Předchozí knížku, Třinácté komnaty dětské duše, jsem paradoxně nikdy nerecenzovala, protože ji mám prostě na stole a nečtu ji - vyloženě ji sprostě vykrádám jak Britové památky na středním Východě a celá moje praxe z ní žije. Violet běhala, abychom my dětští psychologové mohli aspoň chodit.

Violet píše o dětech a hladí po duši. Takové pohádky ovčí babičky, kdyby měla ovčí babička trauma z dětství a teď z toho čerpala do svojí klinické praxe. Čte se to samo, a nejen kvůli příběhům klientů, ale Violet je prostě fajn citlivá ženská, kterou bych vzala na pivo a zároveň ji chci za babičku. Ještě že před takovým neřešitelným rozhodnutím nestojím.

Oproti Třináctým komnatám je Ukrytý poklad víc úvahový - jak dětská duše funguje, proč zrovna tak a jak s tím naložit. Nebojte, praktické metody a příběhy z praxe jsou tady pořád. Miluju, děkuju. Návody samozřejmě neexistují, ale kdyby jo, tak byste tady našli návod jak pracovat třeba s dětskou agresí nebo truchlením, krok po kroku, fázi po fázi.

Celou dobu jsem přemýšlela, jestli tuhle knížku doporučit všem, těm co pracují s dětmi nebo jen psychologům. Nadšená jsem z ní byla dostatečně, ale přece jen je to knížka o terapii a už se mi poštěstilo vidět i dost zpackané pokusy o DIY terapii doma. Takže uvaluju girlboss gatekeep a nechala bych ji jen v rukou osvícených. Ano přátelé, ještě vám moc nevěřím.

Zajímá Vás, co všechno je ještě důležité při práci s dětmi? O tom vypráví ve své druhé knize psycholožka Violet Oaklander.

Recenze psychologických knih nedělám často, jedná se o mojí druhou recenzi psychologické knihy. Ráda bych Vám každou kapitolu popsala stručně, abyste věděli, co můžete v knize očekávat. Pod každou kapitolu se krátce vyjádřím, co mě na ní zaujalo nebo se nelíbilo. Možná Vám moje recenze bude připadat detailní a dlouhá, ale zastávám názor, že nikdy není na škodu se rozepsat více. Na konci samozřejmě zhodnotím celou knihu v plusech a mínusech.

První kapitola - Úvod

Autorka nás seznamuje s tím, že napsala už jednu knihu s názvem Třinácté komnaty dětské duše. Než napsala další knihu, kterou recenzuji, od jejího vydání uplynulo už 28 let. První knihu autorka psala ještě na psacím stroji značky Hermes. Co se za tu dobu nezměnilo, byla situace s dětmi. Děti jsou stále týrané a mají problémy. Autorce v dubnu 2006 bylo 79 let, kdy si během 28 let pořizovala audionahrávky. Díky nim si psala vlastní nápady a postupy, které pak využívala. Jejího výcvikového programu se účastnili lidé z celého světa. Přednášela, občas napsala pár kapitol do knížek jiných autorů, aby nakonec zjistila, že potřebuje napsat další knihu

Mé dojmy z úvodu: Líbilo se mi, jak autorka úvod knihy pojala. Netušila jsem, že psycholožce už je tolik let. Úvod ve mně vyvolal pocit, že si chci knihu rozhodně přečíst, protože určitě bude zajímavě napsaná, Jen bych úvod neoznačovala za kapitolu první.

Druhá kapitola - Co přivádí děti na terapii

Autorka zde popisuje, jaké jsou důvody, proč děti chodí na pomoc k psychologům. Zamýšlí se nad tím, co všechno tyto symptomy a reakce způsobuje. Vysvětluje, že nejčastěji měli děti problémy s nízkým sebevědomým, neuměli navázat kontakt nebo měli problémy s vnímáním samy sebe, Popisuje jakým způsobem se učí miminko, jak důležité je splynutí s matkou než se narodí (konfluence), Mluví o egocentričnosti (děti si všechno dávají za vinu), introjektech (např. dítě rozlije mléko, řekneme mu mile: "ty jsi ale nešika", ale náš výraz hovoří o něčem jiném a dítě si toho všimne). Ukazuje nám, že dítě udělá všechno, aby uspokojilo své potřeby, zároveň však potřebuje lásku a uznání.

Mé dojmy z této kapitoly: V kapitole mě zaujalo vysvětlení, jak se učí malé miminko (například pouštěním chrastítka na zem stále dokola,) Ocenila jsem, že autorka uvedla u seberegulace organismu vlastní zážitek jako příklad.

