Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: Marian ChrastaPo roce 2000 začala „všímavá revoluce“, kdy se dva a půl tisícileté znalosti a zkušenosti buddhistických mnichů, získané pečlivou introspekcí, staly předmětem zkoumání psychologů a neurovědců.
Kniha Jana Bendy: Všímavost a soucit se sebou je důkladným a poctivým hledáním paralel mezi buddhistickými teoriemi a současnými psychologickými teoriemi duševních nemocí a zdraví.
Autor precizně argumentuje, čím je všímavost prospěšná pro rozvoj duševní zdraví a jak jí využít v psychoterapii. Nabízí kompaktní teorii zdrojů duševních nemocí (stud, pocit méněcennosti) a metod úzdravy (soucit se sebou).
Je to hutný text, odkazuje se na 543 literárních zdrojů.
Benda si v této knize klade dvě otázky.
1. Jaké jsou kvality všímavého terapeuta a jak tyto kvality ovlivňují terapeutický proces?
2. Jak můžou klienti, zápasící s emočními a vztahovými potížemi dosáhnout podobné vyrovnanosti, soucitu se sebou a sebe-přesažení, jako dlouhodobě meditující, aniž by museli radikálně změnit svůj životní styl a na několik let se zavřít do buddhistického kláštera?
V úvodu knihy autor popisuje základní účinky meditace všímavosti: koncentraci nebo zklidnění, emoční rozvoj jako důsledek všímání si procesů v mysli i těle, kultivování laskavého a soucitného postoje k sobě a rozvoj sebe-přesažení jako protiklad k sebe-vztažnosti.
V dalších kapitolách pak autor podrobně rozpracovává teorii emocí. Věnuje se především studu nebo toxickému studu, za který označuje pocity méněcennosti, nedostatečnosti, bezcennosti nebo sebe-znehodnocení. Tento stud autor považuje za základní faktor v etiologii mnohých duševních poruch: úzkostných poruch, poruch nálad, posttraumatické stresové poruchy nebo dalších poruch vznikajících jako následek prožití těžkého stresu, poruch osobnosti, poruch příjmu potravy a závislostí.
Ač se tento popis může zdát příliš zjednodušující, je v knize pečlivě vyargumentován a podpořen mnoha zdroji.
Za protipól toxického studu a za základ duševního zdraví autor považuje soucit se sebou, který se kultivuje praxí všímavosti.
Soucit se sebou dle autora dítě rozvíjí v ranním dětství. Cituje teorii podpůrného prostředí Donalda Vinnicotta, bezpečné citové vazby Johna Bowlbyho, sebe-konejšení Paula Gilberta a základních potřeb Alberta Pessoa. Autor vyslovuje tezi, že „pokud jsme nevyrůstali v ideálním podpůrném prostředí, náš mozek si místo zkušeností s naplňováním vlastních potřeb vytvořil nouzové obranné mechanizmy: maladaptivní emoční schémata, díky nímž vždy typickým způsobem odvádíme pozornost od nejpalčivějších pocitů, k naplnění potřeb však nedochází“. Definuje maladaptivní emoční schéma, jako zafixovanou paměťovou strukturu, která se vytvořila v dětství jako reakce na emočně nezvladatelnou situaci a je automaticky aktivovaná v reakci na podobnou událost.
Jaká je cesta k překonání maladaptivního emočního schématu? Především všímavost: terapie i meditace vytvářejí podmínky pro to, aby si meditující nebo klient všiml, že prožívá to, co prožívá a tento fakt přijal. To samotné vede ke změně. Autor podává množství psychologických a neurologických výzkumů, které tuto teorii změny potvrzují.
V závěru autor podrobně popisuje psychoterapeutické postupy, které vedou k rozvoji všímavosti u klienta.
Pak se podrobně věnuje třem terapeutickým metodám, které vedou k překonání maladaptivních emočních schémat. Tyto je podle něj možné adaptovat do jakéhokoliv terapeutického přístupu.
Za tyto metody považuje fokusing, techniku krocení démonů jako dialog s vnitřním kritikem a techniku ideálních rodičů.
Jednotlivé metody dokládá velmi ilustrativními fragmenty přepisů terapeutických sezení.
Kromě teorie a popisů terapeutických metod, kniha čtenáři nabízí 14 cvičení k rozvoji všímavosti a soucitu se sebou.
Kniha je určená především pro terapeuty, kteří chtějí více porozumět „všímavé revoluci“ a jsou otevřeni možnostem rozšířit své terapeutické dovednosti.
Může být zajímavá pro praktikující buddhisty různých škol, pokud se zajímají o psychologické a neurobiologické pozadí meditací.
Širokou veřejnost může odrazovat příliš patologizující odborná terminologie (např.: maladaptivní emoční schéma). „Laický“ čtenář však může mít užitek z cvičení k rozvoji všímavosti a z přepisů terapeutických sezení.
autor recenze: Marian Chrasta
Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál