yhledávejme úžas! Kniha Úžas: Každodenní ohromení, které mění život (Portál, 2025) zve k prozkoumání nedoceněného jevu, který přitom působí ozdravně na jedince i společnost a přispívá k radostnějšímu životu.

Dacher Keltner, profesor psychologie působící na Kalifornské univerzitě v Berkeley a autor knihy Úžas,se stejnojmennou emocí zabývá více než 20 let. Jakkoli se úžas nedá zcela vtěsnat do kategorie emocí, umožňuje to jeho alespoň částečný výzkum. Vědecky zkoumat takový jev je dost ambiciózní projekt, protože je těžko uchopitelný, věčně unikající jakýmkoli popisům i škatulkám. A tak Keltner s týmem zkoumali úžas především prostřednictvím tisíců příběhů – svědectví z různých kultur a sociálních i ekonomických skupin. Když se podobné prožitky zasadí do širšího rámce a podpoří výzkumem, začínáme lépe chápat, co pro nás úžas vlastně znamená a jak moc může obohatit náš každodenní život. Dá se říct, že kniha samotná je důkladným rozvinutím jednoduchého poselství: Vyhledávejme úžas!

Úžas podle Keltnera zažíváme, když se setkáváme s ohromujícími tajemstvími, kterým nerozumíme. „Úžas je pocit bytí v přítomnosti nezměrného, co přesahuje naše aktuální chápání světa.“ Charakter úžasu výborně vystihuje český výraz „bázeň“ (v křesťanství „bázeň Boží“ jako konsternovaný úžas před Boží velikostí), i proto Keltner volí z mnoha synonym pro úžas anglické slovo awe, které obsahuje posvátný strach (česká „bázeň“ bývá překládána právě jako awe) a dotýká se i jeho transcendentního rozměru. Úžas spočívá v údivu z věcí mimo nás (J. Goodall). Otupuje tak hrany v dnešním světě sílícího „podlého egoismu“ a vůbec individuálního „výchozího já“ mínícího, že máme svůj život pod plnou kontrolou.

Náležitá odpověď na krásu stvoření

Vyvádí nás z nás samých, dává nám zakusit vlastní nepatrnost a nesamozřejmost bytí. Tím se shoduje Keltner s pochopením úžasu J. R. R. Tolkiena, který v něm spatřoval náležitou odpověď lidského nitra na krásu stvoření. Úžas (jmenovitě ten pramenící z literární fantazie) nás podle Tolkiena zbavuje všednosti ve smyslu okoukané samozřejmosti a obeznámenosti. Současně je ale – jak poukazuje Keltner – „výjimečnost“ úžasu prodchnuta jeho všudypřítomností. Úžasu lze dojít téměř kdekoli a kdykoli, a právě každodenní úžas má přinášet blahodárné účinky na lidský život, jeho psychiku i společnost.

Tolkien o úžasu mluvil a psal hlavně ve spojitosti s literaturou a přírodou. Keltner nepřekvapivě nabízí daleko komplexnější náhled. Úžas vychází z osmi divů života: morální krásy, kolektivní energie, přírody, hudby, vizuálního umění, spirituality a náboženství, života a smrti a konečně ze zjevení. K úžasu tak můžeme nacházet nesčetně podnětů (byť se v některých krajinách – třeba v následku destrukce přírody – snižují), stačí si jich všímat a nechat se ohromujícím úžasem unést. Jak G. K. Chesterton v jednom ze svých aforismů glosuje: „Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu.“ Vždy budou důvody k podivu, ale nesmí chybět vnímavý pozorovatel, který se nechá nadchnout a obejmout jeho hřejivými účinky.

Prožívání úžasu vede ke zvýšení laskavosti, pokory, pocitu sounáležitosti se společností, odhaluje nám vzájemnou závislost a současně snižuje „výstřelky ega“ včetně sebekritiky nebo úzkostí. Podle mnohých svědectví vede k naprostému umenšení „já“, vědomí, že jsme maličcí oproti celku bytí. To ale nevede ke komplexům méněcennosti, ale daleko spíše ke zmíněné pokoře a potřeby chápat se jako součást tohoto celku. Zlepšuje vztahy s rodinou i přáteli, napomáhá v poklesu psychických chorob (jmenovitě např. PTSD), umenšuje příkopy v politických i jiných názorech. Tím, že vychází z divů života, nese mnoho podob.

Keltner identifikuje více forem úžasu – morální, kolektivní, mystický, přírodní (divoký), hudební, mikroskopický a další. Za nejrozšířenější považuje morální úžas, který vzniká při setkání s nezištnými činy druhých, a pro mnohé představuje nejčastější podobu tohoto prožitku. Taková kategorizace samozřejmě napomáhá k hlubšímu porozumění úžasu a také k posílení jeho rozšířenosti a variabilitě. Přesto občas definování různých druhů úžasu sklouzává až k bezbřehosti, k záměně úžasu za všechno nečekané a fascinující kolem nás (v knize např. „uspávající úžas“). Je třeba držet se původního vymezení této prazvláštní emoci a nenechat ji rozbřednout s jinými emocemi, či dokonce zcela jinými jevy. A ačkoliv se o tom Keltner výslovně nezmiňuje, mnohé z kategorií úžasu, které popisuje, se v reálném prožívání často prolínají.