Dále se zaobírá v kapitole hněvem nebo co všechno dítě ovlivňuje (kultura, nastavování hranic, rodina, škola, politika, zdravotní systém apod.)

Přikládám text z knihy, (strana 20) která v této kapitole hovoří o seberegulaci organismu.

Třetí kapitola - Terapeutický proces u dětí a dospívajících

Proces autorka považuje jako postup, který ale není vždy od jedné věci k další. Její sezení s dětmi často vypadá, jako by si s nimi jen hrála, ale psycholožce jde hlavně o jediné - mít s dítětem či dospívajícím nějaký kontakt. Psycholožka pracuje se vzdorem či odporem dětí, s jejich smysly. Zaměřuje se na to, co s dětmi či dospívajícími dělá jejich tělo, protože to také mnoho o člověku vypovídá a snaží se jím s tím pomoci. Detailněji se v této kapitole zabývá s posílením celkového vnímání sebe samého, popisuje jaké děti a dospívající mají emoce a jak s nimi mají pracovat. Nechybí ani vysvětlení od psycholožky, že není sobecké a špatné starat se a pečovat o sebe. Odpovídá čtenářům na otázku, kterou se jí často ptají: "Kdy poznáte, že je čas ukončit terapii?" a vypráví, že také poskytuje terapie dítěti společně s jeho rodiči.

Mé dojmy z této kapitoly: Líbilo se mi zjištění, co všechno o nás dokáže říct tělo. Jsem ráda, že nechyběla odpověď na otázku, kdy je vhodné ukončit terapii. Akorát bych tuto podkapitolku umístila, až nakonec knihy.

Čtvrtá kapitola - Jak u děti a dospívajících podpořit celkové vnímání vlastního já

V této kapitole je důležité, abyste pochopili zkratku "self". Jedná se o "celkové vnímání sebe sama". Člověk se už od narození, aniž by si to kolikrát uvědomil, snaží najít své já, Autorka určila prvky, o kterých je celá kapitola a které je třeba posilovat. (viz fotka, strana 63)

Ke každému prvku uvedla psycholožka různé aktivity, příběhy ze sezení nebo experimenty. Ukážu Vám obrázek aktivit čich ze strany 65.

Mé dojmy z této kapitoly: Tato kapitola byla z celé knihy má nejoblíbenější. Ze všeho nejvíce se mi líbily aktivity, kde psycholožka používá naše smysly.

Pátá kapitola - Mnoho tváří hněvu

Autorka v této kapitole vysvětluje, že hněv je emoce, kterou někdy špatně chápeme. Něco může vypadat jako hněv, ale přitom se ten dotyčný vůbec nehněvá a naopak. Vypráví o tom, že malé dítě se nám možná zdá nazlobené, ale přitom si jen pokouší uspokojit své potřeby. V této kapitole Vás čekají tři fáze jak pracovat s hněvem.

Mé dojmy z této kapitoly: V kapitole mě oslovilo, detailní popsání tří fází, jak pracovat s hněvem. Obdivovala jsem nápad, že děti mohou svůj vztek vybít pomocí čmáranic, barev, čar a tvarů na papír.

Šestá kapitola - Práce s dospívajícími

Psycholožka zde uvádí své techniky, které se ji osvědčily s touto věkovou skupinou i příklady z praxe. Poví nám i o svých letech dospívání za dob války. Autorka uvádí, jaké pomůcky při terapiích používá. Kresby, testy, hlínu, cvičení s hračkami, loutky, video, terapeutické pískoviště, karetní sady, knížky s příběhy, dotazníky a další.

Mé dojmy z této kapitoly: Zaujal mě autorčin příběh ze svého života a ohromilo mě, jaké všelijaké pomůcky se dají při terapii využít.

Sedmá kapitola - Ztráta a žal

V této kapitole nám psycholožka říká, že terapie, kdy dítě či dospívající někoho ztratí, může být i krátká. Autorka vysvětluje, že v tomto případě se nesmí na dítě či dospívajícího vůbec tlačit, musí postupovat zlehka a bez očekávání. Popisuje, že ztráty mohou být různé - dítě někdy může být nešťastné ze ztráty své oblíbené hračky. Psycholožka zde sepisuje důležité body, jak v těchto situacích pracovat a uvádí případy, které rozvrhnula do několika sezení.

