Väčší záujem o prírodu v poslednej dobe, začína prinášať ovocie aj v terapií. Ako príroda na nás pôsobí a ktoré problémy rieši? Pozrieme sa na ňu bližšie cez knihu Adama Táborského Terapie mezi stromy…

V posledných rokoch mnohí z nás objavujú a nanovo budujú svoj vzťah k prírode. Príroda nám otvorila svoju náruč v čase, kedy sme nemohli moc cestovať a potrebovali sme „vypadnúť“. Mnohí však už dávnejšie začali pozorovať, že pobyt v prírode im prináša pokoj, teda ak ich cestou neohrozí cyklista, alebo nejaký pomätenec na troj či štvorkolke.

V prírode znovu objavujeme svoje korene. Cítime sa v nej doma. A cítime, že tam máme svoje miesto. Pobyt v prírode nám pomáha objaviť cestu k sebe. Pomáha nám usporiadať svoje myšlienky, emócie a aj svoj svet. Ak teda zrovna neprechádzame krajinou, kde vyčíňal drevokaz dvojnohý lesnícky.

„Objavovaním prírody objavujete samého seba.“ Maxime Lagacé

Kniha ktorá bola podkladom pre dnešný článok Terapie mezi stromy – jej autor píše, že príroda doslova má regeneračné schopnosti, ktoré môžu napomôcť úspešnosti terapie. Táto kniha hovorí nielen o schopnosti prírody napomôcť uzdraveniu našich zranení, hovorí aj o „využití“ terapie pri sprevádzaní a liečbe človeka. Ale bez ohľadu, či v nej chcete pohladiť svoju dušu, alebo do nej zobrať niekoho a sprevádzať ho, v oboch prípadoch Vás táto kniha pohladí. A inšpiruje.

Príroda, svet v nej, ale aj zem po ktorej kráčame, prostredie v ktorom sme kedysi trávili väčšinu času, ale aj ho aktívne pozorovali – aby sme vedeli kde čo uloviť, pred čím sa chrániť a kde nájsť svoje miesto… toto miesto s nami stále komunikuje. Keď prídeme do prírody, doslova cez kožu dochádza k interakcií s prírodou. Príroda nám tak pomáha vyjsť zo seba a získať určitý odstup. Či chceme, alebo nie. Pozýva nás k dialógu.

Takým pozvaním k dialógu je aj samotný pohyb. Ak ideme svojím krokom a tempom… tento rytmický pohyb nám pomáha dosiahnuť pokoj. Následne máme priestor a čas venovať sa sebe. A viesť dialóg aj s našim vnútrom.

„Ísť do hôr znamená ísť domov.“ John Muir

Počas pandémie, kedy prevádzky boli zavreté, mnohí znovu objavili čaro prírody. A niektorí sa žiaľ neskôr znovu vrátili medzi štyri steny. Iste, príroda neponúka bar a sprchu fitka, ale je to úžasný priestor pre prirodzený pohyb. A zakaždým ponúka niečo nové…

V prírode dochádza neustále k zmene. Príroda sa mení a to nielen vďaka zmeny ročných období. Aj počas jedného dňa môžete prežiť rôzne scenérie. Veľa závisí od toho, kedy tým miestom prechádzate. Tam – kde je stále ten istý motív, tam hrozí nuda a stereotyp. Toto v prírode nehrozí…

A nielenže dochádza k zmene. Vidíme tu aj určitý cyklus – zánik a zrod. Niečo zaniká a niečo vzniká. Obnova, zmena, zánik, ale aj istá podoba rekonštrukcie, rastu a premeny. V prírode tak môžeme vidieť procesy, ktoré sa odohrávajú aj v nás. Je tu určitý predobraz. Jungiáni by povedali archetyp, celá náruč archetypov…

Aj preto sa príroda stáva súčasťou terapie a dobrým plátnom pre prácu s obrazmi, ktoré sa vynárajú z duše.

