Vysoce citliví lidé mezi námi

Vysoce citliví lidé mezi námi

Sellin, Rolf

Portál, 2021

329 Kč263 Kč

SklademAkce 20 %

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Zhruba 15–20 % lidí je citlivějších na podněty ve svém okolí. Mnozí to vnímají jako zátěž – mnohdy v důsledku nepochopení okolí, které dané jedince pokládá za přecitlivělé. Rolf Sellin ve své dnes již slavné knize popisuje, jak vlastní hypersenzitivitu přijmout a jak se zase soustředit na sebe samého, aby člověk dokázal vnímat svoje tělo a vlastní potřeby a mentálně se lépe chránil. Tak se z vysoké citlivosti stane přednost – schopnost intenzivně vnímat a rozlišovat. Praktická a přehledná kniha je doplněna sebeposuzovacím testem, podněty k zamyšlení a cvičeními, s jejichž pomocí vysoce citliví lidé konečně pochopí, proč jsou „jiní“ a v čem spočívá jejich vnitřní bohatství. Kniha vychází v přepracovaném překladu.

Rolf Sellin je původní profesí architekt, který o sobě zjistil, že je vysoce citlivý. Když se učil pracovat se svou citlivostí, vyvinul metody, které dnes ve svých seminářích a knihách zprostředkovává nejen hypersenzitivním laikům, ale i psychoterapeutům a psychologům. V Portále vyšla jeho kniha Blíž tě nepustím (2019).

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Podtitul:Jak z nevýhody udělat přednost

  • Překladatel:Pecharová, Jana

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1746-6

  • Počet stran / vazba:192 / Brožovaná

  • Rok vydání:2021

  • Kód:12314301

  • EAN:9788026217466

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Čtenářské recenze


  • Sellin, Rolf: Vysoce citliví lidé mezi námi - autor recenze: Káťa Ohlídalová

    https://knihazaknihou.cz/vysoce-citlivi-lide-mezi-nami/

    Pokud patříte mezi vysoce citlivé jedince, možná máte bohaté zkušenosti s neúspěšnými pokusy se přizpůsobit a „nebýt tak přecitlivělý“. K těmto pokusům bývají citliví lidé často tlačeni od dětství. Tyto „experimenty“ jsou příčinou toho, co vede ve velkém procentu k psychickým problémům. Citlivý člověk, který „hodlá splynout“ s davem, obětuje sebe samého a následně má problém přijmout sám sebe. Pokud se vás tato problematika, týká, nechte si poradit od nejpovolanějšího – vysoce citlivého – autora a zjistěte, jak svůj „handicap“ obrátit v přednost.

    Summa summarum

    Kniha vychází v brožované vazbě a s něžnou ilustrací na měkkých deskách. Místo Úvodu si autor pro své čtenáře připravil příběh fiktivní Gabriely a ilustruje na něm život „před a po“ zdravém zacentrování se vysoce citlivého člověka ve svém životě. Obsah knihy je rozdělen do 8 samostatných částí, z nichž každá má 5 – 6 kapitol:

    Od autora Rolfa Sellina jsem již z „portálovské“ produkce četla knihu s názvem Blíž tě nepustím (recenze) a zjistila, že je šikovně napsaná a obsah se mi líbil, proto jsem se na jeho nový titul věnující se hypersenzitivitě vyloženě těšila – a zklamaná rozhodně nejsem.

    V druhé knize tohoto autora mě zaujal zejména jeho postřeh, kdy čtenáře (vysoce citlivé lidi) upozorňuje na fakt, že hypersenzitivita se sebou přináší „existenci /bytí mimo sebe“. Díky extrémní schopnosti vcítit se vysoce citliví lidé lehce a dokonale „napojují“ na ostatní a často instinktivně upřednostňují cizí potřeby před vlastními. Díky tomu se vystavují stresu, potlačují své potřeby a touhy. Postupně se tak dostávají do nevýhodné, často „podřadné“ role, ve které trpí. Nezvládnutou frustraci čas od času „neukočírují“, tudíž mnohdy od svého okolí dostanou nálepku labilní osobnosti. Rolf Sellin (mimo jiné) ve své knize radí, jak si správně uvědomit „sám sebe“, zjistit s maximální upřímností, co skutečně chci a naučit se (v první řadě) hájit sám sebe … Text je „prošpikován“ příklady, cvičeními a praktickými radami, jak mohou citliví lidé najít své místo v životě, udělat ze své domnělé nevýhody plus a být sám se sebou a svým životem spokojen. Kniha se hezky čte, obsahově se mi líbila a myslím, že pro bude po mnoho lidí cennou pomocí. Doporučuji.

    Hodnocení: 5/5

    - 14.10.2021


  • Vysoce citliví lidé mezi námi – konečně kniha vod chlapa - autor recenze: PODNIKAVKA

    http://podnikavka.cz/uncategorized/vysoce-citlivi-lide-mezi-nami-konecne-kniha-vod-chlapa/

    Kurňa, konečna trochu pragmatická kniha vod chlapa…

    Rolf Sellin: Vysoce citliví lidé mezi námi aneb Jak z nevýhody udělat přednost (nakladatelství Portál)

    Jsem už citlivá (kromě toho, že jsem vysoce citlivá) na holčičí písmenkování kolem vysoký citlivosti. Trochu moc ezo, trochu moc introvertní, trochu moc holčičí. Moc jógy, moc meditace, moc víry v anděly, málo testosteronu. Jsem sice citlivka, ale jsem pragmatická, praktická, nejsem žádný vořezávátko a mám koule. Myšleno životní. Mám ráda studie, reálný příklady ze života, praktický přístup a všechny knihy, co jsem o vysoký citlivosti zatím četla, tak nějak shodně načuchly EZEM. Už EZO beru, ale co je moc, je příliš.

    EZO dělá citlivkám špatný jméno

    Pak to vypadá, že jen ezoterici mohou mít vysoce citlivou nervovou soustavu. No a samozřejmě: co citlivka, to introvertka a nemluvící bytost milující ticho a rozjímání. Což taky není vůbec pravda. Já jsem ambivert a na mnoho věcí zejména společenských jsem dračica, co klidně skočí na pódium a vyšvihne stand up třeba o podnikání. A melu tak, že mi do nádechu umí skočit málokdo. U nás v rodině je to: nadechni se a končíš. Meleme výtěčně všici.

