Dějiny novověkého myšlení jsou plné různých druhů vůle: Schopenhauerova vůle k životu, Nietzschova a Adlerova vůle po moci, Freudova vůle po slasti… Každý z nich viděl právě ten svůj koncept jako hlavního hybatele našich životů, ne-li dějin. Někdy kolem poloviny 20. století si ale velkou pozornost získal Frankl, který hlavní problém dnešního člověka spatřoval v životním smyslu a jeho absenci. V nakladatelství Portál vyšla kniha jeho sesbíraných přednášek o logoterapii Vůle ke smyslu.

Už za Franklova života se dalo mluvit o masivní pandemii bezesmyslnosti, jež se rozšířila jako paradoxní důsledek ekonomického rozvoje, moderního blahobytu a informační exploze. Tato všudypřítomná absence smyslu, kterou Frankl již na začátku 70. let označil za „patologii ducha doby“, se dnes zdá být ještě aktuálnější než kdysi. Důsledkem této masivní bezesmyslnosti pak podle Frankla může být vyšší výskyt sebevražd, konformismus, totalitarismus a podobné negativní společenské jevy.

Učený nihilismus

Tato všeobklopující bezesmyslnost proniká bohužel také do věd, kde se přinejmenším reprodukuje, ne-li rovnou produkuje. Vědy pak tímto svým „učeným nihilismem“ zpětně ovlivňují každého, kdo je jim ochoten naslouchat. Biologie se tak nezřídka redukuje na pouhý biologismus, kde už člověk není nic než biologický počítač. Ze sociologie se zase může snadno stát sociologismus, kdy osoby nejsou nic než objekty sociologických zákonitostí. Psychologie se redukuje na pouhý psychologismus, o jehož překonání právě Franklova logoterapie (ale i mnohé jiné směry) usiluje.

Výmluvnou ilustrací takového psychologismu je například samotný Freud, pro kterého tázání se po smyslu a hodnotě života značilo zkrátka jen „zásobu nenaplněného libida“. Možná ještě o krok dál zašel nějaký jeho následovník, který ve dvou tlustých knihách „analyzoval“ Goetheho. Celé Goethovo dílo – tento německý národní klenot – nakonec redukuje na jakýsi vedlejší produkt géniových pregenitálních fixací a zahanbujících potíží s předčasnou ejakulací.

V jedné anekdotě Frankl dokonce vzpomíná, jak léčil nějakého amerického psychoanalytika ze ztráty smyslu. Po konci terapie jej pak tento vysokoškolský pedagog požádal, aby za něj převzal přednášku a imunizoval jeho vlastní studenty proti přesně takovému redukcionistickému nihilismu, kterým je infikoval. Novým úkolem psychoterapie se tak, jak se zdá, stala pomoc lidem najít smysl.

Horolezec psychologie

Vůle ke smyslu je souhrnem přednášek z let 1946 až 1980. Frankl zde promlouvá k různým typům posluchačstva, díky čemuž se nám nabízí pestrý průřez jeho myšlením. Zřejmě nejkurióznější je jeho přednáška pronesená k úplným laikům při příležitosti výročí Alpského spolku, jehož byl Frankl patrně členem. V druhé řadě se nám dostává hned několika přednášek pronesených k vědecké komunitě jako takové – zpravidla při výročích různých univerzit – kde si lze kromě kolegů z kateder psychologie a psychiatrie představit i nějaké ty poučené laiky. A nakonec se sešlo i několik přednášek směrovaných přímo k psychiatrům, psychologům a psychoterapeutům, ve kterých už jde Frankl více do hloubky.

Knihu ocení především již trochu pokročilejší znalci Franklovy logoterapie, popřípadě i znalci jiných psychoterapeutických systémů či existenciální filosofie. Velký prostor je v přednáškách věnován zejména logoterapeutické technice paradoxní intence a také rozličným úvahám o oboru jako takovém. Jen škoda občasných překlepů.

A viete si predstaviť život bez zmyslu? Ak máte pocit frustrácie… ak máte pocit prázdnoty… potom Vám môže chýbať zmysel… Príjmite preto pozvanie k dotyku so zmyslom. Pre potechu.