„Nebo je pod našimi nohami aj nad našimi hlavami.“ Henry David Thoreau

Niektorí ľudia si vďaka pohybu v prírode znovu usporiadali svoj život. Veľmi dobrým príkladom sú mnohé diaľkové trasy – treky cez celé USA, ale aj púte. Človek kráča tak dlho, že chtiac nechtiac, nakoniec preberie celý svoj život. Všetko, čo ho tlačí a bolí. Doslova sa „vychodí“ z problému. Občas pri tých „štrekách“ mám pocit, že ešte chvíľu a doslova sa podarí nájsť problém na všetko. Máte čas problém obrátiť to zo všetkých strán a pozrieť sa na problém iným pohľadom…

Príroda predstavuje náš domov. Naši predkovia v nej trávili viac času, ako doma. A cítili sa v nej, ako doma. Bol to druhý domov. Toto nám zostalo. Cítime sa v nej ako doma. Ale berieme si ju aj so sebou domov. Všetky tie rastliny, hlavne tie ktoré neprinášajú plody – ktoré by sme zjedli, aj keď aj tie majú aj túto funkciu. Ale hlavne všetky nejedlé a zelené rastliny nám pripomínajú tento domov, u nás doma. Cítime sa dobre, ak v našich uzavretých priestoroch nám robí spoločnosť zeleň. A v zime, tieto zelené krásky hladia našu dušu zúfalo túžiacu po teple slnka a náznakoch zimy, ktorá stratila moc. Nastane koniec zimy? Objaví sa znovu život? Oživne aj naša duša, tak zranená všetkým tým marazmom?

„A do lesa idem stratiť rozum a nájsť svoju dušu.“ John Muir

Boli sme v kontakte s prírodou. Často sme v nej prežili aj nečas. Búrky, záplavy, neúrodné obdobie. Naučili sme sa žiť v jej blízkosti. Navzájom sa rešpektovať. A aj tí z nás, ktorí v nej netrávili až tak veľa času, vďaka domom v prírode a z prírodných materiálov, sme predsa boli k nej blízko. Život v súlade s ňou. Báť sme sa jej začali, až keď sa tento vzťah narušili. Tam kde chýba poznanie, vzniká priestor pre strach…

Pobyt v prírode napomáha k obnove našej zranenej duše. Veríme, že aj ona sa obnoví a zregeneruje – podobne ako to vidíme v prírode. Občas frfleme, ak zmokneme… občas sa zraníme. Sme zraniteľní, aj toto poznanie k tomu patrí. Potrebujeme sa naučiť prijať ako fakt to, že môžeme utrpieť zranenie. To nie je niečo, čo by nás malo zlomiť, či zložiť.

„Príroda je lacnejšia ako terapia.“ Neznámy autor

Ak sa pohybujeme v peknom prostredí prírody – ako som vyššie poznamenal, bez zásahu drevokaza dvojnohého lesníckeho, potom tento pohľad má liečivý efekt na našu dušu. Rúbanisko v duchu mesačnej krajiny. Zdevastované lesy bez života – vďaka chlapcom v zelenom prichystaným páliť po všetkom, čo sa pohne – s neurózou prsta na spúšti… To všetko skôr vyvoláva hnev a zdesenie… Ako veľmi sa prírode vzdialili tí, ktorí by ju mali chrániť a zveľaďovať…

Pobyt v prírode napomáha liečbe – urýchľuje ju. Ale liečivý je aj pohľad na ňu. Ak bývate vysoko a vidíte nádhernú scenériu, alebo ak bývate pri lese, či pri parku, potom tento výhľad Vám podľa štúdií predĺži život.

Pohľad na prírodu znižuje stres a odvádza pozornosť od všednosti. Napomáha tomu aj fakt, že v prírode veľmi rýchlo dôjde signál. Ubúda podnetov, ktoré by rušili…

„Skorá ranná prechádzka je požehnaním na celý deň.“ Henry David Thoreau

Ak mám v sebe problém… ak je pre mňa ťažké byť sám so sebou… potom v danej chvíli tento pobyt v prírode nemusí byť vhodný… niekedy musí ubehnúť nejaký čas, aby som do nej mohli zájsť. Je to podobné ako v terapií – niekedy musí prejsť nejaký čas, aby sa otvorili dvere do tej 13 komnaty. To ticho čakania, ale aj hluk problému môžu byť náročné…

„Každá kvetina je duša kvitnúca v prírode.“ Gerard De Nerval

Každá cesta začína a končí chôdzou. Chôdza k pohybu v prírode patrí. Nikdy nepochopím tendencie odviesť sa autom pomaly až na vrchol hory, či k chate. Chôdza, či putovanie, to k pobytu v prírode patrí. Je ich nedielnou súčasťou… Putujeme z bodu A, do bodu B. Putujeme niekam. Ale aj k sebe.

