„Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu,“ tvrdil G. K. Chesterton a Dacher Keltner přesvědčivě ukazuje, jak si každodenní údiv a úžas pěstovat a k čemu je to dobré. Coby psycholog byl Keltner mimochodem přizván ke konzultacím obou dílů výborného filmu V hlavě a v knize naznačuje, že v případném dalším pokračování by právě úžas mohl sehrát významnější roli.

V poslední čtvrtině minulého století došlo v humanitních a sociálních vědách po řadě jiných „obratů“ také k tomu emočnímu („Emotional Turn“). I díky tomu dnes máme i v češtině dostupné stovky titulů o strachu, nenávisti, radosti i lásce. Jen úžas a údiv zůstávaly dlouho stranou pozornosti. A právě to se pokouší změnit americký psycholog Dacher Keltner, kterému právě vyšla vůbec první česká kniha na dané téma Úžas. Respektive druhá, pokud bychom vzali do úvahy i spis Nevinnost, poznání a údiv. Proč už nežasneme, jako když jsme byli malí? (Dobrovský, 2013), promluvy nemálo problematického náboženského gurua jménem Ošó (1931–1990).

Keltner, zástupce směru tzv. pozitivní psychologie, ve své mnohem obsáhlejší knize zkoumá úžas vědecky. Rozebírá jeho blahodárné zdravotní účinky, popisuje jeho projevy na několika úrovních fungování našeho organismu i to, co je podle něj jeho vyšší smysl: „Slzy a mrazení signalizují naší vědomé mysli přítomnost obrovských sil, které vyžadují, abychom se spojili s ostatními.“ Úžas nás podle něj začleňuje do širších systémů – do společenství, kolektivů, přírodního prostředí a forem kultury, jako je hudba, umění, náboženství a úsilí naší mysli porozumět všem svým myšlenkovým sítím. Zjevení úžasu spočívá v tom, že jeho prožitek spojuje naše individuální já s nezměrnými silami života. V úžasu chápeme, že jsme součástí struktur, jež nás výrazně přesahují. „Krátké prožitky úžasu nás například posouvají od myšlenkové iluze 20. a 21. století, že jsme oddělená já, individuality“, k uvědomění, že jsme začleněni do složitých sociálních i jiných sítí vzájemně závislých entit.

Autor tyto teze podkládá i experimentálně. Tvrdí, že „úžasuplný“ postoj ke světu se dá trénovat. A referuje také o tom, že lidé praktikující úžas dokumentovali svoje procházky po okolí jinak než lidé úžas nepraktikující: na fotografiích, které vytvářeli, zaujímala stále menší roli osoba fotografa, tedy bylo na nich postupně čím dál méně zastoupeno jejich „já“ a čím dál více jejich okolí.

S odkazem na mezikulturní experimenty jeho akustických projevů (jako ó nebo ách nebo wow) autor tvrdí, že jde o nejuniverzálnější zvuk spojený s jakoukoli emocí vůbec, který během výzkumu snadno rozpoznali lidé z deseti různých zemí, včetně odlehlé vesnice v Himálaji ve východním Bhútánu, jejíž obyvatelstvo bylo v minimálním kontaktu se západními misionáři nebo médii. Z čehož autor usuzuje: „Než před nějakými 100 000 lety vznikl jazyk, říkali jsme svým blízkým ó a aaaach, abychom se s nimi propojili tváří v tvář nezměrným tajemstvím života.“

Současně nezakrývá, že na podoby a prožívání úžasu má vliv i prostředí, v němž člověk žije.

Tak v jednom výzkumu sociologové zhodnotili přírodní krásu všech 3 100 okresů ve Spojených státech podle slunce, počasí, vody a topografické diverzity, jež každý z nich nabízí. Když v nějakém okrese narůstalo množství přírodních divů, jeho obyvatelstvo méně často chodilo do kostela nebo se hlásilo k náboženským dogmatům, shrnuje výsledky Keltner. I když dodejme, že návštěvnost tradičních svatyní zjevně ovlivňuje mnohem více faktorů.

Autor sám také připomíná vliv místní kultury na prožívání úžasu. Kupříkladu studující v Pekingu častěji nacházeli úžas v morální kráse – inspirujících vyučujících nebo prarodičích nebo v umění – a virtuózních vystoupeních hudebnic a hudebníků. U studujících ve Spojených státech to byla příroda. Američan Keltner nicméně sebekriticky přiznává, že studenti právě v USA se často neubránili úžasu sami nad sebou, například když dostali jedničku z těžkého předmětu, získali stipendium, o které museli soutěžit s ostatními, povedlo se jim vyprávět dobrý vtip nebo v případě těch skutečně narcistních nahráli novou fotku na Tinder. Ve Spojených státech bylo individuální já zdrojem úžasu oproti Číně dvacetkrát častěji, z čehož byl prý autor hodně překvapený. Přitom skutečnost, že existují velké rozdíly mezi kulturami kolektivistickými a individualistickými, je známá, viz knihu Mezikulturní psychologie. Kriticky a aplikovaně.

K recenzované knize by se dalo mírně polemicky dodávat, že existují i další četné případy, kdy by ani autor úžas nehodnotil zcela pozitivně: úžas přívrženců jistě vzbuzovaly i organizované davy oslavující či následující Stalina nebo Hitlera. Pokud se jedinec v úžasu cítí malou součástkou zfanatizovaného společenství, může být snadněji zneužitelný k tomu, aby šel bojovat proti členům společenství jiného. (Jinými slovy je rozdíl, pokud fanoušci oslavují pouze své „národní“ sportovce při zahájení olympiády, kdy členové výprav kráčejí v průvodu rozděleni podle zemí, nebo v závěru třeba i všechny, kdy jdou všichni společně.) A samozřejmě existují četné a značně odlišné variace, jak reagovat na tutéž situaci: autor líčí, jak jsou lidé na fyzicky vyvýšeném místě s širokým výhledem ovládnuti pocity pokory a vlastní nepatrnosti, ovšem existuje i tradice literátů (minimálně od Francesca Petrarcy po zmíněného Chestertona), kteří totéž postavení naopak potenciálně spojují s pyšným sebepovyšováním.

Celkově ale kniha velmi užitečně dokazuje, jak je schopnost každodenního prožívání úžasu potřebná, a dokonce doslova zdraví prospěšná. Radí rovněž, jak úžas pěstovat. A přidává dobrou zprávu, že zatímco mnohé jiné druhy potěšení, jako nakupování, pití lahodného piva nebo konzumace čokolády, s častějším opakováním slábnou, v případě úžasu to naštěstí neplatí, právě naopak: „Čím víc úžas praktikujeme, tím se stává hlubším.“