V průběhu celé své psychoanalytické praxe individuálního, párového a rodinného terapeuta se setkávám s fascinujícími jevy transgeneračního přenesení . Tím nemyslím jen to, co je pro psychoanalýzu charakteristické a v rámci psychoanalýzy samozřejmé, totiž jak rodiče často nevědomě ovlivnili své děti, ale především přenášení různých forem utrpení, nemocí, náhodných tragických událostí, maladaptací, ale i supraoptimálních adaptací v průběhu mnoha generací. Také ovlivnění nevědomého výběru partnerů, přitažlivost partnerů s podobnou, nebo komplementární transgenerační nevědomou zkušeností, interference generačních zkušeností rodů v následujících generacích a další fenomény se přímo vztahují k transgeneračnímu přenášení. Terapeutické využití tohoto poznání je velmi důležitou součástí práce každého psychoanalytika. Z těchto důvodů jsem se velmi těšil na četbu knihy Jany Tóthové.
Už při zběžném pohledu je vidět, že autorka je výrazně ovlivněna rodinně terapeutickým přístupem V. Chvály a L. Trapkové a má nejen široký přehled o systémových a systemických přístupech k rodinné terapii, ale také čerpá z psychoanalytických zdrojů. Kniha poskytuje mnoho různých pohledů na problematiku transgeneračního přenesení od velmi různorodých autorů věnujících se rodinné i individuální terapii. Čtenář zde najde různé teoretické přístupy k problematice, návody, jak provádět rodinnou diagnostiku, jak zjišťovat přenos „transgenerační vulnerability“ a „rezilience“, jak zpracovávat a využívat „rodinný genogram“ a obšírně je zpracována problematika přenosu rodinného traumatu. Na samotný konec knihy autorka zařadila zajímavé a ilustrativní zlomky příběhů.
Části týkající se psychoanalýzy jsou bohužel popsané poněkud povrchně, mnohdy bez porozumění a kasuistických dokladů. Zdá se mi, že neanalytik jen s obtížemi pochopí, jak to Abraham, Toroková, Faimbergová a další autoři mysleli. To co je pro psychoanalýzu charakteristické a podstatné, totiž že se zabývá konstrukcí subjektivní reality člověka a že tedy traumaticky mohou působit i fantazie, ne jen reálné zkušenosti, že tedy traumata nejsou vždy důsledkem „špatných“ rodičů , ale mnohdy dětským zpracováním reality, zůstává autorčiným dluhem. Při četbě Tóthové může čtenář získat dojem, že vše, co se člověku špatného v životě stalo, způsobili jeho rodiče. Autorka nás informuje o transgeneračním přenesení z různých perspektiv – nejen psychoanalytické, ale také systémové, systemické, psychosomatické a narativní. V části věnované systemické perspektivě referuje bohužel především o kontroverzním B. Hellingerovi, proti čemuž by nejspíš většina systemiků protestovala. Pominu-li magické prvky v teorii Hellingera, pak podstatou systemického je subjektivní konstruktivismus, na rozdíl od dřívějšího systémového myšlení, které bylo objektivistické, což z referované literatury není patrné.
Občas pro mě bylo čtení střední části knihy náročné, unavující, styl je příliš akademický, popisný, přetížený tabulkami a diagramy. Dráždila mne mechanistická metaforičnost pojmů jako například „rezilience“, „transgenerační růstová spirála zdrojů“, nebo pátrání po „ochranných faktorech rodiny“(str. 56), a také naivní proklamace typu, že „každá rodina by měla vědět, jak se chránit, jak zvládat životní výzvy tak, aby ji podporovaly v růstu, a jak se celistvě uzdravit, pokud by určitá zátěž nebyla zvládnuta“. Každý, kdo jen chvíli pracuje v terapeutické praxi, ví, že racionální „vědění“ je to poslední, co pomáhá. Kdyby toto „vědění“ pomáhalo, pak by čtenáři psychologické literatury byli nejzdravější a nejšťastnější. Moje zkušenost mě učí, že důležité je poznání nevědomých subjektivních významů spojené s emočním zážitkem jedince a/nebo rodiny. Jsem také velmi skeptický v tom, zda se lze na traumata připravit a „chránit se“. Zdá se mi, že každý z nás jako jedinec i každá rodina má „slabá místa“, která jsou ale nevědomá, a tedy principiálně z vědomého rozhodnutí nechránitelná.
