Nakladatelství Portál vydalo velmi zajímavou knihu. Zve nás do obrovského světa zvířecích smyslů. A je mi až hanba, jak člověk s těmito smyslově bohatými zvířaty zachází a je dojemné, když je někdo miluje a plně respektuje jejich potřeby.

„Přestože žijeme na stejné planetě, vnímáme svět úplně jinak, než jak jej vnímají prasata či krávy. Pokud chceme lépe porozumět pohledu zvířat na svět, musíme si umět představit, jak fungují jejich smyslové orgány. Potom si uvědomíme, že naše vlastní smysly jsou velmi omezené. Náš svět je o mnoho menší než ten jejich.“

Pokusy, kterými vědci dochází ke svým závěrům, jsou rozmanité, velmi nápadité a týkají se chování či učení. Tak trochu připomínají různé logické hádanky pro zvířata. Dozvíme se tak, že pro krávy je životně důležité cítit trávu a pevnou půdu pod nohama, proto je ve Švédsku zákon stanovující, že krávy musí mít pastvu alespoň v létě. Avšak například v USA tuto možnost má méně než 5 % krav!

Ovce se naučí, jak vypadáte. Poznají vás na fotce, stejně jako své ovčí kolegyně. I jejich obrázky zvířata znají. A také jsou mezi nimi optimisti a pesimisti – podle toho, jak se zrovna cítí. Některé pokusy jsou úsměvné a přitom tak logické! Koho vlastně může napadnout, že slepice nemají žádné emoce?

Prasečí hnízdo… sdílela jsem dojetí autora, který měl možnost pozorovat ve volné přírodě prasečí matku, kterak pro své mláďata buduje hnízdečko. Jak trýznivou vnitřní bolest proti svým instinktům musí prožívat prasečí matky pod nadvládou lidského zvířecího průmyslu?

Zabíjejme je soucitně

Autor se nesnaží nabádat nás k vegetariánství, ale k soucitnému přístupu ke zvířatům, k soucitnému zabití (ano i tomu se tu věnuje jedna kapitola a není vůbec tak děsivá, jak by se dalo předpokládat) a k tomu, abychom maso nebrali jako součást jídelníčku, kterou lze mít v nadbytku nebo jí dokonce plýtvat.

A informace, jak si zvířata uvědomují sebe a druhé, jak dokáží v lecčem přemýšlet jako my, je pro mne úchvatná a vrací mne to období, kdy jsem chtěla s přírodou souznít, se zvířaty soucítit a… dávat jim domov.

Inteligence lososů a ryb pak je úplně novou oblastí, která v našich končinách je velkou neznámou.

Jen škoda, že tu nemáme pojednání o kozách a koních. A kočky a psy by se taky hodili.

Ale takto je postavena živočišná výroba ve skandinávském zemědělství, proto ve výběru zvířat jsou krávy, prasata, slepice, ovce a lososi.

Hodnocení: 95 %

Dlouho jsem váhala nad touto knihou, protože se ve mně bijí dva silově vyrovnané tábory. Na jednu stranu miluji zvířata. Sama mám několik voříšků, kocoura z ulice, vodní želvy, papoušky, rybičky a šneky a pocházím ze včelařské rodiny. Pracuji mimo jiné v Zoologické zahradě v Brně, kde si mohu kdykoliv pohladit mládě bizona a nikdy jsem neměla s faunou jedinou negativní interakci. Dokonce si na mě pravidelně sedávají vosy a ani nevím, jak to vlastně bolí, protože mě nikdy žádná nebodla. Kdybych žila ve fantasy světě, byl by ze mě druid.

Jenomže potom je tady i ten druhý tábor, a to je moje nekončící chuť na maso. Z morálního hlediska jsem se pokoušela opakovaně a neúspěšně ulehčit jídelníčku. Vegetariáni budou tvrdit, že mám slabou vůli. Nebo za to může čistý vědecky dokázaný fakt, že krevní skupina má vliv na to, jaké má člověk nejen chutě, ale i to, co jeho tělo potřebuje a bez čeho se jen těžko obejde. Například má 0+ pochází z loveckých předků, a dokonce se jí doporučuje to se zeleninou zrovna moc nepřehánět, jelikož lidem s touto skupinou chybí některé enzymy potřebné ke správnému trávení čerstvé rostlinné stravy.