Pravidelná chôdza je dôležitá pre zdravie. Dnes sú v móde barefoot topánky. Pomáhajú byť v kontakte so zemou. Pri pohybe znovu používame svaly a šľachy, ktoré sme umŕtvili ťažkou a tvrdou topánkou. Ak by na tomto trende ktorý je teraz „in“ sa nesnažili neskutočne zarobiť obuvnícke firmy, bolo by to len fajn.

Chôdza uvoľňuje emočné preťaženie a obnovuje rovnováhu duše. Ako už bolo spomenuté, človek sa môže doslova vychodiť z problému. Uchodiť ho… Chôdza je istou formou meditácie… S tým ako kráčame, opadajú starosti…

„Človek je najviac šialený druh. Uctieva neviditeľného Boha a ničí viditeľnú Prírodu. Neuvedomujúc si, že táto Príroda, ktorú ničí, je Boh, ktorého uctieva.“ Hubert Reeves

Chôdza ako taká, nepotrebuje cieľ. Cieľom je samotné chodenie. A preto, nemusíte vymýšľať program. Stačí výjsť z domu a ísť. A úloha je splnená… Putujeme k sebe…

Rýchla doba a rýchly životný štýl sa žiaľ prenášajú aj do chôdze. Mnohí chodia tak rýchlo, že by sa tomu mohli venovať aj súťažne. Za posledné dekády sme vychovali celé húfy amatérskych Zátopkov. Rýchla chôdza sa však míňa účinku. Stále je to pohyb. Ale najväčšie čaro pohybu je v spomaľovaní a v pomalosti.

Pohyb sa stane nástrojom stíšenia. V súčasnosti je „in“ koncepcia všímavosti, známa aj ako mindfulness… Ale pohyb je aj cestou k stíšeniu. A je to pohodlnejšie, než sedieť, mačkať si svalovinu na zadku, alebo mať nohy prekrížené do X… Pohyb a chôdza vytvárajú priestor pre kontempláciu (to je ten horizont za všímavosťou). Ale aj na sebareflexiu.

„Vezmite si zo zeme len to, čo potrebujete, a nechajte ju tak, ako ste ju našli.“ Indiánske príslovie

Chôdza nás učí pokore. Odhadnúť svoje možnosti a nepreceniť sa. Ale aj prijať, ako na tom som. Tu nie je priestor na niečo sa hrať. V prírode ešte stále vládnu mechanizmy – kde za chybu sa platí. Zanechajte víziu lanovky a cesty na štyroch kolesách. Kde sa dá, choďte peši…

Ísť von, je zatiaľ zadarmo. Sme krajinou, ktorá bola v rámci Česko – Slovenska súčasťou niečoho nového. Práve Česko – Slovensko prišlo s konceptom značkovania trás. Dnes môžete krajinu prejsť skrz na skrz pomocou značiek. Ísť na výlet a na vychádzku, prakticky nič nestojí. Máme aj tradíciu „lepákov“, ak nechcete na mieste jesť… Pohyb v prírode je prakticky zadarmo. Možno keby sa zaň platilo, viac by sme si túto možnosť vážili… Má svoju cenu, len ju nevieme doceniť…

Pohyb v prírode nás stimuluje, prijíma, očisťuje… získavame odstup… dobíjame si v nej energiu – napriek tomu, že pohyb je energeticky náročný…

Ak kráčame prírodou, ktorá je divoká. To je cesta… výzva k autentickosti. Byť sám sebou. Príroda má v sebe liečivé a regeneračné zdroje a vďaka nim môže takýto proces inšpirovať, ale aj „nakopnúť“ aj v nás.

„Príroda je kľúčom k našej estetickej, intelektuálnej, kognitívnej a dokonca duchovnej spokojnosti.“ E. O. Wilson

Liečba v prírode. V novodobej histórií sa tento koncept zrodil v Japonsku. Práve tam vznikli chodníky určené na liečenie. Dnes ich majú 60. Ale aj liečivé lesné kúpele. Kúpeľ tu nie je a často nie je spojený s kúpeľom vo vode. Človek sa kúpe v mori zelene, ale aj sa dotýka prírody – myslí sa telesný dotyk… ale aj vníma zmyslami… A dýcha rôzne oleje, esencie a výpary lesa… Je to terapia zmyslami. Lesné kúpele sú situované práve v takomto prostredí… Pracuje sa tu so zmyslami…

„Nahliadnite hlboko do prírody a potom všetkému lepšie porozumiete.“ Albert Einstein

O istej terapií možno hovoriť aj v parkoch. Ak sú upravené, potešia naše oko, ale aj dušu. Sú podnetom k uprataniu si vo svojom živote. K harmónií. Tento koncept nachádzame aj na východe. Ak si dobre pamätám, prechádza to k rieke z kameňa. Plynutie.