Mé dojmy z této kapitoly: Zde jsem se dozvěděla informaci, že pokud někdo někoho ztratí, terapie může být i krátká. Myslela jsem, že je to velice bolestivý zážitek, se kterým se pracuje velice dlouho.

Osmá kapitola - Jak pomáhat dětem a dospívajícím, aby o sebe dokázali pečovat

V této kapitole autorka píše, že ať se snaží okolí jakkoliv pomoci, musí především chtít změnu samo dítě nebo dospívající. Aby o sebe dokázalo pečovat lépe, musí mít nejprve určité množství síly a opory. V této kapitole psycholožka uvádí osm příkladů ze sezení, kde se probíraly problémy s péčí o sebe sama a v komentářích je vysvětluje.

Mé dojmy z této kapitoly: Tato kapitola je krásnou ukázkou toho, jakým způsobem je kniha psaná. Je zde krásně vidět, že psycholožka se snaží vždycky o to, aby děti a dospívající našly sami sebe. Líbil se mi první příklad: "holka s rozcuchanými vlasy." kdy se devítileté Jenny nelíbí její vlasy, protože ji otec často říkal, aby se šla učesat, V komentáři psycholožka uvádí, že šlo o metaforu. Otec bydlel v jiné časti země a Jenny se příliš nevěnoval.

Devátá kapitola - Práce s velmi malými dětmi

Autorka zde vypráví o své nehodě v dětství, kdy se jako pětiletá ošklivě popálila - převrhl se na ni hrnec s vařící vodou. Tehdy jí říkali: "buď hodná holčička a už přestaň brečet." Popisuje, že jí to zůstalo do dospělosti. Bojí se přiznat si, že jí něco bolí, protože pak by přestala být hodnou holčičkou. Představuje se ji, jaké by to bylo mít v té době v nemocnici, taky nějakou terapeutku. Poukazuje na to, že co dítě zažije v dětství nese si sebou i v dospělosti. Myslí si, že většina dětí má hlavně pocit, že jim nikdo nenaslouchá.

Vložím sem obrázky, ze strany 192, kde psycholožka uvádí důležité body k naslouchání a na závěr kapitoly, ještě uvádí doporučení pro rodiče a terapeuty.

Mé dojmy z této kapitoly: Líbilo se mi, že zde psycholožka uvedla svůj příběh ze života. Bylo mi jí líto, že neměla v době nemoci u sebe terapeutku, kterou byla ona sama. Hodně se mi líbili body ze strany 192, které určitě ráda využiji, pokud budu mít v budoucnu děti.

Desátá kapitola - Práce se skupinou

Psycholožka zde popisuje svoje zkušenosti při práci ve skupinách, kde je potřeba, aby každé dítě dostalo možnost se vyjádřit a aby okolí pochopilo, jak se dotyčný cítí, protože na druhou stranu každý ze skupiny, může prožívat to stejné, co ostatní, V kapitole se dále dozvíte, jaké struktury skupiny mohou být a co je vlastně náplní práce se skupinou.

Mé dojmy z této kapitoly: Věděla jsem, že se dělají terapie s dítětem a rodiči. Bylo pro mě tady překvapením, že se dělá i skupinová terapie, kde je třeba pět dětí stejného věku.

Jedenáctá kapitola - Práce s děti, které mají poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD)

Autorka nás seznamuje s tím, co ADHD je a děti rozděluje na dvě skupiny s tímto problémem. Uvádí, že se terapie s dětmi co mají ADHD nijak neliší od ostatních terapií, které provádí. Říká nám, že některé z dětí se spíše nudí a potřebují mít kolem sebe zajímavé předměty (například barevné plakáty, nové hračky) které jim pomáhají ke koncentraci. Dále vypráví, že práce s dětmi co mají ADHD je na dlouho a používá k němu hudební proces, který popisuje v následující kapitole. U dětí s ADHD se může zdát, že hodně používají své tělo (například běhání, skákání, vezmou jednu věc, tu upustí a vezmou další), ale ve skutečnosti nemají představu, co se svým tělem dělat a tak děti psycholožka vybízí ke hraní pantomimy. Stejné je to i u dýchání a rozhodování. Také k tomu používá hry. Tvrdí, že někdy ADHD může způsobovat nějaký problém. Když se problém vyřeší, může nemoc ADHD dokonce zmizet,

Mé dojmy z této kapitoly: Tuto kapitolu jsem četla delší dobu. Bylo to tím, že měla pouze dvě podkapitoly, kde druhá podkapitola měla cca 19 stran. Zvykla jsem si na to, že ostatní kapitoly měli více podkapitol a nebylo to tedy tak náročné na čtení. Co jsem rozhodně nevěděla, byla informace o tom, že se práce s dětmi trpící na ADHD ničím moc neliší od ostatních terapiích.