Ať tak či tak, maso jíst pravděpodobně budu i na smrtelné posteli. Ale to neznamená, že bych byla necitlivá ke zvířatům. Když už je jíst musím, snažím se bojovat alespoň za příznivější podmínky pro chov a později jejich usmrcení a podporovat lokální farmy oproti hypermarketům a jejich vejcím za 2 koruny. A přestože situace není dokonalá, jsem ráda, že žijeme v naší krajině, kde i ty nejhorší podmínky pro chov jsou stále kolikrát lepší než průměrný masokombinát kdekoliv jinde mimo Evropskou unii. Jenomže, co má všechno toto společné s knihou?

Někdy je náročné odlišit, co je charakterový rys, co je emoce a co pouhý pud, který pohání ty dvě mozkové buňky, které má například taková slepice. A opět hovořím to z pozice člověka, který se zvířaty pracuje. Ne zrovna s kurem domácím, ale například s takovými pávy, kteří jsou drůbeži inteligenčním KVOcientem zhruba nejpodobnější. Až uvidíte páva, který se hodinu v kuse snaží rozbít si hlavu o poklici na pneumatice auta, protože chce naklepat řízky tomu parchantovi v odraze, začnete o jejich rozumu dost pochybovat.

Jenomže potom jsou tady ta chytřejší zvířata, která pojídáme. Vezměme si takové prase, to stejné, které dokážete na některé věci vytrénovat lépe než psa. To je chytré a stejně ho jíme a ani se nepozastavujeme nad tím, co cítí. V Česku mají masokombináty chodby se zrcadly a hudbou, takže prasátko, které jde na porážku u toho poslouchá relaxační soundtrack a není tolik ve stresu. Jenomže ne všude to tak je.

Per Jansen je švédským etologem, který se doslova specializuje na chování zvířat a zejména těch hospodářských a v této útlé knížečce krásně tyto věci sepsal a porovnal podmínky různých krajin, takže se dozvíte takové zajímavosti, jakože ve svobodné americké zemi jen méně než 5 % krav uvidí za svůj krátký život nebe.

Nicméně kniha rozhodně není nijak aktivisticky založená. Dokonce i kapitola právě o humánním zabíjení není nijak depresivní a psychicky vyděračná. Právě naopak. Jansen nenabádá k vegetariánství jako spíš k humanitě, co se týče chovatelských podmínek a šetrnosti, co do nákupu a konzumace a případného vyhazování nepotřebného masa. Osobně jsem si hodně užila i různé psychologické výzkumy. Stejně jako lidé (nebo psi a kočky, vlastně veškerý inteligentní život) má i dobytek své vlastní nálady, charakterové rysy a smysl pro humor.

Zvířata nejsou bez citu je krátká publikace a vzhledem k tomu, že se týká zejména hospodářských zvířat a některých ryb, lze očekávat, že pan Jansen napíše i pokračování. Třeba se příště dozvíme i něco o kozách, což je podle mě dost vděčné téma pro zasmání, ale třeba i právě o našich domácích miláčcích.

Pro všechny, kteří se někdy zamysleli, jak zvířata vnímají svět nebo sama sebe, vyšla v nakladatelství Portál kniha Zvířata nejsou bez citu s podtitulem Co víme o zvířecích emocích. Jejím autorem je Per Jensen, profesor etologie na univerzitě ve švédském Linkopingu, který hledání odpovědí na otázky o zvířecích pocitech zasvětil svůj profesní život a ve své nejnovější publikaci určené široké veřejnosti se dosavadní poznatky snaží přehledně shrnout.

Vnitřním životem zvířat se zabývá řada autorů. Tato kniha je však jedinečná v tom, že se zaměřuje předevšímna ta zvířata, která jsou běžnou součástí (alespoň evropského) jídelníčku. Hned na začátkuJensen popisuje silný zážitek z dětství, jímž jeho úvahy o vztahu lidí к hospodářským zvířatům započaly. S rodiči navštívil svou příbuznou na vesnici, kde žila spousta zvířat, a autor je ve své dětské nevědomosti vnímal prostě jako kamarády, domácí mazlíčky. Když ho před odjezdem otec poslal vyjednat, aby jim příbuzná přibalila domů slepici, začal si radostně plánovat, jak ji bude v bytě chovat a zahrnovat láskou. Sen se však vzápětírozplynul, protože teta slepici bez okolků zakroutila krkem a z vytoužené zvířecí přítelkyně se rázem stal nedělní oběd.

