Hollý, Martin; Těthalová, Marie: Hollý, Martin - recenzent Jan Lukavec
Odtabuizování tématu psychiatrie a duševních poruch, destigmatizace duševně nemocných a otevření prostoru pro dialog mezi laiky a odborníky, seznámení s lékařskou sexuologií. To jsou hlavní cíle publikace O duši a sexu, knižního rozhovoru, který s psychiatrem a sexuologem Martinem Hollým (*1970) vedla redaktorka nakladatelství Portál Marie Těthalová (*1967).
Hollý pracoval na psychiatrickém oddělení Fakultní nemocnice Trenčín (1994–1996), na sexuologickém oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice (1996–2000), poté jako vedoucí lékař Centra krizové intervence (2000–2005), posléze do roku 2008 opět jako vedoucí lékař sexuologického oddělení. V roce 2008 byl jmenován ředitelem Psychiatrické léčebny Bohnice. Ve své ambulantní praxi se věnuje psychiatrické, sexuologické a psychoterapeutické práci. Hlavní léčebnou metodou je kombinace farmakoterapie a podpůrné, dynamicky orientované psychoterapie. Dále působí jako externí lektor poradenských a vzdělávacích firem, specializuje se na trénink komunikace a týmové spolupráce. Ve společném knižním „týmu“ s absolventkou speciální pedagogiky Těthalovou Hollý celkem srozumitelně vysvětluje základy psychiatrie a sexuologie pro laiky. Snaží se přiblížit obecnou medicínskou klasifikaci jednotlivých duševních nemocí, což ovšem není ani nemůže být nijak záživné čtení, ale dostává se i k čtenářsky vděčnějším příběhům konkrétních pacientů, jež místy působí kuriózně až komicky. Například když mluví o jisté ženě trpící obsedantně kompulzivní poruchou, která před usnutím několikrát vstala z postele, aby v místnosti, v níž potmě ležela, zkontrolovala, jestli skutečně zhasla.
V širším kontextu rozebírá tázaný společenské podmínky, které psychiatrům zvyšují počty pacientů, jako je například výrazná sociální nerovnost, která způsobuje nárůst psychických onemocnění u bohatých stejně jako u chudých. Ale zmiňuje i případ židovské pacientky, která paradoxně pokládala za nejšťastnější čas svého života dny, které strávila v koncentračním táboře, protože tam příznaky její choroby ustupovaly. Autor záslužně řeší také otázku, s níž se ve svém životě zřejmě setká snad každý člověk – totiž jak odlišit, kde končí stařecká zapomětlivost a začíná demence. A mluví i o obdobích, k nimž zvýšená úzkostlivost už „od přírody“ patří: ženy jsou například obecně plačtivější a citlivější po porodu (tzv. poporodní blues), což podle autora přetrvává z dávných evolučních dob – zajišťovalo to, že čerstvá matka dávala větší pozor na novorozence a byla ostražitější ke svému okolí.
Autor také prakticky radí, jak zacházet s psychicky nemocným člověkem: je prý dobré akceptovat jeho realitu, ale zároveň dát najevo, že já sám vnímám skutečnost odlišně. Na hlubiny a temná zákoutí lidské duše si přitom Hollý nečiní oborový monopol: pokorně přiznává, že na některé případy jeho kompetence nestačí, a daného pacienta posílá například za katolickým knězem (a bývalým exorcistou) Vojtěchem Kodetem, aniž by se přitom daného klienta zcela zříkal – podle Hollého potřebuje péči obou.
S náboženskými tématy v knize souvisí i problematika sexuality. Autor upozorňuje na to, že zvláště katolíci někdy kladou na zákazy spojené s touto sférou až příliš velký důraz: „zapomínají, že šesté přikázání je až na šestém místě“. Podobně jako sociolog Martin Fafejta poukazuje Hollý na jistou – nespravedlivou – asymetrii, s níž je stereotypně posuzováno sexuální chování mužů a žen. Muž převlékající se v přízemním bytě bez oken bude pokládán za exhibicionistu, zatímco pokud by totéž prováděla žena a kolem se shromáždili přihlížející muži, budou za voyeury. Autor už ale neřeší otázku, zdali by se v prvním případě na místě náhodou nesešlo méně žen než mužů v tom druhém.