Istú terapiu ponúka aj záhrada, ktorú mnohí z nás majú pri svojich domoch, alebo kúsok z domu. Je to miesto, kde nielen sadíme, obrábame a zberáme… Aj tu vidíme premenu… Vidieť plody svojej práce je úžasné! Ako často nám tento pocit chýba v živote! Záhrada stojí niekde medzi divočinou a človekom. Už to nie je divočina, ale v niečom ju pripomína. V niečom nás pripravuje na cestu do divočiny.

K liečivým podobám možno zaradiť aj komunitné záhrady. Tie o niečo viac liečia naše vzťahy, nielen so susedmi :). Záhrada nie je tým, čo obklopuje, ale o čo sa človek stará. Človek kultivuje ten priestor, ale aj svoju dušu…

„Boh je priateľom mlčania. Všimnite si, že príroda, stromy, rastliny a kvety rastú v tichu. Všimnite si, ako sa nebo, slnko a mesiac nečujne pohybujú. Aj my potrebujeme byť ticho, aby sme sa mohli dotknúť duše.“ Matka Tereza

.

Kniha od Adama Táborského, je oveľa viac než len rozprávaním o prírode a liečivom pobytu v nej. Ponúka veľa odkazov, poznámok a skúseností. Ak veľmi cenným patria konkrétne cvičenia, ktoré možno robiť v prírode a ktoré nám môžu pomôcť pri liečení našich zranení. Pre ľudí je zanieteným rozprávaním o prírode a jej bohatstve. Pre terapeutov je návodom – ako sprevádzať ľudí. Kniha je už trochu náročnejšia na čítanie, ale dá sa to zvládnuť. To bohatstvo stojí za to!

V posledních letech nápadně vzrůstá zájem o psychoterapii v přírodě, což jistě souvisí i s mohutnou ekologickou krizí, kterou naše planeta prochází. Možná nás ale sama ostatní příroda volá, abychom své léčebné vnitřní procesy prožili a procítili ve stínu větvoví, v zeleni dýchajícího světa, na vzduchu, venku, ve světě – říkám si po přečtení knihy psychologa a psychoterapeuta Adama Táborského (1990), který své dílo o staronových stezkách duše v přírodě nazval příznačně Terapie mezi stromy. Možná tak neobjevíme jen nově sami sebe, ale také živý svět, jehož jsme součástí. A který potřebuje být znovuobjeven, nemá-li lidstvo na této planetě zahynout.

Že má příroda léčivé účinky i na naše duše, to snad ví každý, kdo někdy vyrazil do lesa. Terapie v přírodě tento léčivý účinek vědomě využívá v terapeutických procesech. Těch se účastní i okolní živý svět, a výrazněji také terapeutova i klientova tělesnost. Už to posouvá tradiční terapeutický rámec, který se odehrává většinou mezi čtyřmi stěnami. Táborský hned v úvodu připomíná, že covidové období přivedlo řadu terapeutů a klientů do parků a lesů, protože mnozí nechtěli svoji vnitřní práci přenést výhradně do on-line prostoru. Autor této recenze má tutéž zkušenost. Terapie mezi stromy může být doplněním tradiční terapie i hlavní formou terapie, pochopitelně má ovšem svá specifika, a právě jejich zkoumání je zasvěcena tato kniha. Možná není vhodná pro každého klienta, ale jak říká Táborský, „obsahuje zajímavý potenciál, který by byla škoda nevyužít“ (s. 13).

Za cenný pokládám Táborského vstupní axiom, že naše lidství a příroda nejsou oddělitelné. Je proto nanejvýš logické a pochopitelné, že se tento terapeutický přístup dnes, kdy zažíváme ohrožení přírody, vynořuje. V tomto smyslu zaznívá z oblasti terapií v přírodě i oprávněná kritika tradiční praxe: „Tradiční psychologie je pak vystavena kritice, že vnitřní svět, duši, psychiku či psýché chápe odděleně od přírodního/přirozeného prostředí. Terapie využívající přírodu zastávají názor, že intenzita postmoderního života snižuje schopnost jedinců se propojit mezi sebou navzájem, se svým prostředím, stejně jako s některými částmi uvnitř sebe. V tomto ohledu jsou přírodní terapie o krok před klasickými psychoterapeutickými setkáními, protože kontakt s přírodou a pomyslné napojení na ni vnímají jako kontakt se sebou,“ píše Táborský na straně 20.