    Co jsem tím úvodem chtěla říct? Že tuhle knihu konečně napsal chlap. Jj, trochu často skloňuje energii, její putování, sbírání, pouštění a tak, ale tak nějak klučičím způsobem. Ale těch rad, studií, citací a životních příkladů bez posypání kilem EZA je v knize tolik, že to byla radost.

    CITLIVKY (v nejlepším slova smyslu) můžou bejt i EXTROVERTI a PRAGMATICI, co necvičí jógu, nemeditují, nevěří na anděly a betelně melou pantem!!!

    Toliko úvodem. Tak a teď už drobečky posbíraný četbou. Teda ehm.. cestou. Moc se mi líbil pojem VYCENTROVANÝ. Já vždycky používala pojem asynchronní. že jsem jako v životě v nějakým dnu, situaci či období asynchronní. Jaksi vnitřně mimo vnější schránku. Moje mysl uvízla v minulosti nebo furt řeší budoucnost a tělo je přítomný, ale jsem jaksi mimo a neužívám si tady a teď. Dřív se mi to stávalo často. Po loňský těžký nemoci už s tím umím pracovat a jsem většinou synchronní. VYCENTROVANÝ je něco podobnýho, ale je to čistě o tom, zda jsem tady a teď ve svým těle.

    BUĎME VYCETROVANÝ

    Hodně lidí jako já, tedy citlivky, se totiž rodí jako altruisti a teprve ve středním věku, když maj kliku a podporu, se učí zdravýmu sobectví. Myslet na sebe, starat se o sebe a nevnímat na pvním místě všechny kolem. Jak tak vnímáte ostatní víc než sebe, vypnete poslech vlastního těla, kašlete na něj, bo není čas. No a ono pak volá o pomoc nemocí. To se mi stalo loni a já si uvědomila, že na tělo kašlu už léta. Beru ho jako spotřebku. Musí vydržet a vždycky vydrželo, tak co by nevydrželo ve středním věku, když makám, podnikám, blbě jím, málo sportuju a mám nervy. No a pak mě chytil nerv. Zánět trojklannýho nervu. Vnímat tělo jsem musela a pochopila, že ho zas musím zapnout a bejt s ním. Ha, nezní to trochu EZO?:)

    Takže pojem VYCENTROVANÝ teď dobře chápu. Neprdět na tělo, bejt v něm, vnímat ho a respektovat. Takže třeba, když mě z něčeho bolí hlava, přestat to dělat, přestat tam být. Já, jakmile dělám něco špatně, začne mi cukat tvář, aby se mi připomnělo to loňský roční peklo. A hned brzdím a couvám a jsem na sebe hodná. Už jsem já uvnitř a já schránka jedno. V 45 letech dobrej objev, ne?

    HISTORIE HSP

    O vysoký citlivosti se sice neví moc a ne moc dlouho, ale vlastně ji zkoumali vědci už v první polovině minulýho století.

    Konstituční typologie Ernsta Kretschmera (1888-1964)

    profesor psychiatrie a neurologie

    konstituční typologie – hledal souvislost mezi tělesnou stavbou, vlastnostmi osobnosti a jejími psychickými poruchami

    ve své knize Lékařská psychologie už ve 20.letech 20.století představil základní rysy vysoce citlivých

    HSP jsou podle něj hrdí a snaživí altruisti

    Životní pravidla ze Švýcarska

    další předchůdce objevování vysoké citlivosti je švýcarský psycholog Eduard Schweingruber

    v roce 1934 napsal knihu Senzibilní člověk, kde HSP radí, aby se zřekli všeho nevlastního a drželi zážitkovou dietu

    „Trvalé základní uvolnění je možné pouze při jednoznačné koncentraci na tady a teď“

    DRŽME ZÁŽITKOVOU DIETU

    HSP se dá chytnout

    My HSP jsme bdělejší, můžem dřív vycítit hrozící nebezpečí a vyhnout se mu. Vysoká citlivost se ale dá i chytnout. Lidi, které někdo přepadl, vykradl, znásilnil mohou začít vnímat svět jako my citlivky. Získaná citlivost je ale spíš neustálá připravenost na boj a ne dar, Svět je prostě nebezpečné místo, kde se ta hrůza může stát kdykoli znovu. A tak je postižený vlastně nonstop připravený na BOJ a nervový systém je v neustálém poplašném stavu.

    Mistři v přizpůsobování

    Nadání jemného citu z nás může udělat mistry v přizpůsobování. Ono to k tomu svádí, když cítítte, jak se druzí mají a napadá vás hned několik způsobů, jak jim jejich problém pomoci vyřešit. Vy to prostě umíte. Proč nemopoct? Pak se můžete podobně jako já kdysi stát cirkusovým pudlíkem, kterej žije víc pro ostatní než pro sebe. Já se za to na okolí léta zlobila, pak mi došlo, že to po mně nikdo nechtěl. Já to světu vnutila, a protože mu to bylo příjemný, nechal si to líbit.

    Pochvala od světa přicházela jen ve chvíli, kdy jsem svou citlivku schovala a byla vítěz. Vítěz v soutěžích, škole, bitkách. Tak jsem vítězila. Naučila se žít jako čistej extrovert a vítěz. A citlivku v sobě jsem používala pro ostatní. Aby se nehádali, aby našli cestu ven, abych je potěšila, pobavila, udělala jim radost, dala jim znát, že je někdo plně vnímá. Ježiš, kolik lidí já za život viděla a plně vnímala. Pak najednou střední věk a málokdo viděl mě.

    Naštěstí mám božího muže, kterej mi vidí na dno a zase zpátky. Vidí mě celou. Skoro celou. taky jsem si ho vyčekala. No a nemohl pochopit, jaktože mě tolik lidí kolem vůbec nezná, bojí se mě, považují mě za tvrdou. Inu roli vítěze jsem evidentně většinu života hrála na Oskara. No a tak se teď učím bejt zdravě sobecká a egoistická a nechávám promlouvat tu malou zanedbávanou CITLIVKU v sobě. No a světě div se, většina blízkých ji přivítala s otevřenou náručí a respektují ji. Nevím, zda ji úplně chápou, ale mou slabší Alici, co není nonstop vítězka, si lidi kolem docela oblíbili. Už ji beru všude s sebou. A nebojím se ji použít. Jsem vítěz. I když jinýho druhu. Ve 45 letech se nebojím bejt, kdo jsem.

