https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2019/44-2019/vsimat-si-pomahaV posledních letech zažívá ve světě nebývalého rozmachu pojem mindfulness, který se do češtiny překládá převážně jako všímavost, někdy i jako bdělá pozornost. Rozvíjení této schopnosti má celou řadu pozitivních dopadů v oblasti vzdělávání, v běžném životě (např. zvládání mezilidských vztahů) a v neposlední řadě také v psychoterapii. Posledně uvedené oblasti se věnuje kniha Jana Bendy Všímavost a soucit se sebou (Proměna emocí v psychoterapii), vydaná v roce 2019 v nakladatelství Portál.
Před několika lety jsem se zúčastnil semináře britského učitele meditace a psychoterapeuta Roba Preece. Tam jsem se poprvé setkal se slovem mindfulness (všímavost). Náš lektor jej zmínil mírně ironickým tónem jako určitou všudypřítomnou a do jisté míry módní západní záležitost, která má jistý vztah k meditaci. Konstatoval ale, že my se v dalším průběhu semináře budeme zabývat meditací, nikoli všímavostí. Promluvil z něj člověk navázaný hluboce skrze několikaletý pobyt v Tibetu a rozsáhlou meditační praxi na buddhistickou tradici. A měl v jistém slova smyslu pravdu: Všímavost sama není klasickou meditací. Jak říká Jan Benda, autor knihy Všímavost a soucit se sebou: „Všímavost je schopnost uvědomovat si procesy probíhající v naší mysli s porozuměním a soucitem.“ Tuto schopnost ovšem lze rozvíjet právě pomocí meditace všímavosti (vípassaná). A přes současný boom to není pouze módní západní trend, ale navazuje na buddhistický pojem sati, podobně jako na buddhistickou psychologii navazuje Bendovo využití všímavosti v psychoterapii. Přičemž zde nejde vůbec o náboženské obsahy, nýbrž o specifický způsob uchopení psychické reality. O zvýšení míry sebereflexe. Autor sám působí jako psychoterapeut a vysokoškolský pedagog a velmi jej ovlivnil půlroční pobyt na Ceylonu, kde se věnoval meditační praxi.
Rozvoj všímavosti není ve své podstatě něčím úplně novým, a to ani v novodobé západní psychologii. O potřebě přivést do vědomí nevědomé psychické procesy, aby se člověk posunul při svém duchovním zrání či vymanil z nežádoucího psychického směřování, se mluví v oblasti hlubinné psychologie od doby objevu nevědomí. Těžiště této psychologie - na rozdíl od psychologie pracující s všímavostí - spočívá spíše ve snaze analyzovat psychické struktury, motivace a dynamiku a jejich symbolické vyjádření.
Zásadním, dalo by se říci až revolučním příspěvkem meditačních technik a rozvíjení všímavosti spočívá ve způsobu, jakým se sebou zacházíme, jak se učíme vnímat se jako subjekt, a jak se dobíráme psychických obsahů a procesů, které určují naše prožívání a jednání. A přestože bychom více či méně podobné paralely zcela jistě nalezli například i v křesťanské tradici, například u některých mystiků (Mistr Eckhart a jeho "opouštění sebe sama"), tak ty zůstaly běžnému západnímu společenskému vědomí skryty. Až dnes k nám přichází skrze věky propracovaný systém buddhistické psychologie tento způsob sebepoznání jako všímavost. Její studium a aplikace v západním světě akcelerují. Jan Benda uvádí, že v roce 2003 evidovala vědecká databáze necelé tři stovky publikací o mindfulness a v červnu roku 2019 to bylo téměř 12 tisíc, tedy třicetkrát více.
Co to tedy vlastně ta všímavost je?
Schopnost všímat si rozděluje Jan Benda do třech úrovní. V první se učíme pozorovat, co se děje s naším myšlením a cítěním v přítomném okamžiku. Neulpíváme na obsazích myšlenek ani pocitů ani vjemů, registrujeme pouze jejich existenci. Už toto jednoduché všímání, k němuž se lze dobrat určitým meditačním přístupem, může ovlivnit pozitivně naši psychiku - posouvá práh a dobu reaktivnosti, dovoluje lépe vyhodnocovat situaci.
