Vědec a autor Dacher Keltner se zamýšlí nad emocí, která je často přehlížena, a přitom zásadně ovlivňuje naše duševní zdraví i vztah ke světu – nad úžasem.

     Kniha ÚŽAS přináší jedinečné pohledy na to, jak úžas prožíváme a co nám může nabídnout. Jako vědec s více než dvacetiletou praxí zkoumá jeho neurologické základy, fyzické projevy a hluboký dopad na naši psychiku. Ve vědeckém příběhu autor zkoumá, co úžas vlastně je, jak se liší od strachu či krásy a jak formuje naše vnímání sebe sama. Opírá se přitom o vývojové i neurologické poznatky a klade si otázku: Proč úžas?  V osobní rovině představuje příběhy, které ukazují, jak morální krása, příroda, umění i kolektivní pohyb – třeba při tanci nebo sportu – probouzejí v lidech hluboký pocit spojení a smyslu. Keltner píše i o roli úžasu ve věznicích, nemocnicích nebo knihovnách – tedy tam, kde bychom ho možná nečekali. Autor se také věnuje kulturním projevům úžasu, především v hudbě, výtvarném umění a spiritualitě, a ukazuje, jak jsou tyto formy prožitku zakořeněny napříč civilizacemi. Závěrečná část knihy se dotýká úžasu jako zdroje růstu v těžkých životních chvílích – při ztrátě, traumatu, v nejistotě. Ukazuje, jak nám tato emoce pomáhá čelit životu i smrti a nalézat hlubší smysl našeho bytí.

 Úžas je pocit bytí v přítomnosti něčeho nezměrného, co přesahuje naše aktuální chápání světa.                                                                                                                                                                       – Dacher Keltner –

UKÁZKA

Lidské vlny úžasu

 Lidské vlny se dnes rituálně zvedají na fotbalových zápasech, politických shromážděních, koncertech a promocích. Obvykle se pohybují ve směru hodinových ručiček a rychlostí dvaceti míst za sekundu. Objevují se, když se neděje nic významného: vlny zahájené během klíčového projevu nebo při kopání penalty se rychle rozpadnou v rozpačitosti. A i na stotisícovém stadionu k jejich rozproudění stačí třeba dvacet lidí. Kolektivní úžas může rozdmýchat i malá skupinka.

     Sjednocený pohyb vzniká někdy i v chaotických kontextech. Jedna skupina vědců a vědkyň analyzovala pohyby návštěvnic a návštěvníků metalového koncertu. Ve středu takového koncertu je takzvaný mosh pit, smršť srážejících se těl. Výzkum zjistil, že tento vír tělesného chaosu obklopuje pomalá, přelévající se vlna těsně na sebe natisknutých návštěvníků a návštěvnic, kteří ty, kdo do mosh pitu skáčou z jeviště, chrání před skutečně nebezpečnými pády. Mosh pity, v něčem skutečné ztělesnění sociálního chaosu, mají řád, který „umožňuje harmonii a jakousi jednotu“. Ti metalisti a metalistky, punkerky a punkeři o tom zřejmě neměli ani tušení.

     To, jak snadno se zapojujeme do lidských vln různého druhu, vypovídá o našich předpokladech pro sjednocený pohyb. Výzkumy ukazují, že už čtyřměsíční děti napodobují vyplazování jazyka a úsměvy u dospělých a starší děti imitují držení těla i gesta učitelů, rodičů, trenérek, rapperů a sportovních hvězd. Jako dospělí kopírujeme držení těla i pohyby rukou druhých lidí; jejich tón hlasu a gramatické tendence; a jejich úsměvy, mračení, červenání i svraštěné obočí, a často si to přitom ani neuvědomujeme. Díky tomuto zrcadlení se stírají hranice mezi já a druhými, což nás otvírá úžasu, který cítíme coby součást společenství. Básník Ross Gay ve své skvělé The Book of Delights („Kniha radostí“) poznamenává, jak pozoruhodná je „poréznost“, prostupnost lidských těl, „jak se tak často a většinou nevědomky naše těla stávají těly druhých.“ Pohybujeme se tak, jak se naše těla pohybovat mají.

     Když se naše těla stávají těly druhých, naše biorytmy se synchronizují s jejich. Srdeční tep sportovních fanynek a fanoušků se synchronizuje, když společně sledují zápasy, a jejich kolektivní pulz zachycuje agónie a extáze hry. Totéž se ukázalo u vesničanů a vesničanek ve španělském San Pedro Manrique, kteří se v noci setkávali, aby sledovali rituál chůze v ohni. Zdroje kolektivní energie – obřady, hudební vystoupení, sport, tanec, církevní rituály – proměňují rytmus našich těl ve sdílený biorytmus, a rozbíjejí tak tu nejzákladnější bariéru mezi já a druhými, představu, že jsme fyzicky oddělení hranicemi naší kůže.

     Když se naše těla a fyziologie sjednocují s ostatními lidmi, děje se to i s našimi pocity. Studium nakažlivosti emocí ukazuje, že když jednotlivci sdílejí prostor a každodenní život coby spolubydlící, sousedky, romantičtí partneři a kolegyně v práci, jejich pocity se začnou vzájemně podobat. Výchozí já předpokládá, že naše pocity jsou jedinečné; pravděpodobnější je, že skoro vždycky cítíme společně.

Knihu Úžas z anglického originálu Awe: The New Science of Everyday Wonder and How It Can Transform Your Life přeložil Jan Škrob, který knihu takto zhodnotil:

Kniha mi celkově přijde rozhodně skvělá. Nejsilnější je tam, kde mluví hodně za sebe a je z toho hodně patrné, co má on sám rád. Vlastně je to hodně hodně americké v tom nejlepším smyslu, na nějaké rovině se opírá o to nejlepší z americké duchovní a myšlenkové tradice, je v tom nějaká velmi specificky americká láska ke světu a přírodě, kterou mám spojenou hodně právě třeba s Whitmanem (takže mi dává dokonalý smysl, že právě k němu se opakovaně vrací). Někdy mi přijde, že se příliš urputně snaží dokazovat nějaké věci vědeckými výzkumy, jako by pravdivost čehokoli byla potvrzována právě a především výzkumem, ale zároveň chápu, proč to dělá i s ohledem na čtenářstvo – ale nakonec i proto, že to má rád, což je pro mě hodně sympatická rovina celé knihy. Píše velmi fundovaně z perspektivy vlastního nadšení (a úžasu nad úžasem!). Občas jsem měl dojem, že se opakuje, ale teď s mírným odstupem vidím, že je to vlastně skvělé -- z různých stran dochází k podobným věcem, ale důležité a nenahodilé jsou právě i ty různé strany, konkrétní způsoby nacházení úžasu atd. Líbí se mi, že se snaží nebýt politický, ale zároveň je (sympaticky) nekompromisní ve vztahu k tématům, jako je rasismus, postavení původního obyvatelstva, sexismus, postavení migrantských komunit, vězeňský systém...