    Zatímco druzí jsou nejdřív egoističtí a altruistiké chování se musejí naučit, zdá se, že my vysoce citliví startujeme do života jako alturisté. Teprve v průběhu života pak poznáme, že i my potřebujeme jistou míru egoismu.

    BUĎME ZDRAVÝMI EGOISTY

    Učím se příjmat odmítnutí, když řeknu, že to a to nebudu dělat, protože by mě z toho bolelo břicho. Učím se přejít občasný výsměch od těch, které si stejně v životě chci ponechat. Cukají se, prskají, ale zvykají si. No a koho si nechat nepotřebuji, ten valí o dům dál. Odřezávám, prořezávám, čistím, uklízím. V koroně to jde dobře, protože je vodřízlej vlastně skoro každej.

    Tělo jako spotřebka volá o pomoc pomocí nemocí

    Už jako dítě jsem si všimla, že moje tělo vnímá podněty jinak, intenzivněji. Ale nikdo kolem to nechtěl vnímat, řešit, poradit mi, co s tím. A děti chtějí sounáležitost, bezpečí, lásku. A tak se upravují tak, aby tohle všechno dostávaly. No a stalo se mi tedy to, co mnoha jiným HSP, své tělo jsem vypla, přestala mu naslouchat. Tělo se stalo obtížným pžívažkem duše, bezcenným nákladem, který jsem musela táhnout s sebou. Požadovala jsem po něm bezchybný výkon a nebrala ho do servisu. Protože když to nejde silou, jde to přeci ještě větší silou!

    Jako malá jsem se snažila vyhovět hodnoccení druhých a byla jsem tak sama sobě nevěrná.

    Jenže takový tělo pak začne volat o pomoc. Začne kolabovat, aby si vynutilo pozornost. Poprvé se mi to stalo při prvním porodu, po kterém jsem ještě 7 měsíců nemohla pořádně chodit a k tomu jsem měla ještě celé roky tunu dalších obtíží. Naposledy tělo volalo o pomoc tak, že se trochu vyplo loni, když jsem z pracovních i osobních nervů chytla nerva v podobě zánětu trojkklannýho nervu a málem jsem to nedala. 11měsíční peklo mě hodně vyškolilo a svoje tělíčko opečovávám jako nikdy před tím. Protože každé nové volání o pomoc bylo silnější a silnější a z toho trojklaňáku mám dost následků. Čili tuším, že další hlášení by byl třeba infarkt, mrtvice nebo rak. To fakt nechci. Takže naslouchám i nejjemějším morseovým tělesným i psychickým zprávám a reaguji. Dřív než by mě tělo zase samo vyplo.

    BUĎME SI VĚRNÍ

    Moc vjemů je jako energetické pouštění žilou

    Pozornost je energie. Už malé děti ji potřebují, proto pořád chtějí, aby máma koukla, jak dělají tohle a že namalovaly tamto. Koukni mami? Koukni, co jsem namalovala. Jé, táto, dívej, jak umím skákat na trampošce. Mamíííí. Tatíííí. Koukeeeej!!! A když dáme moc pozornosti ostatním, přijdeme o energii. Když si uvědomujeme svý tělo, mysl, energii a vědomě s tím pracujeme tak, abychom „sami neměli málo“, život se stane udržitelným. Energie se stane udržitelným zdrojem.

    Optimální růst je na našich hranicích

    Pokud nechceme zamrznout a schovat se v jistotě nudy a ticha, musíme do světa. Rosteme prej optimálně někde kousíček před hranicí toho, co už by nám nedělalo dobře. Asi jako je důležitý vystupování z komfortní zóny, abychom lidsky rostli, my HSP musíme taky neustále krok po kroku chodívat k našim hranicícm, abychom se otrkávali a vyvíjeli. Zdravě. Ani moc daleko, ani moc přes čáru. A líbilo se mi, jak v knize autor píše, koho se zeptat, když si hranicemi nejsme jistí. Břicha. Jj, je to trochu EZO, ale já už po tý dlouhý nemoci a všech zdravotních obtížích chápu, jak to myslí. Bolí mě břicho hned, jak dělám nebo se chystám dělat něco, co nemám. O čem dopředu vím, že mi neudělá dobře. Tělo mě varuje a chce mě stáhnout z akce.

    DRŽME SI SVÝ HRANICE

    Kdo není vycentrovaný a neohraničuje se, je v nebezpečí, že převezme city a nálady druhých lidí.

    Jiní nás duševně obarvují, říká autor knihy. Učím se i ve svým věku uvědomovat si, co jsou moje myšlenky a co myšlenky obarvený, cizí, převzatý. Dodnes je to pro mě někdy těžký a o to víc potřebuju dost klidu a samoty, abych se vždycky zvládla zeptat, co si myslím já. Jak malý děcko pak běžím za mužem třeba po třech dnech bádání a volám, že už vím, co si myslím, a že je to hrozně jednoduchý. Proto jsou pro nás, a mnozí to určitě znáte, tak těžký společensky vyhrocený situace. Z toho pak celý noci nespím, protože zjišťuju, co si myslím a nemám na to klid a furt do toho vstupuje svět.

    Vlastní myšlení vysoce citlivého člověka je často radikálnější a druhým lidem cizí, protože spočívá na obsáhlejším vnímání a měří se podle vyššího nároku na harmonii, spravedlnost dokonalost.

    Hulk, taky ho máte?

    Mám v sobě Hulka, nedávno jsem o tom psala poust na sockách. Jak na mýho syna zaútočil imbecilní senior v MHD a já si ho slovně podala tak, že zalezl, zmlkl, zcvrkl se. A zmlkla celá tramvaj. Můj Hulk mě chrání a vyleze, když je potřeba. Od mala ho mám. Ten se rval, zmlátil muže, co mě přepadli, spolužáky, co mi chtěli ublížit, lidi, co chtěli ublížit kamarádům. Hulk je se mnou odjakživa a chrání mě. Ale když se urve ze řetězu, neovládám ho.

    Tak necitlivý jako vysoce citlivý člověk, který překročil své hranice, zřejmě nemůže být ani někdo obecně necitlivý.

    Co se děje v HSP, když hrubě překročí hranice toho, co snese? Cítím v sobě obrovský napětí a zlost. Vidím už jen ohrožení. Jde mi o holáč. A podle toho se chovám. Přitom narušitel hranic může bejt moje dítě nebo manžel. Děti při hledání vlastních hranic kráčí tak daleko, dokud na ně nezařvete z megafonu, že sem už ne!! Takže HSP rodič a to je přesný, je pouští moc daleko, je strašně hodnej, strašně dlouho strašně hodnej a pak PUF, je to najednou moc a na scénu přijde HULK. To znám moc dobře a učím se s tím pracovat.