Na druhé úrovni se učíme všímat si celých procesů, u nichž opět neulpíváme na jejich obsazích, ale zaujímáme k nim akceptující postoj. V této rovině můžeme odkrýt takzvaná maladaptivní emoční schemata, obranné mechanismy, jichž jsme si dříve nebyli vůbec vědomi a které nás uzavíraly do kruhu stereotypů a zabraňovaly nám vykročit z nich ven.
Na třetí úrovni se dostáváme do stavu, kdy mysl už neovládají (nedeformují) žádné obranné mechanismy a my můžeme vnímat věci „tak jak jsou“. To znamená, že jsme osvobozeni od vlastnických tendencí, od sebevztažného zpracování informací. Mění se nevratně naše osobnost, chápání sebe samého. V této rovině vidí mnozí lidé západního světa nebezpečí, spočívající v „rozpuštění“ Já, ve ztrátě vůle, a tedy v dosažení jakési „nezdravé“ pasivity. To je ovšem velký omyl, protože předpokladem tohoto stavu je nejdříve dosažení stavu zralého Já, po jehož zvědomění ( „opuštění“) člověk dokonce může být i více aktivní. Jenže jeho činnost není určována nezpracovaným vztahem k sobě.
Výzkum i praktikování všímavosti, stejně jako terapeutická činnost, nemají smysl, když nejsou spojeny se změnou postoje k sobě, tedy s rozvojem sebepřijetí a soucitu k sobě samému (self-compassion). Výčitky a sebeobviňování jsou největšími překážkami zdravého psychického vývoje.
Klíčová otázka: Co s emocemi?
Jan Benda je představitelem psychoterapeutického směru, pro nějž jsou klíčové emoce a posun v jejich zvládání. Uvádí, že v zásadě většina jeho klientů se nachází ve špatném psychickém stavu na emoční úrovni: Neví si rady s emocemi jako je úzkost, strach, trpí následkem toho psychickým vyčerpáním a rádi by této stav změnili. Proto ve své knize poměrně podrobně rozebírá emoce, jejich funkci a jejich kategorie. Má to velké opodstatnění, protože emoce jsou bezprostředními a nejvýraznějšími psychofyzickými reakcemi organismu na podněty (projevují se tělesně, prožíváním a případně akcí) a mají nezřídka existenciální význam. Navíc nám umožňují prvotní odhad situace - jestli je pro nás dobrá nebo nikoli.
Analýza faktorů, které v raném věku ovlivňují další vývoj lidské psychiky a zakládají na skryté příčiny vzniku maladaptivních emočních schémat, je v Bendově knize popsána pro laického čtenáře velmi srozumitelně a přibližuje nás potom i ke způsobům, jak využít všímavost k jejich demaskování a rozpuštění. Teoretický rámec je doplňován praktickými cvičeními, při nichž se čtenář může přiblížit probírané tematice skrze vlastní prožívání, protože se všímavostí je to jako s jakoukoli jinou schopností či dovedností - nestačí si o ní přečíst knihu, je nutné je cvičit a praktikovat. A skutečná dovednost i posuny na poli vlastní psychiky jsou záležitostí dlouhodobou. Výsledky však člověka zásadně osvobozují od dosavadních stereotypů a pomáhají mu měnit náhled na sebe sama i své okolí.
Bendova kniha je především určena pro čtenáře zajímající se vážně o psychoterapii a o svou vlastní duši. Autor sám říká, že pro terapeuta je rozvoj všímavosti žádoucím rozšířením jeho schopnosti porozumět klientům, zvýšit empatii. Naopak říká, že není příznivcem snahy zavádět meditaci všímavosti u klientů, protože pro člověka s psychickými problémy není žádoucí sledovat všechny fenomény v jeho vědomí, ale pod vedením terapeuta se soustředit na ty důležité z hlediska jeho terapie. Také je důležité připomenout skutečnost, že všímavosti se člověk nenaučí za jeden několikatýdenní kurs, ale podobně jako u meditační praxe, je to záležitost dlouhodobá.