Kniha Vůle ke smyslu prináša Franklove prednášky o zmysle z obdobia 1946 až 1980. Čo je dosť veľký interval. Vďaka tomu možno pozorovať isté prelínanie a aj posun, čo v úvode knihy spomína aj samotný Frankl. Zároveň však pripomína, že stále v tých textoch rezonuje vízia človeka ako toho, kto hľadá zmysel. Okrem toho sa tu rodí / načrtáva koncepcia logoterapie, ktorá pomáha človeku tento zmysel nájsť. V prípade, že ste Frankla ešte nečítali, ako úvod k tejto knihe ponúkam krátke odseky.

„Človek dokáže veľa, ak má prečo. Človek dokáže veľa, ak má zmysel. Ak pozná odpoveď na otázku prečo. Zmysel je tou najsilnejšou motiváciou. Čo je zmyslom života? Každý človek je jedinečný a má vo svete zanechať stopu, ktorú nedokáže zanechať nikto iný… To znamená, rozvíjať svoje dary a schopnosti, stať sa dobrým odborníkom a človekom, pracovať na sebe a pre iných, milovať a obetovať sa, stávať sa lepšou verziou svojho „ja“, zavŕšiť cestu od toho kým som, k tomu kým sa mám stať…“ Viac tu: https://dennikn.sk/blog/783455/terapia-horami/.

„Logoterapia je zameraná na zmysel. Samotné slovo logos, je odkazom na zmysel. Je to terapia zmyslom. Dať životu a všetkému v ňom zmysel, je podľa logoterapie primárnou túžbou človeka. Túžba po zmysle, je tak v kontraste s túžbou po naplnení (Freud) a po moci (Adler). A keď človek objaví zmysel, nájde odpoveď aj na otázku ako – prežiť. Zmysel je jedinečný. Nie je možné ho zovšeobecniť. Zmysel nie je niečo, čo možno človeku dať, ale čo musí sám objaviť a pomenovať.Nakoniec otázku po zmysle možno otočiť. Už nie čo ja – ako človek očakávam od života, ale čím ja obohatím svet a čo svet môže očakávať odo mňa. Logoterapie tak učí človeka zodpovednosti za svoj život a k zodpovednosti voči iným. Život je niečo vzácne, čo by bola škoda premrhať. Čaro logoterapie je v skutočnosti, že kladie dôraz na sebatranscendenciu ľudského bytia – cez druhého človeka nájsť cestu k sebe.“ Viac tu: https://dennikn.sk/blog/863602/tuzba-po-zmysle/.

Logoterapia spadá do existenciálnej psychiatrie. Existenciálna filozofia, to bolo otázka po tom, ako človek žije vo svete. Doslova „bytie“ vo svete. Lenže svet nie je len nástrojom, či priestorom pre to, aby sa človek realizoval a „zjavil“. Táto tak bežná interpretácia je chybná. Svet nie je plátnom, ktoré slúži človeku a na ktorom sa má prejaviť. Človek je súčasťou tohto sveta a tak jeho bytie v ňom, sa neobmedzuje na neho samotného. Nie je tu sám pre seba. Je súčasťou sveta a hoci svet mu ponúka priestor na realizáciu, má ho pretvárať pre dobro všetkých (nielen pre seba). Zmysel vytvára napätie. Dáva životu istú kvalitu. Bez zmyslu možno hovoriť o existenciálnom vákuu – na čo to všetko?“ Viac tu: https://dennikn.sk/blog/2350617/liecivy-dotyk-zmyslu/.

Prvé vydanie knihy Vůle ke smyslu vyšlo v roku 1972. Druhé vydanie prišlo na knižný trh v roku 1976. Tretie vydanie je z roku 1981. Pozorný čitateľ si už všimol rozdiel v rokoch (jednotlivé vydania vs. informácia z akých období sú jednotlivé prednášky).

Kniha ktorú prináša na trh Portál prináša príhovory k jednotlivým vydaniam, ale aj dodatok k druhému vydaniu.

A cenné sú aj tri “bonusy” k tretiemu vydaniu. Nachádza sa tu test, ktorý Vám pomôže zmerať mieru zmysluplnosti, teda ako výrazne je zmysel prítomný vo Vašom živote.

Okrem toho je tu “príspevok” Franklovej žiačky Elizabeth Lukadovej o validizácií účinku logoterapie, teda snaha jej overenia a “vedeckosti”. Vôbec ma neprekvapuje, že je tu odkaz na Maslowa (vďaka jeho pyramíde hodnôt).