    Bacha, děti, Hulk se probouzí!

    Dětem se snažím říkat včas, že se Hulk probouzí a mohl by přijít na scénu. Povídáme si doma o všem a děti vědí, jak bojuji se svými démony a jak se s nimi učím pracovat. A vědí, že když se ujme vlády Hulk, je to v prdeli. Že už se neznám. Hulk je super venku, když jsme opravdu v ohrožení života, vždycky se o mě postaral. Byla jsem přepadená několikrát a Hulk se o mě vždycky postaral. Jenže vylejzá i nevhod, když se mi vlastně nic neděje, nikdo mi nechce ublížit, jen jsem se o sebe neuměla postarat a nezastavila jsem včas příval vjemů. A převjemovala jsem se a zúžila pak vidění a viděla jen ohrožení.

    Témata jako asertivita nebo konflikt jsou u mnohých vysoce citlivých lidí zatížena stresem. Často jsme napjatí, zarputilí a trvdošíjní, nebo se naopak bez boje stáhneme. Chybí nám zkušenost, jak se suverénně prosadit.

    Nemoci jako ochránci hranic

    Příliš časté překračování hranic pak tělo často hlásí bolestí a různými symptomy či chronickými nemocemi. Jsou to ochránci hranic. Pokud tělu nenasloucháme, jako jsem to předloni udělala já, hranice se stahují stále blíž k nám, vše zvenku nám ubližuje stále víc, tělo hlásí stále víc a pak prd a máte něco vošklivýho. Takový vysoce citlivý vyhoření. Zažila jsem a nepřeju ani Putinovi. A tak teď naslouchám i nejjemějším signálům. Protože bohužel po vysoce citlivým vyhoření tělo umí odpadnout do velkejch problémů mnohem rychlejc. Třeba to jednou zas přejde, ale teď jasně cejtím, že stačí málo a to PUF! a nějaká těžká nemoc je zase zpátky.

    Kdy je čeho moc, ví prej nejlíp naše břicho. To moje tedy určitě. Ani hlava, ani srdce. Břicho. Já teda vnímám svět i skrz zuby. Jak mě začnou bolet, vím, že je něčeho moc a musím to vyřešit nebo naopak přestat řešit. A PUF, zuby přestanou bolet, Vyřeším problém a přestanou mi krvácet dásně. V tu hodinu, kdy problém zmizí. Přijde problém a dostanu třeba menstruaci nebo silnou blicí migrénu. Tak to mám celej život. Tělo reaguje rychle.

    Poslouchejte svoje břicho

    Dávej, ber ve vztazích

    Dávej, ber, dávej, co máš, co můžeš,

    dávej, ber, třeba se svlíkni z kůže,

    no tak dávej, tak dávej!

    Tak se to zpívá v bejvalým socíkovským popovým hitu z roku 1988 od Sagvana Tofiho. A co k takovýmu dávání píše tato moudrá kniha?

    Ve vztahu určuje vždy intenzitu výměny ten, kdo chce od druhého méně. Podle něho se řídí míra dávání a braní.

    Všechno, co někomu dávám, dávám, protože chci. Nikdo mě nenutí. Nemá tedy smysl vystavovat tomu obdarovanýmu dodatečně účet. Tak mi taky došlo, že jsem leckdy v životě někomu vnutila nějaký dary. A pak se zlobila, že nejsou vděční, že si darů nevážej. Co dávám, se učím dávat tak, aby to obdarovalo mě, protože tak svět vidím, tak ho chci stavět. Mít z daru radost a energii. Co dávám, dávám i sobě.

    Každé partnerství je pro vysoce citlivého velkou výzvou. Jde o schopnost být v kontaktu s druhým, aniž by ztratil kontakt se sebou.

    DÁVEJTE (SI) DARY

    - 08.10.2021


  • Sellin, Rolf: Vysoce citliví lidé mezi námi - autor recenze: TOMÁŠ HUPKA

    https://dennikn.sk/blog/2377614/vysoka-citlivost-a-ako-s-nou-prezit-2/?ref=list

    Pred dvoma týždňami sme si priblížili ako prežiť, keď patríme k citlivejším osobám. Dnes si viac priblížime samotnú citlivosť a ako aktívne pracovať s vnímaním a usmerniť tok informácií tak, aby sme sa rýchlo neunavili…

    Podkladom pre dnešné skúmanie citlivosti bude kniha od Rolfa Sellina – Vysoce citliví lidé mezi námi, ktorá sa veľmi dobre dopĺňa s knihou od Asy Hammarstedt. Viac tu: https://dennikn.sk/blog/2359895/vysoka-citlivost-a-ako-s-nou-prezit/.

    S vysokou citlivosťou sa môžeme stretnúť u introvertov, ale aj extrovertov. S týmto pojmom prvý krát prišla americká psychologička Elain N. Aronová. Jej sa podarilo presadiť pojem „vysoko citlivá osoba“, teda highly sensitive person (HSP).

    Americký psychológ Jerome Kagan odhaduje, že ľudia s vyššou citlivosťou tvoria 15 až 20 % populácie. Nie je ich málo, len mnohí sa bránia ukázať vlastnú citlivosť. Kagan tiež tvrdí, že samotná vyššia citlivosť je dedičná. Tu však treba povedať, že úlohu zohráva aj postoj rodičov. Či budú dieťa viesť k väčšej odolnosti, alebo prehĺbia jeho citlivosť. A ak ho privedú k prijatiu citlivosti, či ho naučia s ňou pracovať. Či zohráva väčšiu úlohu pri rozvoji citlivosti dedičnosť, alebo prostredie. O tom sa stále diskutuje. Carl Gustav Jung písal o vrodenej citlivosti.

    Spomenúť možno aj profesora psychiatrie a neurológie Ernsta Kretschmera, ktorý vo svojom diele spomína „citlivý reakčný typ“. Píše tiež o veľmi krehkej mysli, slabosti a zraniteľnosti, ale aj výraznom vnútornom živote, s väčším sklonom k sebapozorovaniu a k sebakritike a tiež o veľkom altruizme, plachosti a skromnom vystupovaní. To všetko sú črty citlivej bytosti.

