Provokativní název knihy docela odporuje našim zažitým pravidlům. Učili jsme se přece na všech stupních všech škol, že kdo nic neudělá, sice nic nepokazí, ale taky nic neudělá. Když nemůžeš, přidej. Schválně, komu z vás, když jste byli děti, doma neříkali: Nejdřív práce, potom zábava? Odpočívat budeš až v hrobě, slyšela jsem také. Tomas Sjödin si to nemyslí a tvrdí něco jiného.

Nabízí inspiraci k odpočinku sedmého dne. V dnešní zrychlené době odpočinek odsouváme ve svých nabitých programech až na poslední místo. Až na něj vyjde čas, až budeme mít všechno hotové, až pojedeme na dovolenou, až složíme všechny zkoušky, až vyřídíme všechny maily, zkrátka na odpočinek nemáme čas nikdy. Není to vůbec z nějaké nechuti k odpočinku, ten máme rádi všichni, je to kvůli tomu, že odpočinku vůbec nerozumíme. Je totiž daleko důležitější, než jsme si mysleli.

Odpočinek většina z nás považuje za něco jako “dobití baterek”. Něco, co si dopřejeme po nějaké ukončené práci. Tomas Sjödin upozorňuje na to, že pokud odpočinek postavíme ve svých plánech na první místo a všechny ostatní aktivity odvíjíme od tohoto postoje, změní se mnohé. Možná všechno. Navrhuje prozkoumat staré tajemství šabatu – pravidelného dne určeného pro odpočinek, a to jednou týdně.

Píše o tom, jak se stáhnout do ústraní, aniž by se člověk izoloval. Popisuje, jak do svého hodnotového systému zařadit odpočinek a čím tuto změnu vyargumentovat jak sobě, tak svému okolí. Působivě vyjadřuje pochybnosti, které nejspíš přepadají každého z nás, a boj s nimi. Máme právo být unavení? Nepoklesne naše hodnota, když si dovolíme odpočívat, zatímco třeba všichni ostatní budou pracovat ze všech sil? Co se skrývá za myšlenkami tohoto typu? Co nás vlastně pohání k neustálému trysku bez zastavení? K nejsilnějším patří pasáže, kde autor popisuje své vlastní zkušenosti s praktikováním odpočinku. Jak jej samého překvapilo, že po přeskupení žebříčku hodnot a zařazením pravidelného dne odpočinku se zvýšila jeho pracovní efektivita. Získal nadhled, protože měl čas přemýšlet nebo jen tak nechat myšlenky plynout. Nalezl spoustu odpovědí na otázky, které se nedaly získat usilovnější prací, hlubším studiem nebo naléhavější modlitbou. Naučil se, že na některé věci je potřeba si počkat, až uzrají. Někde uvnitř naší duše totiž už jsou.

Tomas Sjödin v krátkých čtivých textech uvažuje o odpočinku poněkud jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Je to čtení osvěžující, zábavné a nesmírně inspirativní. Každý bod z jeho osmera povalečské filozofie stojí za uvážení.

1. Kdo se ujímá duší, má čas. 2. Je důležitější zajímat se o to, co se děje tady, než co se děje právě teď. 3. Místo abyste uvažovali: “Kolik mi to zabere času?”, zkuste si říkat: “Mám čas.” 4. Všechno je zábava, když na to máte čas. 5. Počítejte, kolik vás to stojí času, ne kolik vás to stojí peněz. 6. Soustřeďte se na malé věci. 7. Bůh stojí mimo čas. 8. Čas neutíká. Kráčí nám vstříc.

Kniha Síla nicnedělání patří k těm, které mohou nenápadně, nenásilně a vlastně velmi zábavně změnit náš život.

Co? Přece nedělat naprosto nic! Máme jistým způsobem vsugerováno, že nicnedělání se rovná povalečství, flákání, snad i forma prokrastinace, ale aby bylo ve své podstatě důležité? Absurdní myšlenka! Jenže co když ne? To jsem zase našla ideální téma na filosofování, což?!

Jsou knihy, které přijdou na řadu hned. A potom jsou jiné, ke kterým si cestu musím najít – nebo si ji ony najdou ke mně. Síla nicnedělání je přesně ten případ. Leží si v poličce už nějakou dobu, neboť vyšla v roce 2021. Ale musel přijít květen 2023, abych k ní dozrála a především našla i praktické uplatnění.