Zklamala mě i část 4.3. (str. 80) Trasgenerační přenos prostřednictvím nevědomé intrapsychické dynamiky ( str. 80) , kde se autorka opět vrací k psychoanalytickým autorům. Bohužel, rejstřík psychoanalytických autorů, a tedy i poznatků o transgeneračním přenesení je zcela nedostatečný. Jde o chudý výběr, málo vysvětlených poznatků a tím může být i matoucí.
Od str. 85 - část 4.4 Transgenerační přenos prostřednictvím strukturální rodinné dynamiky však začíná být kniha pro psychoterapeuta pracujícího s rodinami zajímavější a přináší mnoho nových informací užitečných zvláště pro systémově pracující rodinné terapeuty. Přináší Bowenovy a Minutchinovy koncepty - triangulace, detouring, spoustifikace, parentifikace atd. Znalost těchto konceptů by měla patřit k základnímu teoretickému vzdělání jakkoli orientovaného rodinného terapeuta. Jako psychoanalytik jsem však měl značný problém s částí 5.4. Transgenerační narativní interview. Jsou zde doporučené základní otázky narativního interview. Nechápu, proč se klienta ptát např. „Pokud byste se na chvíli vrátili do prostředí své původní rodiny, dokážete v něm zachytit okamžik, ve kterém cítíte, že začíná váš osobní příběh? Máte pocit, že tento okamžik je dnes zdrojem spíše vaší síly, nebo slabosti?“. Jako psychoanalytik mám totiž zkušenost, že podobné otázky na vědomé souvislosti jsou přinejlepším ztrátou terapeutického času, v horším případě matením klientů ideologií terapeuta. Otázky se klienta ptají na to, co má být teprve objeveno a zažito ve vztahu. Celé „narativní interview“ je proloženo hodnotícími soudy a pojmy, což je něco zcela proti duchu psychoterapie. Pokud bude klient vnímat hodnotící postoj terapeuta, bude jen obtížně projevovat své skutečné postoje a prožitky. Klientovo pravé já a dynamika rodiny tím bude nutně omezována. Navíc síla a slabost není nic objektivně a samozřejmě daného, je to určeno kontextem, ve kterém je klient nebo rodina. To co se v jednom životním období může jevit jako síla, může být v jiném období nebo kontextu zásadní slabostí.
Ve druhé polovině knihy (str. 147) mě zaujala Narativní rekonstrukce příběhů transgeneračního přenosu rodinného traumatu i zdrojů jeho uzdravení. Čtenář se na konkrétních příbězích rodin může seznámit s typologií transgeneračního přenesení podle etiologie traumatické zkušenosti. Terapeutům tato část osvětluje předchozí teoretické poznatky a umožňuje uvažovat nad alternativními formami porozumění předloženému materiálu. Pro mě byla tato část nejzáživnější částí knihy.
Při četbě jsem měl dojem, že autorka vedle sebe poněkud neorganicky staví různé pohledy, které jsou mnohdy nesourodé a vylučují se. Jako by implicitně předpokládala - podobně jako když pejsek s kočičkou vařili dort - že čím více dobrého dáme dohromady, tím více dobrého vznikne. Knize bohužel chybí integrativní nadhled.
Přes všechny popsané kritické výhrady autorce nelze upřít její upřímnou snahu postihnout co nejširší záběr problematiky transgeneračního přenesení. Neznám žádnou českou práci, která by se tímto tématem zabývala tak komplexně. Inspiruje k úvahám o možném transgeneračním přenesení v životech našich pacientů. Z tohoto důvodu ji ke kritickému čtení doporučuji všem párovým a rodiným terapeutům.
PhDr. Slavoj Titl
vedoucí individuální sekce České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii
s.titl@seznam.cz