V jakém ohledu úžas posiluje vědomí „systémů“?

Závěrem v Úžasu označuje všech osm divů života, které úžas spouštějí, za systémy. Zde hrozí dezinterpretace, rozhodně se nejedná o systémy ve smyslu ucelených souborů idejí nebo usazeného způsobu uvažování a jednání. „Mám v tom svůj systém!“ slyšíme často a míní se tím, že má jistý pořádek ve svých záležitostech a má v nich jasno. To vůbec ne, úžas právě takové systémy znejišťuje, drolí, až boří. Systémy znázorňují společenské sítě stojící na smyslu pro vzájemnost. To není z Keltnerova vysvětlení úplně patrné, a může to tak být zavádějící. Tou vrcholnou pointou, byť zastřenou, ale je, že prožitky úžasu nás otevírají naší sociální, přírodní, fyzické i kulturní provázanosti. Cíl úžasu pak spočívá v tom, „že jeho prožitek spojuje naše individuální já s nezměrnými silami života“. Úžas nás volá k pohybu – k zájmu, akci a bystrému nasazení. Pomáhá tak nejen našemu vlastnímu i společnému zdraví, ale také bojuje proti lhostejnosti, vzdávání se a pocitu beznaděje.

Do budoucna: Jak úžas mění digitální technologie?

Na ojedinělých místech knihy se Keltner zmiňuje o moderních technologiích a snižujícímu se úžasu u dětí. To označuje za jeden z nejznepokojivějších trendů. Tak jako v roce 2003 spolu s Jonathanem Haidtem publikovali studii o úžasu, čímž započal Keltnerův zájem o tento jev, nabízí se pokračování s námětem (budu-li parafrázovat podtitul publikace o dospívání mužů Philipa Zimbarda), jak nás moderní technologie připravují o úžas a co s tím. Nic se nemění na tom, že východiskem bude soustředění na pozitivní emoce (kterou úžas představuje), to totiž Keltner od onoho roku 2003 dělá.

Jakým způsobem ale úžas ovlivňuje vizuální ztvárnění s nástupem AI prakticky čehokoli? Otupuje úžas čím dál víc fascinující a bizarní fotografie i videa? A ovlivňuje to nějak jiné typy úžasu, ať už ten morální anebo třeba vyvěrající z přírody? To by mohlo velmi prospět k tomu, jak úžas včlenit do svého života a čeho se vyvarovat. Nabízí se pochopitelně i opětovná spolupráce s J. Haidtem, který loni publikoval knihu The Anxious Generation (Úzkostná generace).

Úžas je mnohaletou ambiciózní snahou postihnout ztěžka postihnutelný jev úžasu. Příběhy napříč světem i kulturami a také různá sociální šetření a průzkumy mozku ukazují jeho nedoceněný přínos. Výzva každodenního úžasu se týká každého z nás – je to cesta, jak si poměrně jednoduše a bez peněz vypěstovat postoj, který povede k hlubšímu údivu i uzdravující vděčnosti.

„Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu,“ tvrdil G. K. Chesterton a Dacher Keltner přesvědčivě ukazuje, jak si každodenní údiv a úžas pěstovat a k čemu je to dobré. Coby psycholog byl Keltner mimochodem přizván ke konzultacím obou dílů výborného filmu V hlavě a v knize naznačuje, že v případném dalším pokračování by právě úžas mohl sehrát významnější roli.

V poslední čtvrtině minulého století došlo v humanitních a sociálních vědách po řadě jiných „obratů“ také k tomu emočnímu („Emotional Turn“). I díky tomu dnes máme i v češtině dostupné stovky titulů o strachu, nenávisti, radosti i lásce. Jen úžas a údiv zůstávaly dlouho stranou pozornosti. A právě to se pokouší změnit americký psycholog Dacher Keltner, kterému právě vyšla vůbec první česká kniha na dané téma Úžas. Respektive druhá, pokud bychom vzali do úvahy i spis Nevinnost, poznání a údiv. Proč už nežasneme, jako když jsme byli malí? (Dobrovský, 2013), promluvy nemálo problematického náboženského gurua jménem Ošó (1931–1990).

Keltner, zástupce směru tzv. pozitivní psychologie, ve své mnohem obsáhlejší knize zkoumá úžas vědecky. Rozebírá jeho blahodárné zdravotní účinky, popisuje jeho projevy na několika úrovních fungování našeho organismu i to, co je podle něj jeho vyšší smysl: „Slzy a mrazení signalizují naší vědomé mysli přítomnost obrovských sil, které vyžadují, abychom se spojili s ostatními.“ Úžas nás podle něj začleňuje do širších systémů – do společenství, kolektivů, přírodního prostředí a forem kultury, jako je hudba, umění, náboženství a úsilí naší mysli porozumět všem svým myšlenkovým sítím. Zjevení úžasu spočívá v tom, že jeho prožitek spojuje naše individuální já s nezměrnými silami života. V úžasu chápeme, že jsme součástí struktur, jež nás výrazně přesahují. „Krátké prožitky úžasu nás například posouvají od myšlenkové iluze 20. a 21. století, že jsme oddělená já, individuality“, k uvědomění, že jsme začleněni do složitých sociálních i jiných sítí vzájemně závislých entit.