    Citlivosť a precitlivenosť

    Okrem vyššej citlivosti, ktorá je spojená s génmi a s prostredím (výchovou), možno hovoriť aj o získanej citlivosti, presnejšie precitlivenosti. Tá je spojená napríklad s traumou (napadli ma a už nechcem byť sám), ale aj s ochoreniami (napr. porucha funkcie štítnej žľazy, či dlhodobý zápal). Precitlivenosť je získaná, objaví sa počas života. Je spôsobom správania. Slúži výlučne k ochrane (zdravia) a ako obrana (pred ohrozením). Často je veľmi špecifická a vyhranená (nechcem cestovať istým prostriedkom, nechcem na ten typ akcií ísť, nechcem byť s tým človekom…). Niektorých ľudí nemôžeme „cítiť“. Človek môže naraz zápasiť s vysokou citlivosťou a s precitlivenosťou. A tie dve sa môžu navzájom stupňovať a tým zhoršovať zdravotný stav.

    Lakmusový papierik

    Keď Ernst Kretschmer prišiel s citlivým reakčným typom, bol pomerne veľký záujem o takýchto ľudí na trhu práce. Keď sa to tak vezme, sú veľmi citlivým indikátorom situácie. Možno ich prirovnať k bobrovi. Návrat bobra do rieky je znakom čistoty vody. Ak sa na pracovisku dobre cíti vysoko citlivý človek, znamená to že pracovné podmienky sú naozaj dobré. Ale keďže podmienky na pracovisku sa zhoršili, vysoko citliví ľudia buď na situáciu poukázali a museli odísť, alebo sa s tým museli zmieriť (potlačiť alebo spracovať). Alebo odišli sami. Zabúda sa na to, že kvalitné zázemie znamená menej tlaku na výkon a výsledky, menej informácií a preťaženia, pomalšie plynutie čohokoľvek a väčšiu interakciu s ľuďmi. A práve to často dnes chýba. A keďže vysoko citliví ľudia na tieto veci poukazujú, dnes nie sú žiadaným „artiklom“. Čo je škoda. Počúvať ich, by bola cesta k väčšiemu humanizmu a to bez poklesu výkonnosti.

    Mužská a ženská citlivosť

    V našej spoločnosti sa vyššia citlivosť spája skôr so ženami, než s mužmi. V skupine vysoko citlivých ľudí je však zastúpenie mužov a žien približne rovnaké.

    Muž môže byť silný a zároveň citlivý. Tieto protiklady sa nevylučujú. Muž ktorý je silný, si môže dovoliť byť aj citlivý a citlivosť ho vedie k tomu aby rozlišoval a tak uplatňoval silu s rozumom. A vďaka tomu je silnejší. Je to naša zaužívaná predstava, že sila a citlivosť sa vylučujú.

    Citlivosť si spájame skôr so ženami – to že vypočujú, pohladia, obetujú sa a poskytujú starostlivosť. Prehliadajú sa však ich vlastné potreby a tak sú často unavené a vyčerpané. Dlhodobé preťaženie vedie k podráždenosti, k strachu, rozladeniu, k ochoreniam (psychosomatickým), ale aj k zlej nálade. Tam by „bodla“ tá sila muža a stanoviť hranice. Citlivosť je dobrá, ale pri zachovaní a rešpektovaní istých hraníc.

    Tok informácií

    Ak to zjednodušíme, tak vysoká citlivosť sa spája s obrovským tokom podnetov a informácií, ktoré dokážu doslova vyradiť našu schopnosť držať krok s prúdom. Ten tok informácií nás dokáže veľmi ľahko strhnúť. Pracovať s nimi a usmerniť ich, prípadne využiť ich, to je spôsob ako mať z nich úžitok. Ale čo ak nás prevalcujú? Tok informácií a podnetov pôsobí troma smermi.

    Vysoko citlivý človek prestane vnímať svoje telo. Ak nemá podporu a vhodné usmernenie, naučí sa potláčať čo mu hovorí jeho vlastné telo. Naučí sa potláčať pocity. Prestane počúvať svoje telo a začne sa správať tak a robiť to, čo ostatní požadujú, alebo robia. Dokonca prestane reagovať na podnety, ktoré mu telo posiela ako varovania (psychosomatické prejavy a ochorenia).

    Množstvo informácií je ťažké spracovať, navyše mnohé sú dvojznačné a treba sa naučiť rozlišovať. Ak to vysoko citlivého človeka nikto nenaučí, prestane brať do úvahy vlastné informácie. Prestane žiť a pracovať podľa seba a začne prijímať to, čo si ostatní myslia. O to viac, že ak sme takí akých nás okolie chce mať – dostávame pozitívnu spätnú väzbu. A tak hodí svoje ja cez palubu. Neverí sebe a svojmu pohľadu na svet.

    Ak potlačíme svoje pocity, ale aj zmýšľanie, potom naplno prevezmeme pocity a informácie iných. Dokonca aj to, čo si myslia o nás a ako nás vnímajú. Ten krehký a citlivý človek ak nedostane usmernenie, sa ľahko ocitne v situácií kedy nežije svoj život a dokonca zabudne na to, kým naozaj je. Akoby ste ho zamurovali a prestal existovať.

    Lenže bez zdravého sebavedomia a bez vedomia toho kto som, budem sa prispôsobovať iným. Aká je šanca, že budem spokojný a šťastný? Aká je šanca, že tí druhí uhádnu po čom túžim, ak to ja sám neviem? Ak aj všetko funguje ako má, nie je jednoduché vyznať sa v sebe. Tak aká je šanca, že to budú vedieť tí druhí, ak jadro mojej duše a moje ja, dokážu len z časti naozaj uchopiť a spoznať?

    Ako s citlivosťou pracovať?

    Istý návod ponúka švajčiarsky psychológ Eduard Schweingruber.

    Píše doslova o zrieknutí sa všetkého, čo nie je moje (mám dosť vlastných podnetov), o diéte zážitkov (aby som vedel prísť a posúdiť), o istej pokore a odovzdanosti niečomu, čo človeka presahuje (tento dar – citlivosť je spojený s pokušením skĺznuť do sebectva, alebo uzavrieť sa pred inými). K tomu je nevyhnutné mať nástroj, ako sa odreagovať a načerpať silu. Okrem toho treba vedieť sa stíšiť a načerpať silu. Patrí sem aj dobrý spánok. A nakoniec je dôležité vedieť skombinovať uvoľnenie a koncentráciu – jednoducho rozhodnúť sa a vybrať si, na čo sa zameriam. V tomto duchu Schweingruber hovorí o sebavýchove. To je úloha pred ktorou stojí každý vysoko citlivý človek. Od okamihu ako Schweingruber sformuloval tieto tézy ubehlo už veľa času. Dnes žijeme rýchlejšie, pod väčším tlakom a viac zahltení informáciami. O to ťažšie je odolať tlaku a zachovať si slobodu a schopnosť rozlišovať.