Cenná je kapitola o alpinizme. Frankl hovorí o svojej láske k horám, ako sa stal horolezcom a vodcom. Píše tiež o tom, ako prišiel o členstvo v spolku, pretože bol Žid. A píše o kolektívnej vine… Čo ho k horám priviedlo? Strach. A túžba ho prekonať. Človek si nemusí nechať všetko „páčiť“… (ani od vlastného tela). Pripomína, že horolezec si vyberá čoraz náročnejšie cesty. Nie je to predobraz zmyslu? Bojovať oň? V dnešnej dobe chýba tolerancia voči frustrácii, ochota niečo strpieť a sila vydržať.

Kniha však prináša aj dodatok k 2 vydaniu knihy – Strasti bezesmyslného života. Je to prednáška z roku 1976… Frankl tu popisuje, ako chýbajúci zmysel života čoraz viac ľudí privádza do kresla psychiatra. Pre Frankla je v tom aj kus ľudskosti. Je to predsa niečo vznešené. A nepraktické. Z hľadiska výkonu. Cit. Hodnoty. Keď človek má zmysel, je ochotný preň aj trpieť. Má svoje prečo. Zmysel sa často spája s tým, že niečo cenné tvorím a vytváram. Potom s tým, že s niekým vzťah prežívam. Niekoho mám. Ale aj v službe. V uskutočňovaní seba. Podľa Frankla, do posledného výdychu neprestáva život mať zmysel. Vôľa pre zmysel drží človeka pri živote. Aj utrpenie má zmysel, keď sa človek stane iným. Keď ho utrpenie premení / zušľachtí.

Kapitola s názvom Psychoterapia na cestě k rehumanizaci je dodatkom k 3 vydaniu knihy. Hovorí o schopnosti človeka s odstupom sa pozrieť na seba, ale predovšetkým zaujať stanovisko. Frankl sa o tento poznatok opiera pri paradoxnej intencií. A táto kapitola je venovaná práve paradoxnej intencií, ktorá vedie človeka k tomu, aby si želal, čo si nepraje. Je to expozícia – schopnosť a ochota vystaviť sa situácií. A tým ju prekonať. Pre nás sú zaujímavé poznámky k zmyslu. Zmysel je jednou z dvoch zložiek sebatranscedencie. Šťastie je ovocím sebatranscedencie. Čo je to sebatranscedencia? Schopnosť presiahnuť seba a teda nemyslieť na seba. Obetovať sa. Ale zmysel, to je aj ochota premeniť bolesť v perlu. Vykresať zo života niečo pekné, napriek okolnostiam. Život je potenciálne zmysluplný za každých okolností… Kapitola je vlastne prednáškou z roku 1980…

Tak to boli dodatky a bonusy spojené s Franklovou knihou. Teraz prejdime ku knihe samotnej.

Dokopy má 310 strán. Jej samotné jadro – pôvodná kniha zložená z prednášok tvorí približne 220 strán. Štruktúra je jednoduchá – čo kapitola, to prednáška. A aké sú kapitoly? Vůle ke smyslu. Čas a odpovědnost. Logos a existence. Pluralismus věd a jednota člověka. Determinismus a humanismus. O logoterapií. Výňatky z poznámek o logoterapeutické léčbě. A Kritika čistého setkání. Pokúsim sa priblížiť to, čo mi z nich prišlo najzaujímavejšie.

Tam kde chýba zmysel, ostáva existenciálne vákuum. Prázdno, ktoré môže naplniť len zmysel. Na čo to všetko?

Frankl označuje redukcionizmus za nihilizmus dnešnej doby. Na prvý pohľad to nie je zrejmé, ale redukcia zužuje svet. Mám ťa rád lebo… Budem pomáhať keď… Buď bude po mojom, alebo… Natoľko je všetko podmienené, až nakoniec neostane nič. Prázdno.