Hollý se ovšem široce věnuje i skutečným rozdílům mezi mužskou a ženskou sexualitou. Poukazuje na to, že struktura ženské sexuality je komplikovanější než u té mužské. Není přitom vždy snadné rozlišit „chuť, vzrušení, orgasmus a satisfakci“. Nové paradigma ženské sexuality, jež Hollý prezentuje, vychází z toho, že pobídkou k sexuální aktivitě u žen nemusí být vždy jenom „nadrženost“. Může jít také o vyjádření lásky k partnerovi, případně – jakkoli to může znít zvláštně – o jistou povinnost, součást závazku: „Chuť vzniká až poté, co partner ‚aplikuje‘ adekvátní podněty, přestože iniciativa vyšla z ženiny strany a byla často motivována racionálním rozhodnutím. Ženin sexuální cyklus má prostě jen jiné pořadí. Začíná často racionálním rozhodnutím, pak sexuální stimulací a orgánovou odpovědí. Chuť a vzrušení přicházejí postupně.“ Sexuální satisfakce přitom u žen není „primárně podmíněna dosažením orgasmu“. Podle Hollého tak existují i takové ženy, které jsou se svým sexuálním životem spokojené i bez něj: například když změní partnera a s novým orgasmu nedosahují, kdežto s původním jej dosahovaly, jsou (či mohou být) i tak po změně partnera spokojenější.
Je otázka, jak moc jsou taková slova překvapivá. V určitých ohledech se i sám autor neváhá výslovně přihlásit ke klasikům, jako byl známý Miroslav Plzák (1925–2010). Ten říkal, že „v dlouhodobém vztahu musí být vášeň nahrazena pravidelností, což zní velmi stroze, ale je to zároveň hodně hluboké. Mluvíme-li o spoustě stereotypů, které vytváříme, proč by se neměly týkat také sexuálního chování. Víme také, že každý stereotyp je dobré někdy opustit, i když to neznamená, že aktivity, které děláme stereotypně, jsou špatné. Neměli bychom si říkat, že cesta domů má smysl jen tehdy, když jedeme jinudy. Pravidelně konzumovaná sexualita, přestože není úplně vášnivá, taková, jako bývala, má zdravotně výhodné účinky, působí jako prevence stresu a prostředek relaxace. Funguje zde také posilující zpětná vazba. Po sexuální aktivitě, která je zakončena spokojeností, se vyplavuje oxytocin, což je hormon sounáležitosti. Čím je tedy sex pravidelnější, tím na něj máme větší chuť. Takže Plzák měl i přes svou strohost pravdu.“ Autor se nevyhýbá ani tématům sexu v pokročilém věku, vlivu pornografie na reálné sexuální chování nebo poruchám sexuality. Opět přitom nechybí doprovodné příběhy ze života, plasticky dokládající pestrost a plasticitu lidské pohlavnosti. Mimo jiné autor referuje o jakémsi muži, který svoji nespokojenost s maskulinním tělem řešil tak, že během pracovního týdne hrál roli manžela a přes víkend s chotí chodili na vycházky jako dvě kamarádky.
Co se týká Hollého soukromí (a jeho trávení víkendů), o něm se čtenář v publikaci mnoho nedozví, třeba na rozdíl od knihy rozhovorů s jiným českým významným psychiatrem Cyrilem Höschlem Kde bydlí lidské duše, v níž se tento svěřoval například s tím, jak se doma chová, když je protivný, nebo jaké léky proti „bláznění“ sám na sobě vyzkoušel. Na podobnou bilanční knihu má ovšem relativně mladý Martin Hollý zatím dost času. Zájemcům o oba fenomény předznamenané v názvu se recenzovaná kniha dá každopádně doporučit. Dříve často potlačovaná témata, která se přitom týkají každého z nás (minimálně na začátku a konci našich životů), u nichž stále zůstává leccos, co si zaslouží destigmatizaci, totiž v rámci možností představuje srozumitelně, informovaně, a přitom nikoli bulvárně. Živosti debaty přispívají i inteligentní, ale nijak odbornické otázky tazatelky.
Jan Lukavec
www.iliteratura.cz/Clanek/36603/holly-martin-o-dusi-a-sexu
Recenze byla zpracována pro časopis Respekt