    Ako usmerniť vnímanie

    Život vysoko citlivého človeka sa točí okolo vnímania. Buď sa necháme pohltiť informáciami a prevalcovať, alebo ich dokážeme usmerniť.

    Veľmi dôležité je pracovať na zdravom sebavedomí. Zdravé sebavedomie kladie dôraz na poznanie toho, kto som. Kladie dôraz na realizáciu človeka v jeho originalite a kráse. A chráni ho pred splynutím s davom. V neposlednom rade ho učí počúvať seba – svoje pocity, myšlienky a ak treba, tak aj „nepokoj“ v bruchu.

    Bežne sa nám to tak nezdá, ale vnímanie a spracovávanie informácií je energeticky náročné. Preto dokážeme svoju pozornosť venovať len po istý čas. A ak sme citlivejší ešte menej. Dobrý dôvod častejšie si dať pauzu, no nie?

    Vnímanie vnímame ako pasívnu aktivitu. Je pravda, že to vyzerá tak, ako by bežala sama od seba. Ako aplikácia na pozadí. Ale väčšinou je pasívna preto, lebo šetríme energiu. Je to pre nás pohodlnejšie. V okamihu kedy začneme rozlišovať a určovať čomu venujeme svoju pozornosť, vnímanie bude v našich rukách. Keď sa rozhodneme čomu budeme venovať pozornosť, potom sa stane aktívnym prejavom nás. Môžete byť ponorení do čítania a svet okolo akoby prestal existovať. A ak sa neobjaví zvuk spojený s ohrozením života, naozaj akoby prestal existovať. Na chvíľu prestaňte s čítaním a rad za radom venujte pozornosť rôznym zvukom. Koľkým podnetom sa možno venovať J.

    Začína to pripomínať koncept všímavosti, teda mindfulness. Ten je však vhodnejší pre tých menej citlivých. Vysoko citlivý človek už je v základnom nastavení „mindfulness“. A ak by tento prístup aktívne prehlboval, ešte rýchlejšie by sa unavil. Alebo by sa rovno uzavrel pred svetom a odišiel žiť niekam do divočiny bez elektriny… Problém vysoko citlivého človeka nie je v tom, že by nebol citlivý, ale že sa v podnetoch stráca, prípadne prestane byť sám sebou.

    Vnímanie vs mozog a nervový systém

    Vnímanie človeka je ovplyvnené množstvom vecí. Od záujmov a skúseností, až po dary a hodnoty. Do toho všetkého „prehovára“ aj mozog. Podnety ktoré sa rýchlejšie pohybujú sú preň zaujímavejšie. On sám je v pohybe. A viac pozornosti venuje tým novým (lebo nevie, čo od nich čakať). Vo všetkom sa zrkadlí snaha prežiť. Zmena mohla byť rýchla, bolo dôležité ju čím skôr vyhodnotiť, hlavne ak išlo o niečo neznáme. Dokonca mozog nové podnety aktívne hľadá. Mať veci pod kontrolou je cestou k pokoju. Preto cestou k ešte väčšiemu pokoju, je dopriať si priestor chudobný na podnety, kde mozog nemá na čom pracovať.

    Tak ako mozog nám môže sťažovať cestu k pokoju. To isté možno povedať aj o nervovom systéme. Náš nervový systém venuje pozornosť rušivým podnetom. Keď sa taký objaví, pomerne rýchlo burcuje náš mozog, aby sme sa mu venovali. Aj v tom je kus prežitia. Ak nás bolí ruka, potrebujeme zistiť, čo bolesť spôsobuje a ak sa dá, bolesť odstrániť. Avšak pri vysokej citlivosti ale aj precitlivenosti, nás zamestnávajú aj podnety, ktoré nestoja za reč. Je dôležité učiť sa odolať ich tlaku. Pre človeka ktorý rád nakupuje je veľkou výzvou nejsť do obchodu preto, že niečo majú, ale vtedy, ak niečo potrebuje.

    Vnímanie je vždy o výbere. Z množstva podnetov si vyberieme konkrétny a časom ho môžeme vymeniť za iný. V podstate nedokážeme venovať pozornosť viac ako 7 podnetom (+/- 2). A aj medzi nimi možno hovoriť o väčšej či menšej sústredenosti. Rýchlo sa to mení. Do hry vstupujú aj nové podnety. A naše rozhodnutie (čomu sa budeme venovať).

    Potreba hraníc

    Asi nič tak dobre nepomáha chrániť človeka, to kým je, po čom túži a jeho poslanie, ako hranice. Ak sa nad tým zamyslíte, hranice vymedzujú priestor, ktorý je váš. O ktorý sa treba starať a ktorý treba chrániť. Je to oblasť, ktorú chceme mať pod kontrolou.

    Aj vo svete okolo nás ku konfliktom a k napätiam dochádza na hraniciach. Hranice treba chrániť a rešpektovať a rešpektovanie vzájomných hraníc je cestou k dobrým vzťahom a k vnútornej rovnováhe. Aj hnev vo všeobecnosti je reakciou na narušenie hraníc. Vedomie vlastných hraníc nás chráni pred tým, aby sme sa vyčerpali a zabudli na seba.

    Mnohí vysoko citliví ľudia nepoznajú svoje hranice. Preto často skončia vyhorení a s otázkou – kto vlastne som?

    Koľko toho zvládneme? Kde sú naše hranice? Koľko zvládneme pracovať? Koľko času dokážeme venovať konkrétnemu človeku? Koľko času po práci dokážeme venovať domácnosti? Koľko času potrebujeme pre seba? Hranice. Nie je to egoizmus. Chránime seba, aby sme tu „ostali“ pre iných. Ak nebudem chrániť seba, nebudeme vládať a budeme sa musieť utiahnuť a uzavrieť pred inými. Je to aj v ich záujme, aby sme vládali.