Šťastná zvířata klidně jezme

Úvodní příběh nastoluje silný kritický tón, který v textu zaznívá až do konce. Autorova kritika však míří především na dnešní konvenční způsob zacházení s hospodářskými zvířaty, proti jejich chovu jako takovému a samotné konzumaci masa Jensen nijak zvlášť nevystupuje. Sám dokonce spolupracuje na projektech, jejichž cílem je porážku zvířatům co nejvíce „zpříjemnit“, například zkrácením stresujících transportů nebo vytvořením co nej přirozenějšího prostředí na jatkách, kde mohou být zvířata usmrcována rychlým elektrickým šokem při konzumaci oblíbené potravy po zcela dobrovolném vstupu do místnosti. Anotace knihy koneckonců uvádí jako jednu z jejích předností to, že autor zbytečně nemoralizuje; čtenáře a čtenářky tedy otevřený apel na radikální změnu stravovacích návyků logicky nečeká.

Po krátkém přehledu historie domestikace následuje pasáž o hrůzných podmínkách velkochovů. Zde Jensen přece jen neopomíná zmínit, že masa jíme více než kdy dřív, a tedy příliš. Souvisí to s tím, že maso je stále cenově dostupnější, přičemž cenu samozřejmě platí zvířata, jejichž chov je v současném konvenčním zemědělství podle autora charakterizován třemi změnami oproti minulosti: těmi jsou velkochovy, specializace a vývoj v oblasti šlechtění. Úvodní část knihy uzavírá Jensen odpovědí na otázku, proč se o život hospodářských zvířat vůbec zajímat. Na prvním místě uvádí etické a morální důvody, hned vzápětí však následují důvody zdravotní a chuťové — šťastná zvířata jsou zkrátka pro člověka výhodnější.

Jako na horské dráze

Informace o zvířecích emocích, které jsou z pohledu čtenářů a čtenářek jistě nejzásadnější, autor přehledně rozděluje do tematických celků oddělených fotografiemi a krátkými zajímavostmi (například krávy prý pravděpodobně bučí v regionálních dialektech). V knize najdeme kapitolu o zvířecích smyslech, o komunikaci mezi jedinci téhož druhu i mezi zvířaty a člověkem nebo o tom, jak zvířata vnímají sama sebe. Jensen rozebírá i vztah zvířat к potomkům nebo jejich schopnost učitse.Jednu celou, poměrně obsáhlou kapitolu věnuje rybám, jelikož jsou podle něj ze zvířecí říše často nepochopitelně vylučované. Některé druhy ryb přitom dokážou například počítat, a to velmi podobným způsobem jako člověk: při počtu menším než pět počítají jednotlivě, zatímco při vyšším počtu provádějí jakýsi rychlý odhad. Text končí kapitolou o tom, jak zvířata vnímají smrt a jak truchlí po svých blízkých (ano) nebo se obávají smrti vlastní (podle autora ne). Čtení je úsměvné i depresivní zároveň. Nejrůznější zábavné perličky (jako že ovce dokážou rozeznávat jednotlivé ovčí obličeje a pozitivně reagují na fotografii jiné ovce ze stáda nebo že mezi zvířaty najdeme pesimisty i optimisty) střídají poznámky o zcela odporných praktikách živočišného průmyslu. Prasata, kterým byl amputován ocas, což je zcela běžný úkon, například mohou po zbytek života pociťovat v chybějící části těla fantomové bolesti. Kniha tedy rozhodně není pouze oddychovým a milým čtením, ale spíše emocionální horskou dráhou. České vydání obsahuje také doslov Kláry Fafejtové, skandinávistky zabývající se mimo jiné právní ochranou hospodářských zvířat, která informace o podmínkách ve velkochovech zasazuje do českého kontextu