Dvanáctá kapitola - Inovativní využití hudby v terapii

Autorka se kdysi zúčastnila týdenního workshopu, který vedl hudebník. Hluboce jí to zasáhlo a napadlo jí využít hudbu na svých sezení, Nakoupila si různé hudební nástroje, které dala do jednoho velkého koše. Při sezeních toto využívá nejlépe s jedním klientem. Oba dva si vyberou hudební nástroj. Klient začne hrát první, psycholožka se pak přidá. Klient přestane a psycholožka hraje sama, klient si vybere jiný nástroj a přidá se k psycholožce. Pak přestane hrát psycholožka a klient hraje sám. Takhle se to opakuje. Každý klient na to reaguje svými pohyby jinak. Formou hudby se snaží s klienty vyjádřit různé nálady - vztek, smutek apod. Někdy vypráví příběh, ke kterému se snaží s klienty zahrát hudbu, která by se k tomu nejlépe hodila. Kapitola dál vypráví o tom, jak se dá všelijak v rámci terapie využít hudba i bez použití nástrojů (např. plácání do různých částí těla.) Psycholožka na konci kapitoly napsala hudební dodatek, který opravdu stojí za přečtení.

Mé dojmy z této kapitoly: Oceňuji, že se psycholožka zaobírala tímhle tématem. Souhlasím s ní, že hudba dokáže hodně pomoci. Velice se mi líbil autorčin dodatek ke konci kapitoly.

Epilog

Jedná se o shrnutí autorky, kde nás nabádá k tomu, že si mají najít vlastní způsob využití toho, co se při jejím výcviku naučí. Chtěla by napsat spoustu dalšího, ale někde své psaní zastavit musela.

Mé dojmy z epilogu: Zamrzelo mě, že uvedla, co všechno nakonec do knihy nedala. Třeba pět svých příběhů pro děti, které vymyslela nebo plno otázek z obálky, kterou ji lidé pokládali.

Plusy:

• + Líbila se mi vazba a obálka knihy.
• + Při čtení knihy bylo jasně znát, že autorka měla velké zkušenosti s dětmi a dospívajícími.
• + Jsem ráda, že v knize nechyběli její příběhy ze života.
• + Jednotlivé kapitoly obsahovali sezení s klienty.
• + V knize docházelo často k opakování probraných věcí z předchozích kapitol, čtenář si tak dost zapamatoval.
• + Z knihy jsem si dost odnesla. Některá doporučení si vezmu do budoucna, pokud budu mít děti.

Mínusy:

- Kniha byla především určená ke čtení. Chyběla mi tam nějak cvičení. Například, jak bychom se zachovali, když dítě řve. Mít tam prostor se vyjádřit, kde by pod tím byl vysvětlen správný postup od psycholožky.

Závěr:

Kniha se mi natolik líbila, že si velice ráda koupím i první díl. Mrzí mě, že autorka už další knihu nenapíše, protože zemřela loni ve věku 95 let.

Na knihu Ukrytý poklad od autorky Violet Oaklander jsem se opravdu těšila. O to víc, že na český překlad jsme čekali 15 let od vydání anglického originálu. A za to čekání to tedy rozhodně stálo. Ukrytý poklad je již autorčino druhé dílo. Na svou prvotinu, a sice 13. komnaty dětské duše, se však autorka v knize mnohokrát odkazuje, například pro detailnější popis některých technik práce s dětmi a dospívajícími. Ráda si přečtu od autorky i tuto knihu. Také proto, že další knihy se od Violet již nedočkáme, zemřela totiž loni v požehnaném věku 95 let.

Violet Oaklander byla dětská psychoterapeutka v gestalt modalitě. Sama v knize Ukrytý poklad nazývá gestalt direktivním směrem. Já jsem vnímala její styl jako nabízející. Někdy sice zadává svým dětským či dospívajícím klientům „domácí úkoly“, ale citlivě vnímá hranice a možnosti svých klientů a když vidí, že je toho na klienta příliš (což terapeutka pozná tak, že klientovi například „ochabne“ tělo, vytratí se jeho energie, přestane být s terapeutkou v kontaktu…aj.), nabídne pro zbytek terapeutického setkání nějakou jinou aktivitu, kupříkladu hru, kterou si klient sám vybere.