V knize nalezneme celou škálu témat, která s terapií v přírodě souvisí. Vedle základního vztahu ekologie a terapie se zde Adam Táborský věnuje důkladnému zkoumání důkazů terapeutických účinků přírodních prostor i přínosu terapie v přírodě. Zvláště pro psychoterapeuty může být objevné jeho zasazení terapeutického vztahu a jedinečných terapeutických procesů do tohoto kontextu, stejně jako představení praktických možností vedení terapie ve venkovním prostředí. Autor zevrubně mapuje nejrůznější přístupy k terapii v přírodě, mezi které náleží ekoterapie a ekopsychologie, terapie divočinou, lesní terapie, jež vznikla v Japonsku v 80. letech doslova na objednávku japonské vlády, nicméně má starobylé kořeny v buddhistické i šintoistické spiritualitě, dále zahradní terapie a také eko-arteterapie, která využívá prolínání umění a přírodního prostředí.

Samostatnou kapitolu tvoří „Terapeutická chůze“, jež začíná odkazem na dva velké chodce Thoreaua a Nietzscheho a která je přirozeně základem většiny terapií v přírodě. Její přínos popisuje Táborský takto: „Mnohdy máme tendenci věci rozdělovat, rozlišovat mezi něčím tajným a zjevným, mezi upevněním a rozptýlením moci, mezi vlastním a veřejným, mezi tělem a duší. Chůze však spojuje. Při chůzi mohou tělo a duše spolupracovat, takže myšlení se stává téměř fyzickým a rytmickým aktem. Během procházky se pohybujeme prostorem jako nit skrz látku a spojujeme vše do nepřetržitého zážitku – na rozdíl od způsobu, jakým čas a prostor krájí letecká doprava, auta i vlaky.“ (s. 61) Při četbě této kapitoly jsem si vzpomněl na všechny básníky – milovníky chůze v české poezii, počínaje Máchou přes Petra Krále, který hovořil o „pěší metafyzice“, až po Josefa Straku.

V Terapii mezi stromy je také vyložen šestistupňový model procesu přírodní terapie, který začíná stimulací, při níž se účastníci procesu cítí osvěženi smyslovými účinky lesa. Pokračuje přijetím, které zahrnuje vědomí útěšnosti lesního prostředí (můžeme ho pociťovat takřka mateřsky), očištěním, jež zahrnuje očistu od náročných emocí, dále vhledem, který je svého druhu nejvýznamnější fází, neboť účastníci při ní zažívají „probuzení prostřednictvím sebereflexe a meditace v přírodě“ (s. 77). Předposlední fází je dobití, kdy účastníci procesu zažívají příval nové energie, a konečně poslední fází je změna, při níž dochází ke zotavení.

V závěru přináší Táborský sadu cvičení, které mohou terapeuti provádět se svými klienty v přírodě. Jde o kratičká relaxační a meditační cvičení, jež nemusejí být nutně součástí terapie v přírodě, ale mohou být prospěšná, a navíc je klienti mohou praktikovat sami. Některé jejich názvy jsou poetické: Dýchání „šum větru“, Hlemýždí tempo, Setřepejte ze sebe listí nebo Lesní mandala.

Táborského kniha je unikátní už jen tím, že se jedná o první – pokud je mi známo – takto pojatou knihu napsanou v češtině. (Český čtenář se mohl v kontextu tématu dosud seznámit například s knihami amerického jungiána Billa Plotkina, jehož ekoterapeutický přístup Táborský také zmiňuje.) Unikátní ale není pouze tím! Dílo Adama Táborského je precizním, uceleným průvodcem zelenou terapií, která mapuje zatím nepříliš probádané končiny práce s psýché. Kniha si také vytkla za cíl kultivovat poněkud rozbujelou scénu mnohdy neprofesionálně vedených terapií v přírodě. Činí tak s pečlivostí, hloubkou a detailní obeznámeností s tématem, současně je inspirativní a praktická. Její další nespornou výhodou je to, že jakkoli jde o dílo odborného charakteru, není napsána toporně, ale živým a vstřícným jazykem. Nadto z ní dýchá laskavý vztah k lidství a přírodě.