    Telo pozná svoje hranice a dáva nám najavo, že je unavené. Strácame schopnosť premýšľať. Strácame chuť niečo robiť. Hranice sú dôležité. Buď ich nebudeme rešpektovať a vyhoríme, alebo si vďaka nim zachováme schopnosť sa s niekým stretnúť. Je veľkou výzvou vo vzťahu sa malými krokmi učiť hraniciam toho druhého. Rešpektovať a chrániť jeden druhého.

    Mnohí ľudia po rokoch prispôsobovania sa a v snahe o kompenzáciu, zaujmú určité postavenie a pohľad na svet. To postavenie a pohľad nemusia korešpondovať s ich skutočným presvedčením. Oveľa skôr sú frontovou líniou ktorú držia, aby prezentovali že nedajú lacno svoju kožu. Čo na tom záleží, či je to správne, ak doteraz robili to, čo chceli iní? Ak sa nenaučíme s citlivosťou pracovať a chrániť naše vlastné hranice, potom nás prevalcuje, časom poprieme samých seba a prestaneme žiť svoj život. Nakoniec nespoznáme tú tvár v zrkadle.

    Citlivosť na viacero spôsobov

    Vysokú citlivosť treba vymedziť aj voči iným stavom. O to viac, že často sa zamieňa so senzitivitou. A výkladový slovník pozná senzitivitu ako citlivosť. O precitlivenosti sme už písali.

    Zvýšená citlivosť na senzorické podnety sa spája s hyperesteziou. Je častá pri poruche periférnych nervov a spája sa s dotykom. O hyperestezií sa píše aj pri vyššej vnímavosti pri duševných poruchách.

    Používa sa aj pojem hypersenzitivita. V lekárskom prostredí je spojená s nežiadúcou reakciou imunitného systému.

    Často sa zamieňa vysoká citlivosť s ADHD. ADHD je neuropsychiatrická porucha pozornosti. Je však zaujímavé, že človek môže mať ADHD a aj vysokú citlivosť. Tieto dve „veci“ sa nevylučujú.

    K zamieňaniu tiež dochádza s poruchou senzorického spracovania SPD, ktorá môže a nemusí byť spojená s autizmom. Táto porucha je neurologická, dochádza tu k nedostatočnému spracovaniu podnetov.

    Senzorická citlivosť na spracovanie (SPS). Okrem tohto pojmu sa používa aj Senzibilita senzorického spracovania (SSZ), či senzibilita zmyslového spracovania. Podľa odborníkov s ňou zápasí cca 30 % populácie. SPS nie je poruchou. Spája sa skôr so zvýšenou citlivosťou centrálneho nervového systému a hlbším kognitívnym spracovaním podnetov. A predovšetkým so zvýšenou emočnou reaktivitou. Podľa Arónovej je „vysoká citlivosť“ podskupinou SPS. A tak sa natíska otázka, v čom je rozdiel medzi nimi? A odpoveď je, že druhou podskupinou je precitlivenosť. Takže SPS tvorí buď vrodená citlivosť, alebo získaná precitlivenosť…

    Čo je príčinou citlivosti?

    Podľa Wolfganga Klagesa je fenomén vysoko citlivých osôb biologicky zakotvený. Píše, že prah stimulu thalamu (medzimozog, sprostredkovanie reakcií) je u týchto ľudí nižší. Z aferentních nervových vlákien (prenášanie impulzov z receptorov do mozgu) viac signálov prejde do mozgovej kôry. Akoby nestíhal, či nevládal robiť výber.

    Výskum hovorí o určitom vzťahu medzi vysokou hladinou kortizolu (hormón hypofýzy tvorený v nadobličkách), čo môže spôsobiť hypervigilanciu (sme viac vystresovaní a vystrašení, než by sme mali byť) a náchylnosťou na traumy. A aj trauma môže podnietiť hypervigilanciu, čo zvýši hladinu kortizolu. V tom je vzájomné pôsobenie a podmieňovanie…

    Predný mozog u vysoko citlivých ľudí vykazuje vyššiu aktivitu. Je spojený so spracovaním a prežívaním pocitov a emócií. V mozgovom kmeni sa zas nachádza ventrálna tegmentálna oblasť (VTA), ktorá je spojená s dopamínom a odmeňovaním. Tá tiež vykazuje vyššiu aktivitu pri činnosti u vysoko citlivých ľudí. Dokonca v genetike sa hovorí o konkrétnej sekvencií génu, ktorá by sa mala spájať práve s vysokou citlivosťou. Všetko toto je však ešte stále predmetom overovania a skúmania z rôznych strán. Uspokojme sa preto s tvrdením, že vysoká citlivosť je dar, s ktorým treba vedieť zachádzať.

    Vysoko citliví ľudia nie sú jednoliatou masou. Podľa výskumov asi 40 % z nich sú mierne citlivejšia skupina. A zhodne po 30 % majú vysoko a nízko citliví ľudia.

    Citlivosť ako poslanie

    Vysoko citliví ľudia vnímajú viac a intenzívnejšie, vnímajú viac do hĺbky aj šírky, intenzívnejšie všetko prežívajú a komplexnejšie všetko vnímajú. V tom tkvie ich vnútorné bohatstvo. Sú s tým však spojené aj riziká. Až keď za toto všetko prevezmú zodpovednosť a rozhodnú sa s tým zachádzať ako s nástrojom, až potom možno hovoriť, že vysoká citlivosť je u nich požehnaním.

    Znakom vysoko citlivých ľudí je, že často sú naplnení hlbokou túžbou premieňať svet a robiť ho lepším miestom pre život. Potrebujú však pre fungovanie s vysokou citlivosťou svoje špecifické „know how“, ak si majú zachovať rovnováhu. Vo všetkom tom bohatstve tu je výzva – prijať prácu na sebe. Bez toho to nepôjde.

    .

    Kniha od pána Sellina sa veľmi dobre prelína a dopĺňa s knihou od Asy Hammarstedt. Sellinov text je odbornejší. Viac sa snaží problém ukotviť odborne. Ponúka viac odkazov a aj viac pátra po príčinách samotného problému. Obidve tieto diela sú veľmi cenné a pomáhajú zorientovať sa v probléme, ktorý je ešte stále do istej miery zahalený rúškom tajomstva. Ak ste vysoko citliví, môžete sa inšpirovať príbehom Asy a Rolfa a začať písať o citlivosti a pomáhať v jej skúmaní. Do budúcna je to téma, o ktorej sa bude hovoriť čoraz viac.