Často je teorie krásná věc, jenže praxe je víc. Jindy je to naopak a příště jdou zase společně ruku v ruce. Tak jsem se začala v hlavě potýkat s myšlenkou, že jsem unavená a nemám na to v podstatě nárok. Posléze mi bleskla otázka, kdy naposledy jsem sama sobě dovolila nedělat nic a jestli si ten kolotoč dvou prací, péče o dítě, domácnost, běžné povinnosti a tak dále nezačíná vybírat svou daň.

Ušetřím vás podrobností, vybírá si to daň – fyzicky i psychicky. Takže místo televize před spaním nebo čumákováním na sociální sítě v telefonu přišla na řadu kniha plná úvah. Člověk (tedy myšleno já z pozice čtenáře) se trošku zklidnil, něco málo vstřebal, nepatrně se poučil a možná i trochu přehodnotil.

Pojďme si v první řadě říct, že z textu poznáte povolání lomeno poslání autora. Tomas Sjödin je pastor, takže jisté zaměření na duchovno je z textu cítit včetně zmiňování bible. Nenásilně, nicméně je dobré tuto skutečnost zmínit. Z osmnácti kapitol bych vypíchla zejména tu s pořadovým číslem tři s názvem: Co se děje, když odpočíváme? Což je – shodou okolností – i podtitul knihy.

Odpočinek není za odměnu. A už vůbec to není něco, co si máme zasloužit.

Jedno ze zásadních uvědomění, které si z knihy odnáším. Nemusím s Tomasem souhlasit ve všem. Můžu občas nesouhlasně zavrčet nebo se ušklíbnout, když mi některá jeho myšlenka přijde poněkud absurdní či přitažená za vlasy, ovšem výše zmíněnou věc si s gustem vytisknu a dám za rámeček.

Síla nicnedělání vám nedá rozhřešení ani blbuvzdorný návod, jak odpočívat. Pomůže vám zpomalit a uvědomit si. Nic nenutí. Nezahrne vás fakty, neutluče vás argumenty. Můžete ji přečíst a poslat dál. Založit do knihovničky a zapomenout. Vrátit do knihovny a rýpnout si v komentáři pod recenzí. Ideální společník na dlouhý chladný večer, kdy není chuť na beletrii a chcete se naopak ponořit do hloubavějších úvah na důležité téma, které ale není znásilňováno, předhazováno, ovšem ani bagatelizováno. Jen volné uvažování a co si z toho odneseme je libovolné a velmi individuální.

Hodnocení: 5/5

Tím, že se dobrovolně nebo vědomě jako společnost připravujeme o volný čas a především o odpočinek, riskujeme jak zdraví, tak i další neméně důležité aspekty našeho života. Toho si všímají různí koučové, life hackeři, time manažeři a také švédský pastor a spisovatel Tomas Sjödin. Jeho knihu Síla nicnedělání v letošním roce v českém překladu vydalo nakladatelství Portál a nabízí se zvolání, právě včas.

Podle aktuálního průzkumu agentury PwC pracují zhruba dvě třetiny lidí i doma, mimo místo zaměstnání a pracovní dobu. V praxi to znamená, že zůstávají v pracovním procesu po nocích, o víkendech nebo na dovolených. Taková zpráva by mě jinak asi nechala klidným, jenže chvíli po jejím dočtení jsem si uvědomil, že i já patřím mezi ty dvě třetiny, které neumí vypnout a nechat to na den, dva být. Pracovitý, pokud se to tak dá nazvat, jsem byl vždy a nikdy mi to nepřišlo úplně nepřirozené. Paradoxně se však mé pracovní tempo zvýšilo s příchodem pandemie.

A sedmý den odpočíval

Přestože kniha má vročení 2021, je psána ještě před příchodem pandemie. Sjödin tak reaguje zejména na zrychlující se dobu a rozvoj technologií, které nám umožňují být neustále přítomnými a připojenými. Síla nicnedělání má podtitul co se děje, když odpočíváme, který je trochu zavádějící. Naznačuje, že čtenáři se dostane nějakého zevrubného a možná i vědeckého popisu, co odpočinek přináší. Kniha však není o fyzických a mentálních procesech, jedná se totiž o text duchovní a místy velmi osobní.