Autor tyto teze podkládá i experimentálně. Tvrdí, že „úžasuplný“ postoj ke světu se dá trénovat. A referuje také o tom, že lidé praktikující úžas dokumentovali svoje procházky po okolí jinak než lidé úžas nepraktikující: na fotografiích, které vytvářeli, zaujímala stále menší roli osoba fotografa, tedy bylo na nich postupně čím dál méně zastoupeno jejich „já“ a čím dál více jejich okolí.

S odkazem na mezikulturní experimenty jeho akustických projevů (jako ó nebo ách nebo wow) autor tvrdí, že jde o nejuniverzálnější zvuk spojený s jakoukoli emocí vůbec, který během výzkumu snadno rozpoznali lidé z deseti různých zemí, včetně odlehlé vesnice v Himálaji ve východním Bhútánu, jejíž obyvatelstvo bylo v minimálním kontaktu se západními misionáři nebo médii. Z čehož autor usuzuje: „Než před nějakými 100 000 lety vznikl jazyk, říkali jsme svým blízkým ó a aaaach, abychom se s nimi propojili tváří v tvář nezměrným tajemstvím života.“

Současně nezakrývá, že na podoby a prožívání úžasu má vliv i prostředí, v němž člověk žije.

Tak v jednom výzkumu sociologové zhodnotili přírodní krásu všech 3 100 okresů ve Spojených státech podle slunce, počasí, vody a topografické diverzity, jež každý z nich nabízí. Když v nějakém okrese narůstalo množství přírodních divů, jeho obyvatelstvo méně často chodilo do kostela nebo se hlásilo k náboženským dogmatům, shrnuje výsledky Keltner. I když dodejme, že návštěvnost tradičních svatyní zjevně ovlivňuje mnohem více faktorů.

Autor sám také připomíná vliv místní kultury na prožívání úžasu. Kupříkladu studující v Pekingu častěji nacházeli úžas v morální kráse – inspirujících vyučujících nebo prarodičích nebo v umění – a virtuózních vystoupeních hudebnic a hudebníků. U studujících ve Spojených státech to byla příroda. Američan Keltner nicméně sebekriticky přiznává, že studenti právě v USA se často neubránili úžasu sami nad sebou, například když dostali jedničku z těžkého předmětu, získali stipendium, o které museli soutěžit s ostatními, povedlo se jim vyprávět dobrý vtip nebo v případě těch skutečně narcistních nahráli novou fotku na Tinder. Ve Spojených státech bylo individuální já zdrojem úžasu oproti Číně dvacetkrát častěji, z čehož byl prý autor hodně překvapený. Přitom skutečnost, že existují velké rozdíly mezi kulturami kolektivistickými a individualistickými, je známá, viz knihu Mezikulturní psychologie. Kriticky a aplikovaně.

K recenzované knize by se dalo mírně polemicky dodávat, že existují i další četné případy, kdy by ani autor úžas nehodnotil zcela pozitivně: úžas přívrženců jistě vzbuzovaly i organizované davy oslavující či následující Stalina nebo Hitlera. Pokud se jedinec v úžasu cítí malou součástkou zfanatizovaného společenství, může být snadněji zneužitelný k tomu, aby šel bojovat proti členům společenství jiného. (Jinými slovy je rozdíl, pokud fanoušci oslavují pouze své „národní“ sportovce při zahájení olympiády, kdy členové výprav kráčejí v průvodu rozděleni podle zemí, nebo v závěru třeba i všechny, kdy jdou všichni společně.) A samozřejmě existují četné a značně odlišné variace, jak reagovat na tutéž situaci: autor líčí, jak jsou lidé na fyzicky vyvýšeném místě s širokým výhledem ovládnuti pocity pokory a vlastní nepatrnosti, ovšem existuje i tradice literátů (minimálně od Francesca Petrarcy po zmíněného Chestertona), kteří totéž postavení naopak potenciálně spojují s pyšným sebepovyšováním.

Celkově ale kniha velmi užitečně dokazuje, jak je schopnost každodenního prožívání úžasu potřebná, a dokonce doslova zdraví prospěšná. Radí rovněž, jak úžas pěstovat. A přidává dobrou zprávu, že zatímco mnohé jiné druhy potěšení, jako nakupování, pití lahodného piva nebo konzumace čokolády, s častějším opakováním slábnou, v případě úžasu to naštěstí neplatí, právě naopak: „Čím víc úžas praktikujeme, tím se stává hlubším.“