    Spoznanie toho, že v tom nie sme sami, je často spojené s úľavou. S vysokou citlivosťou zápasí nemalá časť populácie. Ako s ňou však naložíme? Môže nám to poslúžiť ako výhovorka – aby ostatní k nám pristupovali na špičkách (my sme tí citliví). Pre niekoho sa citlivosť stane nástrojom, ako ovládať a manipulovať s inými (viem ako na teba). Niektorí podľahnú sebectvu a pýche (som niečo extra). A niektorí sa uzavrú do seba a hľadajú akoby inú platformu života. Avšak buď sa naučíme s citlivosťou pracovať, alebo ovládne náš život. Iná možnosť neexistuje.

    - 07.05.2021


  • Sellin, Rolf: Vysoce citliví lidé mezi námi - autor recenze: Ivana Novotná

    https://www.alfabet.cz/pece-o-sebe/vysoce-citlivi-lide-mezi-nami-recenze-knihy/

    Autor knihy Vysoce citliví lidé mezi námi, která vychází v České republice v druhém rozšířenějším vydání, je původní profesí architekt. Čtenářům předkládá svou osobní zkušenost. Svěřuje se s tím, že je vysoce citlivým člověkem a jak toto poznání změnilo jeho život.

    Za hypersensitivní je označováno zhruba 20 % lidí. Tito lidé jsou citlivější na podněty, vnímavější ke svému okolí, snadněji se cítí zahlceni a energeticky oslabeni. Proto jsou okolím často považováni za přecitlivělé.

    Kniha je rozdělena do přehledných kapitol. Na začátku autor charakterizuje hypersenzitivitu a zmiňuje, jak se projevuje u dětí a dospělých. Na základě vlastní zkušenosti přibližuje, jak poznat, zda patříme k této skupině lidí. Nabídne čtenáři otázky, které si může zodpovědět a zjistit, zda by mohl být vysoce citlivý. Zabývá se také nástrahami, které sebou vysoká citlivost přináší, mimo jiné častý pocit ztracenosti v klubku pocitů a ztráty sama sebe.

    I proto Sellin klade velký důraz na vnímání vlastního těla a signálů, které nám dává. Přichází se zcela praktickými a jednoduchými cvičeními, která mohou pomoci lépe se orientovat v životě, ochránit se a přijmout vlastní citlivost a proměnit ji ve výhodu. Za jednu z těch největších pokládá schopnost hlubokého prožívání života a lidské blízkosti.

    Sellin vyvinul metody, jak pracovat s hypersenzitivitou, když pracoval sám se sebou. Tyto metody dnes zprostředkovává v knihách a na seminářích nejen hypersenzitivním laikům, ale také psychoterapeutům a psychologům. Díky tomu je v druhé části knihy schopen věnovat se radám, jak s hypersenzitivními klienty pracovat.

    Kniha má význam jak pro laického čtenáře, tak může být užitečná i rodičům, kteří jsou sami hypersenzitivní, protože je velká pravděpodobnost, že i jejich děti budou vysoce citlivé. Jako inspirace může sloužit i odborníkům z řad psychologů a psychoterapeutů.

    Další výhodou je, že ji lze přečíst od začátku do konce, ale zároveň se k ní kdykoli vrátit nebo pouze nahlédnout do konkrétní kapitoly. Na konci je navíc k dispozici doporučená literatura pro ty, kteří by se o hypersenzitivitě chtěli dozvědět více.

    - 07.05.2021


  • Sellin, Rolf: Vysoce citliví lidé mezi námi - autor recenze: Taťána Kročková

    https://kultura21.cz/zdravi-a-zivotni-styl/21628-vysoce-citlivi-lide-mezi-nami-jak-si-z-nevyhody-udelat-prednost

    Nakladatelství Portál vydalo zajímavou knihu, která vám může pomoci odhalit vaši vysokou citlivost. Neděste se, nejde o žádnou nepříjemnou psychiatrickou diagnózu, ale o účinnou pomoc a vysvětlení toho, proč se vám v životě děje to, co se vám děje, a jak se s tím můžete naučit žít. Autorem je vysoce citlivý Rolf Sellin.

    Psychologie má opět novou škatulku. Existuje určité procento lidí, zpravidla se udává 15 - 20 %, kteří jsou výrazně vnímaví a citliví na vlivy ze svého okolního prostředí. Tito lidé se nazývají hypersenzitivní. Autor knihy vysvětluje pojem hypersenzitivita neboli vysoká citlivost a objasňuje jací tito lidé jsou a co pro sebe potřebují. Pokud si nejste jistí, můžete si udělat test, který najdete v knížce, rovněž je v ní i test vysoké citlivosti pro vaše dítě. Jakmile máte jasno a v knize se poznáte, můžete účinně začít pracovat na tom, jak svou vysokou citlivost zvládat a jak si poradit v každodenním životě. Důležitá je také otázka vlastních hranic, zvládání života v partnerství, řešení problémů a zvládání konfliktů i umění poradit si se svými vlastními vnitřními konflikty.

    Vysoká citlivost bývá někdy zaměňována s konkrétními psychiatrickými diagnózami, na což autor knihy upozorňuje. Jedná se zejména o emočně nestabilní osobnost, hraniční poruchu osobnosti, autismus, ADHD atd. Jde o to, že vysoce citliví lidé reagují nadměrně a nepřiměřeně na vlivy svého okolí, které jiní lidé zvládají vcelku dobře. Pobyt ve společnosti druhých je vyčerpává, jejich smysly jsou silnější, proto jim vadí různé zvuky, pachy a podobně. Jsou také velmi sugestibilní nebo spirituální, přebírají na sebe emoce druhých lidí a podobně.

    Pokud se v tomto popisu poznáváte, kniha přeložená z německého originálu vám v tom jistě může alespoň částečně poradit. Nechybí ani konkrétní příklady osob ze života.

    Hodnocení knihy:

    Velmi zajímavé téma a v knize základní informace nechybí, ale za mě mohla být propracovaná lépe a mnohem zajímavěji. Rovněž překlad z němčiny nehodnotím zrovna jako dokonalý. Knížka bezesporu leckoho obohatí a pomůže mu v nějaké sebediagnostice, ale já jsem asi poněkud náročnější.

    Hodnocení: 75 %

    - 06.05.2021

  • E-SHOP – DOTAZY A REKLAMACE

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    eshop@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203
    knklapkova@portal.cz

    provozní doba:
    9.00 – 18.00 hod.
    (každý všední den)