Tomas Sjödin je především pastorem a drží se toho, co je mu známé a blízké. Pohybuje se tedy v křesťanském kontextu a přiznává fascinaci židovskou tradicí. Na půdorysu biblického stvoření světa, kdy Bůh sedmého dne odpočíval, postupně staví pomyslný chrám titulního nicnedělání. Zároveň poměrně velký prostor věnuje židovskému šabatu, jež pro něj znamená určité schéma či systém, který přepne člověka do odpočinkového módu.

Šabat neznamená flákání

Zde ale opět může čtenář narazit na zjevný rozpor, protože odpočinek, tak jak jej Sjödin popisuje, zdaleka není tím, že se člověk uvelebí na kanapi a nedělá nic. Odpočinek tak, jak ho autor popisuje, může mít mnoho podob. Může jít jen o prostou změnu životního rytmu, kdy člověk nechá práce a dělá něco jiného. Jedná se také o fyzickou aktivitu, která vyvažuje mentální tíhu, která dopadá zejména na pracovníky v kreativním odvětví. Samozřejmě zmiňuje také spánek, ať už dlouhý a nerušený nebo poobědového šlofíka.

Jen málokdy však Sjödin opouští osobní rovinu a když už sáhne po citacích a sekundárních zdrojích, nejsou to texty vědecké, nýbrž religionistické a filozofické. Sjödin se tak pravděpodobně liší snad ve všem, co čtenář od podobných textů očekává, což je dobře i špatné zároveň.

Když něco přebývá a něco chybí

Sjödin píše čtivě. Vyhýbá se přemíře odkazů a citací na Bibli a když už po části textu ze Starého nebo Nového zákona sáhne, dělá to citlivě s ohledem na čtenáře neznalého Písma. Zároveň se nesnaží koučovat nebo poučovat. Primární je pro autora odvyprávět příběh tak, aby byl pochopen a vstřebán.

A to je jednou ze slabin knihy. Sjödin v sobě nezapře pastora a místy čtenář nabývá dojmu, že čte přepis kázání. Na jiných místech se opakuje, vrací se k jevům nebo poznatkům z předchozích kapitol. V jeho případě pravděpodobně nešlo o “nahánění” normostran, ale často se pak stává, že čtete pasáž nebo odstavec, který se vám zdá povědomý, což znesnadňuje orientaci v textu.

Dalším nedostatkem je určitý zúžený pohled, kterým na odpočinek Sjödin nahlíží. Křesťansko-židovská tradice je sice pestrá, zejména šabat a jeho soubor pravidel, ale je to jen část duchovního spektra. Autor zcela opomíjí muslimský pohled na odpočinek nebo vzdálenější východní náboženské a duchovní směry. Pokud by jim věnoval více pozornosti, možná by přišel s ještě pestřejší mozaikou přístupů a možností, jak ulevit přetěžovaným myslím i tělům.

Odpočívat se prostě vyplatí

Tomas Sjödin se pozastavuje nad tím, jak o sobě může někdo prohlašovat, že “maká 24/7”, dokazovat si tím svou produktivitu. Produktivita podle něj nemusí vždy znamenat efektivitu, navíc vyčerpání spojené se stresem zvyšuje také riziko chyb a možnost vyhoření.

Je tedy v podstatě jedno, který způsob odpočinku si člověk zvolí, i kdyby to bylo jen lelkování a válení se na pohovce. Důležité je prostě občas vypnout a… Odpočívat. Workoholici namítnou, že tím ztratí drahocenný čas, který mohli věnovat práci. Jenže co když je ten čas strávený odpočinkem mnohem drahocennější? A to třeba tehdy, kdy jej můžeme trávit se svými blízkými a rodinou?

Sjödin si i kvůli těžkým chvílím v osobním životě uvědomuje právě onu hodnotu času. Na čtenáři pak je zamyslet se a rozhodnout se, jak se “proodpočívat” k vnitřní pohodě. Navíc samo čtení Síly nicnedělání je svým způsobem odpočinkem. Takže pokud se poohlížíte po knize, se kterou se jen tak uvelebíte do křesla a začtete se, tak touto knihou rozhodně nic nezkazíte.