Duše! Tak tedy směle do divočiny…

Během nedávné pandemie někteří objevovali les jako něco zapomenutého a byli překvapeni, jak dobře jim pohyb na měkkém podloží mezi stromy dělá. Jen z těch objímačů stromů máme pořád trochu tendenci si utahovat. Jenže co když se za takovými činnostmi, kterými se může člověk zpřítomnit v přirozeném prostředí, dá najít mnohem více? Jen to vzít za trochu promyšlený konec. Proto stojí za to přelistovat publikaci Terapie mezi stromy, nenechat se odradit lehce hřbitovně působící obálkou a naopak se začíst do možností, které tato metoda skýtá, a nahlédnout do různých variací či podob uvědomělého pohybu v přírodě vůbec.

Psycholog Adam Táborský, který sám terapii mezi stromy svým klientům nabízí a již několik let ji provozuje, se pokusil popsat nejen to, jak taková terapie probíhá, co může přinést, ale také jaké jsou odlišné proudy v terapiích venku, tedy mimo kancelářské prostory terapeutovny, a na konkrétních příkladech praktických cvičení dokazuje, jak se věci, které mohou připomínat ono zesměšňované objímání stromů, dají terapeuticky velmi dobře využít pro získání osobního vhledu a změny úhlů pohledu. Že terapie v přírodě nebo terapie přírodou fungují, dokazuje na mnoha příkladech z praxe a zdrojích z odborné zahraniční literatury.

Za nesmírně důležité se považuje uvědomění, ke kterému docházejí sami účastníci, totiž že příroda uvádí věci do perspektivy, dává naději, a především je nesoudí. „Květina prostě roste, aniž by se bála, že neodpovídá obrazu svého okolí.“ Pokud se pracuje s přírodninami nebo přírodními jevy, které se při terapii objevují metaforicky, mohou sloužit velmi efektivně, až katarzně. „Příroda není statická, stejně jako takové nejsou lidské emoce a vědomí.“

Princip metafory, který paradoxně funguje mnohem lépe, čím konkrétnější je, pak slouží jako velmi užitečná praxe. „Jinými slovy, emocionální obraz obsažený v metafoře musí být vysloven jazykovým nevědomím.“ Když pacient vystoupá s terapeutem na kopec, překoná překážku a zadýchaný shlíží dolů na krajinu pod sebou, může to mít v rámci probíhající terapie velmi významný dopad na uzdravení. Jelikož bývají tyto seance delší, než je běžná jedna hodina, lze využít během pobytu v přírodě různá cvičení mindfulness, dýchací cvičení nebo cílené pozorování a kontemplace. To vše vede člověka k zpřítomnění a uvědomování si své vlastní podstaty a propojenosti s přírodou.

Ve srovnání s klasickým pojetím terapeutického prostoru o čtyřech stěnách se může jevit prostor přírody jako bezbřehý či neuchopitelný. Nicméně terapeut, který je ve střehu a má pro tento typ terapie výcvik, dokáže právě tyto prostředky dobře využít. „Příroda umožňuje účastníkům cítit se méně jako pacienti.“ Táborský však zmiňuje, že tento typ terapie není vhodný pro všechny, je možné, že nebude vyhovovat lidem, kteří jasné hranice vyžadují nebo mají třeba komplikovanější úzkosti. Zároveň nabízí řešení v postupných procesech, které pacienta z terapeutovny ven přece jen dostanou. Praktické překonávání jistého diskomfortu se může pozitivně odrazit na překonávání vnitřních problémů. Pacient má šanci si své potíže fyzicky osahat, zdolávat je a ve výsledku překonat.

Kniha Terapie mezi stromy nabízí odborný souhrn toho, co je a co není terapie přírodou, poskytuje širokou škálu možností, jako je terapie zahradničením, ekoterapie, šinrin-joku nebo terapie v divočině. Nabízí ale i cenné rady psychologům, kteří se do této oblasti chtějí pustit. Podotýká zároveň, že terapie mezi stromy znamená rozšíření možností. „Neodstřihávám se od svých psychoterapeutických kořenů, podobně jako se v psychologii neodstřiháváme od filozofie.“

Táborský zdůrazňuje, že problémem dnešní civilizace bývají nenaplněné vztahy. Vnitřní prázdnota však často vzniká i v důsledku vlastního odtržení od přírody, jemuž jsme často vystaveni životem ve městech.

Návrat k ní, návrat k sobě samému můžou v člověku probouzet pocity pokory a úcty, které, jak se v knize zmiňuje, dnešní člověk rovněž postrádá.