". Stín je částečně osobní, částečně kolektivní. Občas provází hrdinu a občas má hrdina dvě stránky, pozitivní a démonickou. Figuranty v této lekci bude islandský princ Ring a pes Snati-Snati, který na něj pokřikuje v kuchyni obrů. I stín je třeba integrovat, ale ne celý - destrukci a sebeničivost je třeba potlačit - jinak stínu podlehneme. Ostatně za příklad záměny instinktu za mystickou představu vysvobození von Franzová považuje komunismus (a nejen ten).

    Kapitola o animě je ilustrována několika kratšími příběhy a vesměs se nese v duchu hesla, že kult P.Marie je křesťanskou "lahví" na animu, alias pohanský světový názor animy poskytuje muži v určitém ohledu bohatší životní možnosti.

    Problém ženského stínu je zobrazován řídce. Ženy nebývají od svého stínu odděleny tak ostře. Toto oddělení způsobuje animus, jehož vliv se s vlivem stínu proplétá. Následující severská pohádka ukazuje, co dokáže s lidskou psychikou napáchat polární noc. Lití vody do koupeli pod postel je tak to nejvšednější (ilustruje, že v animalitě se skrývá plodnost).

    Máme-li hůl, nejsme zcela pasivní, máme směr. A ženy anima. V té holi. Ten bývá u žen příčinou osamělosti a hladu a žena pod jeho vlivem není nikdy spokojena. Podstata zatvrzelosti při posedlosti animem pochází z méněcenného mužského myšlení; čím méně je schopna vlastních názorů, tím vášnivěji na nich lpí. Tyto úvahy posléze ústí v prohlášení: Pokud byla žena v mužském světě úspěšná, je pro ni velkým utrpením, když musí omezit akční rádius své činnosti nebo se své činnosti zcela vzdát, aby byla ženštější.

    Motiv vztahu, čili setkávání mužské a ženské psýché přináší tento zajímavý vývod: Proto se ženy svému uvědomění často vzpírají; jakmile takového uvědomění nabudou, ztrácejí schopnost hrát animu - čarodějku a přicházejí o svou moc nad muži. Podobně se i muž ponořený v nevědomí chová jako ženský animus. Příkladem posledního je prý Hitler.

    Poslední kapitolou je přehled teorií pohádek, odkazy na literaturu a další studijní pomůcky. Ke cti autorce připočítávám, že se odmítá zabývat množstvím dnešních sociologických a feministických teorií pohádek, neboť jejich pohled je zkreslen ideologickými předsudky nebo resentimentem. Freudovsky orientovanějšího čtenáře asi potěší, že von Franzová doporučuje i knihy Bruno Bettelheima (Za tajemstvím pohádek i v češtině).

    RNDr. Jaromír Kopeček, Ph. D.

    Přečíst celou recenzi Zavřít