Tam kde nie je zmysel, objaví sa frustrácia. A na frustráciu často reagujeme túžbou po moci, alebo po slasti. Ani jedno z toho nefunguje. Je len náplasťou. Freud a Adler mali pravdu – ale len u časti ľudí (ktorí boli frustrovaní). Preto tak kládli dôraz na moc, alebo slasť (ako motiváciu)… Ale dôraz na seba, na napĺňanie seba, je prekážkou k šťastiu. To je predsa odmenou za to, že žijeme svoj život a že nežijeme len pre seba. Paradox, nie? Frankl zdôrazňuje aj skutočnosť, ktorá je často prehliadaná. Zmysel treba nielen dávať, ale aj objavovať. Niekedy ho dáme tým, že ho príjmeme. Ako talent ktorý nám bol daný a my sme ho rozvinuli… Nebola to naša voľba, ale prijali sme ho a dali mu priestor. A obohatil nás. Pracujeme s tým, čo máme.

Žijeme v dobe nadbytku. To sa týka aj informácií. Keď sa prejeme, bolí nás brucho. Keď čelíme množstvu informácií, strácame priestor a schopnosť rozlišovať. Čo má zmysel a čo nie… Človek zmysel nielen hľadá, ale aj nachádza. Nielen dáva, ale aj prijíma. Je v tom niečo hlboké. Prijať môže byť ťažšie, ako dať. Máme tendenciu dať to, čo sa nám páči. Ale prijať občas musíme aj to, čo sa nám nepáči. Prijať zmysel nemusí byť ľahké. Ale to nikde Frankl nesľúbil… Silu prežiť mu dávala vízia stretnutia s ľuďmi, ktorých miloval. Ale pobyt v koncentračnom tábore si nevybral…

Frankl neprestáva prekvapovať, keď v istom okamihu píše, že to nemusí byť človek, ktorý kladie otázku po zmysle, ale komu je táto otázka kladená. Život sám od nás niečo očakáva… spoločnosť niečo od nás očakáva… aj ľudia okolo nás niečo očakávajú… Človek nie je ostrovom uprostred mora. Preto aj zmysel nie je viazaný len na jedinca. Prijať to ako výzvu, znamená prevziať zodpovednosť za svoj život.

Minulosť už nie je a budúcnosť je ešte len na obzore. Ostáva prítomnosť a teda dôraz na existenciu. Život tu a teraz.

Všetko je pominuteľné a zároveň pretrváva. Forma sa mení a pretrváva obsah. Telo pominulo, ale duša pretrvala. Dotyk pominul, ale láska pretrvala. Človek odišiel a jeho stopa ostala… Pominuteľnosť sa spája s ničotou a večnosť? So zmyslom. To čo má zmysel, pretrvá.

Frankl prináša zaujímavé slová o slobode a vlastne zapadajú do koncepciu zmyslu. Človek je slobodný k zodpovednosti. Môže sa rozhodnúť. Napriek okolnostiam. Človek je zodpovedný za naplnenie zmyslu a hodnôt. Teda za autentickosť – že bude sám sebou.

Dôležité je, že človek presahuje seba. Neostáva uzavretý pred svetom. Frankl hovorí o sebatranscedencií. Hovorí o niečom, čo človeka presahuje. O bytí, ale aj človeku. Nakoniec aj zmysel je niečím, čo človeka presahuje, pretože nie je len o ňom. Ale o jeho mieste v celku. Ak bude žiť pre seba, nebude šťastný. Ak bude žiť aj pre iných, bude šťastný. Paradox. Ale aj presahovanie. Ak sa o chlieb nepodelíš, budeš ho mať viac. Ale ak sa podelíš, budeš mať radosť. Mať vs byť. V praxi.

.

Kniha Vůle ke smyslu je už trošku náročnejšia na čítanie. Je dobré, ak už máte od Frankla niečo načítané.

Jednotlivé prednášky a teda kapitoly riešia rôzne úlomky, ktoré však spolu tvoria mozaiku, na ktorej je logoterapia vyskladaná. Je tu veľa historických faktov, ale aj kontextov a skúseností. Frankl pozorne a ochotne ukazuje a vysvetľuje. Snaží sa za pochodu reflektovať dobu a výzvy, ktorým čelí. Ak logoterapia kladie dôraz na zmysel, potom by sa už nikdy nemala vytratiť z nášho priestoru. Pretože otázku po zmysle, si budeme klásť znova a znova do konca života.