V knize najdeme tyto kapitoly:

• Co přivádí děti na terapii
• Terapeutický proces u dětí a dospívajících
• Jak u dětí a dospívajících podpořit celkové vnímání vlastního já
• Mnoho tváří hněvu
• Práce s dospívajícími
• Ztráta a žal
• Jak pomáhat dětem a dospívajícím, aby o sebe dokázali pečovat
• Práce s velmi malými dětmi
• Práce se skupinou
• Práce s dětmi, které mají poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD)
• Inovativní využití hudby v terapii

Průběžně jsem si mnoho věcí podtrhávala, ať už techniky, postupy či nápady na metody. V knize najdeme teoretický základ i přepisy terapií (kazuistik), z nichž na mě silně zapůsobily některé slovní obraty. Ty působí přirozeně, jde často o pouhou větu, přitom však mají velkou sílu.

Mnoho informací se opakovalo v různých kapitolách, někdy se opakovaly i kazuistiky, byť pokaždé v jiné délce a detailu. Většinou mi toto opakování nevadilo, naopak to přispělo k tomu, že jsem si toho z knihy hodně zapamatovala. Jde například o důležitost podpory vnímání sebe samého (self), důležitost a různé možnosti bezpečného vyjádření vzteku a agresivní energie, nápady na různé projektivní metody, které autorka užívá, jako práce s loutkami, hračkami, figurami na terapeutickém pískovišti, hlínou…

Ocenila jsem, že autorka dokáže sdílet i situace, kdy se jí práce nedařila tak, jak by si přála, i zkušenosti, co nakonec pomohlo. Na s.113 popisuje spolupráci s dívkou, kterou k terapeutce poslal soud. „Trvalo mi snad tři setkání než jsem si uvědomila, že ji asi budu muset poslat k někomu jinému. Nikdy mi na nic neodpověděla, ani jednou se na mě nepodívala, jen strnule seděla a mlčela. Chtěla jsem to zkusit ještě jednou.“ Příběh pokračuje tak, že se terapeutka začala ptát na časopis, který dívka četla (byl o heavy metalu) a společně o něm mluvily celé sezení. Terapeutka se zajímala o tento klientčin koníček, společně i poslouchaly dívčiny oblíbené nahrávky a díky tomu se mezi nimi podařilo vybudovat skvělý vztah.

Jedna z nejzásadnějších kapitol pro mě je „Jak pomáhat dětem a dospívajícím, aby o sebe dokázali pečovat.“ Jak autorka píše: I když se změní chování rodiče, některá zranění v dítěti zůstávají a pouze ono samo si může dodat péči a podporu vedoucí k uzdravení.

Některé informace jsem už znala ze studia psychologie a zde jsem si je osvěžila. Například egocentričnost dětí: Děti automaticky předpokládají, že druzí vnímají svět stejně jako oni a také že mohou za všechno zlé, co se kolem nich děje – ať už jde o naštvání sourozence, kterému vzalo hračku, nebo rozvod rodičů. Naopak novou informací pro mě bylo doporučení, ať se malých dětí neptáme na příliš otázek (o emocích), ale raději vyjádříme, co předpokládáme, že dítě cítí. Konkrétně to znamená, že spíše než se dítěte ptát „Naštvalo tě to? Nelíbí se ti to?“, se doporučuje formulace jako „Vsadím se, že tě to naštvalo. Určitě se ti to nelíbilo.“ Jak tvrdí autorka, když se trefíme, dítěti se uleví, naopak když je náš předpoklad mylný, dítě se ozve a opraví nás.

Autorka píše o práci s dětmi s takovou lehkostí a hravostí, že dokáže čtenáře nadchnout. Já osobně pracuji pouze s dospělými klienty, při čtení Ukrytého pokladu mě ale začalo lákat si rozšířit pole působnosti i pro mladší klientelu. Má kamarádka, dětská psychoterapeutka, mě však ubezpečila, že jde o práci nejednoduchou a nevyzpytatelnou, podobně jako s dospělými klienty, byť trochu jinak. Věřím, že za touto zdánlivou lehkostí stojí přirozený zájem autorky o děti, jejich svět a jejich blaho.

Knihu Ukrytý poklad doporučuji rozhodně všem zájemcům o dětskou psychoterapii a o gestalt terapii, studentům psychologie, zkušeným psychoterapeutům i rodičům. Nekonečná studnice laskavosti a inspirace Violet Oaklander je něco, z čeho bychom všichni mohli čerpat.