„… člověk může přežít pouze tehdy, když žije pro něco,“ píše Viktor E. Frankl na str. 33 souboru přednášek vydaných pod názvem „Vůle ke smyslu“ a shrnuje tak nejen základní východisko logoterapie a existenciální analýzy, ale také pojmenovává základní východisko lidského života. Život je k žití, pokud má smysl, který je jednou ze specificky lidských potřeb. Výběr přednášek Viktora E. Frankla v knize „Vůle ke smyslu“ postupně probádává co je oním životním smyslem, jakou roli hraje naše vůle ke smyslu, jak absence smyslu ovlivňuje naše životy, a jak jej můžeme objevovat a naplňovat.

V první polovině knihy Frankl zkoumá, co vše v sobě zahrnuje hledání životního smyslu: časem a pomíjejícností existence, hodnotami, odpovědností, osobní svobodou nejen od něčeho, ale také k něčemu, a také vírou a vědou a jejich dopady na poznávání, zažívání a realizaci životního smyslu. Zhruba v polovině kniha postupně přechází od teoretičtějších zamyšlení k popisu toho, co je logoterapie, z čeho vyrůstá a jaké jsou její úkoly a cíle.

V réto části knihy se dozvídáme také o terapeutických postupech, které logoterapie uplatňuje, přičemž největší pozornost je věnována technice paradoxní intence a dialogu. Tato část obsahuje také několik kazuistik, na nichž se teoretické úvahy stávají snáze uchopitelnými. V tomto ohledu jsem ocenila zvlášť kapitolu s názvem „Výňatek z poznámek k logoterapeutické léčbě“, která shrnuje osm sezení s klientem (Frankl používá termín „pacient“), a nabízí tak přehlednou ukázku procesu logoterapie a jejích účinků na klienta.

Při hledání smyslu spolu s klienty podle Frankla nelze ustrnout u diagnóz či psychologických pojmů, je třeba se s klientem setkat jako člověk s člověkem. Je tedy třeba žít vlastní hledání smyslu, abychom se mohli připojit k hledajícímu klientovi: „Neboť na otázku po posledním smyslu lidského utrpení, lidského života, nemůže být intelektuální, nýbrž pouze existenciální odpověď: Neodpovídáme slovy, nýbrž odpovědí je celá naše existence“ (str. 30). Stejně tak v knize nenajdeme návod na to, co je nebo má být smyslem života a jak rozvíjet svou vůli ke smyslu. Frankl nabízí úvahy nad těmito tématy, ukázky terapeutických postupů. Jeho cílem však není předat čtenáři návod. Naopak. Je na čtenáři, aby se zkoumal, jak tyto úvahy rezonují v jeho nitru: jaký přístup má ke své vůli ke smyslu a jak zažívá pocit smyslu ve své existenci.

Kniha rozhodně nepatří k jednoduchému čtení. Je to dáno i jejím jazykem, který odpovídá tomu, že všechny přednášky byly předneseny na akademické půdě. Přestože Frankl prezentuje své poznatky jednoznačně, jejich uchopení (a snad i pochopení) předpokládá otevřený a kritický postoj čtenáře, neboť „v životě totiž nejde o dávání smyslu, ale o jeho hledání“ (str. 27). Text vyžaduje od čtenáře nejen plnou pozornost, ale také jej nutí k hlubokému zamyšlení a reflexi témat, kterých se dotýká. Připravte se tedy na společné objevování smyslu a přemýšlení o něm spolu s autorem. Kromě trpělivého autorova vedení vám v tom pomůže také skutečně bohatý poznámkový aparát, který doplňuje vysvětlení, na něž již nebyl prostor v textu.

Hledala jsem v knize návod, jak pracovat s klienty, kterým se smysl jejich existence vytratil z dohledu. Upřímně musím přiznat, že to mi kniha neposkytla. Tím, že jsem se do knihy ponořila, jsem však dokázala začít si uvědomovat svou vůli ke smyslu, kterou jsem mohla doposud brát jako samozřejmost, protože jsem o smysl své existence doposud nemusela nijak usilovat: prostě byl, ani jsem si neuvědomovala, že je. Díky tomu je pro mě snazší “vydržet” nejistotu hledání při doprovázení klientů, když oživují svou vůli ke smyslu a hledají svůj smysl existence. Má bezradnost se proměnila v uvědomění, že mým příspěvkem k jejich hledání nejsou nové terapeutické techniky, ale moje schopnost ponořit se do hledání nejen jako terapeutka, ale také jako já.